K horskému jezeru a k polodivokým koním…
den osmý
Čeká nás další, v pořadí druhý přesunový den. Opouštíme civilizovaný kemp v Portu a vydáváme se na sever. Ubytujeme se na dvě noci v mnohem klidnějším a skromnějším tábořišti ve vesničkce Lozzi, pod nejvyšším vrcholem Korsiky Monte Cintem. Podobně jako při minulém přesunu, ani dnes to nebude zbůhdarma proplýtvaný den. Jízdu přerušíme v sedle Col de Vergio. Odtud se vydáme k horskému jezeru Lac de Nino.
Sedlo Col de Vergio leží pod nepříliš výrazným vrcholem Capu di Vergio (1598 m. n. m.). Nicméně pro Korsičany má mimořádnou hodnotu. Od vrcholu směrem k sedlu se táhne jediná skutečná sjezdovka na Korsice. Samozřejmě s vlekem. Místní mikroklima prý umožňuje dokonce několik měsíců v roce plnohodnotné lyžování.
Nyní je však léto a lyžaře nahradili všudypřítomní divocí vepři. Vlastně nejsou divocí, jen jim jejich majitelé propůjčili dočasnou svobodu. Potulují nejen po sjezdovce; všude kolem silnic a často i na silnicích. Mají absolutní přednost. Co se jídla týče, vepřové je na jídelníčcích Korsičanů vždy na prvním místě a vepřů si tu považují.
Sedlem Col de Vergio prochází dálková trasa GR 20. Dovede nás až k jezeru Lac de Nino. Cesta začíná příjemným táhlým klesáním. Procházíme vzrostlým borovým lesem, kde si připadám jak v ráji. Tedy v Českém ráji. Tam je také spousta borových lesů. Pravda, ten písek tu chybí, a tam neví, co s ním. Nevadí, zato je tu mnohem kompaktnější žula a všude dokola vysoké hory namísto pískovcových věží.
Po půlhodině končí oddechová část túry a začínáme stoupat. V prudkých serpentinách nabíráme výšku a posléze přicházíme do širokého horského sedla k malé kamenné kapličce Chapelle San Pedru. Žádné informace, nic, co by nám tuto stavbu přiblížilo. Od kapličky se ovšem otevírá zcela mimořádný pohled do okolního kraje.
Na horizontu, v severním směru se zdvihá mohutný štít. Už mi ho nikdo nemusí představovat, poznávám na první pohled. Paglia Orba. Štítu jsme se v tomto okamžiku přiblížili téměř nadosah. Mohu obdivovat jeho jižní stěnu ve vší kráse, se všemi detaily. Tuším však, že majestátnost vrcholu souvisí s jeho severní a západní stěnou.
Mé oči kloužou po horském hřebeni dále na severovýchod. Pozornost upoutává nenápadný, zašpičatělý vrchol, vysoce přečnívající ostatní. Monte Cinto. Nejvyšší vrchol Korsiky (2708 m. n. m.). Náš zítřejší cíl, vrchol celé expedice.
Po krátkém oddychu pokračujeme dále. Cesta stále stoupá. Každou chvilku zastavujeme, fotografujeme a fotografujeme. GR 20 v tomto úseku nabízí jedny z nejkrásnějších pohledů v rámci celé Korsiky.
Po další hodině chůze dosahujeme horského hřebene. Naše cesta chvíli pokračuje po horizontální linii a kulminuje v horském sedle Bocca a Reta. Na místě označeném prostou cedulí se jménem a nadmořskou výškou.
Následuje sestup do hluboké a rozlehlé horské kotliny. Uprostřed ní se leskne jezero Lac de Nino. Překvapuje mě charakter krajiny. Podmáčená půda, rašeliniště. Kdyby mi někdo tvrdil, že jsem v severním Švédsku, neměl bych jediný důvod mu oponovat. Netušil jsem, že tento biotop objevím na jihu Evropy. V subtropech, na Korsice.
Horská kotlina kolem jezera Lac de Nino je domovem polodivokých koní. Pátráme po nich a objevujeme je na opačném břehu jezera. Jdeme se na ně podívat a popovídat si s nimi.
Je radost je pozorovat. Klidní, na turisty jsou zcela jistě zvyklí. Nic je nevyruší, nechají se bez protestů fotografovat. I z bezprostřední blízkosti.
Trávíme dlouhé minuty pozorováním koní. Až po nějakém čase si uvědomujeme, jak se zatáhla obloha. Tohle neskončí dobře.
Další horský hřeben nad jezerem překonáváme ještě za sucha. Déšť a posléze prudký liják nás zastihují na sestupu do údolí, zpět k silnici. Na půlhodinu se musíme ukrýt v kamenné opuštěné salaši.
Subtropické polední lijáky nejspíš netrvají dlouho. Brzy opět vychází slunce. Ti, co promokli, během chvilky osychají. Po hodině táhlého sestupu přicházíme zpět k silnici, už pod sedlem Col de Vergio. Tady čeká náš autobus.
A také všudypřítomní vepři.
júúúúú, koníci!
Lac de Nino je zázrak z iného sveta 😎
asi tak…
Děkuji, pepa!
🙂