Název reportáže je zavádějící. Nedovedu si představit, že bych během jednodenního putování navštívil všechny vrcholy Vysočiny s nadmořskou výškou nad 800 metrů. Toto byl jen nepatrný zlomek z jejich celkového počtu.
Jimramov, velmi časné ráno. První kroky mého dnešního putování směřují proti proudu malebné říčky Fryšávky. Více než krajinu však v této chvíli sleduji vlastní myšlenky.
Léto, začátek prázdnin. Překvapuje mě, jak jsou dnešní pocity podobné těm před mnoha a mnoha lety. Do školních lavic neusedám už pěknou řádku let, přesto čas začátku prázdnin vnímám a cítím stejně jako tehdy. Vůně přírody, dálek. Pravda, žádné skutečné dálky to nebyly. Jejich funkci však dostatečně plnila přehrada pár kilometrů za městem. K tomu několik týdnů strávených u prarodičů na Moravě, kam jsem jezdíval velmi rád.
S každoroční pravidelností si v prvních červencových dnech tyto pocity vychutnávám. Oddávám se jim, nechávám je na sebe působit. Jsou příjemnější než cokoli jiného. Stejně je tomu i dnes.
Jedna věc tu příliš nesedí. Tak studený začátek léta nepamatuji. V Jimramově, v údolí Svratky (a zmíněné Fryšávky), kde moje cesta začíná, jsou po ránu dva stupně nad nulou. Místy dokonce vidím ojíněnou trávu. Prsty zebou, jen co je pravda, vlastně celé tělo. Brzy se však zahřeji. Hned za městem mě čeká táhlé stoupání na Prosička.
S nadmořskou výškou 740 metrů je to nejvyšší bod v okolí Jimramova. Od roku 1988 je místo chráněno, nyní jako přírodní památka. Předmětem ochrany je až sedmnáct metrů vysoký skalní hřbet s výskytem chráněných a ohrožených druhů rostlin, hnízdí tu i vzácní ptáci.
Ve 20. letech minulého století byly na vrcholovém skalisku vytesány schody, osazeno lanové zábradlí. To proto, že skála nabízí mimořádně pěkné rozhledy. Na nejvyšším bodě se od dávných časů tyčí dřevěný kříž. Ten současný je z roku 2002, vytvořil ho řezbář Jan Urban.
Rozhlížím se do kraje. Nádherný pohled. Na jihovýchodě rozeznávám záchytné body mých nedávných cest. Vrch Horní les s rozhlednou, o něco jižněji i rozhlednu nad Karasínem. Na jihu a jihozápadě se vine údolí Fryšávky, v něm přímo pode mnou leží obec Nový Jimramov.
Pohled do kraje je dnes mimořádně ostrý. Chladný vzduch, vítr, nízká vlhkost. Ideální podmínky pro daleké rozhledy. Už cesta do Jimramova byla zážitkem. Z výše položených míst nad Poličkou byly vidět Krkonoše. V té chvíli jsem litoval, že má dnešní cesta nepovede přes rozhlednu na Horním lese.
Dvě stě padesát výškových metrů jsem zvládl v krátkém čase. Chlad už necítím, naopak. Odložit musím hned několik vrstev oblečení.
Neznačenou cestou scházím k lesní kapli. Pokračuji k osadě Na Louži a odtud k Novému Jimramovu. Ze strání nad obcí se otevírají velmi pěkné pohledy do kraje. Malebná krajina, kam oko dohlédne. Vysočina je z krajinářského hlediska velmi hodnotným územím.
Pár stovek metrů kolem Fryšávky a přede mnou je další stoupání. Strmá lesní cesta mě vede ke zřícenině hradu Štarkov.
Zřícenina se nachází na vrcholu stejnojmenného kopce. Hrad byl založen ve čtrnáctém století, od konce století patnáctého je však uváděn jako pustý. Do dnešních dnů se dochovaly zbytky obranného příkopu, základy zdí a věží. Objekt je kulturní památkou ČR.
Zřícenina působí romanticky, miniaturně. Na mnoha místech je vidět, že tu probíhá či nedávno probíhal archeologický průzkum. Vedle zříceniny se nachází skalisko s mnoha horolezeckými cestami. Zbývá dodat, že kopec a jeho okolí jsou chráněným územím.
Hustým pralesovitým lesem pomalu sestupuji zpět do údolí Fryšávky. Tentokrát do obce Jimramovské Paseky. Tady se s malebnou říčkou loučím. Znovu nabírám výškové metry, stoupám k obci Daňkovice. Na obzoru se rýsuje Buchtův kopec, první osmistovka dnešního putování Vysočinou. K vrcholu Buchtova kopce vede asfaltová silnice, volím však cestu jinou. Okrajem obce, přes pastviny. V reálu to vlastně žádná cesta není, jdu napříč lukami, odměnou jsou mi však další krásné pohledy do kraje.
Buchtův kopec je výrazný vrchol Žďárských vrchů. Je zalesněný, bez rozhledů. Na vrcholu se nachází zdaleka viditelná budova Řízení letového provozu. Ta vrchol údajně činí nejvýše obydleným místem na Vysočině. A také výrazným orientačním bodem.
Nemám důvod zdržovat se na Buchtově kopci. Pokračuji dále, po pár minutách chůze vycházím z lesa. Odtud už se přece jen jakési pohledy do kraje otevírají.
Pode mnou leží Sněžné. U kostela v obci (pardon, městys to je) se cesta prudce lomí a stoupá do polí. Ne ledajakých. Rozsáhlé bramborové lány; byl jsem přesvědčen, že velkoplošné pěstování brambor na Vysočině už skončilo, že se nevyplatí. Podobně jako na Slovensku na Liptově, na Oravě. Vidím, že tomu tak není, a mám z toho radost.
Táhlé klesání k obci Blatiny nabízí další a další zajímavé pohledy do kraje. Nad posledními chalupami obce malinko odbočuji z trasy a mířím k velkému žulovému menhiru. Tak vypadá ovšem jen na první pohled. Ve skutečnosti se jedná o Monument Radka Jaroše. Jednoho z nejlepších českých horolezců. Místo, kde se pomník nachází, je pro Radka Jaroše symbolické. Na nedaleké skále Drátník vylezl dne 7. 3. 1982 svoji první cestu.
A k Drátníku mířím i já. Lézt ovšem nebudu, prohlédnu si seskupení skal a budu pokračovat. O pár stovek metrů dál mě čeká – v této chvíli – zajímavější místo. Malinská skála. A na tu už vylézt mohu.
Hledám cestu vzhůru, proplétám se mezi stromy a zdolávám poslední metry. Nádherný rozhled. S předstihem uvádím, že je to nejkrásnější rozhledové místo dnešního dne. Vidět je opravdu daleko. Králický Sněžník, Hrubý Jeseník. Takového pohledu se jen sotva mohu nasytit.
Fotografuji, pokračuji brzy dál. Má dnešní cesta není primárně turistickou, poznávací. Záměrem bylo nachodit nějaké kilometry a před letní sezónou být v dobré chodecké kondici. A pak, musím dodržovat časový harmonogram. Zpáteční spojení je komplikované a časově striktně dané.
Malinská skála byla druhou osmistovkou dnešního dne. A další mě čekají na nejbližších kilometrech. Lisovská skála s nadmořskou výškou 802 metry. A hned poté nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, druhý nejvyšší vrchol Vysočiny Devět skal (836 m. n. m.).
Jsou prázdniny, dovolené, krásné počasí jako stvořené pro turistiku. Tomu odpovídá počet turistů na oblíbeném místě Vysočiny. Na Devíti skalách je to jak na Václaváku. Ale proč ne.
Pohled z Devíti skal je omezený. Z dálkového i výškového odstupu si však mohu prohlédnout část mé dosavadní dnešní cesty, především Buchtův kopec.
Vykonávám jakýsi okruh kolem Devíti skal, pokračuji dále. Scházím k rybníku u bývalého Rumpoltova mlýna a stoupám k Žákově hoře. Další osmistovce Vysočiny. Přicházím těsně pod vrchol, ale až na ten nevystoupím. Je zcela bez rozhledů a tlačí mě čas. A není to tak dlouho, co jsem tu byl.
Pár stovek metrů od Žákovy hory se nachází Stříbrná studánka. Na žulovém pomníku vedle studánky stojí psáno, že tu v červnu roku 1970 tehdejší prezident ČSSR Ludvík Svoboda vyhlásil CHKO Žďárské vrchy. V místě, kde pramení řeka Svratka.
Nevím, ale pokud je mi známo, řeka Svratka pramení o pár kilometrů dál?
Ale co. Každý z nás má dva rodiče, proč by je nemohla mít i Svratka.
Ke skutečnému prameni řeky Svratky přicházím po chvíli. Pamětní tabulka, hrníček, mnozí si ještě pamatujeme na pěkný seriál Zpět k pramenům s protagonistou Luďkem Munzarem.
U pramene Svratky se napojuji na turistickou cestu, která nese jméno Cesta partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Na nedalekém Fryšavském kopci (800 m. n. m.) je pomník připomínající odbojovou činnost této partyzánské skupiny.
Čeká mě několik kilometrů po nepříjemném asfaltu. Míjím Přírodní památku Brožova skála. Je to mrazový srub, tedy skála, jejíž současnou podobu vymodelovaly mráz a voda. Rulový skalní útvar dosahuje výšky až dvaceti metrů a v jednom směru přechází v balvanový proud. Ve skalách hnízdí vzácný výr velký.
Prohlížím si místo a opět pokračuji dále. Zrychluji. Mám obavy, že bych zpáteční spojení nemusel stihnout.
Procházím obcí Tři Studně, známým rekreačním střediskem. Míjím rybník Sykovec. V horkém popoledni (už se oteplilo) je obsypaný rekreanty.
Nad rybníkem se dostávám do území, které je rájem zimních sportů, které milují běžkaři. Pro cestu k cíli jsem si vybral kombinaci několika běžeckých tratí. Vím, že jsou v terénu dobře vyznačeny. Jen nevím, jakým terénem povedou.
Ale mé obavy jsou zbytečné. Cesty mě zcela bezpečně a bezproblémově přivedly na Harusův kopec nad Novým Městem na Moravě. Odtud už to mám k cíli mé cesty, do obce Radňovice, jen pár kilometrů. Sestupuji kolem zajímavé křížové cesty, k zastávce přicházím pár minut před odjezdem autobusu.
Nezbývá mi než zopakovat. Vysočina je nádherný kraj, nádherný krajinný celek, kde do sebe nekonfliktně zapadají krásná příroda a lidská činnost.
************************************************************************************
Údaje o trase: Délka: 43,3 km; stoupání: 1606 m
mapa trasy:
„Nedovedu si představit, že bych během jednodenního putování navštívil všechny vrcholy Vysočiny s nadmořskou výškou nad 800 metrů“
notak takmer všetky 😎
„Vysočina je nádherný kraj, nádherný krajinný celek, kde do sebe nekonfliktně zapadají krásná příroda a lidská činnost.“
no z tvojich fotografií to tak vyzerá 😎
neuvažuješ nad vytvorením nejakej cestopisnej knihy z EP? je dobrá.
neuvažuji… 😛