Hudba roku 2016. Část I.

Hudba roku 2016

Stalo se už tradicí, že v úvodu nového roku představuji to nejlepší, co se v hudební produkci roku předchozího objevilo.
Nechytejte mě však za slovo. Je to pohled jen a jen můj, který je nejspíš na míle vzdálený uznávaným hudebním žebříčkům. Především proto, že moje žánrové zaměření s nimi nekoresponduje a je mnohem užší.

Neodpustím si v úvodu jedno malé srovnání. Před rokem jsem si posteskl, že v hudební produkci roku 2015 nebylo příliš toho, co mne zaujalo. Hudebních novinek v roce 2016, které mě zaujaly a které představím, bylo podstatně více. Jak v zahraničí, tak v tuzemsku.

Začnu těmi zahraničními. Zaujala mě čtyři alba, která často poslouchám a ke kterým se rád vracím:

Leonard Cohen: You Want It Darker 
David Bowie: Blackstar 
Sting: 57th & 9th
Bob Dylan: Fallen Angels

Nabídku čtyř zahraničních alb rozdělím do dvou částí. Nemá to nic společného s kvalitou, žádné osobní pořadí. Nad půlící čáru patří Leonard Cohen a David Bowie. Kdo sleduje hudební dění, ví proč.

Pro oba to byla alba poslední. Objevila se doslova pár dnů před smrtí obou hudebníků, a přestože žánrově diametrálně odlišná, měla mnoho společného.

Leonard Cohen: You Want It Darker

Leonard Cohen: You Want It Darker

Neobyčejně zdařilé, neobyčejně pochmurné. Jakoby Leonard Cohen věděl… Ano album vyšlo doslova pár dnů před jeho smrtí. Měsíc po jeho dvaaosmdesátých narozeninách. V několika recenzích jsem našel slovo rozlučkové. Nelze to necítit.

Legendární kanadský písničkář už v úvodní a titulní písni naznačil, že nálada alba není náhodná. Ukřižování, posvěcení, konec hry, a především sdělení „jsem připravený, můj pane“ nenechávají nikoho z posluchačů na pochybách, o čem Leonard Cohen zpívá. Text prokládá slovem hineni, což je hebrejský výraz pro „tady jsem“. Patrick Leonard, autor hudby, vše zvýraznil po stránce hudební využitím montrealského synagogálního sboru se sólem kantora Gideona Zelermyera.

Ve skladbě On The Level pak Cohen říká: „Otočil jsem se zády k ďáblovi a andělovi taky“. Autorkou hudby k této písni je Cohenova dlouholetá spolupracovnice Sharon Robinson.

V pochmurné Leaving The Table mimo jiné zpívá: „Odešel jsem od stolu, jsem pryč ze hry“.

Bylo by ovšem nesprávné tvrdit, že celé album je jen o smrti. V textech najdeme i slova o hluboké víře, křesťanské judaistické i buddhistické symboly. Skladba If I Didn´t Have Your Love je milostnou baladou, pro Leonarda Cohena tak typickou.

Autorem textů všech devíti skladeb je Leonard Cohen. O hudbu se podělil se svým producentem Patrickem Leonardem. Jak bylo zmíněno, hudbu k písni On The Level složila Sharon Robinson. S produkcí alba pomáhal i Cohenův syn Adam.

Album je bohaté po stránce aranžerské. Je nanejvýš sympatické, že i v samém závěru umělecké dráhy se Cohen pustit do hledání nových zvukových možností. Klavír, bubny, akustické i elektrické kytary, ale i neobvyklé hudební nástroje. Smyčce v úžasné skladbě Treaty Cohen zkouší, co zní nejlépe.

Pokud se Leonard Cohen skutečně albem loučil, bylo to loučení nanejvýš důstojné.

V ukázce nabízím skladby You Want It Darker a Treaty:

************************************************************************************

David Bowie: Blackstar

David Bowie: Blackstar

Četl jsem několik recenzí na adresu alba Blackstar. Myslím, že nejvýstižnější jsem našel na musicserveru; jejím autorem je Jakub Malar. Některé jeho myšlenky si proto dovolím citovat. Především tuto: „David Bowie na Blackstar přetvořil svou vlastní smrt na umělecké dílo“.

Ano. Album Blackstar vyšlo 8. 1. 2016. David Bowie zemřel o dva dny později. Jaké mohou být pocity při poslechu alba?

Já cítím mrazení v zádech. Loučení vnímám doslova v každé notě. Černá hvězda na obalu alba není ničím jiným, než vyvěšenou černou vlajkou.

V předchozím albu The Next Day, které vyšlo v roce 2013, Bowie zpívá: „Ještě jsem tady, ještě úplně neumírám“. Na albu Blackstar už: „Something happened on the day he died“. Něco se stalo v den, kdy zemřel.

Bowieho vlastní rekviem.

Jako celek působí deska Blackstar náročně. Je třeba ji opakovaně poslouchat, teprve poté posluchač začne cítit a vnímat víc. Žánrově si netroufám skladby zařadit, v recenzi se píše experimentální rock, avantgardní jazz. Nevím, zda se mohu úplně ztotožnit. Sám vidím jinou polohu rocku, není to však důležité. Jisté však je, že se Bowie i zde posunul k novým věcem, k novým hudebním experimentům.

Desetiminutová titulní skladba Blackstar je ódou na tenkou hranici mezi přežitím a zánikem (Jakub Malar). Bowie společně s producentem Tonym Viscontim sloučili prvky vážné hudby a několika současných žánrů, v textu pak filosofické úvahy, jejichž výsledkem je skutečná lahůdka pro uši.

Nejvíce je cítit Bowieho odcházení ve skladbách Lazarus, Dollar Days a I Can´t Give Everything Away. První z trojice v sobě nese slova pojednávající o autorově zákeřné nemoci: „Podívej se nahoru, jsem v nebi/ Mám jizvy, které nejsou vidět“. Dollar Days je balada postavená na klavíru a kytaře. A v poslední jmenované se Bowie přiznává, že se vždy snažil držet soukromý život sám pro sebe, nikoli pro umělecké účely.

Nicméně Bowie nám i přesto dal hodně.

V závěrečném hodnocení alba Jakub Malar napsal:

„Blackstar je možná finální nahrávkou, posledním rozloučením nemocného člověka, ale také albem umělce, který i v těch nejtěžších chvílích měl neuvěřitelnou energii, o níž si některé mladší ročníky mohou nechat jen snít. Je nahrávkou opravdové ikony, legendy, nefalšované rockové hvězdy. Je poučením pro nás všechny, že nikdy nemusíme přestat růst, můžeme stále zkoumat nové věci, a to až úplně do posledního vydechnutí.“

Myslím, že nelze vyjádřit lépe.

V ukázce nabízím skladby Blackstar a Lazarus.

K dalším dvěma interpretům se dostanu v příští části mých hudebních zamyšlení. Domnívám se, že je třeba oddělit je pocitově i časově od těch, které jsem představil.