Za půlnočním sluncem. Část II.

Za půlnočním sluncem

Za půlnočním sluncem

Čeká nás další cesta Švédskem, krátce Finskem a nakonec Norskem…

den čtvrtý

Z kempu u Töre pokračujeme dále k severu. Od dalšího významného geografického bodu cesty nás dělí necelých sto kilometrů jízdy.

Po ranní přeháňkové proluce se obloha opět zatáhla a začíná pršet. Déšť kazí výhledy z autobusu. Kapky vody vytrvale stékají po bočních sklech a nedovolují plnohodnotným způsobem pozorovat krajinu. Většina cestujících však stejně spí. Po třídenním cestování bylo šest hodin spánku opravdu málo. Zájezd je však takto koncipován a počítá s doplněním spánkového deficitu v autobusu. Navíc jsme doslova pár kilometrů pod polárním kruhem. V noci nebyla tma a některým mohlo spaní za světla dělat potíže.

Jízda nekonečnými, prořídlými lesy. Často přejíždíme potoky a řeky. Všechny směřují k jihu, k Baltickému moři. Až na výjimky nejsou příliš dlouhé. O to víc malebnosti však v sobě nesou. Peřeje, silné proudy, hluboké tůně. Zvláštní krajina. Pro mnohé monotónní. Já v ní ovšem vidím pravý opak.

Dlouhá rovná silnice, míjíme osamocené stavení. U cesty billboard; tady na ně jen tak nenarazíte. Na opačné straně cesty jakási drátěná koule. Řidič zastavuje. Víme proč. Právě jsme překročili severní polární kruh. Informuje nás o tom stručný nápis na billboardu. Pro neverbální vysvětlení je tu ona drátěná koule znázorňující zeměkouli a vyznačující důležité rovnoběžky. Červenou barvou pak severní polární kruh.

Opuštěné stavení kdysi bývalo restaurací a možná jakýmsi informačním centrem. Svědčí o tom poločitelné nápisy na štítu domu. Nacházíme se však na málo frekventované vedlejší silnici, kde mnoho aut za den neprojede. K prosperitě mělo toto stavení nejspíš daleko, a proto raději svoji činnost ukončilo.

A navíc. Pánem je tu už někdo jiný. Zpoza zadního traktu domu vykukují parohy. Posléze se objevuje  mohutný sob. S ledovým klidem prochází kolem nás a zastavuje uprostřed silnice. Posléze si uvědomuje, že asfaltu se nenají. Pokračuje tedy dál. Aut se nebojí. Ví dobře, že přednost tu má on.

Na severním polárním kruhu

Na severním polárním kruhu

Opuštěné stavení na severním polárním kruhu

Opuštěné stavení na severním polárním kruhu

Na severním polárním kruhu

Na severním polárním kruhu

Další desítky kilometrů, přijíždíme k mohutné řece. Její jméno zní Torne älv. Je to pohraniční řeka mezi Švédskem a Finskem. Má proto i finské jméno: Tornionjoki. Po dlouhém mostě se dostáváme na levý břeh řeky. Jsme ve Finsku.

Rázem se posunujeme v čase. Je tu o hodinu víc než v časově středoevropském Švédsku. Hodinky však přestavovat nebudeme. Finskem pojedeme jen něco víc než sto kilometrů.

Na vzhled krajiny hranice vliv nemají. Ani na vzhled sídel. Jen u každého stavení, na stožáru v zahradě – je to základní vybavení každého stavení v celé Skandinávii – už nevlaje švédská, ale finská vlajka. Obyvatelé všech tří skandinávských zemí jsou patrioti a jen málo obydlí je takto neoznačeno.

Pokračujeme dále na sever. Dostáváme se do oblasti severní Skandinávie známé pod názvem Laponsko (v sámském jazyce Sápmi). Jsou to oblasti severního Švédska, Finska, Norska, ale i Ruska, kde žijí původní obyvatelé tohoto kraje, Sámové.

Etnikum Sámů je skutečně považováno za původní v této oblasti. Výzkumy uvádějí, že to mohou být potomci kmenů pocházejících z oblasti Uralu, kteří se na sever Skandinávie přesunuli před více než 10.000 lety. Jiné odhady jsou střízlivější.

Počet Sámů bývá odhadován asi na 100 000. Zhruba polovina z nich žije v severním Norsku. Další ve Švédsku, Finsku a v Rusku, na poloostrově Kola.

Sámové byli dříve označováni jako Laponci. Toto označování mělo původ ve Švédsku a Finsku, později se rozšířilo i jinam. Význam tohoto slova je „necivilizovaný“, „primitivní“, „hloupý“. Takto se na Laponce po celé věky i pohlíželo. Byli izolováni a měli negativní pověst. Sámům se vyčítaly jejich požadavky na sociální pomoc a podporu kultury, Sámové naopak vnímali podporu státu jako splácení dluhu za vybírání daní bez jakékoli protihodnoty, zábory území, rabování a dokonce zabíjení. Kompromis nebyl možný. Nutno podotknout, že Sámové se o leccos postarali sami. Alkoholismus, vysoká nezaměstnanost (ochota pracovat jen v nezbytně nutném rozsahu), je provázely po dlouhé věky.

Dnes je situace už jiná. Vlády zmíněných zemí (vyjma Ruska) vypracovaly rozsáhlé programy na začlenění Sámů do společnosti. Například v roce 1989 byl ustaven a zvolen první sámský parlament. Není zákonodárným orgánem, ale na všech územích s výjimkou Ruska má například právo vetovat zákony, které by byly v rozporu se zájmy Sámů. Byla ustavena i sámská hymna, sámská vlajka.

Zbývá doplnit, že v češtině slovo Laponec nezní hanlivě, proto se často používá i dnes. V severských zemích je však považováno za nekorektní a v čase politické korektnosti se už nepoužívá.

Sámové si zachovávají svůj tradiční přístup k životu, těsné sepětí s přírodou je pro ně charakteristické. I když dnes už se tradičním pastevectvím sobů a rybolovem zabývá jen malé procento tohoto národa.

Dnešní etapa zájezdu nám dá nahlédnout do života Sámů. Navštívíme dvě největší střediska tohoto národa. Norská města Kautokeino a Karasjok. Druhé je považováno za hlavní město norských Sámů.

Blížíme se k finsko – norské hranici. Ještě před jejím překročením chceme zastavit v místě, kde Sámové vybudovali reprezentativní tržiště. Kde turistům nabízejí své tradiční výrobky. Autobus zastavuje na parkovišti obklopeném několika dřevěnými budovami. Vypadají podivně. Neudržovaně, opuštěně. Toto že je známé tržiště?

Udiveni jsou i naši průvodci. Ještě se nesetkali s tím, že by tržiště bylo opuštěno a Sámové tu chyběli. Část osazenstva našeho autobusu je zklamána.

Já nikoli. Naopak. Jsem doslova nadšen. Nacházíme se totiž v té nejtypičtější krajině severní Skandinávie. Kolem dokola lesotundra. Je přechodným vegetačním stupněm mezi tundrou a tajgou. Nízké břízy, jeřáby, z jehličnanů občas borovice, smrky. Četná rašeliniště, jezírka. Porosty suchopýru a břízy trpasličí.

Přecházím na opačnou stranu silnice. Pár kroků od krajnice a propadám se do porostu rašeliníku. Daleko se nedostanu. Fotografuji vše kolem sebe a přitom odháním neúnavná hejna komárů. Je jich bezpočet. Chvíli tu bez hnutí stát, asi by mi pěkně pustili žilou. Není možné se solidně bránit, rezignuji. Snažím se dokončit fotografování a co nejrychleji se vrátit do autobusu.

Shopping u Sámů skončil velmi rychle. Nikde nikdo, komáři nás zahnali zpátky do autobusu. Je jasné, že následující dny budou těžkým bojem s tímto nepřítelem. Nad komáry se však rozumným způsobem zvítězit nedá.

Poutač u sámského tržiště

Poutač u sámského tržiště

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Lesotundra v severním Finsku

Bříza zakrslá (Betula nana)

Bříza trpasličí (Betula nana)

Několik desítek kilometrů na sever a přijíždíme do Kautokeina, v sámském jazyce Guovdageaidnu. Toto město je jedním ze dvou norských kulturních středisek Sámů. Žijí tu dvě až tři tisícovky obyvatel. V přilehlých 14 sídlech regionu pak dalších asi 1000. Rozlohou se však tento správní okrsek řadí na první místo v celém Norsku. Městem protéká řeka Altaelva. V oblasti panuje vnitrozemské podnebí a tudíž velmi tuhé zimy. Teploty často klesají pod – 45°C.

V Kautokeinu se mluví sámským jazykem, nosí se tu tradiční sámské oblečení. K vidění jsou tu původní domorodá obydlí lavvu. Stany konstrukcí podobné vysokým indiánským teepee. Během zimy slouží Kautokeino jako základna pro Sámy, kteří se zabývají pastevectvím sobů. Těch je tu stále kolem 90 % populace.

Významnými svátky pro Sámy jsou Velikonoce. V tom čase se v regionu Kautokeino konají tradiční oslavy Sámů. Nosí se slavnostní oděvy, na trzích se nabízejí tradiční výrobky. Sámové nabízejí vše, co přes zimu vyrobili. Slyšet je sámské písně – joiky. Znamenají mnohem víc, než hudbu. Jsou vyjádřením citů, spojením s přírodou. Vyvrcholením velikonočního festivalu je mistrovství světa v běhu sobů.

První naše zastávka je u dřevěného kostelíka. Chlubí se prý zajímavou výzdobou v sámském pojetí.

Jenže kostelík je zavřený, nikde nikdo. Zklamání. Prohlížíme si kostelík zvenčí, procházíme i přilehlým hřbitovem. Má zajímavý ráz. Umístěn je v nijak neupravené přírodní scenérii. Staré litinové kříže vyrůstají z borůvčí, stejně jako moderní mramorové náhrobky. Čerstvé hroby jsou ozdobeny vrstvou bílých lišejníků. Stejně jak Sámové v těsném spojení s přírodou žijí, tak i po životě odpočívají.

Sámský kostel v Kautokeinu

Sámský kostel v Kautokeinu

Hřbitov v Kautokeinu

Hřbitov v Kautokeinu

Hřbitov v Kautokeinu. Po pohřbu je hrob pokryt vrstvou lišejníku

Hřbitov v Kautokeinu. Po pohřbu je hrob pokryt vrstvou lišejníku

Sámský kostel a hřbitov v Kautokeinu

Sámský kostel a hřbitov v Kautokeinu

Kautokeino

Kautokeino

Kautokeino

Kautokeino

Popojíždíme pár stovek metrů. Dalším bodem programu v tomto městě je návštěva sámského muzea. Tady jsme ohlášeni a řádně objednáni. Problém s uzavřením objektu by se tedy konat neměl.

Nekoná. Opravdu nás tu čekají. Mladá Sámka nám především vysvětluje důvod uzavření kostela. Sámové si dosud udržují od ostatní veřejnosti odstup a příliš netouží po prezentaci svého života, svých zvyků. Kostel otevírají, jak je napadne a jak se jim to hodí. Jen několik osvícenců se snaží, aby asimilace jejich národa nějakým způsobem postupovala kupředu. Mladá Sámka, průvodkyně z muzea a pastevec sobů v jedné osobě, mezi ně rozhodně patří.

Sámské muzeum a sbírka sámských umění – RiddoDuottarMuseat – je největší svého druhu nejen v Norsku. V podstatě na celém světě. Muzeum sestává z venkovní části – skanzenu, a z expozice v interiérech muzea. Začínáme v exteriérech.

Typická sámská dřevěná obydlí s charakteristickými, trávou a mechem pokrytými střechami. To, co Sámové znají a používají po staletí, dnes přichází do kurzu i mnohde jinde. Daleko jižněji. Obydlí, skladiště, na břehu řeky staré loďky. Nechybí samozřejmě i lavvu. Ucelený přehled toho, v čem Sámové žili a dosud žijí.

V interiérech muzea, kam rádi utíkáme před houfy komárů (naše průvodkyně se nám vcelku bezúspěšně pokouší vysvětlit, proč jí se komáři vyhýbají), nacházíme vše, co Sámové k životu potřebují. Klasické oblečení pro běžné i sváteční dny, obuv, nástroje potřebné v domácnosti a pro výrobu všeho, co k žití potřebovali a potřebují. K chovu sobů, k rybolovu.

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat Kautokeino

RiddoDuottarMuseat. Pohled na Kautokeino

RiddoDuottarMuseat. Pohled na Kautokeino

RiddoDuottarMuseat. Pohled na Kautokeino

RiddoDuottarMuseat. Pohled na Kautokeino

RiddoDuottarMuseat. Sámský oděv

RiddoDuottarMuseat. Sámský oděv

Jsme nadšeni. Bezpochyby velmi kvalitní muzeum s vysokou výpovědní hodnotou. Nutno pochválit ty, kteří ho založili a udržují. Pro Sámy tím vykonali a vykonávají opravdu moc.

Třetí expozicí, kterou v Kautokeinu navštívíme, je muzeum Reginy a Franka Juhls. Juhls’ Silvergallery. Skutečná perla mezi sámskými expozicemi.

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Manželé Juhlsovi se setkali v Kautokeinu v padesátých letech minulého století. Frank pocházel z Dánska, Regina z Německa. Oba byli nadšeni zdejším krajem a způsobem života Sámů tak, že se rozhodli natrvalo se zde usadit. Postavili zde dům a v něm postupem času vybudovali dílnu, ve které vyráběli stříbrné šperky v souladu se sámskými tradicemi. Nutno dodat, že stříbro a šperky z tohoto kovu Sámové milují. Do práce ve své dílně zapojili i zdejší obyvatele. Vytvářeli kolekce šperků, které začali v galerii ve svém domě prezentovat a prodávat. Dílna funguje dodnes a novým kolekcím se věnuje dcera Juhlsových, Sunniva. Juhlsovi významně přispěli a přispívají ke zviditelnění Kautokeina a Sámů, jejich sídla a života.

Prohlídkou galerie jsme doslova uchváceni. Přírodní lišejník a vedle něj k porovnání stříbrný šperk lišejník imitující. Kus horniny s povlakem mechu a šperk podobného charakteru. Neuvěřitelné. Nemůžeme odtrhnout oči od jednotlivých exponátů. Krom stříbra jsou zde vystaveny i jiné umělecké předměty pořízené v různých koutech světa.

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Kautokeino, Juhls’ Silvergallery

Trávíme v muzeu celou hodinu. Z terasy před domem si poté vychutnáváme krásný pohled na město. Tato návštěva byla doslova vyvrcholením dnešního dne.

Juhls’ Silvergallery. Pohled na Kautokeino

Juhls’ Silvergallery. Pohled na Kautokeino

Něco přes sto kilometrů jízdy nás čeká do cíle dnešní cesty, Karasjoku. Nacházíme se nyní na jižním okraji náhorní plošiny Finnmarksvidda. Je srdcem Laponska. Leží ve vnitrozemí nejsevernějšího norského kraje Finnmark. Její rozloha je 22.000 čtverečních kilometrů, nadmořská výška 300 – 500 metrů. Jedná se o velmi řídce obydlený region. Obyvatelé, Sámové, se věnují především chovu sobů.

U rozlohy náhorní plošiny se zastavím. V prospektech o Norsku je možné se dočíst, že největší náhorní plošinou Norska, vlastně celé Evropy, je s 8.000 čtverečními kilometry Hardangervidda v jižním Norsku. Finnmarksvidda je rozlohou trojnásobná, přesto jsem u ní předponu „nej“ nikde nenašel. Nevím tedy, jak to s oním prvenstvím je.

Finnmarksvidda je nádherná. Převažujícím vegetačním stupněm je zde lesotundra tvořená řídkými březovými lesy a mokřady s hejny komárů. Sámové tvrdí, že Bůh komáry seslal na Laponsko proto, aby nekonkurovalo nebeskému ráji. Míst, kde se tvrzení dá věřit, je skutečně nemálo. Projíždíme kolem nesčetných jezer, řek, bystřin. Docházím k závěru, že nejbližším vyšším stupněm této krajiny by opravdu mohl být zmíněný ráj.

Ve večerních hodinách přijíždíme do Karasjoku. Hlavního města Sámů. Rychle stavíme stan, večeříme a vydáváme se na prohlídku města. Pravda, mnoho pamětihodností už má po zavírací době. Uvidíme, co uvidíme.

Karasjok

Karasjok

Na druhém břehu řeky Kárášjohka se nachází nejstarší dřevěný kostel v norské provincii Finnmark, Gamlekirke. Jeho původ je datován do roku 1807. V tomto čase je zavřený. Na rozdíl od kostela v Kautokeinu však můžeme přes nízko umístěná okna nahlédnout dovnitř.

Karasjok, Gemlekirke

Karasjok, Gemlekirke

Karasjok, Gemlekirke

Karasjok, Gemlekirke

Vracíme se na most, tady se zastavuji. Kárášjohka je nádherná řeka s četným výskytem lososů. Sportovní rybáři tu musí jásat.

Karasjok, řeka Kárášjohka

Karasjok, řeka Kárášjohka

Karasjok, řeka Kárášjohka. Pohled k sámskému parlamentu Sámediggi

Karasjok, řeka Kárášjohka. Pohled k sámskému parlamentu Sámediggi

V malém parčíku nad mostem vidím zvláštní bronzovou sochu. Dva muži na lyžích, v ruce jednu vysokou hůl. Že by připomenutí raných časů lyžařského sportu? Na plaketě pod sochou čtu slovo „Nansen“. Až později mi dochází. Účastníky Nansenovy výpravy napříč Grónskem v roce 1888 byli i dva Sámové. Ole Nilsen Ravna a Samuel Johansen Balto. Socha je vzpomínkou na ně.

Karasjok. Pomník sámským účastníkům Nansenovy výpravy napříč Grónskem r. 1888

Karasjok. Pomník sámským účastníkům Nansenovy výpravy napříč Grónskem r. 1888

Posledním zastavením v Karasjoku bude prohlídka sámského parlamentu Sámediggi (norsky Sametinget). Opět jen zvenčí.

Budova sámského parlamentu je architektonicky významná. Dřevěná část budovy napodobuje tradiční sámská obydlí lavvu. V kombinaci se sklem se jedná o skutečně zajímavou stavbu. Jen nevíme, zda dřevěné obložení, dlouhé dřevěné tyče, jsou vystaveny větrům a dešti úmyslně, či zda se nedostává peněz na ochranný nátěr. Vzhled obložení nepůsobí dobře. Značně ošuntěle a neudržovaně.

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Karasjok. Sámský parlament Sámediggi

Velmi pozdní návštěva nás ochudila o poznání dalších zajímavých objektů v Karasjoku. Litujeme, že jsme si nemohli prohlédnout Sámské národní muzeum (De Samiske Samlinger) a tematický Sapmi Park, představující sámskou architekturu. Nicméně i bez těchto dvou expozic jsme si učinili poměrně rozsáhlou představu o Sámech, jejich kultuře a životě.

Vracíme se do kempu. Únava je už velmi citelná a zítra nás čeká programově doslova nabitý den…

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Za půlnočním sluncem. Část II.

  1. Buteo napsal:

    K žasání a obdivu nad Tvým materiálem se dostanu na závěr. Teď jen faktické připomínky k drobnostem. Na přibližné severní šířce jsem se pohyboval ve Švédském národním parku Ábisko /nad A patrí kroužek, já však nevím, kde ho mám/. Tam taky poletoval savý hmyz, kolegové se plácali a já, ne. I chodili ke mne čichat, jestli nejsem Laponec. Já si vážně myslím, že to bude tou mou modrou krví. Nevěříš, věř. Až zas jednou budeš mít cestu, ukáži. Zrovna teď poslední dny jsem rozebíral staré palety s rezavými hřebík velkým páčidlem a na dlani mám parádní modřinu, jak mi tam popraskaly žilky. Těšým se na příští článek.

  2. SV napsal:

    Krásne fotografie aj povídání……

    ten sámsky parlament sa ti podarilo nafotiť wellmi dobre – to keby videli Sámovia, iste ti prezradia to kúzlo na komáre! 😉

  3. lojzo napsal:

    Dík za rozšírenie obzorov, veľmi zaujímavé.
    (Fotky ani chváliť nebudem, len by som sa opakoval. 😉 )

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.