K Jeřábím jezerům

K Jeřábím jezerům

K Jeřábím jezerům

Říjnové babí léto pokračuje a já se těším na další túru. Tentokrát v Krušných horách.

Naplánoval jsem si poměrně komplikovanou, asi 40 kilometrů dlouhou trasu. Jejím smyslem je znovu navštívit nejkrásnější místa západních Krušných hor a podívat se k nim z jiných směrů, než ze kterých obvykle přicházím. Nese to v sobě jedno velké úskalí. Značná část trasy vede po neznačených cestách. Což v terénu může být problém. Jednak po nich může být pohyb z důvodu ochrany přírody zakázán, jednak mohou být i neprůchozí. Z mapy se snažím zjistit co nejvíc, ale ne všude je to možné.

Vystupuji z autobusu na Bublavě. Horské vísce nedaleko Kraslic. Svítá. Rychle stoupám po místní komunikaci směrem ke státní hranici. Nechci přijít o okamžik, kdy první sluneční paprsky ozáří krajinu. V hlavě naskakuje má často citovaná myšlenka: Jednou z nejkrásnějších věcí, které znám, jsou rána v horách.

Ráno nad Bublavou

Ráno nad Bublavou

Pohled k Olověnému vrchu

Pohled k Olověnému vrchu

V této chvíli beze zbytku splněno.

Překračuji státní hranici. Na saské straně k Bublavě přiléhá horská obec Sachsenberg-Georgenthal. Hned za hranicí se nachází penzion Aschbergschänke, u něj rozcestí značených cest. Ty však nechávám bez povšimnutí. Strmou uličkou se vracím k hranici a po ní vyšlapaným chodníkem pokračuji vzhůru k vrcholu hory Kamenáč (936 m. n. m.).  Nejvyšší bod kopce se nachází v Čechách, je pokrytý hustým lesem a rozhled z něj není žádný. Na saské straně má kopec jméno Aschberg. V bezprostřední blízkosti hranice stojí horský hotel Waldgut s rozhlednou. K ní rychle mířím.

Sachsenberg-Georgenthal

Sachsenberg-Georgenthal

Sachsenberg-Georgenthal

Sachsenberg-Georgenthal

Sachsenberg-Georgenthal

Sachsenberg-Georgenthal

První výhledy se však otevírají už pod rozhlednou. Vidět je daleko. S přibývajícím světlem se odhaluje krajina Chebska. Vidět je Lesný, nejvyšší vrch Slavkovského lesa, i Dyleň, nejvyšší kopec v severní části Českého lesa. V nejbližším okolí, na opačné straně Bublavy poznávám Komáří vrch a Olověný vrch s rozhlednou. Hluboká údolí široko daleko jsou zahalena inverzní oblačností.

Mám na svítání čekat tady nebo pokračovat k rozhledně? Je pravděpodobné, že bude v brzkých ranních hodinách zavřená a na toto rozhledové místo se budu muset vracet. Ale zkusím to.

Osud mi přeje. V peněžence mám jen českou měnu a jedno jediné euro. Vstup na rozhlednu umožňuje automatická brána. Vstup jedno euro. Jako by tu na mě čekali.

Horský hotel s rozhlednou na Aschbergu

Horský hotel Waldgut s rozhlednou na Aschbergu

Rozhledna Aschberg byla postavena v letech 1998 až 1999  podle návrhu Otto Hermanna Böhma. Rozhledová plošina se nachází dvaatřicet metrů nad terénem a vede na ni 154 schodů.

Rozhledna Aschberg

Rozhledna Aschberg

Na rozhlednu přicházím v tom nejlepším čase. Slunce se stále ještě neobjevilo, ve východním směru tomu brání vysoké kopce. Svítání však pokročilo do stavu, kdy se odstíny červené mění ve žlutou. Nejlepší čas na pozorování, nejlepší čas na fotografování. Jenže…

Sasové nejspíš cítí obrovskou potřebu chránit lidské zdraví všem na rozhlednách i pod ní. Všechny saské rozhledny, které jsem poznal, jsou prosklené a možnost otevření oken je odepřena. Fotografování jen přes sklo. Zde na Aschbergu to samé, stejně jako loni na Auersbergu, stejně jako jinde. Nechápu. Na Blatenském vrchu, celoročně otevřené rozhledně, s tím problém nemají. Vyplývá z toho jasné opatření. Na toulky po saských rozhlednách si budu nosit nářadí. Na otevření oken.

Nicméně i přes špinavá okna je pohled do kraje úchvatný. Jitro čaruje. Vytváří hru barev, v každé světové straně jinou. Nejkrásnější výhledy jsou směrem na Chebsko a na sever do Saska. Výhledová plošina je opatřena podrobnými rozhledovými reliéfy, podle nichž je možné snadno určit jakýkoli výrazný bod v dohledu.

Pohled z Aschbergu. Na horizontu vpravo Dyleň, vlevo Lesný

Pohled z Aschbergu. Na horizontu vpravo Dyleň, uprostřed Slavkovský les a Lesný

V nejbližším okolí Aschbergu spatřuji ještě jednu rozhlednu, Scheibenberg (864 m. n. m.). Jak zjišťuji později, v její blízkosti se nachází zajímavá geologická lokalita, vysoké čedičové varhany. Příště se musím podívat tam. Na více vzdáleném Kielu (942 m. n. m.) se také tyčí vysoká stavba. Ale to nejspíš rozhledna nebude.

V Krušných horách je toho k objevování ještě mnoho a mnoho. Jen na to vzít někde čas. Scházím po schodech dolů, jsem nanejvýš spokojen. Tohle byl pěkný úvod dne a krásný začátek túry.

Pokračuji chodníkem přímo po státní hranici. Musím se jí v příštích kilometrech držet jak klíště. Přilehlé značené cesty vedoucí podél hranice se větví do všech stran, jen ne do té mojí. Spatřuji kolem nich informační tabule. Zajímají mě všechny informace o místě, kudy procházím. Odbočuji k nim a pečlivě je pročítám. A stane se to, co se stát musí. Míjím ohyb státní hranice. Až po kilometru chůze tuto skutečnost zjišťuji a musím se vrátit. Dvacet minut ztráta času, v kontextu dne nic, ale v závěru túry mi tyto minuty dosti chyběly.

Cesta po státní hranici

Cesta po státní hranici

Během další chůze jsem už ostražitější. I když vidím silnici pár kroků ode mne, ignoruji ji a šlapu zamokřeným chodníkem. Navíc tu už žádné informační tabule nejsou.

Procházím vrcholem hory Jelen (959 m. n. m.). Po chvíli cesta klesá, přicházím k zarostlé vodní nádrži. Je označena turistickou směrovkou: Schwarzer Teich. Bývalá nádrž na plavení dřeva, dnes rašeliniště. Ve svitu skromných slunečných paprsků vypadá zádumčivě a tajemně. Z pohledu krajinářského a ochranářského zcela jistě zajímavý biotop, já však tomuto místu přisuzuji estetickou jedničku. Jedním slovem nádhera. Mimořádná nádhera. Připadám si jako ve druhohorách. Chybí jen velcí plazi.

Schwarzer Teich

Schwarzer Teich

Schwarzer Teich

Schwarzer Teich

Fotografuji místo ze všech stran. Snad se některé fotografie podaří, hořce lituji, že jsem si k mému fotoaparátu dosud nepořídil sluneční clonu.

Přes vrchol Zadního Ostružníku (949 m. n. m.) se dostávám k prvnímu TOP cíli dnešní túry. Pečlivě hlídám místo s ostrým lomem státní hranice. Asi pět set metrů odtud je západní okraj Velkého Jeřábího jezera (na německé straně Grosser Kranichsee), jedné z lokalit Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště. K rezervaci se mi podařilo přiblížit před dvěma lety. Ze strany české, z lyžařské trasy na Předním Ostružníku. Rolavská vrchoviště, potažmo Velké jeřábí jezero jsou mimořádně zachovalým územím nejen v Krušných horách, ale i rámci celé České republiky. Přísná rezervace, nahlížel jsem do ní pouze od její hranice, se vší vážností jsem respektoval zákaz vstupu. Stejně tak i dnes. Do rezervace chci pouze nahlédnout z jejího opačného konce a udělat si představu, jak vypadá ze severní strany.

Hranice rezervace je označena jak na české, tak i na německé straně. Rozhlížím se, fotografuji. Je to nádherné místo. Jeho maximální ochrana je zcela namístě. Nepokouším se udělat byť jen jediný krok za hranici rezervace. Vybavuji si, že ochranáři jednou za rok umožňují omezenému počtu návštěvníků exkurzi do těchto míst. S odborným výkladem musí být úžasná. Jenže je to s ní stejné jako s nákupem nejnovějších iPhonů. Vyprodáno vteřinu po půlnoci.

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Velké Jeřábí jezero

Co se dá dělat, třeba se mi to někdy podaří. Vracím se na lesní cestu a pokračuji až k rozcestí zimních běžkařských tras na nejsevernějším okraji rezervace. Zde ústí i cesta vedoucí z české strany, z Přebuze. Ta prochází napříč rezervací a především v její jižní části umožňuje široké rozhledy po chráněném území. Místo na jižním okraji rezervace se podle mapy jmenuje Lučiny. Jak mu říkají místní, nevím. Ale ve většině případů to jsou názvy zcela jiné, než předkládá mapa. Zde však pojmenování sedí. Jsou to skutečně rozlehlé podmáčené louky, kterými protéká bezpočet potůčků ústících do páteřní říčky Rolavy.

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, Lučiny

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště

Další nádherné místo Krušných hor. Několikrát jsem je okrajově míjel. Teď, v říjnovém babím létě však doslova září barevnou trojkombinací: modrá obloha, zelený les a hnědá tráva. Úžasné. Nemohu odtrhnout oči od té podívané.

Vracím se ke státní hranici a po vyšlapaném chodníku po ní pokračuji dále na východ. Sem tam se k hranici přibližuje i značená cyklostezka, ale trápit nohy na tvrdém podloží nebudu. Milejší mi je zamokřená tráva a měkká hlína. Další pozdější zjištění mi však ukazuje, že právě tady jsem udělal chybu. Minul jsem dřevěnou vyhlídkou plošinu u cesty, místo zvané Auersbergblick. Vyhlídku k Auersbergu. Škoda, vyhlídky mám rád. Příště.

Blížím se k další TOP lokalitě, Malému Jeřábímu jezeru (Kleiner Kranichsee). Už pár kilometrů před ním procházím obhospodařovaným lesem, kde probíhá těžba. Na jednom z míst, kde zůstaly vysoké pařezy, se vyřádil lidový umělec. Pařezy proměnil v dřevěné skulptury. Milé.

Oživené pařezy

Oživené pařezy

Dostávám se na trasu, kterou už znám. Před necelým rokem jsem tudy procházel, cestou z Auersbergu. Tehdy byl už skutečný, pozdní podzim. Zima už klepala na dveře a příroda nebyla barevně vybavena tak, jako dnes.

Po dřevěném chodníku vcházím do rezervace Kleiner Kranichsee. Fotografuji na každém kroku. Fascinuje mě tento biotop, tak typický pro mnohem severnější oblasti Evropy. U nás je vzácný a zasluhuje ochranu.

Říkám u nás, Malé Jeřábí jezero se však naprostou většinou své plochy nachází v Německu. Poprvé jsem je spatřil v roce 2013, to jsem se k jeho hranicím přiblížil od horské obce Jelení. Už tehdy mě rašeliniště fascinovalo. Neznal jsem tuto část Krušných hor a netušil, že z opačné strany se do rezervace mohu dostat po dřevěném chodníku. Ten jsem našel až vloni na podzim.

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Malé Jeřábí jezero

Trávím v rezervaci dlouhé minuty. Poté pokračuji k nedalekému hostinci Henneberg. Musím najít lesní cestu do Jelení, po které jsem k českému okraji rezervace před čtyřmi roky přišel. Pár stovek metrů po cyklostezce do Johanngeorgenstadtu, pak odbočit na lesní chodník. Odbočku míjím, ale ihned si to uvědomuji. Po chvilce jsem zpět na správné cestě. Přecházím státní hranici a tady už to poznávám.

Půlhodina chůze kolem překrásného horského potoka, Bukový se jmenuje. I když tu buků je poskrovnu. Scházím k silnici na okraji horské osady Jelení. Rozlehlá louka, pár rekreačních chalup. Nádherné místo. Klidné, všude ticho. Týdenní pobyt na Jelení by byl dokonalým odpočinkem pro tělo i duši. Chodit po okolí, nebyl by to špatný nápad. V babím létě, jaké je dnes, by to mohla být naprostá idyla.

Bukový potok

Bukový potok

Jelení

Jelení

Jelení

Jelení

Jelení

Jelení

Jelení

Jelení

Nechávám volný průchod myšlenkám. Idyla to je i dnes. A to osadou jen procházím.

Další úsek mojí túry vede neznačenými cestami. Avšak není to žádný orientační oříšek. Cesta mě vyvádí nad osadu, pod vrchol Jeleního vrchu (931 m. n. m.). Křižuji značenou turistickou cestu do Horní Blatné a pozvolna scházím do údolí říčky Rolavy. Na další rozlehlou louku, kde stávala obec Chaloupky.

Chaloupky

Chaloupky

V myšlenkách se dostávám k předvčerejší túře po zaniklých obcích Březovska. I Chaloupky patří do této kategorie. Příčinou zániku obce však nebyl vojenský prostor, jako tomu bylo u obcí ve Slavkovském lese. Jejím problémem byla blízkost státní hranice. Vylidněná zanikla, podobně jako spousta obcí v Krušných horách i jinde. Chaloupky, Neuhaus, založili horníci. Těžily se tu železné a cínové rudy. Přesto, že klima v této oblasti bylo drsné a žít tu znamenalo disponovat skutečnou odolností. Ještě v roce 1900 tu v 88 domech žilo 565 obyvatel. Zbytky staveb je možné na mnoha místech spatřit. Celé údolí Rolavy včetně bývalé obce mělo být v osmdesátých letech minulého století zatopeno přehradou. Naštěstí z těchto plánů sešlo.

Torza domů v bývalých Chaloupkách

Torza domů v bývalých Chaloupkách

Nevím, co a kdo zapříčinil, že z těchto plánů sešlo. Ale z jakékoli strany to mohu hodnotit jako jeden z nejlepších počinů, jaký Krušné hory v celé své historii zažily. Stoupám nádherným údolím Rolavy směrem k Přebuzi a představuji si, že by k tomu došlo. Nenahraditelná ztráta, zničení překrásného koutu přírody, zdevastování této nádherné části Krušných hor.

Cesta do Přebuze

Cesta do Přebuze

Rolava

Rolava

Rolava

Rolava

Údolí Rolavy

Údolí Rolavy

Je radost procházet těmito místy. Je to pocit, kdy už se jen stěží mohu cítit lépe. 

Podle směrovky je to z Chaloupek do Přebuze, cíle mé dnešní cesty, devět kilometrů. Je už jasné, že nestihnu poslední autobus do Kraslic a budu tam muset došlapat pěšky. Nevadí. To  zvládnu. Deset kilometrů sem, deset tam, v tak krásném dni není kam pospíchat.

Za jednou ze zatáček se však objevují první domky obce Přebuz. Vidím, že kilometráž byla silně nadhodnocena. Přidávám do kroku. Tuším však, že dvacet minut ranního bloudění pod Aschbergem mi bude chybět. Popravdě, šlapat až do Kraslic se mi zas tak moc nechce. Přijel bych do Chebu velmi pozdě.

Přebuz

Přebuz

Slatě pod Přebuzí

Slatě pod Přebuzí

Slatě pod Přebuzí

Slatě pod Přebuzí

Vše dopadlo k mé spokojenosti. Stihl jsem fotografovat, rozhlížet se a ještě na zastávku přijít včas. Navíc v Přebuzi i odbočit k pastvinám a podívat se na můj oblíbený kříž na pastvinách.

Pastviny bez kříže

Pastviny bez kříže

Žel, už tam nestojí. Dostalo se mi dvou odlišných vysvětlení. To první – někdo ho ukradl. Druhé bylo reálnější. Krávy ho prý často olizovaly. Narušily jeho základy a vítr ho při jednom ze svých poryvů skolil. Jeden z obyvatelů Přebuze si ho poté odnesl na svoji zahradu.

Snad se někdy na své místo vrátí. Slušelo mu to tam.

Související články:

Krušné hory: Na Auersberg a ke Kleiner Kranichsee
Hřebenem Krušných hor – část II.
Hřebenem Krušných hor. K Velkému Jeřábímu jezeru

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.