Únorové jaro v Tatrách

Únorové jaro v Tatrách

Únorové jaro v Tatrách

V polovině února zaplavila značnou část střední Evropy mohutná tlaková výše s přílivem teplého vzduchu od jihu a jihovýchodu. Především ve vyšších nadmořských výškách, nad hranicí inverzní oblačnosti, jsme se dočkali teplot, o jakých si v únoru můžeme jen nechat zdát.

Střídání nočních teplot klesajících hluboko pod nulu a teplot denních, které atakovaly až patnáctku, mělo výrazně pozitivní vliv na kvalitu sněhové pokrývky na horách. Stupeň lavinového nebezpečí klesl na nejnižší hodnotu a nebezpečí hrozilo pouze na stinných, severně orientovaných místech.

Bylo by nejspíš hloupé nechat si ujít takovou příležitost. Komplikovanými přesuny směn získávám další dny volna a vyrážím do Tatier. Cestou se připojuje druhá část výpravy 😉

Sobota

Sobotní ráno je zalité sluncem. Po včerejším velmi náročném dni, kdy jsem zcela vynechal spaní a odpočinek, jsem si dopřál dvě hodiny spánku navíc. V konečném součtu však mohou chybět. Dny v polovině února ještě nejsou nejdelší, stmívá se brzy. Musím se co nejrychleji připravit a vyrazit.

Na Štrbské Pleso přijíždím o deváté. Vyhýbám se davu turistů a lyžařů, rychlým krokem mířím k rozcestí u Jamského plesa. Odtud stoupám na Predný Handel. Až dosud probíhala cesta hladce. Necítil jsem žádné problémy a pochvaloval jsem si rychlost, s jakou jsem přesun pod Kriváň zvládal.

V táhlém stoupání však rychlost brzy ztrácím. Vleču se jak soumar; únava z předchozích dnů a absence spánku doléhají plnou silou. Navíc jsem v posledních týdnech jen a jen lezl. Chůzi jsem se nevěnoval a netrénoval ji. Výsledek je tu. Ve sněhu, rychle měknoucím pod náporem slunečních paprsků, začínám cítit každý krok. Jestli dnes vylezu až na vrchol, bude to malý zázrak.

Kriváň a Važecká dolina

Kriváň a Važecká dolina

Postup mi usnadňuje pětice turistů kráčící přede mnou. Prošlapávají cestu a velmi mi usnadňují chůzi, už tak dost krutou.

Letošní zima byla až dosud velmi bohatá na sníh. Sněhu by tedy mělo být až až. Skutečnost je ovšem jiná. Sněhu je k mému překvapení málo! Při dobré sněhové pokrývce je možné na Kriváň stoupat přímo, hřebenem přes Malý Kriváň. To dnes nejde. Balvany na jižním svahu hory nejsou zasněžené a cesta mezi nimi by byla utrpením. Sleduji tedy – stejně jako turisté přede mnou – letní cestu, obcházím hřeben a vstupuji do Kriváňskeho žlabu. U rozcestí, kde se spojuje cesta moje s chodníkem od Troch Studničiek, začínám mlít z posledního. Jsem neskutečně unaven a pohled vzhůru mě děsí. Výstup bude utrpením.

Pětice přede mnou se rozdělila. Tři mladíci dále sledují letní cestu a míří (není mi jasné proč) na Malý Kriváň. Dvojice starších turistů míří k vrcholu Kriváňa přímo, žlabem. Jeden z této dvojice začíná výrazně zaostávat za druhým. Dva kroky, odpočinek, dva kroky, odpočinek. To je můj člověk! Toho se budu držet.

A skutečně. Brzy jsme se spojili a kráčeli naším stylem vzhůru. Jak dlouho nám výstup trval, nevím. U vrcholového kříže mi však docházejí i poslední síly. Zjišťuji, že jsem si neprozřetelně nevzal vůbec nic k jídlu. Cítím silnou hypoglykémii. Musím si vyprosit alespoň kousek cukru či nějaké bonbóny. Jeden z turistů je vybaven dobře. Dává mi celou ruličku tablet hroznového cukru. Působí okamžitě. Za pár minut jsem fit. Vřele mu děkuji.

Na vrcholu Kriváňa fouká čerstvý a poměrně studený vítr. Nezdržuji se proto dlouho. Pořizuji fotografie, rozhlížím se po Tatrách a mířím dolů.

Na Kriváni

Na Kriváni

Sestup už žádným problémem není. Vychutnávám si nádherné pohledy do Važeckej doliny, do Doliny Suchej vody a k Soliskám. Na straně západní moji pozornost upoutávají nejvyšší vrcholky Západných Tatier.

Je nádherný zimní den. Za moji vytrvalost mě Tatry dokonale odměňují…

Neděle

Musím si odpočinout. Kolektivní procházka po Mlynickej doline má čistě fotografické a estetické poslání. Už ani nevím, kdy jsem se naposledy něčemu podobnému věnoval. Klidně chodit po Tatrách, jen pozorovat a vnímat. Naučil jsem se spojovat tuto činnost se sportem a turistikou. Otázkou je, na úkor čeho?

Mlynická dolina je ozářena poledním sluncem. Bašty, Soliská, Štrbský štít, ledem pokrytá plesa. Vše jakoby se chtělo předvést v co nejlepším světle a všem zúčastněným se to daří.

Mlynická dolina, Predné a Mlynické Solisko

Mlynická dolina, Predné a Mlynické Solisko

Mlynická dolina, vodopád Skok

Mlynická dolina, vodopád Skok

Mlynická dolina

Mlynická dolina

Mlynická dolina

Mlynická dolina

Pondělí

Odskok do Západných Tatier. Jsou ideální podmínky pro uskutečnění výstupu na Baranec. Vrchol s nádhernými rozhledy, daleko vysunutý z hlavního tatranského hřebene na jih, na Liptov. Několikrát v posledních letech odolal mým zimním pokusům o zdolání. Dnes mě snad žádný nečekaný problém nepotká.

Žiarska dolina. Turistický chodník na Baranec je dokonale prošlapaný. Není divu. Víkend patřil počasím mezi nejpovedenější této zimy a na Baranec mířila zcela jistě spousta turistů.

Rychle nabírám výšku. Necelou hodinu a půl mi trvá výstup nad hranici lesa, k rozcestí na Holom vrchu. Přemýšlím, zda připevnit mačky. Následují ostřejší hřebeny, kde může být chodník zledovatělý. Vítězí lenost.

Cesta na Baranec

Cesta na Baranec

Další postup je už pomalejší. Tentokrát nikoli vlivem fyzické únavy (hroznový cukr mám u sebe). Donekonečna se rozhlížím kolem sebe, fotografuji.

Pravidelně se pokouším v mých reportážích z cest kromě popisu místa sdělit i pocity s návštěvou spojené. Někdy se mi to daří více, někdy méně. Pravdou je, že mnohá opakovaně navštěvovaná místa už na mém pocitovém senzoru vyryla kód, který se při další a další návštěvě aktivuje. Samotného mě velmi překvapuje, že se pocity téměř nemění. Tatáž místa vyvolávají stejné a stejné. Kdyby se některý z kódů najednou z ničeho nic aktivoval, nepochybně bych poznal, se kterým místem je svázán.

Tak je to i dnes. Pocity spojené se Západnými Tatrami jsou velmi specifické, naprosto se liší od těch, které ve mně vyvolávají Vysoké Tatry. Čím to je? Určitě charakterem pohoří. Západné Tatry jsou mohutné, rozlehlé, široké, zdají se být nekonečné. Nabízí daleké pohledy na značnou část Slovenska. Vrcholy Západných Tatier nejsou tak nedosažitelné, jako většina vysokotatranských štítů. Přechod hřebene Západných Tatier je něčím, co člověk nemůže zapomenout.

Přemýšlím o pocitovém působení hor a blížím se k vrcholu Baranca. Zdálky mě vítá betonový pomník, asi téhož architekta, co působil na malofatranskom Kriváni i na jiných vrcholech slovenských hor. Hrozné.

Baranec nabízí neskutečně krásné rozhledy do dalekého okolí. Celý hřeben Nízkych Tatier, téměř celé Západné Tatry, Orava, Liptov, obě Fatry. Za mimořádné viditelnosti i vrcholy hor na moravsko-slovenském pomezí. Úžasné místo.

Plačlivé a Ostrý Roháč z Baranca. V popředí Smrek

Plačlivé a Ostrý Roháč z Baranca. V popředí Smrek

Západné a Vysoké Tatry z Baranca

Západné a Vysoké Tatry z Baranca

Dlouho chodím po plochém vrcholu, rozhlížím se do všech stran a snažím se vše zachytit na fotografiích. Můj starší fotoaparát má občas slabší chvilky, kdy nedokáže zaostřit. Jak zjišťuji později doma, jednu si vybral právě na Baranci. Většina fotografií je nanic.

Pomalu sestupuji směrem na sever a pokračuji k Žiarskemu sedlu. Další překrásné výhledy nabízí vrchol Smreku, přes který cesta vede. Jamnickú dolinu mám jako na dlani.

Plačlivé a Ostrý Roháč ze Smreku

Plačlivé a Ostrý Roháč ze Smreku

Baranec ze Smreku

Baranec ze Smreku

Žiarske sedlo je plné skialpinistů. Nechávají lyže lyžemi a následují mě ve výstupu na Plačlivé. Výstup už je něčím jiným než trápením se na Kriváni. Udávám tempo a většinu skialpinistů nechávám hluboko pod sebou.

Rázcestie pod Plačlivým

Rázcestie pod Plačlivým

Plačlivé (Plačlivô) je vrchol v hlavním tatranském hřebeni. Proto – na rozdíl od Baranca – nabízí atraktivnější pohledy k severu. Do Roháčskej doliny, na hřebeny, které tuto dolinu lemují. Na izolované vrcholy, které jsou vysunuty dále k severu od hlavního hřebene. Za všechny třeba jmenovat alespoň Osobitú.

Pohledu z Plačlivého se nemohu nasytit. Tady ještě více vystupují pocity spojené se Západnými Tatrami. Možná k tomu přispívají i sousední Ostrý Roháč a nedaleký mohutný Baníkov.

Ostrý Roháč a Volovec z Plačlivého

Ostrý Roháč a Volovec z Plačlivého

Ostrý Roháč a Volovec z Plačlivého

Ostrý Roháč a Volovec z Plačlivého

Pečlivě sleduji čas. Z Žiarskej doliny jede v odpoledních hodinách jediný autobusový spoj. Je třeba, abych ho nezmeškal. U Žiarskej chaty se dostávám na silnici a po ní k zastávce. S velkým časovým předstihem.

Na Plačlivém jsem mohl být o půlhodinu déle.

Úterý

Z nesčetných možností túr vybíráme tu fyzicky nejméně náročnou. Jak se ukazuje později, byla nejspíš tou nejatraktivnější.

Dolinou Zlomísk stoupáme k Ľadovému plesu. Cesty jsou prošlapány do všech stran. Největší počet pěších turistů směřuje pod Vysokú, k Východnej Železnej bráne zase skialpinisté. Nás však zajímá cesta na Lúčne sedlo. Chodník ke skalnímu prahu pod sedlem prošlapávají dva turisté. Co víc si přát?

Lúčne sedlo a Končistá od Ľadového plesa

Lúčne sedlo a Končistá od Ľadového plesa

Sledujeme jejich stopy. Nejsou to žádní začátečníci, cestu směřují bezpečně, se znalostí terénu. Pozorujeme je při překonávání nejstrmějšího místa. Úzkého žlabu, kterým se zdolává strmý skalní práh. Nemají nejmenší potíže a nemáme důvod je mít ani my. Po půlhodině stojíme v Lúčnom sedle.

Žlab na Lúčne sedlo

Žlab na Lúčne sedlo

Lúčne sedlo je nádherné místo. S fantastickými pohledy na štíty lemující Dolinu Zlomísk, do jejích přilehlých dolin, na Končistú. Není možné nasytit se těchto pohledů…

Vysoká a Rumanova dolina z Lúčneho sedla

Vysoká a Rumanova dolina z Lúčneho sedla

Lúčne sedlo a Končistá

Lúčne sedlo a Končistá

Lúčne sedlo

Lúčne sedlo

Přemýšlíme o výstupu na sousední Končistú. Nejspíš by to však nevycházelo časově. Navíc sestupovat ze Sedla Ostrvy za tmy by asi nebyl nejlepší nápad. Spokojujeme se s výstupem na Tupú. Tím však tento rozlehlý vrchol nemíním degradovat pod úroveň Končistej. Tupá nabízí jedny z nejhezčích rozhledů v celých Tatrách. Přesvědčujeme se o tom za chvíli.

Mengusovská dolina z Tupej

Mengusovská dolina z Tupej

Pomalu postupujeme jejím hřebenem, na každém příhodném místě zastavujeme, rozhlížíme se a fotografujeme. Až po dlouhém čase se dostáváme do Sedla Ostrvy. Odtud zas poměrně rychle dolů, k Popradskému plesu. Zimní cesta ze sedla vede přímo, diretissimou. Žádné serpentiny.

I s dnešní túrou musíme být nanejvýš spokojeni.

Středa

Od prvního dne pobytu koketuji s myšlenkou výstupu na Gerlachovský štít. Už jednou jsem v zimě na vrchol vystoupil. Vím, co to obnáší. Fyzicky velmi náročná túra s dlouhým nástupem, v úseku Batizovskej próby a ve vrcholové partii štítu i technická náročnost. Panují však ideální zimní podmínky, proč to nezkusit? Loňský pokus se nepovedl, sníh byl příliš nebezpečný. Tak dnes?

Nemám tušení, jak jsou prošlapány cesty do Batizovskej doliny. Proto volím nejspíš tu nejdelší, avšak jistou, kolem Sliezskeho domu. V půl deváté stojím u Batizovského plesa.

Pozoruji cestu pod Batizovskú próbu. To je stometrový skalní práh, kterým končí žlab spadající od vrcholu Gerlachovského štítu. Jsou tu osazeny umělé pomůcky, které usnadňují sestup turistům s horskými vůdci. Žebříky a kramle však čas od času zmizí. Dnes žádné takové informace nemám. Tak tam snad budou.

V létě je cesta přes Batizovskú próbu používána výhradně jako sestupová. V zimě jako obousměrná. Zrakem pátrám, zda nejde někdo přede mnou. Vysoko nad prvním prahem doliny se pohybují dvě postavy. Výborně. Gerlachovský štít není v zimě místem, kde by člověk preferoval samotu.

V půl desáté, o plnou půlhodinu dříve, než jsem předpokládal, stojím pod Batizovskou próbou. Tu právě zdolává zmíněná dvojice. Muž s dívkou, nepostupují příliš rychle. Ale tady není kam pospíchat. Možná sníh k polednímu změkne, ale pořád by měl být bezpečný.

Kontroluji připevnění maček, připoutávám cepíny k pažím, vyrážím vzhůru. Sníh drží opravdu dobře. Výstup je bezpečný.

Nad posledním žebříkem doháním dvojici. Pouští mě před sebe se slovy, že já určitě budu rychlejší. Odpovídám, že mě měli vidět před čtyřmi dny na Kriváni.

Táhlý a postupně velmi prudký žlab vedoucí k vrcholu Krále Karpat mi dává zabrat. Získal jsem pořádný náskok před dvojicí a na vrchol přicházím před jedenáctou. Jsem tu sám.

Gerlachovský štít, autoportrét

Gerlachovský štít, autoportrét

Pohled z Gerlachovského štítu je majestátný. Člověk cítí, že už v Tatrách výš být nemůže. V zimě je pocit mnohokráte umocněn.

Na vrcholu fouká studený severní vítr. Ve žlabu mi bylo horko, tady je mi zima. Nechci se však přioblékat, při sestupu odkládat oděvy nemohu. Schovávám se za velký balvan, kde tolik nefičí. Čekám, až se přiblíží dvojice turistů. Ve chvílích, kdy vítr utichá fotografuji, rozhlížím se do všech světových stran. Opět zvláštní specifické pocity spojené jen a jen s Gerlachem. Kolikrát jsem tu už vlastně byl? Šestkrát? Sedmkrát? Nevím, musel bych pátrat v archivech.

Na Gerlachovskom štíte

Na Gerlachovskom štíte

Ľadové štíty, Pyšné štíty a Lomnický štít z Gerlachovského štítu

Ľadové štíty, Pyšné štíty a Lomnický štít z Gerlachovského štítu

Slavkovský štít z Gerlachovského štítu

Slavkovský štít z Gerlachovského štítu

Belianske Tatry z Gerlachovského štítu

Belianske Tatry z Gerlachovského štítu

Dvojice se blíží k vrcholu, já začínám sestupovat. Pár metrů pod vrcholem se míjíme. Přejeme si navzájem bezpečný sestup.

Ano. Sestup z Gerlachovského štítu v zimě je mnohem náročnější než výstup. Strmým svahem třeba sestupovat v dlouhém úseku čelem ke stěně a být velmi opatrný. A že té opatrnosti není nikdy nazbyt, se v příštích vteřinách přesvědčuji na vlastní kůži.

Nešlo o neopatrnost. Jen jsem měl dávat větší pozor. V místě, kde jsem neviděl pod sebe, zachytávám hrotem pravé mačky za lem návleku na levé noze. Okamžitě ztrácím rovnováhu a padám nazad. Naštěstí mám pravý cepín bezpečně zaseknutý a drží mě. Ležím na sněhu v prudkém svahu hlavou nazad, nohy svázány. Levou rukou se mi daří až na několikátý pokus uvolnit hrot mačky a osvobodit levou nohu. Pravá však zůstává uvězněna ve sněhu, nemohu ji dostat ven. Tuším, že budu muset požádat jednoho z dvojice nade mnou, aby mi pomohl. Znovu zkouším nohu uvolnit, nakonec se daří. V okamžiku uvolnění však kloužu dolů. Cepín stále drží. Je vyhráno.

Stavím se znovu na nohy a pokračuji v sestupu. Už mnohem více kontroluji koordinaci pohybu nohou. Za cenu velmi pomalého sestupu. Kvituji s povděkem, že jsem dodržel důležitou zásadu pohybu na sněhu, mít alespoň jeden z cepínů bezpečně zaseknutý. Slibuji si, že ihned pořídím návleky nové, o které se hroty maček nemohou zachytit.

Sestup už proběhl bez komplikací. Na prvním vhodném místě odkládám zbytečné svršky. Je jako na jaře. Nikoli teplo, horko. Z protější Končistej padá mohutná lavina. Ze žlabu obrácenému k severovýchodu, kam po celý den nezasvítí slunce. Teplý vzduch se tam však dostává. A výsledkem je uvolnění sněhové vrstvy.

Batizovská dolina

Batizovská dolina

Kolem plesa mířím na chodník do Tatranskej Polianky. Z horního patra doliny jsem viděl, že je prošlapaný. Je to milé. Je to nejkratší cesta z Batizovskej doliny do civilizace.

Ohlížím se. Dnešní poděkování horám, potažmo Gerlachu, bude dvojnásob upřímné.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty, Vysoké Tatry. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 komentářů u Únorové jaro v Tatrách

  1. pepa napsal:

    Rozsáhlá fotogalerie přibude v nejbližších dnech 🙂

  2. SV napsal:

    Žlab na Lúčne sedlo – aký je na tej fotke placatý! 😎

  3. pepa napsal:

    No. Mohl jsem ho vyfotografovat shora. To by placatý nebyl.

  4. SV napsal:

    „Slibuji si, že ihned pořídím návleky nové, o které se hroty maček nemohou zachytit.“
    nechcem ti brať iluze, ale hroty maček sa môžu zachytiť o všetko možné aj nemožné 😎 skôr by som sa spoliehala na ten pomalší a opatrnejší pohyb……

  5. SV napsal:

    no wellmi zaujímavé čítanie! 😎

  6. BUTEO napsal:

    Jo Baranec, dva roky každé ráno mě zdravil, dole u první vesničky /|||Jamník/ je staré letiště a řada budov. Z těch jsem několik krát s kamarády vyrazil na Barane, ale nikdy jsme nedošli k vůli počasí, podvrtnuté noze a tak. Tak jsem to nechával na inda, až byl konec pobytu a odjezd do Západních Čech. FOTKY KRÁSNÉ, ULOŽÍM SI

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.