Za půlnočním sluncem. Část XI.

Z přístavu Bodø pokračujeme po pevnině směrem na východ k městu Fauske…

Odtud k obci Straumen, kde se ubytováváme v pěkném a dobře vybaveném kempu. Strávíme tu dvě noci, poslední s plnohodnotným spánkem. V dalších už bude naší nocležnou jen autobus.

den čtrnáctý a patnáctý

Ve čtrnáctém dni našeho skandinávského putování nás čeká túra v Národním parku Rago. Zbytečné je hovořit o dalším vrcholu expedice. Zpětně zjišťuji, že je tak možné nazvat každý den, který jsme ve Skandinávii strávili.

V porovnání s túrami, které jsme dosud během expedice absolvovali, bude trek v Národním parku Rago jiný. Fyzicky mnohem náročnější. Před devatenácti lety jsem v Ragu byl a mohu potvrdit, že upozornění našich průvodců nejsou v žádném případě planými slovy k posílení sebevědomí. Na jedné straně nás čekají nezapomenutelné zážitky v podobě divoké severské přírody, na straně druhé to bude pro mnohé hrábnutí si na dno sil.

A ještě jeden zážitek jsem si z túry před dvěma desetiletími vyryl do paměti. Šli jsme tehdy v noci. Doslova pár minut před půlnocí se rozpustila oblačnost a vyšlo půlnoční slunce. Na něco takového se nezapomíná.

Národní park Rago se nachází při hranici Norska se Švédskem, asi 120 kilometrů nad polárním kruhem. Založen byl v roce 1971. Na norské poměry zaujímá nevelkou plochu 171 čtverečních kilometrů. Navazuje však na rozlohou obrovské švédské národní parky Padjelanta, Sarek a Stora Sjöfallet. O něco dál na švédském území se nachází ještě národní park Muddus a  přírodní rezervace Sjaunja a Stubba. Celková rozloha této oblasti je 9.500 čtverečních kilometrů. Je to kraj neporušené přírody. Dny a týdny tu můžete chodit a nenarazíte na známky civilizace. Skutečná divočina, možná nejskutečnější v celé Evropě.

Samotný Národní park Rago je územím mnoha krajinných tváří. Ledovcová údolí, skalní rokle, mohutné žulové plotny vysoké až několik stovek metrů, divoké kaskádovité řeky, mohutné vodopády, zasněžené hory, ledovce. Z pohledu vegetačních stupňů severská tajga, lesotundra, tundra. Žijí tu losi, sobi, hojně rosomáci. Na divokých řekách se daří bobrům. Rozmanitost flory není z klimatických důvodů velká. Přesto tu najdeme mnoho vzácných rostlinných druhů. Na rozdíl od sousedních švédských národních parků má Rago podnebí typické pro norské pobřeží. Vydatné srážky, chladná léta, mírné zimy.

Jižní části parku dominují hory Lappfjell a Flatkjølen. Vytvářejí hřeben, který se táhne až ke švédským hranicím. Celoročně je pokrytý sněhem a místy i ledovcem. Pod severními svahy hory Lappfjell leží jezero Litleverivatnet. Voda z jezera vytéká skalní průrvou v severním břehu a padá do údolí dvě stě metrů vysokým vodopádem Litlverivassforsen. Ten je nejoblíbenějším turistickým cílem v národním parku.

************************************************************************************

Do osady Lakshol, výchozího místa naší túry, to máme z kempu půlhodinu jízdy. Silnice je na mnoha místech úzká, podobně jako včera na Lofotech můžeme být rádi, že se v těchto ranních hodinách provoz odehrává pouze v jednom směru. Vyhýbání tu musí být opravdu náročné.

V osadě sestávající ze dvou chat, údajně je možné v nich za malý poplatek přespat, začínají značené trasy směřující do národního parku. Turisté toužící spatřit co nejvíce musí absolvovat okružní cestu téměř pětadvacet kilometrů dlouhou s převýšením přesahujícím tisíc metrů. Cesta vede v prvním úseku údolím Storskogdalen proti proudu řeky Storskogelva. Poté stoupá a vysoko nad řekou pokračuje k jezeru Storskogvatnet. Zde se stáčí a táhlým, mnoho kilometrů dlouhým stoupáním pokračuje postupně kolem několika jezer až k největšímu z nich, Litleverivatnet. Pod ním se nachází vodopád Litlverivassforsen. Ani tady však ještě stoupání nekončí. Třeba přidat dalších dvě stě výškových metrů a dojít do podmáčených slatí na rozsáhlé náhorní plošině. Až tady konečně cesta kulminuje. Klesáním doslova nekonečným nakonec přichází k silnici, asi čtyři kilometry před osadu Lakshol. K výchozímu místu túry je pak třeba šlapat po asfaltu. Naprostá většina turistů preferuje popsaný směr. Stoupání není tak strmé jako ve směru opačném.

************************************************************************************

Postupujeme proti proudu řeky Storskogelva. Vegetace zatím nepřipomíná severskou krajinu, kolem řeky roste spousta stromů, které známe i z našich krajů. Je tu vlhko a s ním spousta komárů. Obtěžují, ale zažili jsme už horší. 

Po visutém mostě, pěkně jeden po druhém přecházíme na pravý břeh řeky. Stometrové stoupání po nakloněné žulové plotně nás přivádí na další patro doliny, do zcela odlišné krajiny.

V obecném popisu jsem už naznačil, že Národní park Rago je krajinou mnoha tváří. Proměna krajiny v rámci jedné túry je působivá a mocná. Stačí pár minut chůze, a z údolí řeky, kde by vás nenapadlo usuzovat na oblast za polárním kruhem, se ocitnete v podmáčené severské tajze. Sporý borový les, břízy, vegetace typická pro mokřady. Rašeliník, suchopýr, na sušších místech vřes. Jednu z takových proměn právě registrujeme. Pod námi zelené údolí, před námi podmáčená tajga.

Z místa, kam jsme vystoupali, se otevírá široký pohled do údolí Storskogdalen. Poprvé můžeme zahlédnout mohutný vodopád Litlverivassforsen spadající z jezera Litleverivatnet. K němu se širokým obloukem po dalších šesti hodinách chůze dostaneme.

Dřevěné chodníky nás vedou podmáčenou krajinou. Cesta na chvíli klesá a přechází boční přítok řeky Storskogelva. Opět pak stoupá a dostává se nad hluboce zaříznuté údolí Trolldalen. Nacházíme vyhlídku, ze které se otevírá pohled k mohutným peřejím řeky. O kus dál nás hluk vody donutí opustit značenou cestu a dojít na hranu mohutné soutěsky vytvořené řekou. Z důvodů fotografických, jako obvykle, uzavíráme karavanu naší expedice. Jsme jediní, koho napadlo zareagovat na hluk vody, a vyplatilo se. Jednoznačně nejkrásnější scenérie dosavadní cesty. Mohutný vodopád, peřeje, něco takového by u nás bylo vyznačeno a žádný turista by takové místo nemohl minout.

Ještě pár kilometrů a přicházíme k chatce Storskogvasshyttau u jezera Storskogvatnet. Hodinový odpočinek umožňuje prohlédnout si okolí jezera a ze všech možných stran také mohutný vodopád Trollforsen.

Nebýt komárů, dal by se tu strávit celý den. Před devatenácti lety byla u jezera loďka. Údajně byla volně k mání a turisté se mohli pomocí ní doplavit přes jezero k dalším cestám v parku. Nyní tu žádnou nevidím a ani na chatce nejsou informace, které by takovou možnost naznačovali. Možná už ztroskotala.

Zmínil bych se rád o značení cesty.  Před dvěma desetiletími bylo skoupé a často jsme cestu, zvláště v její závěrečné fázi, museli hledat. Nyní je bezproblémové. Podobně kvalitní, na jaké jsme zvyklí u nás. Na žádném místě jsme se nedostali do orientačních problémů.

Dostáváme se do oblasti národního parku, kde krajina mění svoji tvář nejrychleji. Kolem jezera Storskogvatnet rostla bujná zeleň. Stačí pár výškových metrů a opět se nacházíme v podmáčené krajině. Ale jen nakrátko. Okolí jezera Sølvskarvatnan, ke kterému přicházíme po další hodině a půl chůze, je už typickou lesotundrou. Vychutnáváme si půlhodinový odpočinek u jezera a pozorujeme další a další neskutečně krásné přírodní scenérie. Zároveň koncentrujeme síly k poslední fázi túry.

Tajga se v další části cesty mění v tundru. Vegetace téměř žádná, jen holé skály. Teď teprve přicházejí ty nejkrásnější krajinné obrazy. Jsme vysoko nad místem, kde se spojují údolí Storskogdalen a Trolldalen. Z pohledu do nich se člověku tají dech.

Krátký skalnatý hřeben, visutý most a jsme u cíle dnešní cesty. Pod zasněženou horou Lappfjell se nachází velké ledovcové jezero Litlverivatnet, ze kterého vytéká mohutný vodopád Storskogelva. Jeho hukot je slyšet dodaleka.

Je těžké popsat, co cítíme. Je zároveň těžké fotoaparátem zachytit, co vidíme. Hledáme místo, kde by se daly pořídit fotografie vodopádu, ale tady ještě ne. Až o kus dál a výš, kdy cesta nastoupá k hladkým žulovým plotnám, ze kterých je pohled na vodopád ucelený.

Jedním slovem nádhera. Existují na světě místa, která se slovy popsat nedají. Toto je jedno z nich. Pro tento pohled jsem se do Raga těšil. Toto je jedna z nejkrásnějších krajinných scenérií, jakou jsem v životě spatřil.

Další dlouhé minuty trávíme na skaliskách nad vodopádem. Cesta se časově protahuje, ale i kdyby trvala dva dny, pořád by člověk nemohl být krajinnými scenériemi nasycen.

Nad skalisky začíná rozlehlá náhorní plošina. Z tundry přicházíme zpět do tajgy, i když se nacházíme v nejvyšším bodě naší cesty. Jakási vegetační inverze. Silně podmáčený terén, v některých místech jen s největšími obtížemi nacházíme průchod. Kolem nás je spousta malých jezírek, jejich hladiny jsou porostlé kvetoucí vachtou trojlistou. Další pastva pro oči.

Dlouhý sestup a jsme v cíli dnešní cesty. Mnozí z nás měli obavy, zda náročnou trasu zvládnou. Zvládli. Všichni, i když jednoduchá opravdu nebyla. Odměnou je nádherný pocit poznání krajiny, který z hlavy asi nikdy nevymizí…

Společenský večer, odpočinek až do předpoledních hodin dalšího dne. Program poslední části zájezdu je jednoduchý. Dnes ještě krátká zastávka na polárním kruhu a zítra celodenní prohlídka Stockholmu. Pak dlouhá cesta domů.

Vyjíždíme po poledni, po dvou hodinách jízdy přijíždíme k hranicím národních parků Saltfjellet a Svartisen. Přímo na polárním kruhu se nachází informační středisko Arctic Circle Centre. Otevřeno bylo v roce 1990. Zajímavá stavba, citlivě zasazená do krajiny, kterou prochází severní polární kruh, v budově vyznačený. Je možné zde zhlédnout výstavu s videoprojekcemi vztahujícími se k této oblasti, je možné poslat pohlednici se zvláštním razítkem, dostat certifikát o překročení polárníhio kruhu. A ochutnat například sobí speciality.

Strohý program patnáctého dne expedice je za námi. Následuje noční nepohodlný přejezd do švédského hlavního města…