Do třetice na Vysočinu (nejen) za rozhledy

Uplynul týden a na Vysočinu za rozhledy jsem se vydal znovu. Tentokrát jsem měl příjemnou společnost.

Ve své podstatě dnešní túra navazuje na tu minulou. Začínáme tam, kde jsem před týdnem skončil. V obci Vír.
Je velmi studené ráno. V noci mrzlo, v hlubokém údolí Svratky je vše ojíněné. Že by nedočkaví ledoví muži? Možná. V každém případě jsem se měl lépe podívat na předpověď počasí a pořádně se obléct. Takhle drkotám zuby a teplo mi rozhodně není. Odmítám i návrh vyběhnout ferratu pod přehradní hrází. Zmrzlými prsty bych se sotva udržel byť na velkých kramlích.
Klikatým lesním chodníkem stoupáme na korunu hráze Vírské přehrady. Příjemná lesní stezka a zároveň zkratka. Značená cesta vede na opačné straně řeky, po asfaltové silnici, a je mnohem delší. Tato varianta je milejší, i když protější svahy jsou už prozářené sluncem a jistě je tam tepleji.

Hladina přehrady má ranní potemnělou barvu. Odstíny zelené, hnědé a černé. Ani náznak po sytě modré, kterou jsem si tu vychutnával před týdnem. Jenže to už bylo poledne a slunce vysoko. Dnes je hladina navíc poseta žlutými skvrnami lesního pylu, který sem navál vítr z okolních lesů, a vodní proudy roznesly do všech stran. Nevzhledné, ale k jaru to patří.

Zvažujeme, zda budeme dále pokračovat původně zamýšlenou trasou vysoko nad přehradou, nebo využijeme Svrateckou vodohospodářskou naučnou stezku, která kopíruje pravý břeh přehrady a následně i řeky až do Dalečína. Vítězí rozhledová, náročnější varianta.
K prvnímu výhledovému místu, rozhledně Karasín, to máme tři kilometry daleko a 250 metrů vysoko. Cesta je to však příjemná. Vede listnatým lesem, už prosvíceným slunečními paprsky. V serpentinách lesní cesty mi už zima rozhodně není.
Les končí, rozlehlá louka nás přivádí na hřeben kopce Přední skála. Cesta odtud pokračuje po vrstevnici a míří k rozhledně. Zděná stavba, jejíž vyhlídkový ochoz se nachází v nadmořské výšce 740 metrů a 25 metrů nad okolním terénem. Na ochoz vede 128 schodů.

Vidět je z rozhledny opravdu daleko. Za dobré viditelnosti je možné spatřit velkou část Českomoravské vrchoviny s jejími nejvyššími vrcholy Javořicí a Devíti skalami. Z bližších kopců je to Sýkoř, Harusův kopec, Buchtův kopec, a dokonce Babí lom nedaleko Brna. A také Horní les, kde jsem byl minulý týden. Z obcí a měst je to především Bystřice nad Pernštejnem, nedaleký Vítochov s krásným kostelíkem sv. Michala a přilehlá obec Karasín. Její poslední stavení, jakýsi statek, však estetičnu místa rozhodně nepřidává.

Rozhledna byla pro veřejnost otevřena v roce 2002. O stavbu se zasloužil soukromý investor. Stejně tak o lyžařský areál nacházející se v bezprostřední blízkosti rozhledny. Obojí pomohlo toto místo výrazně zatraktivnit.
Několik webových stránek uvádí otevírací dobu rozhledny od deváté, jiné zas o hodinu později. Blíže k pravdě bude nejspíš to druhé. Musíme tudíž ještě nějakou chvíli počkat. Jenže mi tu cosi nehraje. Na ceduli na dveřích bufetu pod rozhlednou se praví, že vstupné na rozhlednu činí 10 Kč. V případě zavřeného bufetu mají návštěvníci štěstí, protože se neplatí nic. Jenže bufet je v těchto měsících otevřen jen o sobotách a nedělích. Znamená to, že je rozhledna ve všední dny zavřená?
Obcházím rozhlednu. Jedny dveře zavřené, ale druhé ke schodišti otevřené! Tak to tedy je! Bez časového omezení můžeme nahoru.
Výhled je to skutečně parádní. Nejbližší okolí rozhledny sice kazí zmíněný statek, vysílač mobilního operátora a vedení vysokého napětí, vlastně i lyžařské vleky, ale to by už rozhledna musela stát na zcela odlehlém místě, aby splňovala mé osobní představy. I při tom všem, jak pravím, výhled skutečně parádní. Asi ne tak daleký jako z Horního lesa, kompenzuje to však lepší viditelnost, než byla minulý týden. Lepší je především díky mnohem nižší teplotě ovzduší.
V identifikaci míst, která vidím, dosti tápu. Vysočina není území, kde bych se cítil doma, a kde bych znal každý kopec. Naučím se do příště.
Pátráme po trase naší další cesty. Vodítkem je kostel sv. Michala, který bíle svítí nad nedalekým Vítochovem. Ten určitě nemineme. Další místa, Dalečín ani Jimramov nevidíme, obě jsou schována hluboko v údolí Svratky.
Nejsem dnes líný měnit objektivy. Fotím a fotím, zkouším, kam dohlédne ten nejdelší. Pátrám také v okolí Bystřice nad Pernštejnem. Z Horního lesa jsem zahlédl cosi vysokého, světlého, špičatého, co jsem nebyl schopen blíže rozpoznat. Až teď vidím. Těžní jáma jednoho z uranových dolů.
Rozhledna se nachází na skutečně pěkném místě. Myslím, že s rozhlednou Horní les tvoří jakousi rozhledovou páteř tohoto kraje. Velmi hodnotnou.
Pokračujeme dále. Do obce Karasín to máme pár kroků. Procházíme kolem zmíněného neestetického statku. A v tuto chvíli se pánům statkářům musíme omluvit. Jako by se snažili napravit nepěkný vzhled objektů, vylepšili alespoň jejich čelní stranu obrácenou k cestě. Obětovali balíky slámy a vyzdobili je do podoby zvířátek, nejspíš myší. Milé.

Karasín je nejvýše položenou obcí na Bystřicku. Místní pozoruhodností je zvonička s oltářem a sochou Panny Marie. Zvonici místní vybudovali po tragédii v roce 1895, kdy až na dva domy vyhořela celá obec.

Značená cesta vede v dalším úseku po silnici. Vymýšlíme trasu jinou, která se alespoň částečně silnici vyhýbá. Před Vítochovem však nemůžeme jinak. Šlapeme po asfaltu.

Vítochov je velmi stará obec, už v polovině 14. století patřila rodu Pernštejnů. Nejcennější památkou je kostel sv. Michala. Nachází se vysoko nad obcí, v nadmořské výšce 626 metrů, a vidět je zdaleka. Postaven byl kolem poloviny 13. století ve stylu románsko-gotickém. Původní jednolodí bylo ještě ve 13. století přestavěno do dnešního půdorysu. Ve 2. polovině 15. století byla přistavěna na jižní straně hranolová věž. Svoji ozdobnou pseudogotickou římsu dostala až ve druhé polovině století devatenáctého.

Stoupáme ke kostelu loukou posetou tisíci rozkvetlými květy pampelišek. Kombinace čerstvé jarní zeleně, sytě žluté barvy pampelišek a do daleka svítící bílé barvy kostela navozuje zvláštní atmosféru. A dodává místu na výjimečnosti.
Kostel má zvláštní podobu. Jakéhosi francouzského gotického hradu. Navíc stojí na velmi pěkném místě, s širokým rozhledem do kraje. Přemýšlím, zda jsem u nás podobnou stavbu viděl. Myslím, že nikoli.

Je všední den a kostel je zavřený. Škoda. Uvnitř se nachází vzácné fresky, stará kamenná křtitelnice a ještě starší zvony. Ten nejstarší je z 15. století.
Nad kostelem, na nejvyšším místě kopce stojí osamocená malá borovice. Na balvanu pod ní je napsáno, že ji tu v roce 2002 vysadil v rámci natáčení televizního seriálu Paměť stromů Luděk Munzar.

Vedle borovice stojí dřevěný stůl a lavička. Je odtud krásný pohled do kraje, do údolí řeky Svratky, zpět ke Karasínu. A nejen rozhled je tu pěkný. Místo má velmi silného ducha, silný genius loci. Zajímavý kostel, zajímavý strom, nádherná krajina. Skvělá kombinace. Vůbec se nám odtud nechce.

Čeká nás však ještě spousta dalších zajímavostí. Po chvíli odpočinku pokračujeme dál. Cesta vede lukami, okraji polí, lesy. Místy je orientace velmi náročná. Mnoho otevřeného prostoru, značky téměř žádné, jediným vodítkem je GPS. Pouhá intuice nic neprozradí.

Pomalu klesáme až k Janovickému potoku, pravostrannému přítoku Svratky. Vysoko nad údolím se tyčí Ostrá skála. Naše značená cesta prudce stoupá až k úpatí skal. Bylo by ostudné skálu minout a nevystoupit na její vrchol. Není to obtížné. Vrchol Ostré skály však nabízí pouze omezený pohled do údolí potoka.

Ještě kousek cesty lesem, kde je značení opravdu nedobré, a scházíme rozlehlou loukou do Dalečína.

Informační tabule nedaleko mostu přes řeku obec charakterizuje jako místo s romantickou polohou uprostřed hlubokého údolí Svratky s názornou prezentací různých stavebních slohů. O tom prvním jsme se už přesvědčili. Tím druhým se necháme překvapit.
Ještě před Dalečínem upoutal naše zraky kostel svatého Jakuba Většího ve stráni nad obcí. Je z poloviny 14. století, původně v gotickém slohu. Ve století osmnáctém byl barokně přestavěn a dnes je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Patrně nejzajímavějším místem Dalečína je zřícenina hradu. První písemná zmínka o této stavbě se datuje do poloviny století čtrnáctého, kdy byl v rukou Pernštejnů. Po husitských válkách je uváděn jako pustý. Jméno Tolenstein, kterým dnes bývá označován, pochází až ze století devatenáctého. Nicméně vžilo se.

Pár kroků od hradu se nachází budova původně renesančního zámku. V 19. století ji však přestavěli do stylu tyrolských chat. Přestavět zámek na chatu, na to musí v člověku vyvstat mohutná pohnutka. Ale proti gustu žádný dišputát. Majitel byl majitel, dnes by se taková eskapáda těžko podařila.

V tyrolské chatě, pardon zámku, sídlí obecní úřad a další instituce. Tady se zdržovat nebudeme. Mnohem hezčí to je o sto metrů dále, u hradní zříceniny. Ve stínu hradeb je však stále velmi chladno. Dlouho tu nesetrváváme.
Nádherným říčním údolím přicházíme k továrně na okraji obce. Nad ní se nachází další architektonický skvost, alespoň tak tvrdí encyklopedie. Jaroškova vila. Funkcionalistický objekt architekta Ludvíka Hilgerta. Údajně se vila dostala až do učebnic architektury.

Přemýšlíme, co je na funkcionalismu tohoto typu zajímavého a hlavně pěkného. Na vile uprostřed zamčené zahrady nic estetického nenacházíme. Funkcionalismus však zřejmě nemá za úkol být pěkný pro všechny. Jeho krása je určena jen jistému kruhu znalců. Ale ani jeden z nás do toho nevidí, nebudeme tedy kritizovat.
Procházíme chatovou oblastí v lesích nad řekou a scházíme do Unčína. Ten sám sebe prezentuje jako obec v rekreační oblasti po obou březích horního toku řeky Svratky. Před druhou světovou válkou tu prý stával proslulý krytý dřevěný most. Jenže po válce byl zbourán a jedinou pamětihodností tak zůstal mlýn. Široko daleko je prý známá místní pekárna.

Nad Unčínem nás čeká táhlé a fyzicky náročné stoupání. Je po poledni a slunce pořádně pálí. Přemýšlíme, co je lepší. Ranní mrazy nebo polední horka? To druhé mi vadí rozhodně míň. Jediným osvěžením je čerstvý neutuchající vítr vířící však v ovzduší mračna pylu.

V hustém borovém lese je rázem o pět stupňů méně. Cesta lesem je ovšem krátká. Pod námi se v údolí řeky objevují dva velké rybníky. Nový a Jimramovský. Známka toho, že se blíží cíl naší cesty. Městys Jimramov.

Vcházíme do Jimramova. Starý mezník u mostu přes Svratku připomíná někdejší katastrální členění tohoto kraje. Navíc řeka Svratka tu kdysi tvořila zemskou hranici Čech a Moravy.

Do odjezdu autobusu nám zbývají celé dvě hodiny. Je to však záměr. V tomto městě – vlastně to město ani není – je toho k vidění tolik, že nebudeme vědět, kam dřív.
Historické jádro Jimramova je městskou památkovou zónou. Staré domy jsou soustředěny kolem dlouhého a úzkého náměstí. Postupně si je prohlížíme a obdivujeme jejich jedinečné rysy.

Jimramov je rodištěm několika významných osobností. Na místě prvním figuruje autor nesmrtelných Broučků, Jan Karafiát. Dalším významným rodákem je páter Karel Slavíček, jezuita, matematik, astronom, hudebník a misionář v Čínské říši. A do třetice bratři Mrštíkové, spisovatelé a dramatici. Stále to však nejsou všichni.

Postupně obcházíme rodné domy těchto známých osobností. A hledáme i další zajímavá místa. Nevynecháváme nejznámější historickou památku, klasicistní zámek. Od roku 1991 znovu patří rodu Belcredi; ti ho vlastnili už v 18. století. V současnosti je však zámek pro veřejnost nepřístupný.

Nejen město samotné, ale i nejbližší okolí má své jedinečné kouzlo. Přecházíme most přes řeku Svratku na silnici k Poličce a stoupáme na Kabačku. Je to skála s parádním výhledem na celé město. Odtud objevujeme ještě další a další zajímavá místa, která už dnes navštívit nemůžeme. Vracíme se. Naše poslední kroky vedou ke kostelu Narození Panny Marie. Odtud už jen k autobusové zastávce, více času nám nezbývá.

Dnešnímu dni nelze skutečně nic vytknout. A v hlavě se mi už rodí další trasa v tomto nádherném kraji.

************************************************************************************

délka trasy: 22 km; převýšení (stoupání): 1090 m