Po stopách Heinricha Mattoniho

Po stopách Heinricha Mattoniho

Po stopách Heinricha Mattoniho

Včerejší krušnohorská túra byla plná slunce. Během té dnešní jsem slunce nespatřil ani v těch nejhrubších konturách. Navíc oproti včerejšku nebylo příliš důvodů k hřejivému pocitu na duši…

Nebudu zastírat, že mě k návštěvě lázní Kyselka inspiroval televizní seriál (!! v mém případě), a především pak kniha Marie Dolejší a Bohuslava Machka Dravec Mattoni. Život a osudy podnikatele Heinricha Mattoniho jsou natolik zajímavé, že jsem chtěl nejhezčí místo jeho života, lázně Giesshűbel, spatřit na vlastní oči. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal na západě Čech a do Kyselky to opravdu neměl daleko, a přitom místo vůbec neznám, měl bych návštěvu považovat i za jisté odčinění hříchů.

Hned v úvodu musím podotknout, a určitě neřeknu nic nového a neznámého, že lázně Kyselka jsou v současnosti živým obrazem zmaru, ignorace a absolutní neúcty k dědictví, na které bychom naopak měli být navýsost hrdi. Popsat, jak to se zkázou lázní bylo, není jednoduché. Aspektů je mnoho, tak alespoň ve stručnosti. I s trochou historie.

První zmínka o pramenech na území dnešních lázní je už z roku 1522. Na začátku 17. století byly některé prameny vyčištěny, ohrazeny, a za jejich užívání se začalo platit. V roce 1687 povolil majitel panství hrabě Heřman Jakub Černín bezplatné užívání pro své poddané.

V 18. století byly provedeny první analýzy zdejších minerálních vod a na konci tohoto století se v Kyselce, tehdy Giesshűbelu, začalo, v mnohem skromnější podobě než tomu bylo v sousedních Karlových Varech, s lázeňstvím.

Roku 1826 se stala majitelkou panství a zároveň lázní baronka Antonia von Neuberg. Její manžel Wilhelm se stal zakladatelem lázní Giesshűbel. Začal se stavbou lázeňských domů, léčeben, kolonád. Nechal postavit restaurace, upravit cesty, vystavět altánek nad pramenem. Na počest návštěvy řeckého krále Otto I. byl největší zdejší vývěr nazván jeho jménem – Ottův pramen.

Roku 1867 se na giesshűbelské scéně objevuje karlovarský podnikatel Heinrich Mattoni. Pronajímá si jímání vody z Ottova pramene a její vývoz. Za vydělané peníze si celé panství kupuje. Minerální vodu vyváží pod jménem Mattoni Giesshűbel. Většinu svého bohatství investuje do rozvoje lázní. Dává postavit vodoléčebný ústav, další lázeňské domy, penziony. Staví honosné domy, mezi jinými i svoji Mattoniho vilu. Posléze nechává postavit železnici z Vojkovic nad Ohří, která slouží pro expedici minerální vody.

Roku 1906 zakládá Heinrich Mattoni akciovou společnost Heinrich Mattoni A. G., kterou po jeho smrti v roce 1910 vedou jeho synové. V roce 1945 je podnik zestátněn a stává se závodem podniku Západočeská zřídla. Areál sloužil jako ubytování dětí z občanskou válkou zmítaného Řecka a jako dětská léčebna.

Rok 1989 lze považovat za začátek devastace lázní. Západočeská zřídla jsou transformována na akciovou společnost Karlovarské minerální vody. V roce 1992 jsou lázně zprivatizovány, je ukončen jejich provoz, a od Fondu národního majetku kupuje celý lázeňský areál za 2,5 milionu korun podnikatel Karel Franta. Dochází k ničení všeho. Krom jiného byl zničen i archiv dokumentující historii lázní, historii firmy Mattoni, originální listiny smluv. Spolu s mnoha dalšími dokumenty byly tyto doslova vyhozeny z okna a spáleny. Zbouralo se nádraží vybudované Mattonim, lanovka na dopravu naplněných lahví. Byly zničeny další a další historicky cenné objekty. K dokreslení obrazu – v kapli sv. Anny kdosi vybudoval otevřené ohniště.

Následují další změny majitelů lázní. V roce 1995 je odkoupil německý podnikatel Friedrich Becker; ten je posléze v Německu zatčen za podvody. Ještě předtím stačil lázně prodat Udo Markardovi z Bad Kisingenu. Tento podnikatel je později v Německu odsouzen za několik trestných činů. Nutno podotknout, že oba podnikatelé požádali o vynětí  lázní z památkové ochrany; plánovali zde zřídit obří zábavní park. Udo Markard s tímto záměrem dokonce zamířil  do poslanecké sněmovny a našli se poslanci, kteří záměr podpořili a doslova házeli klacky pod nohy památkářům. Markard sliboval pracovní místa pro 10.000 zaměstnanců, lázně měly zvýšit počet obyvatel na 20.000.

V roce 2002 kupuje lázně Dagestánec Šamil Chalitujev. Slibuje stomilionové investice na obnovu lázní, jeho podnikání však končí bankrotem.

V letech 2004 a 2006 se konaly dvě neúspěšné dražby lázní. Při třetí, v roce 2006, je vydražila firma C. T. S. Duo podnikatele Víta Sklenaříka. Firma nechala vypracovat statický posudek na lázeňské objekty. Ten žádal jejich neodkladnou demolici. Firma památkáře o povolení demolice skutečně požádala. V tom čase dochází k dalším destrukcím objektů; například v Mattoniho vile byly bez povolení zničeny cenné artefakty.

Proč firma koupila zničené lázně, se ukázalo vzápětí. Od samého počátku prohlubovala spojení s italským trhem. Firmu Karlovarské minerální vody totiž vlastnila italská rodina Pasquale. A v Kyselce jejich firma stáčela minerálku Mattoni. Této společnosti povolila firma C. T. S. Duo udělat na území lázní dalších pět vrtů. Prodala jí i pozemky, pod nimiž měl vést produktovod do stáčírny minerálních vod. Jeden z vrtů ležel přímo před kolonádou, v blízkosti Ottova pramene. C. T. S. Duo při koupi musela slíbit, že zachová přístupný zdroj minerální vody. Firma KMV vše vyřešila tak, že před objekt Jindřichova domu vyvedla vodu hadicí z vrtu, který byl náhradou za znečištěný Ottův pramen.

Že jde v Kyselce o komplot C. T. S. Duo a KMV, bylo jasné od samého počátku. KMV nekoupily celý areál lázní jen proto, aby na nich nezůstal viset stín zničených lázní, negativní image. Sedmnáctimilionová investice zaplacená za lázně v dražbě se firmě C. T. S. Duo bohatě vrátila prostřednictvím prodeje pozemků a pronájmu vrtů. KMV se nařčení stále bránily. Do Kyselky prý investovaly mnoho peněz. Zapomínaly však dodat, že výhradně do svých obchodních aktivit.

Jaká je současnost lázní?

Neodpustím si nejprve větu: areál stáčírny působí v dříve romantických lázních doslova jako pěst na oko.

Karlovarské minerální vody vlastní šest z dvaceti památkově chráněných objektů. Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem začala firma s jejich rekonstrukcí v roce 2011. Významným způsobem k tomu přispěl i tlak veřejnosti. Byl kompletně zrekonstruován bytový dům Stallburg, který v čase prosperujícího lázeňství sloužil jako hotel. Zrekonstruován byl i pavilon Lȍschner a v letošním roce v něm bylo otevřeno muzeum stáčení minerálních vod a značky Mattoni. Areál samotných lázní firmě nikdy nepatřil. Podílela se však na založení obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka, která usiluje o záchranu dalších objektů v Kyselce. V krátkosti další důležité mezníky v současnosti lázní:

V říjnu 2011 je založena obecně prospěšná společnost Lázně Kyselka. Zakládajícími členy jsou Vladimír Lažanský, město Karlovy Vary, obec Kyselka, RIS Revitalizační investiční společnost a Karlovarské minerální vody, a. s. V prosinci téhož roku začínají rozsáhlé rekonstrukce historických budov v areálu lázní Kyselka

V březnu 2013 převedla RIS bezplatně historické budovy a pozemky v bývalých lázních Kyselka do majetku obecně prospěšné společnosti Lázně Kyselka

Březen 2014 – dokončena rekonstrukce bytového domu Stallburg

Únor 2015 – kompletně zrekonstruován Pavilon Löschner

Červenec 2016 – v pavilonu Löschner bylo otevřeno muzeum stáčení minerálních vod a značky Mattoni

Co dodat? Chci věřit, a asi nejen já, že se začalo blýskat na lepší budoucnost lázní v Kyselce.

************************************************************************************

Své putování začínám ve Vojkovicích nad Ohří. Odtud nechal Heinrich Mattoni vybudovat železniční trať do svých lázní. Byl to tehdy jediný efektivní způsob expedice minerální vody balené do skleněných lahví. Podnikatele stálo nemálo úsilí, než získal potřebná povolení k vybudování železniční trati. Významným způsobem mu tehdy pomohla skutečnost, že byl dobře zapsán u císařského dvora, kam dodával svoji vodu. Trať fungovala dlouho, provoz na ní byl zcela zastaven až v roce 1998. V roce 2007 už zůstal jen násep a něco málo technických pozůstalostí. K (nejspíš) všeobecnému údivu byl provoz na trati znovu obnoven v roce 2012. Trať slouží pro dopravu minerální vody z podniku Mattoni.

Železniční trať z Vojkovic nad Ohří do Kyselky

Železniční trať z Vojkovic nad Ohří do Kyselky

Neměl jsem tušení o obnově provozu, proto mě překvapuje její dobrý stav. Podobně jako včera v Krušných horách jsem se na dnešní túru příliš nepřipravoval. O životě Heinricha Mattoniho jsem si přečetl ve zmíněné knize. Destrukce lázní v porevoluční době je věc všeobecně známá. Víc jsem nezjišťoval. O to příjemnější mohou být některá překvapení.

Podél trati a podél řeky Ohře mířím do Velichova. Přecházím na pravý břeh řeky. Tady stojí zámek významným způsobem spojený s životem Heinricha Mattoniho. Či spíše s životem jeho přítele, významného pediatra a balneologa prof. dr. Josefa Lȍschnera. Snad i na jeho popud se Heinrich Mattoni usadil v Giesshűbelu.

Poprvé je zámek zmiňován v roce 1621. V roce 1856 ho koupil dr. Lȍschner. V jeho režii byly uskutečněny stavební úpravy, kterými byl zámek zbaven všech barokních prvků. Strohý klasicistní styl nese objekt dodnes.

Velichov, zámek

Velichov, zámek

Velichov, zámek

Velichov, zámek

Další ze zmarů tohoto kraje. Zámek je zdevastovaný, polorozpadlý. Po roce 1948 zde byl zřízen domov pro děti z Řecka; takto to fungovalo až do roku 1954. V roce 1958 byl objekt zapsán do seznamu kulturních památek. V sedmdesátých letech minulého století došlo k rekonstrukci a zřízen zde byl dětský domov. Vydržel do roku 1994. Poté byl zrušen a objekt chátral. Od poloviny devadesátých let usiloval jeden z potomků rodu Czerninů, bývalých majitelů panství, o vydání tohoto majetku. Po restitučních tahanicích a dlouhá léta se vlekoucím dědickém řízení se v roce 2012 stal majitelem objektu Karl Eugen Czernin. Spory kolem této restituce se však vedou dodnes a objekt nadále chátrá.

Věčná škoda. Musel to být nádherný zámek. Stojí v překrásném, klidném místě, nedaleko řeky.

Místa spojená s působením Heinricha Mattoniho jsou z jakýchsi nadpozemských důvodů plná zmaru.

Hloupost. Ryze pozemských.

Z Velichova dále do Radošova. V této obci se nachází zajímavá technická památka, dřevěný most přes Ohři.

Radošov leží na staré zemské obchodní cestě spojující Prahu a Cheb a pokračující dále do Německa. Od doby Karla IV.  byla zvána Královskou cestou – Via regia. Původně byl v místě dnešního dřevěného mostu pouze brod, odtud německý název obce – Rodisfort, Radovanův brod. 1. listopadu 1310 zde přešel na svém tažení král Jan Lucemburský. 16. dubna 1364 udělil císař Karel IV. městu Ostrov privilegium ke stavbě mostu a k vybírání poplatků. Roku 1366 přikázal kupcům jedoucím do Prahy používat právě tuto cestu.

Původní most byl nepochybně celý ze dřeva. Cykly požár, obnova, stržení velkou vodou, obnova, zničení vojsky, obnova, se střídaly jako na běžícím pásu. Po napoleonských válkách byl most znovu opraven a v této podobě se zachoval až do druhé poloviny 20. století. V letech 1979 – 1980 proběhla celková rekonstrukce mostu. Cykly však jakoby nechtěly na sebe nechat zapomenout. Za nevyjasněných okolností most 18. července 1986 shořel. Další rekonstrukce byla dokončena v roce 2003 a most tak stojí dodnes.

Radošov. Dřevěný most přes Ohři

Radošov. Dřevěný most přes Ohři

Radošov. Dřevěný most přes Ohři

Radošov. Dřevěný most přes Ohři

Na jeden most a jednu malou obec historie až až…

Necelý kilometr od obce se nachází ještě přírodní zajímavost, Radošovské vodopády. Jsem na ně zvědavý, nejsem proto líný z trasy odbočit a vodopády vyhledat. Místo nacházím, jak ale zjišťuji a později se dočítám, po většinu roky je koryto vodopádů vyschlé. Nevadí. I vyschlé koryto vodopádu má svoje kouzlo.

Řekněme.

Radošovské vodopády

Radošovské vodopády

Značená turistická cesta z Radošova chvíli kopíruje silnici, poté se zvedá vysoko do kopců, a do Kyselky se vrací podél obrovského kolosu stáčírny minerální vody. Už jsem zmínil, že v nádherném prostředí lázní působí jako pěst na oko.

Jak správně předpokládám, v Kyselce mě toho čeká moc a moc, a chtělo by to nějaký systém v prohlídce obce a lázní. Kde začít?

Měl jsem dobrý nápad a vyšel. Zašel jsem do nejbližšího obchodu a zeptal se. Pan prodavač nejen že byl ochotný, ale nevynechal ve svém výčtu jediné místo, které stálo za zhlédnutí. Navíc Kyselku zná asi jako málokdo. Na tomto místě mu musím znovu vřele poděkovat.

Kyselka, pohled na bývalé lázně

Kyselka, pohled na bývalé lázně

Začnu za řekou. V parku stojí nízká budova, která v éře rozkvetlého lázeňství sloužila k pitným kúrám a společenským setkáním hostů. Po druhé světové válce ztratila svůj význam a byla přestavěna na kino. Dnes patří mezi rekonstruované budovy a je radost na ni pohledět.

Kyselka. Zrekonstruovaná budova kina, dříve jedna z lázeňských budov

Kyselka. Zrekonstruovaná budova kina, dříve jedna z lázeňských budov

Pokračuji parkem. Na protějším břehu řeky se nacházejí lázně. Přesněji – bývalé lázně. Při pohledu z větší vzdálenosti je uceleně vidět jejich zchátralost, zanedbanost, dezolátní stav. Nicméně mezi vším zmarem vyniká již zrekonstruovaná budova bytového domu Stallburg. I na části ostatních budov probíhají rekonstrukční práce. Snad jsou příslibem naděje, že se Kyselka alespoň svojí podobou vrátí do prosperujících časů Heinricha Mattoniho.

Kyselka. Pohled na bývalé lázně

Kyselka. Pohled na bývalé lázně

Kyselka. Pohled na bývalé lázně

Kyselka. Pohled na bývalé lázně (Jindřichův dvůr)

Kyselka. Pohled na bývalé lázně

Kyselka. Pohled na bývalé lázně (Švýcarský dvůr)

Kyselka. Pohled na bývalé lázně

Kyselka. Bývalé lázně (Jindřichův dvůr)

Kyselka. Bývalé lázně

Kyselka. Bývalé lázně (Vilemínka)

Kyselka. Bývalé lázně

Kyselka. Bývalé lázně (Vilemínka)

Kyselka, obytný dům Stallburg

Kyselka, zrekonstruovaný obytný dům Stallburg

Vracím se na pravý břeh řeky. Prohlížím si starou budovu stáčírny minerální vody. Vedle současné působí přikrčeně, nesouměřitelně. Opět neudržovaná budova, a je věčná škoda, že takto dopadla. Snad i na ni myslí rekonstrukční a revitalizační plán obce a lázní.

Kyselka. Původní stáčírna minerální vody

Kyselka. Původní stáčírna minerální vody

Kyselka. Původní a současná stáčírna minerální vody

Kyselka. Původní a současná stáčírna minerální vody

Kyselka. Původní stáčírna minerální vody firmy Mattoni AG

Kyselka. Původní stáčírna minerální vody firmy Mattoni A.G.

Odbočuji z hlavní silnice a hlubokým úvozem stoupám ke kapli sv. Anny. Je odtud pěkný pohled na lázně, i v dnešním zamlženém dni.

Tak tady si ti piknikáři udělali ohniště. Ve svatostánku.

Kaple byla naštěstí zrekonstruována a její funkce obnovena.

Kyselka, kaple sv. Anny

Kyselka, kaple sv. Anny

Postavená byla už v roce 1884 v novorománském slohu. Peníze na její výstavbu věnovala hraběnka Anna Nostic-Rieneck z vděčnosti za své uzdravení zdejšími prameny. Patronát nad výstavbou převzal Heinrich Mattoni. Každý den se sem chodíval na několik hodin modlit za uzdravení své dcery Kamilky, která trpěla tuberkulózou.

Kyselka. Pohled na lázně od kaple sv. Anny

Kyselka. Pohled na lázně od kaple sv. Anny

Nedaleko kaple se nachází další zrekonstruovaná budova. Pavilon Löschner a v něm muzeum stáčení minerálních vod a značky Mattoni. Jde o bývalý objekt stáčírny Löschnerova pramene. Při rekonstrukci bylo zachováno původní architektonické pojednání domu ve švýcarském alpském stylu i zadní trakt provozovny s kolejovou dráhou v plnírně lahví.

Kyselka, zrekonstruovaný pavilon Löschner

Kyselka, zrekonstruovaný pavilon Löschner

Kyselka, pavilon Löschner. Muzeum stáčení minerálních vod a firmy Mattoni

Kyselka, pavilon Löschner. Muzeum stáčení minerálních vod a firmy Mattoni

Je konec listopadu a nepředpokládám, že by bylo muzeum otevřeno. Je. Ale jenom o víkendech. Tak příště.

Pár metrů od muzea stojí pěkný altánek. V časech Mattoniho z něj mohl být pěkný pohled do údolí Ohře. Dnes je vidět výhradně obrovský kolos továrny. Ve všech směrech. Tedy za mnou ne. Tam je les.

Kyselka, pohled na areál firmy KMV, a.s.

Kyselka, pohled na areál firmy Karlovarské minerální vody, a.s., závod Mattoni

Scházím stezkou zpět do lázní, procházím kolem opraveného domu Stallburg. Míjím další domy, ve kterých probíhá rekonstrukce. Vilemínka (tak se jmenovala manželka Heinricha Mattoniho), Švýcarský dvůr, Jindřichův dvůr. V mysli mi vyvstávají další a další otázky. Je možné, aby se takový kulturní hyenismus odehrál i jinde, než v porevolučním Česku? Nevím.

Kyselka, Jindřichův dvůr

Kyselka, Jindřichův dvůr

Kyselka, Jindřichův dvůr

Kyselka, Jindřichův dvůr

Kyselka, Jindřichův dvůr

Kyselka, Jindřichův dvůr

Kyselka, Jindřichův dvůr. Busta MUDr. Josefa Löschnera

Kyselka, Jindřichův dvůr. Busta MUDr. Josefa Löschnera

Dívám se, kde je před Jindřichovým dvorem ona hadice s vyvěrající minerální vodou. Nenacházím ji. Minerální vodu si však mohu dopřát z historického stylového hydrantu v parku. U jezírka, před sochou Heinricha Mattoniho. Opět až později zjišťuji, že do tohoto místa je sveden vývěr Ottova pramene.

Kyselka. Vývěr Ottova pramene

Kyselka. Vývěr Ottova pramene

Kyselka. Socha Heinricha Mattoniho

Kyselka. Socha Heinricha Mattoniho

Do parku klesají kaskády Mattoniho vodopádu. Nemohu minout. Jedná se o umělou kaskádu, kterou nechal Heinrich Mattoni vybudovat v blízkosti své vily. Napájena je vodou z Ottova pramene vyvěrajícího v umělé jeskyni. Za toto dílo si zaslouží architekti skvělou pochvalu. Kaskáda je estetických skvostem, nicméně její skutečný účel byl jiný. Vyvěrající voda by jinak podmáčela okolní domy, byla proto přetvořena na přírodní zajímavost.

Kyselka. Kaskády Mattoniho vodopádu

Kyselka. Kaskády Mattoniho vodopádu

Kyselka. Vývěr Ottova pramene v umělé jeskyni nad Mattoniho vodopádem

Kyselka, Ottův pramen. Vývěr v umělé jeskyni nad Mattoniho vodopádem

Kyselka, Mattoniho vodopád

Kyselka, Mattoniho vodopád

Kyselka, Mattoniho vodopád

Kyselka, Mattoniho vodopád

Kyselka, Ottova kolonáda

Kyselka, Ottova kolonáda

Opodál stojící Mattoniho vila je snad největším obrazem zmaru v celých lázních. Polozbořené zdi, stropy na mnoha místech neexistují, z horních partií budovy vyrůstají břízy. Jestli se podaří tento architektonický skvost zachránit, bude to zázrak.

Kyselka, Mattoniho vila

Kyselka, Mattoniho vila

Kyselka, Mattoniho vila

Kyselka, Mattoniho vila

Kyselka, Mattoniho vila

Kyselka, Mattoniho vila

Neveselé pocity mě provázejí při obhlídce lázní. Nicméně jakýsi pocit naděje tu už existuje. Bez ohledu na minulost by si všichni, kdož se podílejí na záchraně lázní, zasloužili metál. Možná i ti, kteří k tomu byli donuceni.

Otázek kolem Kyselky je mnoho.

Bučina je kopec nad Kyselkou. Bylo to oblíbené místo pěších výletů Heinricha Mattoniho a členů jeho rodiny. Rozhledna byla postavena kolem roku 1880 na jeho popud. Nová věž se stala součástí lázeňského parku protkaného lesními promenádními cestami, vybaveného odpočinkovými sedátky, altány a chlubící se mnoha vyhlídkovými místy.

Z otevřené vyhlídkové plošiny rozhledny se tehdy výletníkům nabízel široký kruhový rozhled po celém údolí Ohře až ke Karlovým Varům, nádherný byl pohled na nejvyšší vrcholy Krušných hor. Po 2. světové válce přestala být rozhledna udržována a chátrala. Sloužila i jako vojenská pozorovatelna, postupně ji však začaly přerůstat okolní stromy. Na konci 20. století byla díky svému stavu považována za nejzchátralejší rozhlednu celých Čech.

V roce 2002 – 2003 proběhla její částečná rekonstrukce. Další úpravy byly dokončeny v roce letošním. Rozhledna dostala střechu, bylo sanováno ve velkém rozsahu zdivo. Nejvyšší okolní stromy byly pokáceny. Výhled z plošiny vysoké třináct metrů, 220 metrů nad hladinou Ohře, je tedy podobný tomu, jaký si mohl vychutnávat Heinrich Mattoni; závod na stáčení minerální vody odtud není vidět, snad jen vysílač na Klínovci tehdy nestál.

Bučina, rozhledna

Bučina, rozhledna

Klínovec v dnešním zamlženém dni nemohu spatřit ani náhodou. Sotva dohlédnu do Kyselky. S tímto vědomím jsem se však na Bučinu vypravil. Zajímala mě samotná rozhledna. Její oprava se zdařila. Výrazným způsobem nezměnila původní podobu věže.

Příjemně působící stavba, žádný monument. Snad jen okolní vykácená místa působí příliš divoce. Ale ta příroda brzy zacelí.

Scházím velmi opatrně blátem pokrytou cestou a mířím k dalšímu vyhlídkovému místu. K lesní kapli vysoko nad hladinou Ohře. Stála na tomto místě už v roce 1885 a nechal ji vybudovat Heinrich Mattoni. Žulový ostroh pod kaplí, stejně jako v časech Mattoniho, nabízí úchvatný pohled do údolí Ohře.

Kyselka, lesní kaple

Kyselka, lesní kaple

Kyselka, pohled do údolí Ohře od lesní kaple

Kyselka, pohled do údolí Ohře od lesní kaple

To i v dnešním zamračeném dni. Zajímavá jsou některá fakta na informační tabuli. Ukazuje, jak kaple vypadala v roce 1885. Vybavena obrazy, svícny, vitrážovými okny. Bez dozoru, bez hlídání, obstála. Na straně druhé je tu fotografie z roku 2008. Škoda mluvit. Opět však nutná pochvala za zdařilou rekonstrukci.

Na tomto místě se s Kyselkou loučím. Musím pokračovat dál.

Čeká mě sestup do údolí Ohře, průchod obcí Dubina a posléze tři sta výškových metrů k další dominantě tohoto kraje, k Šemnické skále. V závěru ještě pět kilometrů k nejvyššímu bodu dnešního putování, k hradu Andělská Hora.

Táhlé stoupání začíná hned za Dubinou. Okrajem míjím osadu Beraní Dvůr. Cesta k Šemnické skále se už v tuto chvíli zdá být nekonečná.

Podzimní Doupovské hory. Pod Šemnickou skálou

Podzimní Doupovské hory. Pod Šemnickou skálou

Přírodní památka Šemnická skála je jedno z nejstarších chráněných území v rámci České republiky. Místo požívá zákonné ochrany již od roku 1933. Předmětem ochrany je znělcová skála sopečného původu. Výrazný skalní kužel, v geomorfologické terminologii lávový suk, byl vytvořen hustou lávou, která nestihla vytéct a vytuhla ještě uvnitř sopky. Okolní materiál podléhal erozní činnosti a pod příkrými skalními výchozy se nahromadila hrubozrnná drť, na několika místech nabývající charakteru kamenných moří. Na Šemnické skále se daří vzácným teplomilným rostlinám, žijí zde mnozí chránění živočichové.

Dříve skála nesla název Panenský skok. Podle pověsti sem uprchla mladá dívka před krutým pánem z nedaleké Andělské Hory, kterého si nechtěla vzít za muže. Při útěku se stačila ukrýt pod vrcholem skály, pronásledovatel však nezvládl zastavit koně a ze skály se zřítil. Pověst dodnes připomíná kříž na vrcholu skály.

Šemnická skála je jedním z nejhezčích míst Doupovských hor. I když nedosahuje velké nadmořské výšky, honosit se může mimořádnou vlastností. Je rozhledovým místem nejvyšší kategorie. Dnes ovšem neposbírám ani drobky. Viditelnost je minimální a pro daleké rozhledy bych musel nastoupat někam výš, nad hranici inverzní oblačnosti.

Na Šemnické skále

Na Šemnické skále

Na Šemnické skále

Na Šemnické skále

Na Šemnické skále

Na Šemnické skále

Mám před sebou posledních pět kilometrů cesty. Nejprve sestup do údolí Dubinského potoka, k bývalému Štichlovu mlýnu. Postaven byl už v roce 1660; dnes ho připomínají jen zbytky zdiva v bývalých náhonech. Nedaleko však stojí pěkně upravená kaple Panny Marie, kterou nechal postavit mlynář ze Štichlova mlýna v roce 1851.

Kaple Panny Marie v údolí Dubnického potoka, u bývalého Štichlova mlýna

Kaple Panny Marie v údolí Dubnického potoka, u bývalého Štichlova mlýna

Údolí plné historie.

Další nekonečné stoupání mě přivádí pod hrad Andělská Hora.

Hrad na vrcholu čedičové homole je další z dominant Doupovských hor. Dobře si vzpomínán na cesty mezi Prahou a Chebem v čase mého mládí, kdy jsem hrad vyhlížel a s jeho vynořením na obzoru věděl, že už to domů nemám daleko.

Hrad Andělská hora

Hrad Andělská hora

Hrad z roku 1402 (tehdy Englburg) má nanejvýš bohatou historii. Majitelů bylo tolik, že by mi na ně nestačily další dvě stránky textu. Důležité v čase návštěvy je pro mě to, že hrad netrpí nesmyslnými zavíracími hodinami a je i v této pozdní chvíli přístupný. Procházím rozsáhlou zříceninou a jak už dnes mnohokráte, kvituji, že i na tomto místě probíhají rozsáhlé opravy a sanační práce. Jediné, co nedokážu pochopit, je nesmyslné osazení nejvýše položené obytné věže hradu systémem antén. Ale kdoví. Třeba jdou inkasované peníze na opravu hradu.

Hrad Andělská hora, vstupní brána

Hrad Andělská hora, vstupní brána

Hrad Andělská hora, východní palác

Hrad Andělská hora, východní palác

Hrad Andělská hora, pozůstatky obytné věže hradu

Hrad Andělská hora, pozůstatky obytné věže hradu

Hrad Andělská hora, pozůstatky obytné věže hradu

Hrad Andělská hora, pozůstatky obytné věže hradu

Začíná se stmívat. Opět mohu jen litovat špatného počasí. Andělská Hora je dalším úžasným rozhledovým místem v tomto kraji. Je z ní mimořádně pěkný pohled na Doupovské hory a na Slavkovský les.

Ale to až někdy příště.

************************************************************************************

Zdroje informací: http://solidarita.socsol.cz/, wikipedia

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 komentářů u Po stopách Heinricha Mattoniho

  1. SV napsal:

    názov Giesshűbel sa mi páči viacej, znie romantickejšie 😎

  2. SV napsal:

    výborný článok!

  3. SV napsal:

    keby bol pan Mattoni môj predok, tak tvorcom oného seriálu nakopu zadek!
    a dám ich k súdu, a vyhrám, a za vysoké odškodné to tam dám celé do poriadku…..

  4. SV napsal:

    považujem za zázrak, že sa to tam niekto pokúša rekonštruovať a držím palce

  5. SV napsal:

    Anjelský hrad – no ako sa tak pozerám na poslednú fotku, tak v tom možno bol nejaký umelecký zámer – tie nešťastné antény vyzerajú ako ozdobný doplnok na prilbe ducha prostrednej veže 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.