Lužickými horami křížem krážem III (dopoledne)

Lužickými horami křížem krážem

Lužickými horami křížem krážem

Dopolední část nejdelší etapy čtyřdenního putování krajem Lužických hor…

Třetí etapa mého putování je nejdelší a je doslova nabita zajímavými místy. Její časový plán je však poměrně striktní a musím ho dodržovat. Včas musím přijít do dnešního cíle, odkud se budu autobusem přesouvat do místa noclehu, Nového Boru. A autobus na mě čekat nebude.

Úprkem však chodit nemusím. Časovou rezervu na prohlídku míst a fotografování mám určitě dostatečnou. Je však spousta věcí, které na cestě mohou překvapit. Trasa naplánovaná v mapě může být věc jedna, druhá pak její skutečná podoba v terénu. I proto jsem musel v závěru cestu zkracovat a dvě místa na odbočkách vynechat. A aby toho nebylo dost, i tuto třetí část vyprávění musím rozdělit na dvě. Dlouhé články se na web nehodí.

Z Jedlové odcházím už o páté ráno. Včera sice počasí vyšlo, žádné bouřky a deště se v této oblasti nekonaly, předpověď na dnešek je však velmi podobná. A první možný ústup z trasy je až kdesi na třicátém kilometru cesty. A tam bych se chtěl dostat do brzkých popoledních hodin, kdy ještě bouřky nehrozí.

Táhlý sestup k rozcestí U Ranče. Na chvíli vycházím z lesa, přede mnou se objevuje rozlehlá louka. Nad stromy při jejím okraji právě vychází slunce. Zbarvené směsicí červené, oranžové a žluté. Obzor je čistý šarlat. Nádherná podívaná, hra barev. Rychle vytahuji z pouzdra fotoaparát a snažím se atmosféru zachytit. V hlavě se mi opět vynořuje stará myšlenka, staré poznání: Neznám krásnější okamžiky, než jsou rána v horách.

Východ slunce v Lužických horách

Východ slunce v Lužických horách

V protisvětle jsem nepostřehl, že se na louce pase skupinka laní. Cvakání fotoaparátu jim neuniklo a úprkem mizí v lese. Omlouvám se.

Cesta dále klesá. Až na vrstevnici 650 metrů nad mořem. Přede mnou se tyčí první cíl dnešní cesty, hrad Tolštejn. Je mi jasné, že se dovnitř tak brzy ráno nedostanu. Alespoň si prohlédnu hrad zvenčí.

Ráno na Tolštejně

Ráno na Tolštejně

Proti mně se blíží pán s pejskem. Pozdravíme se; napadá mne zeptat se, zda je možné dostat se nějakým způsobem na hrad. Odpovídá, že bez problému. Stačí přelézt turniket. Tak jo, říkám si. Líná huba holé neštěstí. Dobře, že jsem se zeptal.

Nevymýšlel si. Přelézt turniket je snadné. Jen kolem brány hradu, pod vstupní budovou je několik aut. Někdo tu nocuje. Pokud by se mu moje přítomnost nezamlouvala, prostě zaplatím. Kdyby to turniket umožňoval, už by se tak stalo.

Písemné doklady o vzniku hradu Tolštejna se nedochovaly. Historici usuzují, že byl vybudován po roce 1319 k ochraně Pražské cesty, významné obchodní spojnice vnitrozemí Čech a Lužice. Název hradu vychází z německého die Dohle, kavka. Odtud Dohlestein, tedy Kavčí skála.

Z roku 1337 pochází první písemná zmínka o hradu. Tehdy hrad dobyla vojska hornolužických měst; byla to odplata za loupežné výpravy hradní posádky na Žitavsko. Prvním doloženým majitelem hradu se stal v roce 1361 Vaněk z Vartenberka. Dalšími majiteli se postupně stávali Berkové, Šlejnicové, Mehlové. Roku 1607 je hrad uváděn jako pustý. Přesto byl ještě provizorně opraven na začátku třicetileté války. Roku 1642 ho dobyla švédská vojska a už nikdy nebyl obnoven.

Roku 1995 se majitelem hradu stala obec Jiřetín pod Jedlovou. O rok později započala postupná oprava hradu, která pokračuje i v současnosti.

Tolštejn

Tolštejn

Tolštejn

Tolštejn

Tolštejn

Tolštejn

Tolštejn v první polovině 19. století (podle předlohy F. A. Hebera)

Tolštejn v první polovině 19. století (podle předlohy F. A. Hebera)

Obcházím hrad, na nejvyšších místech jsou vybudovány vyhlídkové plošiny. Umožňují přehledný pohled po areálu hradu, umožňují i pěkný výhled do okolní krajiny Lužických hor.

Lužické hory z Tolštejna

Lužické hory z Tolštejna

Jedlová z Tolštejna

Jedlová z Tolštejna

Tolštejn, pohled k Jiřetínu pod Jedlovou

Tolštejn, pohled k Jiřetínu pod Jedlovou

Spokojen opouštím hrad. Tato návštěva se podařila, ani ve snu mě nenapadlo, že se sem tak brzy po ráno dostanu.

Táhlý sestup stále pokračuje. Postupně se dostávám až do údolí Lesenského potoka v obci Lesná. Odtud už budu naopak jen a jen stoupat.

Malou chvíli postupuji po značené cestě. Tu posléze opouštím a napojuji se na Hornickou naučnou stezku Údolí Milířky. Má sedm zastavení a seznamuje návštěvníky s hornickou minulostí tohoto kraje.

Naučná stezka je okružní. Já v rámci své cesty absolvuji jen jednu její část. Zastavuji se u Šachty na Kozím hřbetu, u bývalého pískovcového lomu Na Čertově pláni. Nicméně nejvíce mě zajímá zastavení páté nazvané Lužická porucha. Je to geologická linie oddělující lužický žulový masív od pískovců České křídové pánve. Geologický přechod je možné velmi dobře sledovat i v terénu. Od tohoto místa se budu nějakou chvíli pohybovat pouze po pískovcích.

NS Údolí Milířky. Šachta na Kozím hřbetu

NS Údolí Milířky. Šachta na Kozím hřbetu

Pár stovek metrů cesty a dostávám se k první větší pískovcové skále. Její český název je Trojhran, německý Dreiecker. Skála se nachází v místě, kde se státní hranice prudce lomí. Kromě současného hraničního kamene je možné na skále spatřit několik vytesaných znaků. A také několik letopočtů z období 17. a 18. století vytesaných zřejmě při kontrolách hranic panství. Na tomto místě se totiž stýkaly hranice rumburského, žitavského a reichstadtského panství.

Trojhran (Dreiecker)

Trojhran (Dreiecker)

Trojhran (Dreiecker)

Trojhran (Dreiecker)

Pokračuji několik stovek metrů chodníkem po státní hranici a napojuji se na červeně značenou turistickou cestu E3 pojmenovanou Hřebenovka. Dovede mě až nejvyšší vrchol Lužických hor, Luž. Není to daleko, pouhých pár kilometrů. Všímám si ale nesrovnalostí na turistických kilometrovnících. Připadá mi, že kilometrické údaje jsou pouhými výstupy z generátoru náhodných čísel, nikoli reálnými údaji. Škoda, značení by mělo odpovídat realitě a pro značkaře by měla být kilometráž věcí cti.

Mně ovšem chyby nijak neubližují, můj mobil mě navádí přesně a také přesně měří. Pár minut před osmou stojím na vrcholu Luže.

Luž / Lausche, vrchol

Luž / Lausche, vrchol

Luž / Lausche, vrchol

Luž / Lausche, vrchol

Z pohledu turistů se nejvyšší vrchol Lužických hor může jevit jako chudý. Není tu rozhledna, jen vyhlídkový ochoz umožňující rozhled do tří světových stran. Někdejší chatě dávno odzvonilo, její betonové zbytky jen hyzdí kopec. Turistické zázemí žádné. A stožár mobilního operátora vrcholu na kráse také nepřidá.

Luž, torzo chaty

Luž, torzo chaty

Luž, torzo chaty

Luž, torzo chaty

Chata na Luži kolem roku 1930

Chata na Luži kolem roku 1930

Nezastírám, že jsem trochu zklamán, mé pocity jsou smíšené. Rozhodně netoužím po restauraci a davech turistů, ale rád bych se například podíval i do čtvrté světové strany. S předstihem mohu porovnat s vrcholem Hvozdu, kam mám také dnes namířeno. Tam je to úplně o něčem jiném. Turisté tam chodí rádi a asi i přinášejí zisk. Tady není nic, možná jen ve Waltersdorfu, o kousek níže.

Přemýšlím, nemohu být k tomuto kopci zlý, možná můj pocit není ani není tak o turistické infrastruktuře. Možná jsem od Luže očekával více, co se rozhledů týče. Vnímám, že v tomto směru na tom byla daleko lépe Jedlová, o Klíči ani nemluvím.

Co oceňuji, jsou dokonalé popisy objektů v dohledu. Tedy relativně dokonalé, některé jsou nasměrovány zcela jinam, ale to se dá odpustit. Na německou stranu zas směřují šipky rozhledových kruhů.

Ranní rozhled je však hodně zamlžený. V jihozápadním směru se vypíná Klíč. Viditelnost směrem do Německa činí pouhé dvě desítky kilometrů. V západním směru se vypíná mohutný masív Pěnkavčího vrchu, druhého nejvyššího kopce Lužických hor. Je jen o metr nižší než Luž. Hned vpravo za Pěnkavčím vrchem se vypíná Jedlová. Ta má ztrátu oproti Luži téměř dvacet výškových metrů. Napadá mě, že ti tři mají k sobě hodně blízko. Nejen výškově a kilometricky.

Klíč z Luže

Klíč z Luže

Pěnkavčí vrch a Jedlová z Luže

Pěnkavčí vrch a Jedlová z Luže

Luž, pohled k sousedům

Luž, pohled k sousedům

Nekonečné lužickohorské lesy z Luže, vlevo Jedlová

Nekonečné lužickohorské lesy z Luže, vlevo Jedlová

Opouštím vrcholové plato. Velmi prudkým chodníkem, přímo po hranici sestupuji k Waltersdorfu. Na jižním okraji obce se nachází bývalý hraniční přechod pro pěší. A také rozcestí německých i českých značených cest.

Waltersdorf

Waltersdorf

Pro další úsek cesty mám připraveny dvě varianty. Buď bude možné pokračovat po státní hranici, což si nejsem jistý. Hranice vede okrajem mokřadů a hraniční chodník může být nepoužitelný. Nebo se budu muset vrátit kus do vnitrozemí a pak zpět k hranici. Stačí však jediný pohled na rozcestník a nemusím nic řešit. Směrovka s nápisem Grenzweg mi odpovídá sama.

Šlapu březovým porostem a dostávám se k okraji mokřadů. Místo se jmenuje Brazilka, rozkládá se podél státní hranice na její české straně a je přírodní památkou. I stezka na státní hranici se musí mokřadům přizpůsobit. Po mnoho stovek metrů má podobu povalového chodníku. Tak dlouhý jsem ještě nikde neviděl, ani v rozsáhlých mokřadních oblastech Skandinávie. Dodávám, že povalový chodník vede i po české straně a je součástí Naučné stezky Obnova mokřadů na Brazilce.

Povalový chodník podél Přírodní památky Brazilka

Povalový chodník podél Přírodní památky Brazilka

Rašelinná louka Brazilka byla v roce 1986 vysušena za účelem zemědělské činnosti. V roce 1999 byl společnou prací CHKO Lužické hory a mnoha dobrovolných spolků mokřad obnoven, znovu zavodněn, odstraněny byly náletové dřeviny. V současnosti je domovem mnoha chráněných druhů rostlin i živočichů. Zbývá dodat, že podivný název je odvozen od zbořeného hotelu Neubrasilien, který stával pod Luží. Kde po roce 1945 byla dětská zotavovna.

Přírodní památka Brazilka

Přírodní památka Brazilka

Přírodní památka Brazilka, Luž

Přírodní památka Brazilka, Luž

Přírodní památka Brazilka, Luž

Přírodní památka Brazilka, Luž

Přírodní památka Brazilka, Luž

Přírodní památka Brazilka, Luž

Prohlížím si lokalitu, je odtud velmi pěkný pohled k Luži. Pokračuji poté dál ke Krkavčím kamenům. Jsou to dvě pískovcové skalní věže nacházející se v zajímavé geografické poloze. Státní hranice prochází mezi věžemi. Německá se jmenuje Falkenstein (dejme tomu Sokol), česká Sokolík. Skály slouží sportovní činnosti, horolezcům. I proto je obcházím ze všech stran a zkoumám výstupové cesty. Mnohé bych určitě zvládl, navíc se mi velmi líbí. Ale sólolezectví dnes praktikovat nebudu.

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Krkavčí kameny

Pokračuji dále. Na nějakou dobu se přesunu do Německa, do Jonsdorfského skalního města (Jonsdorfer Felsenstadt). Toto chráněné území dostalo jméno podle nedalekých lázní Kurort Jonsdorf.

Značený chodník vede po hraně hlubokého údolí. Jeho okraj lemují pískovcové skalní věže dosahující výšky 20 až 25 metrů. Další seskupení skalních věží se nacházejí i hluboko v údolí. Na několika místech, hned vedle chodníku, jsou upravené vyhlídky. Odtud je možné skalní věže pozorovat, odtud je vidět až k lázeňskému městu. Vše je tu srozumitelně označeno a popsáno v několika jazycích, často i v češtině.

Jonsdorfer Felsenstadt

Jonsdorfer Felsenstadt

Jonsdorfer Felsenstadt, pohled k Luži

Jonsdorfer Felsenstadt, pohled k Luži

Nejsou to však jen pískovcové skály, co tu mohu spatřit. Jednou z místních zajímavostí jsou kamenné varhany. Těch už jsem na své cestě viděl několik, ale tyto jsou jiné. Jsou z pískovce. Na místě jsem vysvětlení nenašel. Na webu, později, hned několik. Jedno tvrdí, že se jedná o ukázkovou sloupovou odlučnost pískovce. Což o to, ta existuje, i na českém území jsou takové výtvory ke spatření. Ovšem je tu i vysvětlení druhé. Do pískovcových usazenin proniklo magma, v tomto případě znělec. Ten je ke sloupové odlučnosti mnohem náchylnější než pískovec. Také je ale náchylnější k erozi. Tak se stalo, že voda a vítr znělec odnesly, a zůstal jen pískovec s otisky sloupů.

Jonsdorfer Felsenstadt, Kleine Orgel (Malé varhany)

Jonsdorfer Felsenstadt, Kleine Orgel (Malé varhany)

Jonsdorfer Felsenstadt, Kleine Orgel (Malé varhany)

Jonsdorfer Felsenstadt, Kleine Orgel (Malé varhany)

Jonsdorfer Felsenstadt, Grosse Orgel (Velké varhany)

Jonsdorfer Felsenstadt, Grosse Orgel (Velké varhany)

Nejsem geolog a vůbec netuším, která z variant může být reálná. Třeba se dovím.

To stále není všechno, ještě jedna velká zajímavost mě na nejbližších metrech cesty čeká.

Z Jonsdorfského skalního města přecházím do přilehlého území, kterému se říká Műhlsteinbrűche. Tedy lomy na mlýnské kameny. Na tomto nevelkém území se nacházejí čtyři opuštěné lomy, kde se dříve lámal pískovec k výrobě mlýnských kamenů. Největší z lomů se objevuje přede mnou. Jmenuje se Schwarzes Loch, Černá díra. Lom je upraven jako muzeum s výstavkou dobové těžební techniky. Do lomu je možné vstoupit pouze s průvodcem.

Schwarzes Loch

Schwarzes Loch

Schwarzes Loch

Schwarzes Loch

V tomto lomu se začal lámat pískovec koncem 16. nebo začátkem 17. století. Původně to byly lomy dva, později byly spojeny odstraněním skalní stěny. Těžba postupovala stále hlouběji, musely být proto stále upravovány nové cesty, kudy byl kámen odvážen. Koncem roku 1892 musel být dokonce prokopán tunel 66 metrů dlouhý, 2,5 metru široký a dva metry vysoký. I ten byl později stále rozšiřován a prohlubován. Ke konci těžby jeho výška dosáhla 9,5 metru. Těžba byla zastavena v roce 1914, důvodem byla válka v Rusku. V roce 1955 byl lom částečně vyčištěn, při stavbě naučné stezky. V roce 1995 se strop tunelu propadl a od té doby byl neprůchodný. Tři roky nato byl lom z velké části zbaven vegetace a upraven jako ukázkový důl pro návštěvníky. V roce 2000 byl dokonce zprůchodněn a zabezpečen zavalený tunel.

Schwarzes Loch

Schwarzes Loch

Schwarzes Loch

Schwarzes Loch, tunel

Schwarzes Loch, výstava dobové těžební techniky

Schwarzes Loch, výstava dobové těžební techniky

Na několika místech je možné soutěskami a bývalými cestami dojít až ke stěně lomu a nahlédnout do jeho útrob. Žádného průvodce nikde nevidím. I kdyby tu nějaký byl, k mé lítosti bych jeho služeb využít nemohl. Tlačí mě čas a okružní cestu kolem lomu beru jako prvotní seznámení. Opravdu zajímavé místo. Rád se sem někdy vrátím.

Schwarzes Loch, jedna z původních přístupových cest

Schwarzes Loch, jedna z původních přístupových cest

Táhlým klesáním pokračuji k někdejšímu hraničnímu přechodu Krompach – Valy. Na malou chvíli se vracím na české území. Neznačené cesty mne posléze přivádí k Jánským kamenům. Vedle skalních věží tu nacházím i historický hraniční kámen z roku 1783.

Krompach

Kurort Jonsdorf, okraj města u hraničního přechodu

Jánské kameny, historický hraniční kámen

Jánské kameny, historický hraniční kámen

Pár desítek metrů ode mne se tyčí další skála. Je ověnčena zábradlím, tedy vyhlídka. Hurá k ní. Jenže vyhlídka je součástí penzionu a ten je zavřený. Přístup mimo sezónu pouze o víkendech. No nic, nevadí. Z louky nacházející se níže je také pěkně vidět do kraje.

Jánské kameny, penzion s vyhlídkou

Jánské kameny, penzion s vyhlídkou

Hain / Krompach - Valy. Dva sousední domy odděluje státní hranice

Hain / Krompach – Valy. Dva sousední domy odděluje státní hranice

Mezi penzionem a sousedním domem vede úzká ulička. Uprostřed uličky se tyčí hraniční kámen. Dva sousední domy, čtyři metry od sebe vzdálené, každý se nachází v jiné zemi. Jen já už pomalu nevím, kam patřím. Kolikrát jsem dnes přešel hranici, už ani nepočítám.

(Ale teď si vybavuji, že v bývalé chatě na Luži byl mnohem větší extrém; hranice procházela přímo chodbou chaty).

Míjím okraj vesničky Hain. Majitele velké restaurace prosím o doplnění zásob vody. Laskavě mě vede k vodovodu a nabízí i sirup. Jiné myšlení než předevčírem v Polevsku.

Hvozd z Hainu

Hvozd z Hainu

Značenou cestou na německém území stoupám k dalšímu dnešnímu cíli. Tím je vrchol Hvozd (německy Hochwald). Vlastně bych měl říci dvojvrchol, ale spisovná čeština tento výraz nezná. Abych tedy upřesnil. Hvozd je kopec se dvěma vrcholy, vzdálenými od sebe asi 400 metrů. Mezi nimi leží mělké sedlo. Nejvyšší bod (750 m. n. m.) se nachází na státní hranici. Hned vedle, už na německém území, stojí horská chata, restaurace. Na nižším z vrcholů, německém, stojí rozhledna a další restaurace.

Hvozd / Hochwald

Hvozd / Hochwald

Hvozd / Hochwald

Hvozd / Hochwald

Je patnáct minut po jedenácté. Stojím u vrcholového kříže na nejvyšším místě Hvozdu. Tady si chvíli odpočinu a rozhlédnu se.

další část

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.