Zaniklými obcemi Březovska na bájnou horu Krudum

Zaniklými obcemi Březovska na bájnou horu Krudum

Zaniklými obcemi Březovska na bájnou horu Krudum

Přestože jsem byl připraven, o zaniklých obcích Březovska i dalších navštívených místech si přečetl spoustu informací, byly mé pocity jiné, než jsem očekával. Byl to skličující kontrast nádherné přírody s temnou minulostí, zmarem a smutkem.

V druhé polovině měsíce října se vrátilo babí léto. Nabídlo téměř letní teploty, slunce zářilo po celý den. Příroda to nečekala. Hrála už pestrou škálou barev, kterou může nabídnout jen pokročilý podzim.  Žlutě zbarvené listnaté stromy tak pozastavily svůj roční cyklus a řekly si: Ještě ne, ještě máme čas! Plnou podporu našly u červených javorů a buků. V kontrastu s nimi zeleně zářily jehličnany a chybějící barvu spektra doplnila jasně modrá obloha. Sytost a záři všem účastníkům koloristického představení dodaly sluneční paprsky. Bonusem pro pozorovatele byla místa s vodními hladinami. V nich se výsledný obraz vracel umocněn na druhou.

Měl jsem štěstí pobývat v tom čase na západě Čech. Tři dny na to, abych si prošel místa uložená v mých dlouhodobých plánech. Prvním byla západní část Slavkovského lesa, oblast v okolí Březové na Sokolovsku. Krom hornické minulosti disponuje tento kraj i další formou historie. V době poměrně nedávné se zde nacházelo množství sídel, vesnic a osad, kde žilo převážně německé obyvatelstvo. Po válce byla většina těchto lidí odsunuta, vesnice vylidněny. Vznikl zde rozlehlý vojenský prostor a osiřelé domy posloužily jako cíle vojenských útoků, bombardování a dělostřelby. Vesnice byly srovnány se zemí, nezbylo téměř nic.

Mé toulky přírodou jsou zaměřeny především na krajinářské prožitky. Přírodu samotnou. Kdo zná mé články, určitě si musel všimnout, že historie z nich téměř nikdy nevyčnívá. Historie není mojí parketou a až na pár výjimek jsem ji zmiňoval vždy jen okrajově. Nechávám na sebe působit přírodu samotnou, krajinu, a to cítím jako přínosné. Snad i proto se při toulání po zaniklých obcích Březovska dostavily pocity, které jsem dosud neznal. Zvláštní. Neskutečným způsobem doplnily a obohatily moje putování. Přestože jsem byl připraven, o zaniklých obcích Březovska i dalších navštívených místech si přečetl spoustu informací, byly jiné, než jsem očekával. Byl to skličující kontrast nádherné přírody s temnou minulostí, zmarem a smutkem.

************************************************************************************

Ještě za tmy vystupuji v malé obci Podlesí na jižní straně Slavkovského lesa. Naposledy jsem tu byl před padesáti lety. Jako kluci jsme do těchto míst jezdívali na kolech; z Chebu to byla poměrně dlouhá cesta, celodenní výlet. Kousek nad Podlesím se nachází místo, kde vyvěrá radioaktivní minerální pramen. Ten nám velice chutnal a těšili jsme se, až se napijeme. Pramen se jmenuje Radionka (často je uváděn název Radiovka; za korektní však považuji verzi uvedenou na stránkách www.slavkovsky-les.cz). Zajímá mě, v jakém stavu místo je, jestli minerálka chutná stejně dobře jako před půlstoletím.

Lesní silnicí vzhůru, po necelém kilometru úvozem dolů, k osamělému stavení. I po letech si cestu dobře vybavuji. Odbočka je dnes dokonce označena turistickou směrovkou.

Místo vypadá pořád stejně. Mám pocit, že se tady za uplynulá desetiletí nezměnilo téměř nic. Dům stojí, nerozpadl se, je vidět, že o něj někdo pečuje.  Nezměnil se ani pramen. Betonová prohlubeň s kovovou trubkou, ze které vytéká minerální voda. Výborná, chutná stále dobře.

Radionka má zajímavou historii. Pramen se kdysi vyznačoval křišťálově čistou vodou s vysokým obsahem oxidu uhličitého. V roce 1910 koupil minerálku podnikatel A. Lais. Nechal provést analýzu, při níž byl stanoven vysoký podíl radia. Podle tohoto zjištění dostala minerálka své jméno.

Lais vybudoval pro vývěr nové jímání, začal vodu stáčet do lahví a prodávat v okolních lázeňských městech. Zájem o vodu rostl, nechal proto poblíž pramene vybudovat správní budovu a stáčírnu. Pod názvem Marusgrűner Radiumquelle (Podleská radionka) ji v nemalém množství 2 až 4 vagóny týdně produkoval i do světa.

V 30. letech Lais pramen prodal společnosti, v jejímž čele stál český lékař V. Mladějovský. Společnost chtěla výrobu vylepšit a rozšířit. Nechala udělat další vrty, při kterých narazila na jiný pramen, železitý, který se pro pití nehodil. Při pokusech o rozšíření došlo k oslabení původního pramene a jeho sláva jednou provždy skončila. Dnes na tomto místě stojí jen bývalá správní budova, základy provozní budovy a původní jímání.

Vývěr Radionky

Vývěr Radionky

Bývalá správní budova společnosti V. Mladějovského

Bývalá správní budova vybudovaná podnikatelem A. Laisem

Nabírám si plnou lahev vody a vracím se na lesní silnici. Pokračuji po ní ještě několik stovek metrů k rozcestí značených cest. Místu se říká Kňafák, turisté si je však z neznámých důvodů pojmenovali jinak, Javořina. Opouštím značenou cestu směřující do Mariánských lázní a pokračují po jiné směrem na sever.

Podleský potok (Kňafák)

Podleský potok (Kňafák)

Po prudkém stoupání mě čeká cesta nádherným lesem po jednom ze hřebenů Slavkovského lesa. První sluneční paprsky ozařují krajinu. Hluboko pode mnou se udržuje mlha. Tady, vysoko nad oblaky rtuť teploměru rychle stoupá. Přicházím na rozcestí lesních cest a obracím po neznačené trase na východ. Bez komplikací procházím lesními slatěmi. Přede mnou se objevuje rozsáhlá zarostlá paseka obehnaná vysokým betonovým plotem a ostnatým drátem. Tady se v čase socialismu nacházelo jedno z několika palebných postavení pro raketové a pozemní jednotky. Vcházím dovnitř. Zřetelné jsou ještě dnes palposty pro tanky, bunkry a další památky po vojenském působení.

Bývalé palebné postavení pro raketové a pozemní jednotky

Bývalé palebné postavení pro raketové a pozemní jednotky

Bývalé palebné postavení pro raketové a pozemní jednotky. Tankový palpost

Bývalé palebné postavení pro raketové a pozemní jednotky

V kontextu krajiny Slavkovského lesa působí vojenská základna děsivě. V čase socialismu měla armáda vzácný talent budovat své cvičné základny v místech, kde příroda disponovala těmi největšími vzácnostmi. Slavkovský les, Doupovské hory, Šumava, Oderské vrchy, Brdy. Chyběl jakýkoli vztah ke krajině, cit, zdravý rozum. Raději odcházím. Ještě dlouho bude trvat, než se příroda zcela vypořádá s tímto působením.

Dostávám se do otevřené krajiny s širokými rozhledy. Procházím rozlehlým temenem kopce Kozák (747 m. n. m.). Na straně jedné líbivé pohledy k nejvyšším vrchům Slavkovského lesa, na straně druhé dým a pára stoupající z průmyslové Sokolovské pánve.  Tím směrem nepůjdu.

Z tohoto kopce prý býval neskutečně krásný pohled na krajinu Chebska. V severním směru byla vidět hladina Ohře, nad ní se tyčily vrcholy Krušných hor. Dnes toto panoráma zakrývají vzrostlé stromy.

Temeno hory Kozák, pohled k nejvyšším vrcholům Slavkovského lesa

Temeno hory Kozák, pohled k nejvyšším vrcholům Slavkovského lesa

Temeno hory Kozák, pohled k Sokolovské pánvi

Temeno hory Kozák, pohled k Sokolovské pánvi

Cesta  pomalu klesá. Začínám scházet do údolí potoka Malá Libava. Tady stávala obec Smrkovec (Schönficht).

Smrkovec, od dávných let Schönficht, byl stará kolonizační farní ves. Po roce 1947 nesla krátce české pojmenování Smrkovec. Nacházela se vysoko v Císařském (dnes Slavkovském) lese, v nadmořské výšce 695 metrů, pod kopcem Steinbock, dnes Kozák. Rozkládala se v údolí malého potoka ústícího nedaleko do říčky Malá Libava.

První zmínka o obci pochází z druhé poloviny 14. století, z roku 1370.  Jméno je odvozováno od původního německého názvu Zur schönen Ficht, U krásného smrku. Založení obce bývá připisováno uhlířům, kteří zde (pod krásnými smrky) stavěli milíře pro získání dřevěného uhlí. K nim se brzy začali přidávat němečtí horníci. Byli sem povolaní z Bavorska na přání místní šlechty, aby pomohli využít zdejšího nerostného bohatství a k celkovému zušlechtění krajiny.

Majitelé obce se často měnili. Největší slávy dosáhla obec v 16. století, kdy došlo k velkému rozmachu těžby stříbra. Rozkvět hornictví byl ukončen až protireformním hnutím v 17. století, kdy byli evangeličtí horníci vyhnáni.

Nutno podotknout, že výtěžky těžby nikdy nebyly oslnivé a s postupem času bylo stále jasnější, že naděje na velké zisky se nikdy nenaplní. V období kolem roku 1800 došlo na nové pokusy o obnovení hornictví. Tentokrát nešlo o stříbro, ale o suroviny jako vizmut a antimon.

Jak historici uvádějí, v 19. století dopadlo na obec několik pohrom. Krom útlumu těžby rud vypukla v letech 1836 až 1837 zhoubná epidemie. Deset let nato hladomor. V roce 1877 během velkého požáru shořely veškeré dokumenty týkající se obce, včetně obecní kroniky.

Obec Schönficht sestávala z mnoha dílčích osad rozesetých po okolí. Hlavní dominantou centra obce byl farní kostel sv. Václava. Přesný čas jeho založení není znám. Když však byla obec roku 1352 povýšena na farnost, získal kostel označení jako farní. Vysvěcen ve jménu sv. Václava byl po přestavbě v roce 1384. V roce 1839 inicioval kancléř Metternich opravu a přestavbu z důvodu postupujícího chátrání stavby. Kostel byl výrazně rozšířen. Během stavebních prací došlo k zajímavému objevu. Pod kostelní lodí byly objeveny kostry a náhrobní desky. Patřily členům několika rodů, které měly zdejší majetky v držení.

Po první světové válce došlo k poklesu počtu obyvatel obce.  V roce 1921 zde podle sčítání žilo 533 obyvatel. Během následujících let se počet mírně zvýšil, ale stav byl jen dočasný. V roce 1930 to bylo 562 obyvatel, v roce 1939 už jen 496. Během druhé světové války zde sídlilo divizní komando wehrmachtu.

Osud obce se naplnil po válce. Nejdříve došlo k hromadnému odsunu německého obyvatelstva. Následně byla v roce 1947 obec přejmenována na Smrkovec. Byla snaha dosídlit prázdné domy českým obyvatelstvem. 1. června 1946 došlo dokonce k otevření místní školy. Navštěvovalo ji pouhých pět dětí.

Osud si s nově příchozími obyvateli zahrál. Ve své podstatě obec Smrkovec nikdy neexistovala. Důvodem nečekaného konce bylo rozhodnutí vybudovat v této oblasti vojenský prostor. V roce 1948 dopadli obyvatelé stejně, jako ti v roce 1945. Údajně jim armáda dala jen několik hodin na to, aby si sbalili věci a obec opustili…

Obec byla následně použita jako cíl ostrých střeleb. Zbyly ruiny, obec byla rozryta dělostřeleckými granáty. Dílo zkázy dokončily později vojenské buldozery. A tak stejně jako mnoho dalších historických vsí a jedno město Slavkovského lesa, byl nakonec Smrkovec srovnán se zemí. Dnes bývalou obec připomíná pomník, vzrostlé kaštany a terénní nerovnosti se stopami stavebního materiálu. Pohled plný zmaru.

Pomník bývalé obce Smrkovec

Pomník bývalé obce Smrkovec

Pomník bývalé obce Smrkovec

Pomník bývalé obce Smrkovec

Pomník bývalé obce Smrkovec

Pomník bývalé obce Smrkovec

Jen terénní nerovnosti mohou dokládat, že tu kdysi stávala obec

Jen terénní nerovnosti mohou dokládat, že tu kdysi stávala obec

Smrkovec, poslední stopy...

Smrkovec, poslední stopy…

Fotografie z bývalé obce Smrkovec

Fotografie z bývalé obce Smrkovec

Vojenské působení ve VVP Prameny

Vojenské působení ve VVP Prameny

Scházím k jižní části bývalé obce. Kousek proti proudu potoka, u bývalé cesty do Lazů se nachází kamenný můstek a zbytky zpevněných stěn potoka. Prohlížím si toto dílo, vracím se a scházím k silnici spojující Kynšperk nad Ohří a Lázně Kynžvart.

Kamenný můstek u bývalé obce Smrkovec

Kamenný můstek u bývalé obce Smrkovec

Kamenný můstek u bývalé obce Smrkovec

Kamenný můstek u bývalé obce Smrkovec

Dávám se po silnici vpravo. Po dvaceti minutách chůze přicházím do míst, kde stávala další zaniklá obec, Dolní Žitná (Unter Rockendorf). Byla to klasická kolonizační obec, jakých byla v tomto kraji většina. Nacházela se v nadmořské výšce nad 700 metrů a měla již horský charakter. Se sousední, taktéž zaniklou Horní Žitnou (Ober Rockendorf), sdílela společnou historii.

V polovině 19. století žilo v obou částech obce 574 obyvatel. Bylo to tedy poměrně velké sídlo. Obec měla vlastní školu, pivovar. Obyvatelé se živili drobným hospodařením, chovem dobytka, dřevorubectvím, pálením dřevěného uhlí, předením lnu a vlny. Zajímavostí je, že zde žilo 27 židovských rodin.

Pátrám po zbytcích obce, žádné nenacházím. Místo je celé zarostlé dřevinami, snad jen terénní nerovnosti napovídají, že tu kdysi mohly stát domy. Navíc je terén velmi podmáčený a znemožňuje jakékoli pátrání. Tam, kde by možné bylo, se pase skot a pastviny jsou obehnány elektrickým ohradníkem.

Fotografie z bývalé Dolní Žitné

Fotografie z bývalé Dolní Žitné

Neznačenou cestou, jen podle mapy pokračuji severním směrem. Cesta mne po chvilce stoupání vyvádí z lesa na náhorní plošinu s širokými rozhledy. Přicházím na starou stezku směřující k další ze zaniklých obcí, Ostrovu.

Cesta k bývalému Ostrovu

Cesta k bývalému Ostrovu

Cesta k bývalému Ostrovu

Cesta k bývalému Ostrovu

Krajina u bývalého Ostrova

Krajina u bývalého Ostrova

Krajina u bývalého Ostrova

Krajina u bývalého Ostrova

Nejstarší zmínka o obci Ostrov (Verda, Wöhr) pochází z roku 1370. Byla zapsána v lenních knihách tehdejších majitelů Leuchtenberků jako Werde či Werd. Obecný lexikon, vydaný ve Vídni roku 1904, zmiňuje obec jako Wöhr. Český název Verda pochází z roku 1923. Po roce 1947 byla požadována změna názvu obce. Hledal se překlad původního německého jména. Nakonec, z neznámých důvodů, došlo k přejmenování na Ostrov. Stejně jako u jiných okolních obcí, nesla tato své jméno jen krátce. Po vystěhování původního německého obyvatelstva došlo k zabrání prostoru armádou a následné demolici všech staveb při cvičných dělostřelbách.

O obci se dochovalo jen málo záznamů. Roku 1785 zde stávalo 33 chalup, v roce 1847 už 52. V nich žili 343 obyvatelé. Děti z Ostrova a okolí navštěvovaly místní školu. Až v roce 1877 se obec stala samosprávnou. V té době už počet obyvatel jen klesal. Nebylo divu. Život zde byl velmi těžký. V drsném horském prostředí nebylo žití jednoduché. Mnozí se odstěhovali a odešli za prací do průmyslového Sokolovska.

Dnes připomíná obec jen pomník padlým z první světové války, několik božích muk, kamenné patníky kolem někdejších parcel. Podobně jako v Dolní Žitné, i zde se potýkám s podmáčeným terénem.

Pomník padlým v první světové válce v bývalém Ostrově

Pomník padlým v první světové válce v bývalém Ostrově

Pomník padlým v první světové válce v bývalém Ostrově

Pomník padlým v první světové válce v bývalém Ostrově

Fotografie z bývalého Ostrova

Fotografie z bývalého Ostrova

Mapa bývalého Ostrova

Mapa bývalého Ostrova

Vracím se do strání nad bývalou obcí a připojuji se na značenou turistickou trasu. Další cestu tarasí rozsáhlé pastviny. A tam, kde jsou pastviny, obvykle turistické značení selhává. Tak i tady. Pastviny se operativně posunují sem tam, podle toho, kde ještě tráva je, a kde už není. Často se stává, že je značená trasa zatarasena a musí se hledat náhradní. Tak i tady. Značení kdesi mizí. Musím pastviny obejít po jejich členitém okraji a dostat se k silnici do Kostelní Břízy. Mám podrobnou mapu, i přes členitý terén to není obtížné.

Pastviny u bývalého Ostrova

Pastviny u bývalého Ostrova

Zašel jsem si pár kilometrů, ale nevadí. Silnice vede kolem nádherného potoka Velká Libava. Je radost dívat se do jeho vod. Neplánovaně míjím i místo, kde stávala další zaniklá obec, Bystřina (Reichenbach). Musel bych se však při pátrání po obci dostat za potok. Marně přemýšlím, jak bych to měl udělat. Nijak. Nepůjde to. Musel bych místu přijít z opačné strany.

Táhlými serpentinami přicházím do obce Kostelní Bříza. Pěkná ves na pěkném místě, líbí se mi tu. Dominantou obce je pozdně barokní kostel sv. Petra a Pavla. Je ceněn především díky jedinečnému souboru reliéfů vsazených do zdiva jeho lodi a věže. Další neméně významnou stavbou je zámek postavený v 17. století. Obě stavby během svého působení užívala armáda. Poté zůstaly napospas svému osudu a po létech chátrání se ocitly v havarijním stavu. Kostel se podařilo zachránit díky opravě v roce 2003.

Kostelní Bříza

Kostelní Bříza

Kostelní Bříza. Kostel sv. Petra a Pavla

Kostelní Bříza. Kostel sv. Petra a Pavla

Kostelní Bříza. Kostel sv. Petra a Pavla

Kostelní Bříza. Kostel sv. Petra a Pavla

Kostelní Bříza měla štěstí. Na rozdíl od naprosté většiny okolních vsí přečkala poválečné dramatické události. Ze všech rodin zde žijících zůstaly před vysídlením uchráněny pouhé dvě. Před vznikem vojenského prostoru měla obec 613 čísel popisných. Armáda 530 z nich zbořila.

Odbočuji k zámku. Stavba je v dezolátním stavu a přístup je zabezpečen. Návštěvník by snadno mohl přijít k zdravotní újmě. Jen ze strany malého zámeckého parku je vidět víc. Škoda takové krásné stavby, ale jakýsi pokus o záchranu či zakonzervování tu je vidět. Snad se podaří.

Kostelní Bříza, zámek

Kostelní Bříza, zámek

Kostelní Bříza, zámek

Kostelní Bříza, zámek

Kostelní Bříza, zámek

Kostelní Bříza, zámek

Kostelní Bříza, zámek v roce 1990

Kostelní Bříza, zámek v roce 1990

Vracím se ke kostelu. Je zavřený, reliéfy neuvidím. Vedle kostela se nachází rozcestí značených cest. Ujasňuji si další směr a vydávám se dál. Táhlým stoupáním přicházím k lesu. Za ním na paseku situovanou k jihu. V mapě nese pojmenování Libavská vyhlídka. Místo skutečně disponuje širokým rozhledem k jižní části Slavkovského lesa. S fotografováním je to bohužel horší. Teplé sluneční paprsky zvedly opar a ten ostré pohledy v protisvětle neumožňuje.

Slavkovský les z Libavské vyhlídky. Pohled k Rovné

Slavkovský les z Libavské vyhlídky. Pohled k Rovné

Slavkovský les z Libavské vyhlídky

Pohled k nejvyšším vrchům Slavkovského lesa z Libavské vyhlídky

Přecházím další z horských hřebenů. Neznačenou cestou, opět jen podle mapy se klikatě dostávám do údolí Lobezského potoka. Tady narážím na další z fenoménů Slavkovského Lesa. Vodní mlýny.

Nejvíce jich bylo právě zde, na Lobezském potoce. Historik a publicista Luděk Jaša zmiňuje patnáct významných. Na tak krátkém úseku vodního toku, asi osmikilometrovém, je to překvapivý údaj. Lobezský potok určitě nepatří mezi mohutné vodní toky. Přesto výstavba mlýnů stála za to a mlynáři se uživili. Bohužel, až na pár zrenovovaných, sloužících dnes rekreaci, z nich nezbylo nic.

Údolí Lobezského potoka

Údolí Lobezského potoka

Lobezské údolí míjím jen okrajově. Místo dnes slouží k rekreaci. Stojí tu spousta chat a jejich majitelé sem určitě rádi jezdí. Lobezské údolí stále patří mezi nejkrásnější místa Slavkovského lesa.

Mám za sebou už pořádný kus cesty. Před sebou ještě dvě zaniklé obce. A mezi nimi skutečný i pomyslný vrchol dnešní túry, bájnou horu Krudum.

Stoupání na horu začíná už u Lobezského potoka. Nádherná lesní cesta mě přivádí na rozlehlou louku pod Krudumem, kde stávala obec Milíře. Na mimořádně odlehlém místě, kde nebyl dostatek pracovních příležitostí, takže se obec téměř nerozvíjela. Její název je historicky odvozen od původního způsobu obživy obyvatel – pálení dřevěného uhlí. Zdejší lid se touto činností zabýval od dávných dob a z tohoto důvodu byla nejspíš obec i založena.

Cesta k Milířům

Cesta k Milířům

Nejstarší dochovaný záznam pochází z roku 1423. Od roku 1841 působila v obci škola. Pošta a  různé dobrovolné spolky, v tehdejší době tak běžné v okolních vesnicích, zde nikdy nevznikly. Historie obce nezaznamenává žádnou významnou událost. Jen jednu. V letech 1940 – 42 zde měl letní sídlo Konrad Henlein. Poválečný osud je stejný jako u okolních obcí. Vysídlení, totální likvidace armádou. Na místech některých z původních domů dnes stojí rekreační chalupy.

Místo, kde obec stávala, je skutečně pěkné. Řekl bych dokonce výjimečně pěkné. Má horský charakter a podzimní slunce zde vykouzluje nádherné scenérie. Úchvatná podívaná. Z rozlehlé louky nad původní obcí poprvé spatřuji jeden ze tří vrcholů hory Krudum. K jejímu nejvyššímu bodu už to mám pouhých patnáct minut chůze.

Zde stávala obec Milíře

Zde stávala obec Milíře

Zde stávala obec Milíře

Zde stávala obec Milíře

Od bývalé obce Milíře poprvé spatřuji horu Krudum

Od bývalé obce Milíře poprvé spatřuji horu Krudum

Turistické odpočívadlo na místě bývalé obce Milíře

Turistické odpočívadlo na místě bývalé obce Milíře

Cesta na Krudum

Cesta na Krudum

Hora Krudum (838 m. n. m.) bývala po dlouhé věky považována za jedno z nejkrásnějších míst tehdy Císařského, dnes Slavkovského lesa. Mezi její největší fenomény patřil a stále patří svatý Mikuláš. Lidé ze širokého okolí vždy říkali: „Buď hodný a Mikuláš z Krudumu ti přinese dárky!“ Bohužel, s vysídlením původního obyvatelstva báje odešla. Nebyla tak nelogická. V blízkosti vrcholu hory se podle pověstí nacházelo tajemné místo, kostel svatého Mikuláše. Mnoho generací si vyprávělo, že stával kdesi na úpatí hory, ale nikdo nevěděl přesně kde. Když byl na přelomu 20. a 21. století kostel skutečně objeven, znamenalo to velkou historickou událost.

I název hory samotné je tajemný. Krudum podle historiků není slovo německého, ale keltského původu. Znamená to samé, co ve staročeštině Týn.

Pod Krudumem se nacházela naleziště rud (železo, cín, stříbro a mnohé další kovy) a vědělo se o nich daleko za hranicemi. Některé zprávy se uchovaly dodnes a jako nejstarší je zmiňován zápis byzantského kupce Ibrahíma Ibn Jakúba z období kolem roku 965. Hovoří o nalezištích na západ od Prahy a historici se domnívají, že by mohlo jít právě o Krudum. Již zcela konkrétní informaci podává benátský středověký prospektor Giuseppe Adagoni, který místo přesně popisuje.

Na vrcholu hory dnes stojí vysoká kovová stavba sloužící telekomunikačním účelům. Je zároveň rozhlednou. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 29,5 metrů nad zemí a to je opravdu dost. V případě dobré viditelnosti lze dohlédnout velmi daleko. Stožár stojí na místě původní rozhledy pojmenované po slavném rodákovi z nedalekého Třídomí, Andreasi Kempfovi. Ta byla slavnostně otevřena 11. září 1932. Po druhé světové válce místo osiřelo a rozhledna se pomalu rozpadala. V roce 1981 bylo zbylé zdivo strženo.

Rozhledna na Krudumu

Rozhledna na Krudumu

Rozhledna na Krudumu

Rozhledna na Krudumu

Stoupám na rozhlednu. Je sice nádherný den, ale viditelnost ideální není. V některých směrech opar, na straně slunce ostré protisvětlo. Pěkný je pohled k Hornímu Slavkovu a Krásenskému vrchu. Na straně opačné ke Krušným horám. Snažím se zachytit fotoaparátem co nejvíc, ale nedaří se. Snad někdy příště.

Krudum, pohled k Hornímu Slavkovu a ke Krásenskému vrchu

Krudum, pohled k Hornímu Slavkovu a ke Krásenskému vrchu

Krudum, pohled k nejvyššímu vrcholu Krušných hor, Klínovci

Krudum, pohled k nejvyššímu vrcholu Krušných hor, Klínovci

Sokolovská pánev z Krudumu (teplárna Vřesová)

Sokolovská pánev z Krudumu (teplárna Vřesová)

Krudum, pohled do Sokolovské pánve, k jednomu z rekultivovaných hnědouhelných dolů

Krudum, pohled do Sokolovské pánve, k jednomu z rekultivovaných hnědouhelných dolů

Kostel sv. Mikuláše z Krudumu

Kostel sv. Mikuláše z Krudumu

Kochám se ještě dlouhou dobu pohledy do okolí. Scházím a lesní cestou mířím k severnímu úbočí hory. Nejprve k Památníku vojenské přísahy. Ten pod Krudumem vybudovali českoslovenští vojáci v roce 1947. Na místě, kde byla tehdy prováděna přísaha nových příslušníků armády. Pomník vybudovali na počest padlých místních příslušníků předválečných jednotek SOS (Stráž ochrany státu). Vojáků, kteří padli při ochraně hranic při událostech těsně před zabráním Sudet Německem. Vybudování pomníku v roce 1947 bylo snahou spojit tradici minulosti se současností. Vojenská přísaha se však na tomto místě uskutečnila jen jednou. V dalších letech už nebylo žádoucí spojovat jméno Edvarda Beneše s novým režimem a od tradice se upustilo.

Památník vojenské přísahy pod Krudumem

Památník vojenské přísahy pod Krudumem

Obracím se zpět a mířím ke kostelu sv. Mikuláše. Jak už jsem zmínil, je to místo, které se po staletí objevovalo v místních legendách a bájích. Nikdo přitom nevěděl, kde kostel hledat. Historikové se ve svých dílech jen dohadovali, uváděli známá fakta, přitom žádný z nich neprovedl průzkum místa. První odbornější práci provedla až skupina archeologů v roce 1989. Objevili kamenné zbytky a terénní vlny. Z jejich šetření vyplynul ale špatný závěr: Zbytky nepatří kostelu, ale obranné pevnůstce. S tímto tvrzením se nesmířili místní nadšenci. Pod odborným dohledem začali v roce 1998 pátrat. Brzy zjistili, že hledají na správném místě. Odkrývali další a další zdi. Bylo brzy jasné, že se jedná o pozdně románský kostel. Po dvou letech byl průzkum ukončen. V roce 2005 proběhly konzervační práce, jejíž výsledky si dnes návštěvník může prohlédnout.

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše pod Krudumem

Kostel sv. Mikuláše a Krudum

Kostel sv. Mikuláše a Krudum

Zvláštní místo. Procházím kolem obvodových zdí, vstřebávám atmosféru plnou mystiky a představ. Napadá mě otázka stejná, jaká napadla archeology. Proč zde, uprostřed hlubokých hvozdů, někdo postavil kostel? Vysvětlení je prozaické. Muselo na tomto místě stát sídlo, dosud neobjevené. A je pravdou, že se v loketských kronikách objevuje jméno vesničky, dosud neobjevené. Rodau.

Opouštím místo a lesem mířím k Třídomí. Poslední ze zaniklých obcí, které jsem dnes navštívil. Nejstarší záznamy o ní pocházejí až z 18. století. Do té doby byla natolik bezvýznamná, že si žádný záznam nezasloužila. Přitom se objevovala na nejstarších mapách, které jsou pro oblast známé. Pokud se nějaká malá zmínka objevila, tak jen v souvislosti s kolem vedoucí Solnou stezkou. Poválečný osud obce je stejný jako u všech ostatních v okolí. Zničení všeho. Až v šedesátých letech se sem vrátil život. Místo uprostřed krásné přírody se stala rozlehlou rekreační oblastí.

Místo, kde stála obec Třídomí

Místo, kde stála obec Třídomí

Fotografie z bývalého Třídomí

Fotografie z bývalého Třídomí

Původní obec Třídomí (Dreihäuser) je spojena se slavným jménem Andreas Kempf. Na přelomu 19. a 20. století patřil jako lékař mezi neuznávanější osobnosti své doby a nejváženější osobnosti u císařského dvora. V prvním roce života se s rodiči přistěhoval do Třídomí a zde prožil své dětství. Na obec nikdy nezapomněl a jako literární tvůrce se k ní ve svém díle znovu a znovu vracel.  Miloval Krudum a snil o vybudování vyhlídky na jeho vrcholu. Založil fond na stavbu vyhlídky a jako první do něj vložil finanční hotovost. Vybudování rozhledny se však nedožil. Ta byla dokončena tři roky po jeho smrti a pojmenována byla jeho jménem.

Má cesta dále směřuje k obci Nadlesí a Dvory. Kopíruje někdejší Solnou stezku, významnou dopravní komunikaci středověku. Po ní se dopravovala sůl a další cenné suroviny z bavorského Regensburgu do Prahy. Překračovala hranice u Chebu, odtud podél Ohře mířila k Sokolovu a zde se obracela k jihu. Minula kostel sv. Mikuláše pod Krudumem a přes Třídomí, Nadlesí a Dvory scházela do Lokte.

Solná stezka

Solná stezka

Očima pátrám po původní cestě. Na mnoha místech je stále patrné tesání do žulových skal a srovnání terénu. Prudký sjezd do Lokte pak musel být vysokou školou ovládání povozu.

Loket

Loket

Loket

Loket

Má cesta po zaniklých obcích Březovska a po bájné hoře Krudum konči v Lokti. Čas do odjezdu autobusu trávím bloumáním po městě, které mám rád. Ušel jsem dnes téměř padesát kilometrů. Poznal západní oblast Slavkovského lesa z pohledu, který jsem dosud neobjevil. Který ve mně zanechal spoustu nového poznání a myšlenek.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Střípky ze Slavkovského lesa. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 komentářů u Zaniklými obcemi Březovska na bájnou horu Krudum

  1. SV napsal:

    „skličující kontrast nádherné přírody s temnou minulostí, zmarem a smutkem“
    ano…..podobné pocity som mala na miestach zaniknutých osád v Krušných horách a Českom středohoří……krajina smutná za svojimi ľuďmi…..

  2. SV napsal:

    …..úžasné povídání…..mohol by si publikovať!

  3. SV napsal:

    krásne svetlo ti bolo v Lokti darované 😎

  4. buteo napsal:

    Maje 20 let trvalé bydliště v taky bývalé sudetské vesnici, Pepův článek na mě velice silně zapůsobil. Dobré, velmi dobré. Je velké štěstí, že nejsi žena, já bych se na stará kolena ještě zamiloval.

  5. pepa napsal:

    no teda…. 🙂

  6. Mirka napsal:

    Jsou to krásné ty popisy Vašich cest, určitě se zase někdy musím na ten západ vypravit (teď jsem tam byla vlastně prvně s kamarádkou jsme prošly Smrčiny – z nejzápadnějšího bodu na Dyleň). Jak tak ty Vaše trasy snažím sledovat – mám dotaz – jak se na místa obvykle dopravujete, že se vám daří vycházet za tmy? Kombinace auto /veřejná doprava? Ale stejně jsem nenašla, jak se časně zrána dostat do Podlesí a pak zřejmě z Lokte zpět? Na víkendovou akce z CB to asi nevymyslím :-(. Vaše popisy odkudkoli jsou lákavé, jen lituji, že se ty nádherné fotky nejdou zvětšit.
    Zdravím, hodně pěkných kilometrů přeji a těším se na další články!

    • pepa napsal:

      Děkuji za pěkný komentář. Musím začít obšírněji.
      Můj blog si vedu víceméně jako jakýsi deník mých cest. Nezatěžuji proto články určitými detaily. Možná je naškodu, že nevkládám mapy. Ale je jen málo těch, kteří by mé trasy chtěli opakovat. Jsou dlouhé a někdy i orientačně náročné (tato byla téměř padesát kilometrů dlouhá).
      Přepravuji se výhradně hromadnou dopravou. Do Podlesí jsem se dostal autobusem z Chebu do Mariánských Lázní s odjezdem v 6:10. Z Lokte zpět do Chebu je to jednoduché. Jezdí dost autobusů do Sokolova a odtud vlakem 🙂
      Z CB by ta víkendová akce nebyla tak složitá? Ubytovat se a ráno vyrazit!
      Vzhledem k redakčnímu systému, který používám, raději vkládám zmenšené fotografie přímo do článků. Zachovává to kontinuitu, fotogalerie vkládám jen výjimečně.

      • pepa napsal:

        Zapomněl jsem podotknout, že autobus do Podlesí jezdí jen v pracovních dnech 😕

        • Mirka napsal:

          Aha, hledala jsem víkendy z Chebu i z Marijánek… Nejde mi o přesné opakování tras, spíš je to krásná inspirace, mám dosah za den v průměru tak poloviční, než vy. Můžu si to rozložit do víc dní, ale nakonec musím vymyslet, jak se vrátit- obvykle k autu. Víkend je krátký :-(. Slavkovský les i Krušné hory jsou nahoře na mém seznamu – nejdřív bude Český les – z Dyleně k Šumavě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.