Hledal jsem na cykloturistických portálech zajímavý tip na výlet. Objevil jsem cyklostezku, která sleduje tok řeky Moravy od Hodonína do Olomouce. Její velká část přitom kopíruje i unikátní technickou památku, Baťův plavební kanál.
Celková délka cyklotrasy č. 47 je 134 kilometrů. Je trasou páteřní, navazují na ni stezky a trasy v okolí. Cykloturisté ji mají velmi rádi. Povrch je převážně asfaltový, její bezpečnost je mimořádně vysoká. Křížení cest a železničních tratí je provedeno mimoúrovňově, až na několik málo úseků je položena mimo motorovou dopravu. Její velkou devízou je velmi dobré značení.
Moje cesta však nevedla po zmíněné cyklotrase v celé délce. Některé části jsem modifikoval. V okolí cyklotrasy je spousta zajímavostí a neprohlédnout si je by znamenalo celý výlet degradovat na „pouhou“ sportovní akci. Přidal jsem tak mnoho odboček, mnoho kilometrů, v některých úsecích jsem dokonce sledoval trasy jiné. Z důvodů časových a z důvodu vlakových spojení jsem cestu musel ukončit už v Kroměříži. I tak to bylo třiadevadesát kilometrů.
Cykloturistika má svoje specifika. To, co mám nacvičené a zažité v pěší turistice, mi při jízdě na kole chybí. Připravit jsem si proto musel velmi podrobný itinerář. Tak, abych nebyl nucen na každé křižovatce nahlížet do mapy a vzpomínat, kudy jsem to chtěl jet. Vyplatilo se.
************************************************************************************
Nádraží Hodonín, pár minut před osmou hodinou ranní. Nasazuji přilbu, rukavice, brýle, do pohotovostní polohy usazuji fotoaparát. Napojuji se na výpadovku směřující na Slovensko. Po třech kilometrech jízdy přejíždím řeku Moravu. Ta od Rohatce (pár kilometrů nad Hodonínem) až po soutok s Dyjí tvoří česko – slovenskou hranici. Další kilometry k začátku Baťova plavebního kanálu tedy absolvuji na slovenské straně řeky. Zmíněná cyklostezka č. 47 v těchto místech tok Moravy nesleduje a dokonce vynechává první přístav na Baťově kanálu. A to si nemohu nechat ujít.
Cesta na slovenské straně řeky vede převážně hlubokými lužními lesy. Na mnoha místech tu meandrující řeka vytvořila slepá ramena. Nejblíže cesty je Kátovské rameno, přírodní památka. Pohled do nitra rezervace je pohledem do divočiny. Původní ráz krajiny, připomíná mi Dunajské luhy.
Půlhodina jízdy a přijíždím k přístavu Skalica. Tady začíná (či končí) Baťův plavební kanál.
************************************************************************************
Myšlenka regulace řeky Moravy – už poněkolikáté – znovu ožila kolem roku 1927 a zaujala velkoprůmyslníka Tomáše Baťu. Po jeho tragické smrti o pět let později se tohoto smělého plánu ujal Jan Antonín Baťa. Regulace toku Moravy a výstavba kanálu měla pro firmu Baťa několik významů. Kromě realizace starého snu o propojení evropských veletoků se jednalo o přepravu lignitu z dolu v Ratíškovicích do továren a tepláren v Otrokovicích, která byla po železnici finančně nevýhodná, a také o vybudování melioračního systému v okolí řeky Moravy.
Organizačně i technicky náročná stavba proběhla v letech 1934 až 1938. Celková délka plavební trasy byla 51,8 km, z toho 1 km vedl korytem dnes již nesplavné Dřevnice a některé úseky korytem Moravy. Kanál mohly využívat nákladní čluny o nosnosti 150 tun, plavební hloubka byla 1,5 m.
Trasa začínala v přístavu v Otrokovicích a končila u Rohatce překladištěm lignitu. Lodě musely proplout čtrnácti plavebními komorami, které pomáhaly překonat výškové rozdíly hladiny. U každé z nich byl vystavěn malý domek pro obsluhu a k němu patřilo i malé hospodářství. Kromě komor však musela být vybudována i řada dalších technicky náročných zařízení, například zvedací železniční mosty nebo jezy s automatickou regulací výšky hladiny ve zdrži. Část těchto konstrukcí byla zničena za války a část dosloužila a již nebyla obnovena, některé se však zachovaly dodnes.
Samotná plavba na kanálu probíhala následovně: prázdný nákladní člun byl z Otrokovic odtažen remorkérem do Spytihněvi, odkud byl dále tažen traktorem (a v začátcích koňským potahem) jedoucím po břehu. Ze Starého Města ho opět táhl remorkér, který ve Veselí nad Moravou znovu vystřídal traktor. Ten člun dotáhl do Sudoměřic, odkud se po naplnění nákladem vydal na obdobnou cestu zpět. K vyhýbání sloužily přístavy nebo tzv. výhybny. Za ideálního stavu vody trvala celá cesta 10 hodin, často však déle. Kromě lodí s lignitem se od roku 1939 po kanálu plavila výletní loď Mojena, která tak předznamenala dnešní turistické využití vodní cesty.
Za 2. světové války byl kanál německými vojsky značně poškozen a těsně po válce došlo ke znárodnění Baťových závodů. Nákladní přeprava byla pro nerentabilnost ukončena na počátku šedesátých let.
Snahy o opětovné zprovoznění kanálu pro turistické využití se poprvé objevily v polovině devadesátých let 20. století a roku 1996 vznikla z iniciativy zdejších obcí Agentura pro rozvoj turistiky na Baťově kanálu, jejíž aktivity směřovaly ke zpřístupnění této přírodní a technické památky. Důležitým projektem Agentury byla podpora soukromých půjčoven lodí, bez nichž si dnes lze turistický ruch na této vodní cestě jen stěží představit. Roku 2002 vznikla obecně prospěšná společnost Baťův kanál, která se podílí na organizaci provozu, provozuje informační centrum a podporuje podnikatele, jejichž aktivity souvisejí s rozvojem turistického ruchu podél kanálu. V současnosti je Baťův kanál uznávanou turistickou vodní cestou. (zdroj: www.batacanal.cz)
************************************************************************************
Obcházím přístav. Kotví zde spousta lodí a lodiček. Je na první pohled zřejmé, že tu vodní turistika běží na plné obrátky. Nedaleko přístaviště stojí dřevěná vyhlídková věž, která umožňuje rozhled po celém areálu i po části Baťova kanálu. Ten je tu ukončen vysokou hrází vyrovnávající rozdíl hladin v kanálu a v řece Moravě. Zpod hráze vytéká už jen malé množství vody a líně směřuje k řece.
Místo, kde kanál do řeky ústí, si chci prohlédnout. Leží asi kilometr od přístaviště, není však ničím zajímavé. Krom mostů přes kanál už žádné technické zajímavosti nevidím.
Vracím se k přístavu. Pokračuji už na území Moravy, po zeleném turistickém značení. Po chvíli přijíždím k místu, kde Baťovy lodě začínaly svoji nákladní cestu. Je to přístav v Sudoměřicích s výklopníkem uhlí. Sloužil v letech 1939 až 1945. Lignitové uhlí se zde přesypávalo z vagonů na lodě směřující do Otrokovic. Budova byla postavena tak, aby unesla velkou hmotnost uhlí a odolávala nadměrnému chvění při jeho vysypávání. Zajímavá technická památka. Díky výše zmíněným iniciativám byl celý objekt v letech 2001 – 2007 opraven a zachován.
Po pravém břehu kanálu, neznačenou cestou pokračuji do Petrova. Vodní cesta není jen technickou záležitostí. Ve vodě i na jejím břehu našli svůj domov mnozí zajímaví živočichové. Slyším ptačí hlas, který neznám. Zastavuji a hledám. Z vysokého rákosí vylézá pták, kterého poznávám jen podle obrázků z knih. Rákosník, druh určit nedovedu. Tak ty si ty tady prozpěvuješ! No dobrá, jen zpívej dál.
Přístav v Petrově mě udivuje svými parametry. Kotviště mnoha lodí, lodní jeřáb, na Baťově kanálu to opravdu žije. Naopak miniaturní zdymadlo vyvolává lehký úsměv na rtech.
Pokračuji po hrázi na pravém břehu kanálu. U přístavu se napojila modře značená turistická cesta vedoucí z Petrova. Asi po třech kilometrech mě přivádí do centra Strážnice. Tady se musím zastavit a porozhlédnout.
Strážnice je městem mnoha historických památek, městem známého folklorního festivalu. Nevím, jestli tu ještě také pořádají velkolepý folkový Festival Slunce. Jeden z ročníků jsem zažil, bylo to úchvatné. Je tomu už dvacet let. Nechce se mi věřit, když počítám…
Nejznámějšími strážnickými památkami jsou zámek a městské brány. Ty si prohlédnu nejdříve. Obě jsou od mé trasy hodně vzdálené a navíc se nacházejí daleko od sebe; musím objet pomalu celé město. Skalická brána leží na západním okraji města, Veselská na východním. Postaveny byly ve druhé polovině 16. století a jakoby do tohoto světa ani nepatřily. Architektura daleko vzdálená tomu, co člověk v tomto kraji běžně může spatřit. Pořídit rozumné fotografie bran je velmi obtížné. V jejich okolí je velké množství nepatřičných objektů, které záběr ve všech směrech kazí…
Strážnickým skvostem je zámek. Původně hrad, v období renesance přestavěný na zámek. Svou dnešní podobu získal po rozsáhlé klasicistní přestavbě v polovině 19. století. Dnes v zámku sídlí Národní ústav lidové kultury.
Jedním slovem nádhera. Objíždím zámek kolem dokola, fotografuji. V zámku údajně sídlí ojedinělá expozice lidových hudebních nástrojů. Žel, na tu mi opravdu čas nezbývá. Snad jindy.
Od zámku pokračuji směrem ke kempu. Tady začíná orientačně nejtěžší etapa mé cesty. A jak posléze zjišťuji, nejen orientačně. Cesta vede po pěších turistických cestách, žluté k rozcestí Za Moravou a posléze po modré k přístavu Vnorovy. Lesní pěšiny jsou pro kolo úzké, množstvím větví zasahuje do profilu kola i profilu mého. Náročné. Vše vrcholí přenosem kola přes most v opravě. Korunou je však pány cestáři vyvrácená orientační tabule na rozcestí. Hozená v kanále, přehlédnout jsem ji musel, i kdybych zrak napínal sebevíc. Dlouhé minuty tak trávím hledáním správné trasy.
Přemýšlím o trase. Možná jsem mohl prověřit, zda nějaká cesta skutečně nevede přímo kolem Baťova kanálu. V mapě nic takového zakresleno není, ale kdo ví. Improvizace po pěších turistických cestách byla sázkou na jistotu. Sázka sice vyšla, ale za cenu velkých časových ztrát.
Nicméně mám to za sebou. Jsem pod obcí Vnorovy a tady uskutečním další dlouhou odbočku. Vnorovy jsou rodnou obcí básníka Jana Skácela. Na místní škole, kde se Jan Skácel narodil a až do roku 1927 žil, je umístěna pamětní tabule. Chci se k místu podívat.
Vnorovy leží na kopci a po mnoha kilometrech v sedle pociťuji radost z jízdy do kopce. Skromná pamětní tabule na budově školy roztápí mojí mysl. Vybavuji si mnohé básníkovy verše. Jana Skácela považuji za jednoho z největších poetů v historii české literatury. Tiché poděkování, návrat k řece. Od železniční zastávky Vnorovy pokračuji po červeném značení k Moravě. Chvíli hledám tu správnou cestu. Ta, která vede po levém břehu řeky, přímo po hrázi, mě bez problému přivádí do Veselí nad Moravou.
Stejně jako Strážnice, i Veselí nad Moravou se může pochlubit mnoha historickými památkami. Z nich bych rád spatřil tu NEJ, zámek s přilehlým parkem.
Pohled na zámek je však tristní. Budova v rozpadu, ve stavu, který jen těžko povede ke smysluplné nápravě. Z pohledu na zámek je mi smutno. Radost však ve mě vyvolává mohutný jinan dvoulaločný, gingo, rostoucí přímo před zámeckou budovou. Tak velký exemplář tohoto druhu jsem ještě neviděl.
Ve Veselí nad Moravou končí jižní část Baťova plavebního kanálu. Tady ústí do řeky Moravy. Plavba dále pokračovala po řece až do Uherského Hradiště, kde z řeky odbočovala další část kanálu.
Ve Veselí končí úvodní etapa mojí cesty proložená velkými improvizacemi. Tady se konečně napojuji na zmíněnou cyklotrasu č. 47 a budu po ní pokračovat až do Kroměříže.
Další zastávkou je Uherský Ostroh. Historické centrum leží bokem cyklotrasy, odbočka je vyznačena. Uherský Ostroh se může pochlubit – jak dnes jinak – krásným zámkem. Původně středověký obranný hrad, na zámek přestavěný v 16. století. Jeho vnitřní nádvoří je obklopeno nádhernými arkádami. V letních měsících se zde odehrává spousta kulturních představení. Zámek je veřejnosti přístupný, k dispozici jsou tři prohlídkové okruhy.
Spokojit se dnes musím s pouhým pohledem na zámek zvenčí. Je pondělí, dovnitř se nedostanu. I tak ve mně tato stavba vzbuzuje jen ty nejlepší pocity. Zámek se mi skutečně líbí, stejně jako celé centrum města.
Přes technicky zajímavou lávku se vracím na druhý břeh Moravy a pokračuji do Ostrožské Nové Vsi. Tady se z cyklotrasy č. 47 odděluje vedlejší cyklostezka označená 47 A. Vede zpět k řece Moravě a do Uherského Hradiště vchází u silničního mostu přes Moravu. To mi příliš nevyhovuje, minul bych tak největší město na mé trase. Zůstávám tedy na trase původní.
Mezi železničním přejezdem v Ostrožské Nové Vsi a Novoveskými lázněmi je cesta komplikovaná, staví se tu nová část cyklostezky. Stavbu musím objíždět po nepříjemné cestě kolem kolejí. Ale brzy tu bude líp.
Míjím letecké muzeum v Kunovicích, pořizuji tu pár fotografií, a přijíždím do Uherského Hradiště. Nemohu vynechat historické centrum města, které mám velmi rád. Pokaždé, když do Uherského Hradiště zavítám, projdu se středem města, vzhlédnu ke kostelu Sv. Františka Xaverského ze 17. století. Historický skvost. Při projektování údajně stavitelé vycházeli z římského chrámu Il Gesú. V těchto dnech je kostel potažen ochrannou sítí, renovuje se fasáda budovy. Těším se na její nový vzhled.
Město nabízí spoustu dalších pamětihodností, jsem však značně limitován časem. Prohlížím si a fotografuji ještě Mariánský morový sloup z počátku 18. století.
Cestou přes střed města jsem se vzdálil od cyklostezky, na kterou se musím vrátit. Vím, že významným orientačním bodem pro turisty i cykloturisty je restaurace U Komína na Moravním náměstí, v blízkosti řeky Moravy. Místní mi radí, jak se k ní rychle dostat. U restaurace se nachází lávka přes řeku a na obou jejích stranách nacházím rozcestníky cyklotras. Není problém vyhledat tu moji.
Pod lávkou se odděluje z řeky další část Baťova plavebního kanálu. Podél něj budu pokračovat dále. Míjím několik přístavů, několik dalších miniaturních zdymadel. U přístavu v Huštěnovicích rostou u protějšího břehu kanálu trsy leknínů. Je od lodivodů hezké, že se jim vyhýbají a nechávají květy jako ozdobu plavební dráhy.
Ve Spytihněvi Baťův plavební kanál končí. Spojuje se tu s řekou; plavba pokračovala dále do Otrokovic už jen po ní. Po hrázi u malé vodní elektrárny cyklostezka přechází na levý břeh řeky. Až do Tlumačova povede touto stranou.
Blížím se do Napajedel. Cestu z pravé strany lemuje spousta slepých říčních ramen. Jsou využívána k rekreaci a je na nich živo. Za posledním z nich přijíždím k velké neudržované louce. Zarostlá je vysokou trávou, vypadá hodně neutěšeně. Stejně jako ohrada a stavby na jejím opačném konci. Pase se tu spousta koní. Že by hřebčín?
Napajedelský hřebčín je skutečný pojem, chová se tu anglický plnokrevník. Nějak mi to neladí s pohledem na stádo koní uprostřed neudržované louky. Ale třeba je to v pořádku.
V Napajedlech mě čeká další kopec. Už druhý (!!) na této trase. Přivádí mě do blízkosti zámku. Starého. V Napajedlech mají totiž zámky dva. Starý a nový. Na jejich prohlídku mi však nezbývá čas. Prohlížím si alespoň zajímavou budovu pseudorenesanční radnice, která se nachází poblíž mé cesty.
Na opačném břehu řeky se rozkládá průmyslový komplex firmy Fatra. My starší si dobře pamatujeme na nafukovací hračky z PVC, které tu vyráběli. A nejen hračky. Nafukovací bazény, plavací kola, matrace, bylo toho opravdu dost. Horší to bylo s kvalitou výrobků. Dlouho nevydržely, švy se rozlepovaly, samé patálie. Dnes je portfolio firmy mnohem širší a obecnější, obecně zaměřené na plasty. Firma je součástí mocného nejmenovaného koncernu, v posledním čase nevídaným způsobem mediálně propíraného. No nic.
Dalším průmyslovým městem na trase jsou Otrokovice. Kdysi se toto město nazývalo Baťov; hned po druhé světové válce byl však tento název městu odebrán. Barum Continental, společnost Moravan s výrobou sportovních letadel. Tyto firmy netřeba nikomu představovat. Město proslavily a neodmyslitelně k němu patří. Zajímavá je i poloha Otrokovic. Z národopisného hlediska se nachází na rozhraní tří regionů. Valašska, Slovácka a Hané. V průběhu časů se řazení měnilo, obyvatelé nevěděli, kam zrovna patří, a bylo jim to vcelku jedno. Na jejich názor a na jejich cítění se jich nikdo neptal.
Ještě jeden zámek se nachází v blízkosti mé trasy. Je to zámek v Kvasicích. Stojí nedaleko silničního mostu u Tlumačova, po kterém přejíždím na pravý břeh Moravy. Toto místo si dnes také odpustím. Už teď se mi však v hlavě rodí opětovné absolvování celé cesty v poněkud pozměněné variantě. Během ní navštívím místa, která jsem dnes minul či musel minout. A zámek v Kvasicích bude jedním z nich.
Čeká mě posledních deset kilometrů jízdy. Po nádherné cestě, kde kilometry ubíhají velmi rychle, kolem řeky, ze které vane svěží vzduch. Půlhodina jízdy a na obzoru se rýsují věže kostelů a zámku v Kroměříži. Cíl mé cesty. Povedla se se vším všudy.
Cyklostezku kolem Baťova plavebního kanálu mohu jen a jen doporučit. Věřte, stojí za to!
Když jsme se před pár lety vrátili z plavby po fríských kanálech, celí nadšeni jsme začali plánovat plavbu po Bata kanál, kombinovanou s kolem. Pak mě zlomili k čachtání v teplém Středozemním , já propadl italským ostrovům, se vším všudy /špagety, víno, sýr/a tak domácí krásy znám díky Tvým skvělým reportážím.
Určitě by se tam tobě, milovníkovi vody a lodí, líbilo! 😉
ale kolo máš pěkné i když za mých časů jsme měli na kolech blatníky a tak jsme mohli jet do kina i v dešti
Jezdí se mi na něm dobře, i když dnes už se používají spíše kola 29´
nečakane wellmi pekná krajinka! 😎