Tatranský časoprostor II

Druhá polovina mého červnového pobytu ve Vysokých Tatrách měla ryze letní charakter…

V úvodní části červnového tatranského povídání jsem napsal, že z důvodu minimální sněhové pokrývky budu muset v dalších dnech pozměnit původní plány túr. Upustím od těch, které jsem plánoval na sněhu. Sestupy v poledních hodinách už nejsou bezpečné, sníh je změklý a ujíždí. Netřeba testovat, co všechno vydrží a unese.

K tomu bych měl dodat, že mi to nikterak není líto. Přece jen mám k letnímu lezení bližší vztah než k zimnímu. Také větší zkušenosti a dovednosti.

Kamarád Rado při svém nedávném pobytu v Tatrách vystoupil na Kvetnicovú vežu. Řekl jsem si, že je to velmi dobrý tip na túru, že se na toto místo rovněž podívám. Především proto, že masív Gerlachovského štítu, ve kterém se Kvetnicová veža nachází, znám velice málo. Oblast Gerlachovského kotla, nad nímž se věž vypíná, dokonce vůbec. Nikdy jsem na Gerlachovský štít nešel klasickou cestou přes Velickú próbu, a tudíž se ke Kvetnicovej veži ani nepřiblížil.

Na Kvetnicovú vežu vede poměrně jednoduchá výstupová cesta z úseku Tatranskej magistrály mezi Velickým a Batizovským plesom. Jednoduchá z pohledu technického. Z hlediska fyzického se však jedná o náročnou túru. Převýšením a hlavně terénem. Od Magistrály až po první vyvýšeninu v hřebeni, Malý Kvetnicový hrb, se stoupá po kamenném moři s vratkými, nestabilními balvany. Tak to tvrdí horolezecký průvodce.

************************************************************************************

středa

Dnes jsem si přispal. Předpověď počasí avizuje až do odpoledních hodin oblačnost, která se teprve poté začne rozpouštět. Nemám v úmyslu procházet se po Kvetnicovej veži s hlavou v oblacích a nic přitom nevidět. Půjdu později, abych se neochudil o nádherné výhledy. Jednou se snad mohu vrátit z túry až pozdě večer…

Jenže ouha. Vystupuji z vlaku v Tatranskej Polianke a nad hlavou mám jasnou oblohu. Bez jediného mráčku. To je nějaký meteorologický podraz. To vědět, byl bych už nahoře.

Rychlými kroky stoupám Velickou dolinou a pozoruji, co počasí vymyslí. Moje výtka se nejspíš neminula účinkem, po chvíli se začíná zatahovat. Na Sliezkom dome doplňuji dostatečné množství vody pro výstup a po Magistrále pokračuji dál, směrem k Batizovskému plesu. Vyhlížím konec kosodřevinového háje. Teprve za ním mohu začít stoupat na hřeben.

Počasí jsem asi nazlobil více, než bylo zdrávo. Oblačnost houstne, a v okamžiku, kdy opouštím značenou cestu, vidím jen na pár metrů. Další podraz. Je třeba vyhýbat se kosodřevině, a pokud nevidím průseky, mohu se dostat do pěkné šlamastiky. Jako včera maďarský turista na Slavkovskom štítě. Celé odpoledne bloudil v kleči, teprve s přicházejícím soumrakem si zavolal vrtulník. Naštěstí ho našli a nemusel nocovat dehydratovaný na úbočí štítu.

Ale tak zlé to není. Správný směr jsem si vytýčil a zaměřil už cestou na Sliezsky dom a poměrně přesně se do tohoto směru trefuji. Navíc po chvíli mlha řídne a já se mohu orientovat podle reálných objektů.

Výstup po balvanech nekonečného kamenného moře není obtížný, jak tvrdí průvodce. Pole obřích šutrů se nejspíš od času sepsání bedekru usadilo a zklidnilo. Balvany jsou stabilní, nemusím přísně kontrolovat každý krok, každé došlápnutí. Ve střední části svahu se navíc objevují travnaté úseky, na kterých  se postup výrazně zrychluje. Nicméně výstup na Malý Kvetnicový hrb mi trvá více jak hodinu.

Malý Kvetnicový hrb je elegantní skalnatý hřeben. Těším se, že si konečně zalezu. Dopadlo to však jinak, než jsem si představoval. Hřeben je sice pěkný, skály jsou však mimořádně nestabilní a rozlámané. Tak, že upouštím od sestupu do Prednej Kvetnicovej priehyby; raději se vracím a celý hřeben bezpečně podcházím.

Doposud jsem stoupal po pravém okraji kamenného moře. Vymezen je Velickou dolinou. Na Malom Kvetnicovom hrbe se připojil i jeho levý okraj, který strmě padá do Gerlachovského kotla. Otevírají se mi tak poprvé pohledy do míst, kam jsem ještě nevkročil. A ani netuším, jak vlastně vypadají. Pozorně se rozhlížím. Gerlachovský kotol je rozlehlý, ve svém závěru velmi strmý, rozervaný. Nad protějším svahem se rýsuje hřeben nazvaný Dromedárov chrbát. Asi skutečně připomíná velbloudí hrb, hned na několika místech. Mohu si tipovat, které dalo hřebenu jméno. Ostřím hřebene vede horolezecká cesta, ne jednoduchá. Už vidím, proč.

Následuje Prostredný Kvetnicový hrb. Není tak rozložitý jako jeho Malý jmenovec. Sestup na severní stranu, do Zadnej Kvetnicovej priehyby, je přesnou kopií toho, co se odehrálo o hrb níže. Raději se vracím a do sedla se dostávám bezpečně pod stěnami, po trávě.

Zbývá poslední z Hrbů, Veľký Kvetnicový hrb. Pak už jen Sedlo pod Kvetnicovou vežou a samotný masív Kvetnicovej veže. Leží nadosah, ale cesta k vrcholu je ještě dlouhá. Celkem tři hodiny včetně všech zastávek mi výstup od Magistrály trval.

Počasí jako by se chtělo omluvit a sladit se s předpovědí. Vyjasňuje se. Nebe sice zdaleka není bez mráčku, ale jedná se o vysokou oblačnost, která nijak nebrání rozhledům a fotografování. Naopak. Oblaka jsou z kategorie modelingových; taková jsou na fotografiích vždy žádaným doplňkem.

Jsem doslova unesen. Fantastické pohledy do Velickej doliny, do Gerlachovského kotla, na sousední Čertove hrby a Čertove veže, Kotlový štít a Gerlachovský štít. A jako hrad se čtyřmi věžemi se na protější straně Velickej doliny tyčí Bradavica.

Úchvatné. Mimořádně pěkné místo, osamocené, dnes se Gerlachovským kotlom nevalí davy turistů na vrchol Krále Karpat. Jen těžko by sestupovali, sníh v Batizovskom žlabu bude hodně nepřívětivý.

Pozoruji a fotografuji na všechny světové strany. A je mi líto, že musím dolů. Přece jen je pokročilá denní doba a sestup bude nějakou chvíli trvat.

Do Tatranskej Polianky přicházím – mými parametry souzeno – v neobvykle pozdní dobu. Po šesté. Tak pozdě jsem se z túry už hodně dlouho nevracel…

čtvrtek

I na tento den, na poslední túru mého červnového pobytu v Tatrách jsem se nechal inspirovat Radom. Půjdu do Furkotskej doliny a vystoupím na Veľké a Prostredné Solisko. Chvíli dokonce koketuji s myšlenkou, že v případě bezproblémového postupu po hřebeni bych pokračoval celým Soliskovým hrebeňom až na Predné Solisko. Ale zatím je to jen myšlenka ve stavu zrodu.

Furkotská dolina je v jarních měsících jednou z nejmalebnějších v celých Tatrách. Poté, co sleze sněhová pokrývka, se ve své široké střední části zazelená a zazáří svěží zelení, jakou najdete málokde v Tatrách. Rád sem na jaře chodím. Zelené svahy pod Sedielkovým priechodom, vysoká zelená tráva na březích Furkotského potoka, a pokud vystoupáte výš, k Nižnému Wahlenbergovu plesu, vystřelí vám do oka ostrý barevný kontrast ocelově modré hladiny plesa a níže položeného zeleného patra doliny. Říkám si mnohokrát, že bych ani nemusel chodit dál. Sednout si k plesu, pozorovat a být spokojen.

Ale to už nehovořím o sobě. Sedět u plesa bych asi dlouho nedokázal. Stejně tak teď. Stoupám k výše položenému Vyšnému Wahlenbergovu plesu a tady opouštím značený chodník. Do Zadnej Soliskovej štrbiny to není vysoko, půlhodina a stojím na vrcholové plošince Veľkého Soliska.

Jsem spokojený. Výstup jsem zvládl rychle. Na přetřes přichází myšlenka zdolání celého Soliskového hrebeňa. Nejprve však musím na samotný vrchol štítu. Ten tvoří asi dvoumetrový skalní blok „s tvarom hríba“ (Arno Puškáš).

Pan Puškáš mi promine, já ve skalním bloku vidím všechno možné, kolébku, stylové odpočívadlo, zobák velkého tukana, ale houbu určitě ne. Ale to vůbec nevadí.  Tento skalní blok patří k Veľkému Solisku stejně, jako balvan ve tvaru medvídka mývala na vrcholu Končistej. Tomu zas říkají Nákova, Kovadlina. Co komu vrcholové balvany připomínají, je vcelku jedno. V horách se fantazii meze nekladou.

Z Veľkého Soliska je úchvatný výhled na značnou část Vysokých i Západných Tatier. Skutečně mimořádné rozhledové místo, určitě patří mezi tatranská TOP. Navíc je nádherný den, sice větrný, ale vítr podmínil mimořádnou viditelnost. Vidět je dnes skutečně daleko.

Vzhlížím k nedalekému Prostrednému Solisku. Pár metrů, přelez by neměl být žádným problémem. Přímo po hřebeni dolů.

Z pravé strany obcházím vrcholovou hranu a dostávám se na popraskané plotny v jihovýchodní stěně Veľkého Soliska. Kudy? Tady ne, pod převislý balvan nevidím. Kousek doprava a dolů. Zase nic. Zpět a zleva. Ne ne.

Začínám být rozpačitý, nemohu najít jednoduchou sestupovou cestu. Průvodce klasifikuje obtížnost II. Nic dvojkového tu  však nevidím.

Sem tam, sem tam. Podlézám oknem pod velkým balvanem, dostávám se pár metrů nad Vyšnú Soliskovú lávku, kde už je to k sousednímu Prostrednému Solisku opravdu jen kousek. Jenže posledních osm, deset metrů je nepřekonatelných.

Nevzdávám se, hledám a hledám. Ale marně. Nakonec scházím na stranu Mlynickej doliny a po trávě podcházím štít. Nesportovní, ale co mám dělat. Vylezu na Prostredné Solisko a podívám se zpět do stěny, z většího odstupu. Třeba něco objevím.

Nejdříve si však vychutnávám výhledy z Prostredného Soliska. Je jen o pár metrů nižší než soused, pohledy z vrcholu jsou proto podobné. Liší se však ve směru severním. Tady Velký bratr stíní; z něho je však pohled k severu neomezen.

Vracím se a dívám se zpět. Pozoruji rozpukanou jihovýchodní stěnu nejvyššího vrcholu v Soliskovom hrebeni. Zcela jasně vidím linii, kterou bych vystoupil na vrchol. Slézám do sedla, nazouvám lezečky a za pár minut jsem znovu na vrcholu Veľkého Soliska. Žádný problém. Ale je to lezení stupně III, možná malinko víc, asi dva až tři kroky bych si ve směru dolů netroufl udělat. Převislé balvany, stupy na tření, chyty nízko pod hranou, není na ně vidět.

Nic jsem tedy nevyřešil. Mám sice v mobilu průvodce, mohl bych se podívat do popisu, ale nějak se mi nechce. I fakt, že sestupová cesta je v této chvíli opředena tajemstvím, má svoji hodnotu. Tajemství, to je to pravé slovo.

Soliskový hrebeň jsem lezl před pěti lety, od Predného Soliska po Veľké. Až na jedno zbytečné slanění jsem tehdy neměl žádné problémy. A už vůbec ne na Prostrednom a Veľkom Solisku. Kudy jsem to tehdy šel?

Jak říkám, tajemství. Nechám ho být, nechám ho uzrát a vrátím se sem. A cestu pro bezpečný sestup určitě najdu.

Zklamání přešlo v optimistickou vizi do budoucna, pokračovat po hřebeni ovšem nebudu. Stačilo pro tentokrát. Sestupuji do Furkotskej doliny a kolem Chaty pod Soliskom se vracím na Štrbské Pleso. Je horký den, určitě třicítka. Léto jak vyšité.

V písni Ve vysokých horách Vlasta Redl zpívá:

Ale zkuste jim říct, že tam dole je léto
Že tráva voní a stromy právě kvetou
Zakroutí hlavou a dají si rum s kávou
Schválně zkuste jim říct, že tam dole je léto
Vytáhnou teploměr a za chvíli vás spletou…

Je to tak. Tatranský časoprostor může být úžasnou procházkou celým rokem během jediného dne.

Poděkování Tatrám, návrat do civilizace…