Lužickými horami křížem krážem II

Druhý den mého putování po krásných horách na severu Čech…

Je šest hodin ráno, opouštím mé skvělé ubytování. Mám před sebou etapu o polovinu delší, než byla ta včerejší. Vycházím raději včas, odpoledne mohou přijít bouřky a krupobití.

Z pamětihodností České Kamenice jsem včera nespatřil jen jednu. Barokní kapli Narození Panny Marie. Ještě než opustím Kamenici, dělám malou odbočku k ní. Prohlédnout si ji však mohu jen zvenčí.

Dnešní etapě přináleží jedno „nej“. Ze všech čtyř bude mít největší převýšení. Dodávám, že v případě převýšení vždy hovořím jen o stoupání. Z kopce to jde samo. Jen trochu bolí kolena.

První stoupání začíná už na okraji města. Vede k dvouvrcholovému čedičovému kopci Jehla. V jeho jižním úbočí se tyčí několik strmých skal, z nichž jedna připomíná mohutnou jehlu. Možná odtud pojmenování. Na temeni nejvyšší skály se nachází vyhlídka snadno přístupná po krátkém skalním hřebínku. Nabízí mimořádně pěkné výhledy k České Kamenici, na protější Zámecký vrch se zbytky hradu, Kamenický Šenov a zalesněné kopce Lužických hor. Na západě se v dáli rýsují hřebeny Děčínského Sněžníku a dalších stolových hor v Sasku. Dominantním objektem v tomto směru je nedaleký Růžovský vrch.

Pěkný rozhled. Navíc byl výstup na Jehlu dobrou ranní rozcvičkou.

Vracím se na turistický chodník a pokračuji k rozcestí značených cest. Jako mávnutím kouzelného proutku se mění geologická stavba krajiny. Čedič přechází v pískovec, objevují se skalní útvary tak typické pro tuto horninu. Má další odbočka vede k pískovcovým útvarům Ponorka a Žába. A také ke skalní kapličce Nejsvětější Trojice. Bývala prý dříve pěkně vyzdobena. Dnes je ve výklenku pouze mariánský obrázek.

Ponorka je poměrně výstižné pojmenování válcovitého pískovcového útvaru uloženého v prohlubni mezi dvěma pískovcovými skalami. Žába až takovou podobností neoplývá. Skála mi připomíná všechno možné, jen ne obojživelníka.

Opět návrat na trasu; dnes těch odboček bude požehnaně. Po pár minutách chůze přicházím k další zajímavosti, Bratrským oltářům. Je to malá plošina přístupná po kamenných schodech, kde jsou v pískovcových skalách vytesané rámy a výklenky pro obrazy křížové cesty, a kde stojí několik soch andělů a světců. Údajně se na tomto místě tajně scházeli v letech 1515 – 1614, kdy kamenické panství patřilo protestantům, katolíci. A po bitvě na Bílé hoře tu naopak měli tajné bohoslužby protestanti. Podle některých historiků je však lokalita mnohem mladší. Nicméně ke konci 19. století zde bylo poutní místo s barokní výzdobou a s oltářem. A jak už to s podobnými místy u nás chodilo, po druhé válce bylo i toto zpustošeno. Až v letech 2010 – 2011 byl areál částečně obnoven. Do výklenků byly vráceny kopie původních obrazů, na podstavce upevněny kopie původních soch, pod skalním převisem vybudován dřevěný oltář.

Cítím tu zvláštní atmosféru. Těžko definovatelnou. Nechávám ji takovou, jaká je, a pokračuji dále.

Ještě kousek po značené cestě. Pak mne však čeká dlouhý úsek po cestách neznačených. Proč tak složitě?

Itinerář cesty jsem připravoval tím způsobem, že jsem v oblasti každé etapy vybral ta nejzajímavější místa a spojil je nejkratší možnou trasou. Pokud bych využíval pouze cest značených, chodil bych dodnes. Musel jsem proto využít i cest neznačených. Nezastupitelným pomocníkem byl v těchto situacích můj mobil a aplikace s mapami. V terénu jsem díky ní nezaznamenal jediný problém. Přestože na mém zařízení nefunguje zcela tak, jak má.

Opouštím tedy značenou cestu, procházím kolem Přírodní Památky Noldenteich. Jméno místa souvisí s nedalekou Jehlou. Německy Nolden. Předmětem ochrany je rybníček s přirozenými břehovými porosty s výskytem cenných rostlinných společenstev. Hojně tu roste především chráněná masožravá rosnatka okrouhlolistá.

Klikatými lesními cestami postupuji dále k východu. Až se konečně po několika kilometrech chůze napojuji na červeně značenou turistickou cestu. Po ní udělám další, ne zrovna krátkou odbočku k Pustému zámku.

Pustý zámek je strmý skalní ostroh tyčící se nad údolím řeky Kamenice. Pod vrcholem se dochovaly sporé zbytky hradu Fredevald ze 13. století, postaveného k ochraně stezky směřující údolím Kamenice do Žitavy. Už v patnáctém století však byl hrad opuštěný.

Padesát metrů vysoká znělcová skalní stěna Pustého zámku spadající k řece Kamenici byla vytvořena erozí řeky. Ovšem až v devatenáctém století, při stavbě silnice, byla částečně odlámána a objevily se mohutné čtyř a šestiboké kamenné sloupce, jejichž délka dosahuje až pětadvaceti metrů a šířka až necelých dvou metrů. Na úpatí skály jsou tyto sloupy uloženy vodorovně, výše se ovšem naklánějí a vytvářejí tak mohutný skalní vějíř. Od roku 1956 požívá místo ochrany, dnes je to přírodní památka.

Abych zajímavou skálu spatřil, musím sestoupit hluboko do údolí řeky. Vlastně až na jeho dno, kudy prochází silnice a železnice. Poté obtížně hledám místo, odkud bych mohl skálu vyfotografovat. Odkud by byl obrázek ucelený a přehledný. Pozor přitom musím dávat na projíždějící auta a obezřetně se musím chovat i na kolejích. Ale nakonec se daří.

Zpátky vysoko nad údolí. Vracím se po červené zpět a přecházím na naučnou stezku Okolím Studence. Její největší zajímavostí je dva kilometry vzdálený Zlatý vrch.

Při sestavování tras mé cesty jsem v mapě pečlivě sledoval místa označená jako rozhledová. Mám rozhledy rád, každý je jiný. Některý vydařený, jiný méně. K jednomu z rozhledových míst pod Zlatým vrchem se právě blížím. Odbočuji z cesty a přes popadané stromy postupuji k výhledu. A zůstávám s pusou otevřenou. Toto není pouhý výhled. Toto je i skvělé místo! Nacházím se na okraji bývalého lomu tvořeného čedičovými sloupy a vrstvami. Nad lomem se tyčí zašpičatělá skála s křížem. Tam musím vylézt, skály s křížem mám rád. Tam je určitě i ono výhledové místo.

Výstup ke kříži není obtížný. Na kříži se leskne cedulka s nápisem Stříbrný vrch. Předpokládám, že je to trefné pojmenování předvrcholu Zlatého vrchu, který se zvedá o pár stovek metrů výše. (Jak zjistím později, Stříbrný vrch je zcela samostatným vrcholem).

Musí být odtud pěkný rozhled. Denní doba ovšem pokročila, zvedl se opar, a oproti ránu už tak daleko vidět není. Ale nevadí, vše eliminuje krása místa samotného.

Vracím se k naučné stezce. Nedočkavě vzhlížím k zákrutu cesty. A hned za ním se vynořuje obnažená skála. A ne ledajaká. Na Zlatém vrchu se nacházejí největší a hlavně nejkrásnější kamenné varhany v celých Čechách. Dokonale vyvinutá sloupcová odlučnost čediče. Třicet metrů vysoké čedičové sloupce…

Vrstvy byly odkryty těžební činností. Kámen se tu začal lámat kolem roku 1870, v roce 1940 byla zde i na sousedním Střibrném vrchu těžba ukončena a oba vrcholy byly prohlášeny za chráněné. Ještě před koncem druhé světové války byla těžební činnost obnovena a pokračovala i po roce 1945. Zlatý vrch byl podruhé prohlášen chráněným územím v roce 1964. Už bez sousedního Stříbrného vrchu. Dnes je lokalita národní přírodní památkou.

Pobíhám kolem skal, prohlížím si tento úchvatný přírodní výtvor, fotografuji. Čedič z tohoto místa byl údajně vyvážen až daleko do Holandska, kde z něj budovali ochranné mořské hráze. Byl prý kvalitní a nelámal se. Doufám, že se nebude lámat ani zde, na původním místě, a dlouho ještě bude lahodit oku pozorovatelů.

Další moje kroky povedou opět do kopce. Na Studenec.

Pod Zlatým vrchem míjím pomník padlým a udatným rakouským a pruským válečníkům, kteří tu při věrném plnění povinností v červenci 1757 padli hrdinnou smrtí za císaře, krále a vlast.

Zaujala mne tato slova, proto je cituji. Za panování Marie Terezie, za sedmileté války se zde odehrála jedna z nejkrvavějších bitev v tomto kraji. Zdecimovaná pruská armáda byla hnána z Čech, ale stále se bránila. Jedna z bitev se odehrála právě na tomto místě a v nemalé míře to odnesli příslušníci obou armád. Jen nevím, zda to chápali podobně, jak hlásá nápis na pomníku.

Přicházím na rozlehlou horskou louku, do Sedla pod Studencem. Studenec (736 m. n. m.) je nejzápadnější dominantou Lužických hor. Dochovaly se zde souvislé, přírodě blízké lesní porosty. A také rozsáhlá suťová pole s řadou chráněných a vzácných živočichů a rostlin. Přírodní rezervace Studený vrch je rozlohou největší v Lužických horách.

Stoupám převážně bukovým lesem, kdesi na vrcholu Studence by měla stát rozhledna. Jsem však už téměř na vrcholu a stále žádnou nevidím. Tak kde je?

Aha. Je dokonale ukryta mezi stromy, které ji téměř ve všech směrech převyšují. Jak se dočítám na informační tabuli, její poslání je především historické. Výhledy už téměř nenabízí.

Kovová rozhledna s vyhlídkovou plošinou ve výšce 16,2 metrů nad terénem byla postavena v roce 1888. Od té doby díky povětrnostním vlivům jen a jen chátrala. Od totálního uzavření a demolice ji zachránilo rozhodnutí z roku 1997, kdy byla prohlášena kulturní technickou památkou. Především díky iniciativně děčínského spolku Amici Decini byla postupně obnovena a v roce 2009 znovu otevřena.

Žel, je to jak jsem napsal. Z výhledové plošina je toho vidět pramálo. Myslím, že rozhledna na Studenci je v rámci mých článků historicky první, kde nepublikuji žádnou fotografii.

Návrat na páteřní trasu. Pokračuji k rozcestí Křížový Buk. Odtud podle linie Československého pohraničního opevnění z doby první republiky pod Chřibský vrch. Tady budu opět odbočovat z trasy. Přemýšlím, napadá mě otázka, dokázal bych vůbec minout nějakou odbočku k vrcholu kopce? Dnes asi ne. Ale s předstihem podotýkám, že zítra se tak stane.

Chřibský vrch je zalesněná znělcová kupa s nadmořskou výškou 621 metrů. Na vrcholové partii kopce se nachází hned několik vyhlídkových skalních plošin. Nejhezčí z výhledů směřují ke Studenci a k sousednímu Javorku. Snažím se nevynechat z žádných výhledů. V některých směrech jsem však s identifikací objektů bezradný. Nicméně s postupující cestou Lužickými horami se orientace jen a jen lepší.

Čeká mě táhlý sestup do města Chřibská. Cestou však ještě jedna odbočka k lesnímu divadlu Na Bajtlichu. Bylo vybudováno v roce 1931 v bývalém pískovcovém lomu; vystupovaly zde místní ochotnické spolky. Sympatické je, že divadlo nezaniklo. V roce 1996 se dočkalo obnovy.

Z louky nad Chřibskou se dnes poprvé otevírá pohled k cíli mé dnešní etapy, k Jedlové. K jednomu z nejvyšších kopců Lužických hor.

V Chřibské potřebuji především doplnit zásoby vody a energie. Není to problém, na náměstí je hned několik otevřených obchodů, kde si mohu vybrat, co hrdlo ráčí. Nicméně poživatiny jsou až to druhé, no co se v Chřibské budu soustředit.

Chřibská je jedno z nejmenších měst v České republice. Nachází se tu však spousta kulturních pamětihodností. Hlavní dominantou města je kostel sv. Jiří. Hned vedle kostela stojí barokní polozděná budova fary. Na náměstí padne návštěvníkovi do oka neogotická budova bývalé radnice a sousední dům, kde se narodil významný přírodovědec a cestovatel Thadeus Haenke. V Chřibské se zachovala řada dalších zajímavých domů pocházejících převážně z přelomu 18. a 19. století. Byla zde i nejstarší sklářská huť v celém středoevropském regionu, podle zápisů existovala už v roce 1426, někde se uvádí dokonce 1414.

Na malé městečko je toho až až. Nahodile bloumám od jedné zajímavosti k druhé, snažím se toho vidět co nejvíce.

Je polední čas a slunce opět přitvrdilo ve svém tepelném působení. V kopcích, na zalesněných cestách bylo přijatelně. Ale tady v údolí, při plném působení slunečních paprsků je to horší. I když v poslední době mám raději vedro než mráz. A co se slunečních paprsků a teploty týče, snesu opravdu dost.

Opouštím Chřibskou a stoupám k místní části Horní Chřibská. Po cestě obdivuji další zajímavost, historický terč. Na betonovém podstavci dlouhé dřevěné rameno (to se už nedochovalo), na které se zavěsil a vysoko zvedl terč. Do něj se pak trefovali příslušníci slavného střeleckého spolku z Chřibské.

V Horní Chřibské se nachází řada dalších zajímavých domů. A také sklárna, jejíž existence je doložena už v roce 1515. Je nejstarší nepřetržitě pracující sklářskou hutí ve střední Evropě. Vlastně byla. Její provoz byl ukončen v roce 2007.

Další dva kilometry stoupání a přicházím k železniční stanici Chřibská. Tak sem bych nechtěl jezdit vlakem. Do města je to opravdu hodně daleko a zpět k nádraží i pořádně vysoko. Ale sem asi nikdo pěšky z města nechodí.

Od železniční stanice se otevírá další pohled k Jedlové. Už není daleko. Zato pořádně vysoko.

Stoupání na třetí nejvyšší vrchol Lužických hor mi dává zabrat. V závěrečné části vede po strmé sjezdovce. Cesta se navíc postupně stáčí k jihozápadu, odkud nejvíce žhnou sluneční paprsky. Ale říkal jsem, že mi nevadí. Tak nic.

Pár minut po šestnácté hodině stojím na vrcholu Jedlové (774 m. n. m.). Rychle se ubytovávám a mířím po schodech na rozhlednu. Dopředu vím, že rozhled žádným zázrakem nebude. Je stále velký opar. Dobře je vidět jen od severu k východu, jinde je to bídné. S identifikací si tady moc nepomohu. Žádná tabule s reliéfy, pouze jako vstupenku dostávám malinkou růžici s názvy vybraných objektů v okolí. Moc mi nepomáhá.

Ještě jednou stoupám na rozhlednu v podvečer (to je pro mne v 19 hodin). Výhled není o moc lepší. Snažím se teleobjektivem nafotit něco víc, ale ani to se příliš nedaří. Ale nevadí. Zítřejší etapa rozhledovými místy přímo oplývá a snad bude i víc vidět.

************************************************************************************

Údaje o etapě v mapě

další část