Za půlnočním sluncem. Část III.

Na samotný sever Evropy…

den pátý až šestý

Zatažené ráno, déšť na spadnutí. Vše je v souladu s předpovědí počasí, která slibuje několik následujících dnů v režii oblačnosti a srážek. Rychle skládáme stany a nastupujeme do autobusu. Čeká nás několik desítek kilometrů dlouhý přesun na sever, do Národního parku Stabbursdalen. A první pěší túra. Pohled na ocelově šedou oblohu naznačuje, že s deštěm musíme reálně počítat. První kapky vzápětí dopadají na náš autobus.

Většina účastníků zájezdu potřebuje doplnit potraviny, zastavujeme k tomu účelu v supermarketu v obci Lakselv. Nezdržujeme se však. Nakupujeme jen nezbytně nutné věci a prcháme z marketu ven. Vychutnáváme si pohled na pohoří uzavírající severozápadní obzor. Jedním ze žlabů padá obrovský vodopád. Nádherná podívaná, vodopády dělají Norsko Norskem. Ten, který pozorujeme, tu není ničím mimořádným. Podobné je možné spatřit na mnoha místech. Stačí pár kopců a mezi nimi se vždy nějaký najde.

Krom pohledu na vodopád si vychutnáváme zvláštní pocit. Právě jsme překročili sedmdesátý stupeň severní šířky. Jsme už opravdu vysoko na severu.

Naše jízda směřuje k horskému hřbetu na severozápadě a pokračuje podél něj. Vodopád míjíme jen těsně, můžeme si ještě lépe vychutnat jeho majestátnost. Silnice se klikatí po nepříliš široké náhorní plošině mezi horami a mořským pobřežím. Kopíruje největší fjord na severu Norska, Porsangenfjord. Dvě desítky kilometrů a hlavní silnici opouštíme. Ke vstupu do národního parku vede už jen úzká udusaná cesta.

Národní park Stabbursdalen se nachází ve střední části nejsevernějšího norského kraje Finmark, na severozápad od města Lakselv, západně od nejjižnějšího výběžku fjordu Porsangenfjord. Byl založen roku 1970 za účelem ochrany drsné arktické divočiny a především nejseverněji na světě rostoucího borového pralesa (70° 10´ s.š.). Krom toho je národní park nejsevernějším výskytem několika druhů živočichů, především ptáků.

Národnímu parku dominuje údolí Stabbursdalen, kterým protéká řeka Stabburselva. Podle tohoto údolí byl park pojmenován. Řeka se zařezává na východě parku do mohutného ledovcového kaňonu Rávvtošávži a posléze se rozlévá do meandrů mokřadní oblasti Lompolas.

Od svého založení byl národní park několikrát rozšířen, naposledy v roce 2002. Současná rozloha je 747 čtverečních kilometrů. Údolí Stabbursdalen je lesnaté. Většina národního parku je ovšem ve vegetačním pásmu tundry s hojným výskytem mrazových pouští. Tvoří jej pahorkatina a hornatina navazující na náhorní plošinu Finmarksvidda. S vegetací v údolí Stabbursdalen ostře kontrastuje horský hřbet Gaisene. Nadmořská výška jeho vrcholů se blíží tisíci metrům; pohoří se pak svažuje pozvolna k Porsangenfjordu, nad nímž vytváří náhorní plošinu.

Z krajinářského hlediska park obsahuje mnoho typických krajinných prvků charakteristických pro norský kraj Finmark: holé kopce a hory, otevřené plošiny.

Zoologicky je národní park velmi bohatý, především co se ptactva týče. Ze savců je tu možné zahlédnou soby, losy, vzácně rosomáky.

Řeka Stabburselva je jednou z nejpanenštějších řek severního Norska. Je vyhlášená výskytem lososů. Na řece jsou vybudovány rybí přechody, které umožňují lososům překonat dva mohutné vodopády na toku řeky.

Národní park je zajímavým cílem pro turisty. Vyznačeno je zde několik pěších tras. Naši průvodci nám k výběru nabízejí dvě. Výstup na horu Stuorra Binalvárri (528 m. n. m.) nebo túru k vodopádům Stabbursfossen.

Značená cesta začíná u informační tabule s mapou parku. Úvodní tři kilometry jsou pro obě varianty treku společné. Zpočátku procházíme borovým pralesem, krajinou s charakterem severské tajgy. Asi po kilometru chůze přicházíme k řece Stabburselva. V místech, kde tvoří mohutné meandry, kde se rozlévá do mokřadní oblasti Lompolas. Přes visutý most musíme přejít pěkně po jednom.

Ještě nějakou chvíli míjíme letité borovice. Cesta však posléze začíná stoupat a les řídne. Borovice vystřídaly nízké břízy, objevují se četné mokřady. Před dalším stoupáním se obě trasy dělí.

Dilema. Rád bych absolvoval obě. Časově bych to zcela jistě stíhal, musel bych jít ovšem z valné části sám. To vybočuje z jakýchsi pravidel tohoto zájezdu. Cestovní kancelář, kterou jsem si vybral, se drží dvou zásad: v přírodě se chodí společně, ve městech každý sám. Ber nebo neber. Sám bych přivítal přesný opak.

Dilema za mne rozhoduje počasí. Je zataženo, déšť na spadnutí, vrchol hory Stuorra Binalvárri je zahalen v mlze. S průvodci se domlouváme na tom, že všichni vystoupíme na jakýsi předvrchol hory. Jméno má Binalvárnjunni a nadmořská výška činí 345 metrů. Usuzujeme, že z tohoto místa, které ještě v mlze není, můžeme vidět značnou část parku a dohlédnout až daleko k moři. Poté se všichni vrátíme a půjdeme k vodopádům. Rozumný kompromisní plán.

Na úpatí hory cesta začíná prudce stoupat. Krajina je bez jakéhokoli porostu. Jen a jen kamení. Dokonalá ukázka mrazové stepi. Drsné arktické podnebí nedovolí stromům a rostlinám zapustit zde kořeny a pomýšlet byť na skromný život a růst.

Vrcholové plató Binalvárnjunni je těsně pod hranicí mlhy. Fouká tu silný vítr a je zde o poznání chladněji než dole u řeky. Dlouho na tomto místě nevydržíme. Naprostá většina účastníků treku volí kompromisní variantu, našli se však i tací, kteří budou v mlze stoupat k vrcholu Stuorra Binalvárri. Nepatřím mezi ně. Usuzuji, že vodopády a peřeje losové řeky budou zajímavější.

Vracíme se k rozcestí a míříme k řece. Nacházíme vyšlapanou rybářskou stezku, která nás přivádí asi pět stovek metrů pod vodopády. Ostatní zamířili přímo k nim. Nás, kteří se nedržíme davu, čekají klidné chvíle u neklidné řeky. Nádhera.

Pozoruji řeku. V jednom místě se objevuje velký kruh a plácnutí na hladině. Po chvíli z vody vyskakuje velká ryba. Může to být losos, může to být i mořský pstruh. Ani jednu z těchto ryb jsem ještě v přírodě nespatřil. 

Tady bych vydržel opravdu dlouho. Říkám si, že pokud někdy v životě pojedu do Norska na lososy (to až nebudu moci šplhat a chodit po horách), pojedu sem. Jenže s lovem lososů to není v Norsku jednoduché. Zájem je obrovský, rybolov je regulován. A také je to třeba umět. Mít mnoho zkušeností s patřičnou technikou rybolovu.

Proti proudu řeky postupujeme k mohutným peřejím. Přírodní útvar ve svém názvu nese označení vodopády, slovo peřeje je však na tomto místě příznačnější. Další lososy či pstruhy už nevidíme, ani na rybím přechodu vybudovaném na pravém břehu peřejí.

Pozorujeme obrovskou sílu vody, posloucháme burácení, které přehlušuje vše. S povděkem kvitujeme, že jsme volili tuto variantu treku. Vrchol hory Stuorra Binalvárri je stále v mlze a rozhled z ní je nulový.

Čas ubíhá, je nutné vrátit se k autobusu. Jsme plni dojmů, přes nevlídné počasí se naše první túra zdařila. Stabbursdalen je nádherný kout přírody a člověk by tu mohl trávit spoustu času. Dokážu si představit, jak by všechny dojmy umocnilo pěkné počasí. Slunce a modrá obloha. Na druhé straně přemýšlím, zda právě déšť a mlha k tomuto kraji, k drsnému arktickému severu nepatří víc.

Odjíždíme.

Míříme dál a dál na sever. Sledujeme západní břeh Porsangenfjordu. Každou chvíli prší a déšť opět omezuje výhledy přes skla autobusu. V prolukách deště však vnímáme úžasné pohledy na moře, ostrovy a ostrůvky. Neskutečné přírodní scenérie v rámci drsné arktické přírody. Pobřeží v tomto počasí působí smutně a především opuštěně.

Vjíždíme do tunelu. Tabule oznamuje, že jeho jméno je Nordkapp a má délku 6870 metrů. Ano, jsme v tunelu spojujícím pevninu s ostrovem Magerøya. Ostrovem, na jehož severní výspě leží mys Norkapp a mys Knivskjellodden.

Před devatenácti lety jsem se ještě na Magerøyu plavil trajektem. Rok nato byl tunel uveden do provozu. Překvapuje mě, že se zde nevybírá žádné mýtné. Později se dovídám proč. Mýtné se vybírá jen na některých významných stavbách, tunelech či mostech, po uvedení do provozu. V okamžiku, kdy je stavba zaplacena, se mýtné přestává vybírat. Vše za veřejné kontroly. Myšlení, kterého se u nás nejspíš nedočkáme.

Další, podobně dlouhý tunel ústí u největšího sídla ostrova Magerøya, města Honningsvåg. Toto sídlo je nejsevernějším městem Norska, nepočítáme-li Špicberky. Podle norských regulí musí mít město alespoň 3000 obyvatel, což Honnigsvåg nemá. Byla mu však roku 1996 udělena zvláštní výjimka a obec byla povýšena na město.

K mysu Nordkapp nám zbývá pouhých pětatřicet kilometrů. Překračujeme 71°stupeň severní šířky. Přijíždíme ke křižovatce a odbočujeme k obci Skarsvåg. Pár stovek metrů od křižovatky se nachází kemp, kde strávíme dvě noci.

Počasí odpovídá drsnému severu. Zataženo, vítr, každou chvíli prší. Na ostrově Magerøya se bezmračné dny v roce dají spočítat na prstech jedné ruky.

V poryvech větru stavíme stan. Spát však nejdeme, čeká nás ještě jedna túra. Noční túra. Pohled na hodinky ukazuje, že do půlnoci mnoho času nezbývá. Nad obcí Skarsvåg se nachází táhlý kopec, svažující se na opačné straně k moři. Končí rozervanými útesy, mezi nimiž se nachází nádherný přírodní útvar. Skalní brána Kirkeporten.

K ní se vydáváme. Máme štěstí. Déšť ustal, chvílemi se protrhává i obloha. Táhlý kopec nám dává zabrat, dnes už jsme toho nachodili dost. Ale trápení stálo za to. Skalní brána je nádherná, monumentální. Okolo ní se nachází útesy, nad kterými by geolog jásal. Různobarevné vrásy hornin vytvářející mohutné kamenné vlny. Pobřeží v této podobě pokračuje, kam až oko dohlédne.

Ke skalní bráně vede krkolomná stezka. Je třeba opatrně sestupovat, uklouznutí by nemuselo skončit dobře. Navíc opět prší. Déšť omezuje nejen chůzi, také fotografování. Na filtru objektivu mám drobné kapky vody. To znamená jediné. Fleky na fotografiích a nepodařené záběry. Nevadí. Paměťová karta fotoaparátu možná uchovává nepovedené záběry. V mysli je to přesně naopak.

Pěkné zakončení dne. Myslím, že jen málo návštěvníků Nordkappu má tušení o této přírodní zajímavosti. Vracíme se do kempu a uléháme do stanů.

Další den je prvním velkým vyvrcholením zájezdu. Uskutečníme túru k nejsevernějšímu bodu evropského kontinentu a navštívíme symbolický nejsevernější bod Evropy.

Trocha vysvětlení:

Z pohledu ryze geografického je nejsevernějším bodem evropského kontinentu mys Kinnarodden (71° 8´ 2´´) na poloostrově Nordkinn. Nachází se asi sto kilometrů východně od místa, kde právě pobýváme. Mys je poměrně obtížně dostupný, turisté jej vyhledávají jen zřídka. Mys Knivskjellodden na ostrově Magerøya leží severněji, na 71° 11´ 1´´ severní šířky. Poněvadž je ostrov Magerøya od pevniny oddělen pouze úzkou úžinou, bývá často považován za součást evropského kontinentu. Mys Knivskjellodden je pak uváděn jako nejsevernější bod Evropy. Je proto často navštěvován turisty.

Aby to nebylo jednoduché, několik kilometrů na východ od mysu Knivskjellodden a o 1400 metrů jižněji se nachází monumentální, tři sta metrů vysoká skála, mys Nordkapp. Ten je vnímán jako symbolický vrchol Evropy. Nachází se zde turistické informační středisko a sem směřuje naprostá většina turistů toužících stanout na nejsevernějším bodu Evropy.

Noční poryvy větru stan ustál. Vstáváme o osmé a nalehko vybaveni odjíždíme dále na sever.  Pár kilometrů před Nordkappem zastavujeme u turistického odpočívadla. Směrovka hovoří jasně. Knivskjellodden 9 km.

Čeká nás túra skutečnou tundrou, kde nespatříme jediný strom. Jen skoupý travní porost, břízu trpasličí a několik druhů vyšších rostlin. Těch nižších, mechů a lišejníků, je tu dost.

Procházíme slatěmi, rozsáhlými rašeliništi. Někde cestu usnadňují dřevěné chodníky, jinde musíme pracně hledat suchá místa v polích rašeliny.

Mírně zvlněná krajina, za jedním z nízkých kopců se otevírá pohled k moři. Uprostřed zálivu vystupují z vody dva ostrovy. Nádherná scenérie. 

Fotografujeme, fotografujeme, trvale se tím usazujeme na posledním místě naší turistické skupiny. Po chvíli opět fotozastávka. Vedle cesty vystupuje na povrch nádherná křemenná žíla. Je možné ji jen tak minout?

Dosahujeme kulminačního bodu cesty. Odtud už budeme jenom klesat. Pohled zpříjemňuje početné stádo sobů. Zatím mají přístup k potravě snadný. S první sněhem však budou muset hledat a hrabat. Ovšem Sámové je na zimu nejspíš odvážejí na jih.

Na východě se objevuje průrva spadající k moři. K zálivu, na jehož druhém konci vystupuje z vody charakteristická skála. Nordkapp. Nezaměnitelný tvar, kulisa mnoha pohlednic a turistických prospektů. Dnes o půlnoci tam zamíříme. Předpověď počasí ovšem slibuje zamračený den s četnými přeháňkami. Půlnočního slunce se s největší pravděpodobností nedočkáme.

Nicméně počasí zatím túře přeje. Klikatým chodníkem scházíme k pobřežní nížině pokryté trávou a rašeliništěm. Tudy vede chodník směřující k útesům. Závěr cesty vede po skalních plotnách. Hřebenem nad námi to údajně nejde. Jsou tam nepřekonatelné skalní průrvy a strmé skály.

Náhle útesy končí. Mizí v moři, dál už nic. Stojíme na mysu Knivskjellodden. Před námi je Barentsovo moře, okrajové moře Severního ledového oceánu.

Ledově oceán nevypadá. Navíc se protrhává oblačnost a v ojedinělých okamžicích prosvitne i slunce.

Jak je to se jménem tohoto místa? Název mysu je odvozen od norského pojmenování mořského mlže střenky, jehož schránka připomíná břitvu. Je vlastně složen ze tří slov: kniv (nůž), skjell (lastura, mušle) a odde (mys). Ještě nutno dodat, že v moderní podobě norštiny se píše název pouze s jedním „l“.

Skupinové foto. Odtrpím tuto chvíli. Poté odbíhám a pátrám, kudy se dostat co nejdál. K opravdovému konci. Opravdovému nejsevernějšímu bodu Evropy. Skáču po útesech, ze skály na skálu. Je to tady nebo až tam? Až k hladině moře se nedostanu. Vlny jsou vysoké, každou chvíli splachují útesy proudem slané vody. Asi bych brzy skončil jako nějaký mořský vodník. Po nějaké chvíli dospívám k závěru, že severněji se už nedostanu. Těch pár metrů, které mi ještě chybí k mořské hladině, oželím. Za odlivu bych přidal ještě dalších pár metrů, není nad čím přemýšlet. Spokojenost je namístě.

Chci si odnést z nejsevernějšího bodu Evropy kamínek. Na památku. Žádný však nemohu nalézt. Jen hladké, vodou a větrem obroušené skály. Vše, co se uvolní, voda ihned smete do moře. Až po dlouhém hledání nacházím malý úlomek žuly.

Na mnoha místech ve skalách voda vymlela malé prohlubně. Zaplněny jsou vodou a zelenají se řasami. V jedné z malých lagun však spatřuji barvu, která sem nepatří. Růžová či fialová…? Sahám do vody a vytahuji podivný předmět. Velký oblázek, není to však kámen. Tavenina skla? Předmět hýří duhovými barvami a nese nápis: Post in Goose Creek Rocks. Na FB později nacházím odkaz na firmu vyrábějící dekorační předměty podobného typu. Někdo přinesl jeden z nich na Knivskjellodden a uložil do vodní skrýše.

Nechávám předmět tam, kde byl. Ještě chvíli hlídám, aby ho některý z účastníků túry nenalezl a neodnesl. Ať zůstane, kde je.

Noříme se do melodie moře. Do šumění vln, vstřebáváme pocity ostrova Magerøya. Moře je živel. Ale Magerøya je pocit.

Vydržel bych tu sedět dlouhé hodiny a dokázal bych se jen dívat. Vnímat atmosféru místa, pozorovat vlny, s  mořem bych určitě našel společný jazyk. S ostrovem Magerøya jsem ho už našel. Před dvaceti lety jsem byl jen na Nordkappu. Viděl půlnoční slunce nad Ledovým oceánem. Už tehdy jsem něco podobného cítil. Návštěva mysu Knivskjellodden vše umocnila. Vyznávám náklonnost tomuto ostrovu, tomuto arktickému místu, a věřím, že tu nejsem naposledy.

Začíná se kazit počasí. Padá mlha a začíná foukat silný vítr. K autobusu přicházíme promoklí na kost. Nic to však nemění na tom, co v sobě neseme.

O desáté hodině večerní nasedáme do autobusu a míříme na Nordkapp. Je již zcela jisté, že na půlnoční slunce můžeme zapomenout. Mlha by se dala krájet. Vystupujeme z autobusu a dělá nám problém najít turistické centrum. Charakteristickou skulpturu, zeměkouli, která je pro Nordkapp charakteristická, nějakou chvíli musím skutečně v mlze hledat.

Stojím na útesu, pokouším se zaslechnout hukot moře hluboko pode mnou. Nedaří se, silný vítr vše přehlušuje. Procházím turistickým centrem. V kině dvakrát shlížím působivý film o norské přírodě. Obdivuji vystavené trolly. Procházím výstavku starých fotografií. Na jedné z nich nacházím informaci o tom, že v roce 1873 Nordkapp navštívil norský král Oskar II., který byl velkým příznivcem výzkumů Arktidy a sponzorem mnoha polárních výprav. Na Nordkapp vystoupil ze zálivu Hornvika, serpentinovou cestou, která byla k tomuto účelu vybudována. A nebyla to žádná procházka, poctivý, téměř lezecký výkon. Později byla cesta doupravena a údajně je možné po ní za dobrého počasí sestoupit k moři. Zajímavé a inspirativní pro případnou další návštěvu. 

Je půl druhé. Vracíme se do kempu. Dnes i v dalších dnech už pojedeme jenom k jihu.