Lužickými horami křížem krážem I

Čtyřdenní putování nádherným krajem na severu Čech…

Často přemýšlím, vůči kterým krajinám v Čechách a na Moravě mám dluh. V tom smyslu, že jsem je ještě vůbec nenavštívil. Na Moravě je toho více. V Čechách to tak složité není. Lužické hory, severní část Kokořínska a Česká Kanada. Rozhodl jsem se letos alespoň jednu z oblastí ze seznamu vymazat.

Na trek po Lužických horách jsem se připravoval opravdu důkladně. Nepočítal jsem s noclehy v přírodě, pravděpodobnost bouřek a přívalových lijáků byla poměrně vysoká. Zajistil jsem si noclehy na třech různých místech a podle nich naplánoval trasu. Itinerář jsem propracoval do posledního detailu. Sledoval nejzajímavější místa celé oblasti, více už přidat nešlo.

************************************************************************************

Je pondělní ráno. Ihned po noční směně sedám do vlaku a po pěti hodinách cesty vystupuji v obci Svor. Cestou jsem příliš nespal. Doufám, že dnešních dvacet kilometrů nebude utrpením namísto zážitku.

Svor jsem nezvolil náhodou. Přímo nad obcí se tyčí mohutný vrch Klíč. Místo, odkud je jedinečný pohled na celé Lužické hory, odkud jsou vidět nejvyšší vrcholy tohoto pohoří. Zkrátka – jedinečné místo k seznámení. Krom toho, v turistických kruzích je Klíč považován za jedno z nejkrásnějších rozhledových míst v celém Česku. Nejsou to totiž jen Lužické hory, vidět je odtud i velká část Čech.

Blíží se jedenáctá hodina. Slunce praží ze všech sil a rtuť teploměru rychle stoupá ke třicítce. Na mé straně barikády stojí čerstvý vítr, který alespoň trochu zpříjemňuje výstup do kopce. A co víc, rozehnal ranní opar a zlepšil viditelnost.

Převýšení tři sta metrů zvládám v překvapivě rychlém čase. Poslední metry stoupání jsou lahůdkou pro oči. Tak tomuhle se opravdu říká výhled…

Orientační tabulka s reliéfy kopců je situována pouze do vnitrozemí. Na stranu hor samotných, k severnímu pohraničnímu hřebeni chybí. Nicméně Luž, Hvozd a Jedlovou, tři nejvyšší vrcholy pohoří rozeznat dokážu. Ostatní se naučím během další cesty.

V pohledech do ostatních světových stran jsem na tom lépe. Jednak mi pomáhá zmíněná tabulka, jednak to pro mne z velké části nejsou objekty neznámé. Ještěd, Ralsko, Říp, vrcholy Českého středohoří, Růžovský vrch na okraji Českosaského Švýcarska, na saské hranici Děčínský Sněžník a za hranicí i další stolové hory, jako je Grosser a Kleiner Zschirnstein. Neskutečně široký pohled, lepší úvod mého putování jsem si nemohl přát. Doslova pastva pro oči. Zařazení mezi nejkrásnější rozhledová místa této země nezískal Klíč pro nic za nic.

Pozoruji krajinu, vytvářím si k ní pocitovou vazbu. Každá krajina ve mně vyvolává svůj vlastní, jedinečný pocit. Dokážu je velmi zřetelně vnímat a rozlišovat je. Ten lužickohorský se vytvořil velice rychle. Je veskrze pozitivní, veskrze dobrý. Fascinuje mě klid tohoto místa (jediní dva turisté už odešli), fascinuje mě daleký pohled, nádherná krajina. Jsem doslova u vytržení.

Přestože den pokročil a mám před sebou ještě dalekou cestu, setrvávám na Klíči dlouhou dobu. Jen nerad se zvedám a sestupuji k sedlu pod severozápadním úbočím kopce. Odtud pak mířím k Polevsku.

Podhorská obec Polevsko se nachází v severní části okresu Česká Lípa. Je to stará sklářská obec, jejíž proslulost vrcholila na přelomu 18. a 19. století. Pak zde začalo toto řemeslo upadat. Především díky rozvoji sklářství v nedalekém Novém Boru.

Nejznámější kulturní památkou obce je kostel Nejsvětější trojice vybudovaný stavitelem italského původu Petrem Paulem Columbanim z peněz sklářské rodiny Kittelových. Na hřbitově vedle kostela se dochovaly cenné náhrobky. Zajímavá je také neogotická hrobka sklářského podnikatele z Polevska Handschkeho a jeho rodiny.

Tato místa rozhodně neminu. Obdivuji i lidovou architekturu. Roubené domy jsou fenoménem Lužických hor. Současní majitelé je často velmi pěkně zrenovovali a je radost se na ně dívat.

Potřebuji si doplnit zásoby pitné vody. Procházím centrem obce, vidím otevřený penzion s originálním a vševypovídajícím názvem Na Křižovatce. Za výčepem se krčí mladá servírka. Vyrušuji ji, neochotně zvedá hlavu od mobilu. Podávám jí malou plastovou lahev s prosbou, zda by mi mohla dát trochu vody.

Zpoza brýlí se na mne dívají vytřeštěné oči.

„Ale já nedávám!“

Koukám, přemýšlím, tuší mladá dáma, že hovořím o vodě?

V očích setrvávající děs. Dávám slečně několik vteřin na přemýšlení, pak odcházím. Uděluji jí dobrou radu, aby si svoji vodu strčila někam. O dva domy dále pití dostávám s přáním hezké cesty a s úsměvem.

Přemýšlím o mladé dámě. Možná má pravdu. Kam by přišla, kdyby každému dala půllitr vody? Nebudu si však kazit krásný den. Navštěvuji kostel, hřbitov a hrobku, pak šlapu vysoko nad obec. Od kapličky je krásný výhled zpět k Polevsku a ke Klíči.

 

Značená cesta v dalším úseku obchází vrchol Klučky. Kdybych se na cestu pořádně nepřipravoval, ani by mne nenapadlo, jak zajímavé místo to je. Na severní straně kopce, bokem cesty a skrytý v hustém porostu se nachází starý lom. Tvořen je sloupy čediče vytvářejícími klasické kamenné varhany.

Skutečná krása. A za chvíli uvidím další. Mnohem známější.

Pár stovek metrů nad obcí Prácheň se tyčí Panská skála. Jedno z nejznámějších míst Česka, jedno z nejčastěji fotografovaných míst v této zemi. Kamenné varhany na Panské skále nezná jen málokdo.

Já je sice znám, ale ještě nikdy jsem tu nebyl.

Neskutečně krásný přírodní výtvor. Obcházím skálu kolem dokola, čekám, až poodejdou turisté a budu moci v klidu fotografovat. Vylézám na vrcholovou plošinu, která je navíc pěkným rozhledovým místem. Je odtud zajímavý pohled k západu a severozápadu, ke Kamenickému Šenovu, k Zámeckému vrchu nad Českou Kamenicí, k Českosaskému Švýcarsku. I tady trávím dlouhé minuty. Odpoledne však pokročilo a musím včas dojít do místa dnešního nocování, České Kamenice.

Scházím do Kamenického Šenova. Také tady bych zcela jistě dokázal strávit spoustu času. V budově někdejší přepřahací stanice se zájezdním hostincem z roku 1770 se nachází známé sklářské muzeum. Nedaleko muzea stojí barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele. Za severní stranou kostela je možné vidět zbytky starého hřbitova s velkolepými náhrobky bohatých sklářských rodin.

Do muzea se dnes nepodívám. Je pondělí a to mají zavřeno. Obcházím však kostel, obdivuji náhrobky. Skláři bývali velkými pány a sklářské řemeslo tu mělo jméno známé v celém světě. Jak to se sklářstvím vypadá dnes, nevím. Spíše jen tuším.

Značená cesta se kroutí dolní částí Kamenického Šenova. Prochází kolem někdejšího nádraží a pokračuje kolem zrušené železniční tratě z České Lípy do České Kamenice. V úseku mezi Kamenickým Šenovem a Českou Kamenicí prý příležitostně jezdí historické vlaky. Koleje vedou nádhernou krajinou, může to být zajímavý zážitek.

Před příchodem do České Kamenice mě čeká ještě jedna odbočka. Výstup na Zámecký vrch, kde stojí zbytky hradu Kamenice. Součástí zříceniny je také šestnáct metrů vysoká dřevěná věž s krásným rozhledem do širokého okolí. Místo je přístupné bez omezení.

Výstup je úmorný. Po včerejší pracovní noci jsem už hodně unavený a nohy jen neochotně šlapou vzhůru. Ani ve snu by mne ovšem nenapadlo toto místo vynechat a cestu si zkrátit. Vím proč. Fotografie, které jsem si před cestou prohlížel, dokazovaly jedinečnost místa. Krásný pohled k České Kamenici, na kopce v blízkém i dalekém okolí. Z fotografií přímo čišel přívětivý a milý duch hradu i celého kopce.

Opět spousta fotografií. Není tu živé duše, koho by také napadlo v tomto vedru šlapat na Zámecký vrch.

Blížím se k cíli dnešní etapy, scházím do České Kamenice. Města, jehož historické jádro je městskou památkovou zónou. Vidím spoustu historických, většinou zrenovovaných domů. Dominantami města jsou děkanský kostel sv. Jakuba Většího, Českokamenický zámek a barokní kaple Narození Panny Marie. Něco z památek si prohlédnu ještě dnes, něco až zítra ráno. Nejprve se však půjdu ubytovat.

A na tomto místě učiním velkou výjimku ze svých zásad. Zdaleka se na mých stránkách vyhýbám reklamě. Dům v centru, tak se mé ubytování na náměstí Míru jmenuje, je však něčím, co jsem na svých cestách ještě nezažil. Starý dům se starou identitou, pokoje v původní podobě a s původním duchem, jeden z nich upravený jako zenový pokoj pro dokonalé zklidnění mysli. Sem se vždy budu rád vracet.

Navečer krátký okruh starobylým centrem města. Pak už jen hluboký, spokojený spánek. Úvod mého putování byl dokonalý.

************************************************************************************

Údaje o etapě v mapě

 

další část