Na Horní les a k Vírské přehradě

Výlet v minulém týdnu mě pořádně navnadil. Počasí se mezitím ještě více vyletnilo, vyrazil jsem za rozhledy znovu. Tentokrát na Vysočinu…

Dostal jsem od kamaráda zajímavý tip na mimořádně pěkné rozhledové místo. Je jím vrch Horní les v Hornosvratecké vrchovině. A to byl top point dnešního výletu. Vše ostatní byly jen jakési přílepky.

Ale kdepak. I to „ostatní“ jsem pečlivě vybíral. A vybral dobře.

Krátce po šesté hodině ranní vystupuji z autobusu v malém městě Olešnice na severu blanenského okresu. Jedno z nejmenších měst na Moravě (asi 1700 obyvatel), ovšem co do turistických zajímavostí se řadí bezesporu na místo čelní. Kostel sv. Vavřince na náměstí, kostel sv. Mikuláše, evangelický kostel, Staré divadlo (nejstarší kamenné divadlo na Moravě), Muzeum strašidel, skiareál… výčet zdaleka není úplný.

Mě dnes zajímá jedno jediné místo. Rozhledna nad jihovýchodním svahem vrchu Kopaniny (688 m. n. m.), přímo nad sjezdovkami skiareálu. Do provozu byla uvedena v roce 2004. Dřevěná stavba je vysoká je pouhých devět metrů. Místní ji říkají nejvyšší posed v České republice a zároveň nejnižší rozhledna tamtéž.

Zdolávám dva hliníkové žebříky (on je to skutečně posed, do úzkého průlezu se s batohem na zádech nenacpu) a ocitám se na vyhlídkové plošině.

Pěkný, i když omezený je pohled k jihozápadu. Tato část horizontu je příznivým způsobem ozářena vycházejícím sluncem. Jména kopců neznám, nepatřím mezi znalce tohoto kraje. S přehledem rozeznávám pouze údolí Svratky pod Vírskou přehradou. Pohled v opačném směru, k Olešnici, je téměř znemožněn protisvětlem. Slunce je přímo nad městem a vidět je opravdu málo. Ale nevadí. Rozhledna se nachází na pěkném místě a výhled z ní je opravdu pěkný a zajímavý i za těchto podmínek.

Rozhledna leží zcela mimo trasu mé dnešní túry. Vracím se zpátky do města a až tady a teď začíná vlastně mé dnešní putování. Napojuji na červeně značenou turistickou trasu a vycházím vstříc dalším výhledům.

Je nádherný den, nádherné jarní ráno. Tady v poměrně velké nadmořské výšce teprve rozkvétají rostliny, které jsou v nižších polohách už odkvetlé. Prvosenky, fialky, sasanky. V jarní trávě září do daleka, radost pohledět. Stejně úchvatné jako pohledy do trávy jsou rozhledy po okolí. Krajina má v těchto místech velmi členitou a rozmanitou podobu. Kopce střídají hluboká údolí, všude hojnost lesů, luk a v neposlední řadě polí. Z pohledu krajinářského velmi hodnotná místa.

Po jednom z hřebenů přicházím nad obec Velké Tresné. Po ránu zvláštní klid. Jako po vymření, nikde nikdo. Pravda, je pracovní den a tady nejspíš není kde pracovat. Trochu se zamotávám při vycházení z obce. Značená cesta vede mezi domky, po soukromých pozemcích, kam vstupuji s jistou obavou. Ani bych se nedivil, kdyby obyvatelé některých domů turisty vykázali na nějaký obchvat.

Dvacet minut chůze mezi poli a přicházím k obci Rovečné. Středobodem obce je bíle zářící kostel Českobratrské církve evangelické. Více než sto let starý, zrenovovaný v devadesátých letech minulého století. Mnohem starší, o to méně nápadnější je však katolický kostel sv. Martina, kolem kterého do obce vcházím. Nad obcí se v dálce tyčí prémiový cíl mé dnešní pouti. Kopec Horní les s telekomunikačním stožárem a vyhlídkovou plošinou.

Turistická směrovka v obci udává vzdálenost k rozhledně na Horním lese 2,5 km. Mám dost velké zkušenosti na to, abych dokázal odhadnout, že kilometricky to sice sedět může. Nicméně že mě čeká ještě další hodina chůze. S předstihem – trefil jsem se téměř na minutu. Asi znám dobře své schopnosti a možnosti. Proč možnosti? Jsem všechno možné, jen ne v chodecké formě. Věnuji se jen a jen lezení a po pár kilometrech chůze mě bolí nohy.

Ale to se spraví.

První prudké stoupání mě čeká před osadou Dudkovice. Z míst, kde posléze cesta kulminuje, se otevírá pěkný pohled zpět. K Rovečnému, ke kopcům nad Olešnicí.

Dudkovice. Osada sestávající téměř doslova z pouhopouhých pár stavení. Pamětní tabule na velkém balvanu u prvního obydlí stručně popisují vznik obce. Vlastně osady. Pěkné.

Pár minut pokračuji po vrstevnici k rozcestí značených cest pod Horním lesem. K rozhledně mi zbývá už jen pouhý kilometr stoupání. Cesta je velmi strmá. Konečně stojím pod vysílačem mobilního operátora, kde se ve velké výšce nachází vyhlídková plošina. Ve schránce v odpočívadle lovím vrcholovou knihu a vkládám monogram. Datum tipuji. Skutečně nevím, kolikátého je…

Stožár se nachází v nadmořské výšce 765 metrů. Postaven byl v roce 2001, vyhlídková plošina byla zpřístupněna o rok později. Výstup obnáší zdolání dvou stovek a ještě jednoho schodu. Návštěvník se poté ocitá 38 metrů nad okolním terénem. Pro ty, kdo trpí závratí, toto místo opravdu není. Navíc schody jsou roštové konstrukce; ne u každého vyvolávají líbivý pocit.

Výhled je mimořádný ve všech směrech. Do mimořádnosti absolutní však v dnešním dni cosi chybí. Ano, přece jen je už pokročilejší dopolední hodina a slunce vyhnalo do ovzduší vodní páru. Opar ultradalekému rozhledu brání.

Viditelnost do třiceti kilometrů je však velmi dobrá. V jihozápadním směru, nad Vírskou přehradou, rozeznávám vrch Karasín s rozhlednou. Vlevo od něj, o pár kilometrů dále se rozkládá Bystřice nad Pernštejnem. Na západě se rýsují vysoké kopce nad Jimramovem. V severním směru je za mimořádné viditelnosti možné dohlédnout až do Krkonoš. Ty ovšem dnes neuvidím. Na severovýchodě více než vidím tuším kontury Jeseníků.

Dokážu si představit, jak to tu vypadá za mrazivých zimních dnů (vstup na rozhlednu není omezen jako jinde (viz minulý článek), kde ho omezení omezili). Budu se těšit na příští zimu, a jakmile se objeví inverzní počasí, budu tu.

Nepospíchám. K cíli dnešní cesty to nemám daleko a času je dost. Stokrát mačkám spoušť fotoaparátu, mnohokráte obcházím plošinu kolem dokola. Náhle mi došlo, že to činím vždy v protisměru hodinových ručiček. Zajímavé…

Sestupuji a přitom ještě fotografuji konstrukci rozhledny. Zajímavý fotografický objekt.

Vracím se k rozcestí pod Horním lesem a po modrém značení pokračuji k obci Chlum. Jen pár stovek metrů a je tu další odbočka k rozhledovému místu. K Javorovu kopci (je to správně, nominativ je Javorův kopec). Z otevřené stráně se naskýtá pohled k Vírské přehradě, k údolí Svratky pod přehradou a ke Karasínu.

Vracím se na značenou cestu. Po chvíli přicházím k přírodní rezervaci, vlastně Přírodní památce Javorův kopec. Chráněným územím je prameništní louka s typickou květenou a především populací prstnatce májového. Dalšími vzácnými rostlinami jsou suchopýr úzkolistý, kozlík dvoudomý, vemeník dvoulistý a prvosenka vyšší.

Prvosenek je tu habaděj. Je to prvosenka jarní nebo ona vyšší? Nevím. Ale podle pozdější identifikace nejspíš ta druhá.

Chráněné území není velké, pouhé dva hektary a kousek. Rozloha však není mírou hodnoty. A hodnota tato louka bezesporu má. Musí být radost vidět zde kvést populaci orchidejí…

Pokračuji k obci Chlum. Zdravím se se starší paní, jedinou turistkou, kterou během dne potkávám. Proplétám se polními cestami a velebím GPS modul mého mobilu. Značení je tu velmi sporadické a v holém terénu, uprostřed rozlehlých luk, kde se cesty rozdělují, velmi neintuitivní.

Scházím k Chlumu. Samé zemědělské stavení. Připadá mi, že tu nevidím žádný obytný dům.

Klikatou polní cestou se přibližuji k Vírské přehradě. Nechci ji však minout, chci se podívat na hráz přehrady. Proto opouštím modré značení, to přehradu míjí a schází nejkratším směrem do obce Vír. Napojuji se na cyklostezku, která mě vede k rozhledovému místu nad přehradní hrází.

Říkám cyklostezkou, říká to i mapa, ale na kole bych tu nechtěl jet ani v největším rozmaru. Cesta žádná, jen louky a pole. Je s podivem, co vše (nebo spíš nic) může být nazváno cyklostezkou.

Vyhlídkové místo nad přehradní hrází je velmi pěkné. Po mnoha kilometrech loukami, poli a lesy je vodní hladina balzámem na oči a duši.

Korunou hráze postupuji pomalu na protější břeh. Cik cak, z jedné strany silnice na druhou, fotografuji a fotografuji. Přehrada i přehradní hráz jsou vděčnými fotoobjekty.

Myšlenka přehradit tok řeky Svratky několika přehradami a regulovat tak výkyvy průtoku je starší než Československá republika. Objevila se již v roce 1911. Transformovala se postupně v myšlenku postavit jednu velkou přehradu. Přípravu stavby přerušila druhá světová válka. I když několik mladých inženýrů na projektu pracovalo i ve válečných letech – impulsem byla především velká povodeň na Svratce v roce 1941.

Stavba byla zahájena v roce 1947, v roce 1949 začala příprava stavby hráze. Přehrada byla dokončena v roce 1957.

Technickými parametry nebudu čtenáře zatěžovat, každý zájemce si je snadno vygůglí. Snad jen to, že hráz je 66,2 metru nad dnem údolí, v koruně je široká devět metrů a dlouhá 390 metrů. Vodní nádrž se využívá hydroenergeticky; v hrázi jsou umístěny dvě Francisovy turbíny. První pro špičkový provoz o výkonu 6000 kW, druhá pro průběžný provoz o výkonu 1160 kW.

Hned po vybudování nádrže byl její význam rozšířen o využití pro vodárenské účely. Důvodem byl rozvoj důlní těžby uranu na Bystřicku. Ta ovlivňovala množství a kvalitu podzemních vod a z toho vyvstávající nutnost nového zdroje pitné vody. Pod hrází byla vybudována úpravna vody, která zásobovala skupinovým vodovodem okolní města a obce. V současné době zásobuje úpravna s kapacitou 200 l/ s i Brno.

Zajímavá stavba. Technických zajímavostí je zde k vidění určitě dost. Však jakási exkurze zrovna do úpravny vody míří.

Po pravobřežní komunikaci, která je pohřebištěm zdejších plazů (na krátkém úseku nacházím hned dvě přejeté malé užovky), scházím k malé vyrovnávací nádrži Vír II. A pro změnu po levém břehu řeky pokračuji do obce Vír.

Na samém začátku obce mě upoutává zajímavá skála s křížem na vrcholu. Tuším, vím, ano! To je ono známé místo, které v zimě stříkají vodou a vytvářejí zde tréninkový ledopád pro ledolezce. Výborné místo pro trénink do zimních hor. Však také zájemců se zde schází nespočet. Často je třeba s předstihem zajišťovat vstupenky.

No a nyní, v létě? To tu zas funguje ferrata. Prohlížím si ji, že bych po ní vystřelil nahoru, jen tak? Ale ne. Jsou tu kamery a mohl bych se bez vybavení dostat do problémů.

Navíc skála posetá kramlemi a ocelovými špagáty, to není pro mne…

Postupuji podél řeky ke středu obce. Nad řekou, nad jejím protějším břehem se tyčí další zajímavá skála. Se zábradlím. Tam se dá vystoupit?

O čem přemýšlím? Vždyť je to vyhlídka Klubačice, kam mám přece namířeno.

Odbočku z hlavní značené trasy k vyhlídce nacházím podle GPS. Turistickou směrovku nevidím, ale třeba jsem se špatně díval.

Výstup je opět velmi strmý a v poledním slunci mi dává pořádně zabrat. Navíc cesta vede k vyhlídce dlouhým obloukem. Více jak půlhodina stoupání a teprve poté se mohu rozhlédnout.

Jsem trochu zklamán. Vyhlídka nabízí ucelený pohled na obec Vír. Na okolní krajinu už mnohem méně. Nevadí. Nelituji.

Scházím zpět do obce. Bloumám pomalu kolem Svratky a vyčkávám na čas odjezdu autobusu.

Myslím, že i dnes mohu být spokojen.

************************************************************************************

Délka: 22,9 km,  převýšení (stoupání) 1006 m