Lužickými horami křížem krážem IV

Mé čtyřdenní putování krásným krajem na severu Čech končí…

Večer jsem dlouho seděl a přemýšlel nad trasou čtvrtého, posledního dne mého putování. Dva samostatné okruhy. První v oblasti severně od Kamenického Šenova. Pak rychlý přesun do Sloupu v Čechách. A druhý okruh po skalním městě s návštěvou skalního hradu. Zvládnu obojí? Myslím časově, délkou jsou okruhy spíše podprůměrné. Vedou ovšem ve velmi členitém terénu, kde rychlost je až to poslední.

Zvažoval jsem všechna pro a proti. Dospěl k závěru, že se jedná o plán nereálný. Neměl bych vůbec žádnou časovou rezervu, stačil by malý problém a už bych se nedostal k poslednímu vlaku domů. Navíc toho mám v nohách už dost.

Nerad, ale rozhoduji se; první z okruhů vynechám. Pojedu do Sloupu hned ráno a v klidu to budu poznávat tam. Nevadí, že už je to mimo nosné téma, mimo oblast Lužických hor. Na Lužické hory tato oblast bezprostředně navazuje a ani tady jsem nikdy nebyl.

************************************************************************************

Ve Sloupu v Čechách, tak zní úplné jméno obce, jsem už po sedmé ranní. Procházím kolem kostela svaté Kateřiny Alexandrijské, poté kolem mohutné, 650 let staré lípy širokolisté s obvodem kmenu 750 cm! Úžasný strom.

Naivně mířím ke skalnímu hradu, symbolu obce. Ne, tady není volný vstup, ani turniket, který by bylo možné přelézt. Otevírají za dvě hodiny. Čekat nemohu a nechci, přijdu později.

Vracím se kousek zpět a mířím do skal. Cesta vede podél Dobranovského potoka, kolem několika nádherných roubených chalup. Za nimi už cesta stoupá na rozložitý, zalesněný kopec Slavíček. Masív kopce je převážně pískovcový, prostoupen je však vulkanickými žilami. Proto tu vedle útvarů typických pro pískovcové oblasti najdeme například klasické čedičové varhany.

Po vstupu do lesa, po zdolání prvních desítek výškových metrů upoutává moji pozornost lesní divadlo. Vzniklo podle návrhu malíře Ringela v roce 1920, v roce 1921 se tu hrála první hra. Divadlo sloužilo až do 60. let minulého století. Do hlediště se vešlo 1600 diváků. Tunely provrtané do skály sloužily jako zákulisí. V roce 2004 divadlo znovu ožilo. V létě se tu prý konají pravidelná představení s neopakovatelnou atmosférou. Zbývá dodat, že v oblasti Lužických hor existovala ještě tři další podobná divadla. O jednom z nich jsem hovořil ve druhé části vyprávění.

Od lesního divadla je to už jen kousek na skalní terasu na západním výběžku vrchu Slavíček. Plošina nese jméno Na Stráži. V době třicetileté války tu bývalo strážní stanoviště Švédů, odtud název. Dnes tu stojí chata a především 33 metrů vysoká rozhledna. Mířím k ní.

Rozhledna Na Stráži nevypadá romanticky jako rozhledny na Jedlové či Hvozdu. Je úplně jiného typu, oplášťovaná a možná poněkud nevzhledná. Nicméně jak ještě dnes zjistím, výhled je z ní excelentní.

Často jsem v poslední době hanil německé rozhledny. Vlastně jejich jediný nedostatek, výhledy skrze skleněná okna, která jsou zabezpečena proti otevírání. Je to omezení bránící přímému kontaktu s přírodou, a především normálnímu fotografování. Informaci však musím vyvážit a zmínit častou výhodu rozhleden u našich severních sousedů. Jsou obvykle přístupné v kteroukoli denní dobu, dovnitř návštěvníky pustí sofistikovaný automat na mince. Obejít se vám ho nepodaří. Proč to říkám? U českých rozhleden jsem něco takového nezažil. Otevírají často až v deset, kdy je už krajina zahalena oparem. Na obvyklý argument „Pro koho bychom tu tak brzy byli?“ se jen těžko odpovídá.

A tak je to i tady. Stejně jako na hrad, i sem se musím vrátit.

Oblast Slavíčku je velmi bohatá na přírodní zajímavosti i na další pamětihodnosti. Moji okružní cestu jsem naplánoval tak, abych viděl ty nejdůležitější a nejatraktivnější. Začínám na vyhlídkách na severozápadním a severním okraji masívu. Hraběnčina, Hradní, Maxmiliánova, U Turka, Mikovcova… na velmi krátkém úseku napočítávám více než deset vyhlídek. A to nejsou všechny. Nabízejí výhledy směrem ke skalnímu hradu, ke Sloupu, k Novému Boru a na dlouhý úsek Lužických hor až po Hvozd. Umožňují také pohledy do skalních seskupení pod severní hranou Slavíčku. Kvituji už v této chvíli moje včerejší rozhodnutí absolvovat pouze tento okruh. Jinak bych tu musel letět jako raketa a nic bych neviděl.

Oblast disponuje mnoha a mnoha značenými cestami. Klasickými turistickými, krom nich je tu ještě spousta cest s místním značením. Naučné okruhy procházejí prakticky všemi místy, kde lze spatřit něco zajímavého.

Mířím na nejvyšší bod kopce. Vrchol je tvořen čedičem, v jeho západním úbočí se zvedají mohutné skály vytvarované sloupovou odlučností do podoby kamenných varhan. Pod vrcholem se tyčí skalní sloup pojmenovaný Bílá paní.

Vrchol Slavíčku je v mapě označen jako rozhledové místo. Nicméně okolní stromy příliš pohledů do okolí neumožňují. Pěkně je vidět pouze průsekem k jihovýchodu, kde se tyčí Ralsko. Místo dalekých pohledů alespoň popolézám po skále a iniciuji dobrý pocit v mých mozkových buňkách zaměřených na lezení.

Pokračuji táhlým sestupem do Modlivého dolu. Ke skalní kapli a odtud po křížové cestě na samé dno údolí. U rozcestí Svojkov – zámeček se obracím zpět a znovu stoupám vysoko nad údolí. K vyhlídce Dědovy kameny. Situována je k západu, dobrý rozhled nabízí ve směrech jih – západ – sever. A pohled je to opravdu pěkný. Jeho chybou však je přílišné množství nepatřičných objektů. Silnice, domy, to vše kazí výhledy a především fotografie. Ber či neber, snažím se vidět pouze to zajímavé.

Upoutává mě především pohled k severní části Kokořínska. Jak jsem pravil v úvodu celého vyprávění, je to jedna z oblastí Čech, kam jsem ještě nikdy nezavítal. Rozeznávám vrcholy Ronov, Vlhošť, víc nepoznám. Čtyřdenní putování by to mohlo napravit, uvažuji v duchu.

V bezprostřední blízkosti vyhlídky se nachází skalní věž nesoucí jméno Matterhorn. Oblíbené pojmenování na severu Čech i v Lužici. Klíči se říká Matterhorn Lužických hor, Scharfensteinu Matterhorn Žitavských hor. Jde, samozřejmě, o symboliku. Ale co se rozhledů týče, moc se od svého vzoru možná neliší. I z těchto míst je vidět pěkně daleko.

Vracím se zpět k ústí Modlivého dolu a pokračuji po Svojkovském okruhu do Bukového údolí. Tady se chodník zvedá a proplétá se mezi skalami vzhůru. Registruji mnoho lezeckých cest v okolních skalách. Především mimořádně pěkný převis.

Přicházím na temeno kopce, dokončuji okruh a vracím se k rozhledně. Je otevřeno. Stoupám po schodech 26 metrů nad okolní terén a rozhlížím se. Vidím, že vítr, který se zvedl, poměrně dobře rozfoukal opar. Alespoň v nejbližším okolí. S výhledy to nebude tak zlé.

Je opravdu nač se dívat. Rozhledna Na Stráži nabízí skutečně daleké pohledy. Kokořínsko (vidět je až vzdálený kopec Nedvězí, prý taktéž mimořádné rozhledové místo), České středohoří, Lužické hory. Úchvatný je i letecký pohled na Sloup v Čechách se zámkem a skalním hradem.

Z rozhledny mohu spatřit velkou část trasy, kterou jsem během čtyř dnů absolvoval. Snad i proto ve mně zanechávají pohledy tak mimořádné pocity.

Čeká mě poslední návštěva, poslední zajímavé místo dnešního dne i celého putování. Skalní hrad a poustevna Sloup.

Podobně jako hrad Oybin, i skalní hrad ve Sloupu v Čechách se nachází na pískovcové plošině či stolové hoře, jen mnohem menší. Osamocená skála skýtala útočiště lidem zřejmě už od nepaměti. Archeologické nálezy při úpatí skály dokládají přítomnost člověka už v pozdní době kamenné. Na konci třetího tisíciletí před naším letopočtem zde bylo sídliště lidu s kulturou kulovitých amfor, z mladších období pocházejí nálezy připisované kultuře únětické a lužické. Od prvního století před naším letopočtem po čtvrté století našeho letopočtu je doloženo nesouvislé osídlení germánskými kmeny.

Samotný hrad postavili Ronovci, nejspíš ve 13. století. Brzy se jej ujala příbuzenská větev Berků z Dubé. Ke konci husitských válek se na hradě usídlil rytíř Mikuláš Pancíř ze Smojna. Podnikal odtud loupeživé výpravy do Lužice. V polovině 15. století došlo na odvety a hrad byl v roce 1455 vypálen. Mikeš (tak loupežníkovi říkali) slíbil, že hrad neobnoví, ale za tři roky tu už stál nový. A následovaly opětovné výpravy do Lužice a okolí. V roce 1471 hrad koupili Berkové z Dubé. Během třicetileté války byl zničen a už nikdy neobnoven.

V roce 1679 koupil celou skálu se zbytky hradu Ferdinand Hroznata z Kokořova. Zahájil velkolepou přestavbu opuštěného a zanedbaného torza s úmyslem vytvořit zde poutní místo s velkolepou poustevnou. Poustevníci, postupně se jich na hradě vystřídalo šest, se aktivně podíleli na přestavbě areálu. Po smrti Ferdinanda Hroznaty v roce 1708 však veškerá přestavba skončila.

Poustevníci žili na Sloupu po dobu sto dvou roků. V roce 1780 převzal panství Filip Josef Kinský. V roce 1785 byla poustevna úředně zrušena výnosem Josefa II. v rámci josefinských reforem. Hrabě Kinský místo upravil jako výletní pro své hosty.

Kinští zde žili až do roku 1940. Pak poustevnu i obec převzal Vilém Emanuel Preysing. V roce 1945 mu stát majetek zkonfiskoval a skála zůstala opuštěna. V roce 1953 byla prohlášena kulturní památkou.

Procházím objektem hradu a poustevny. Nastřádal jsem dostatek času, abych si vše pečlivě prošel, prohlédl, vyfotografoval. Skála, hrad i poustevna jsou velmi pěkným místem. Historie tu na návštěvníka dýchá na každém kroku.

Mířím k autobusové zastávce, rekapituluji. Moje čtyřdenní putování po Lužických horách a přilehlých oblastech končí. Vyšlo dokonale, po všech stránkách. Poznal jsem nádherný kraj na severu Čech a v Horní Lužici. Návštěva ve mně zanechala nesmazatelné stopy, vždy se sem budu rád vracet.

mapa a (v ní) údaje o čtvrté etapě cesty: