Korsika – subtropická horská turistika. Část VIII.

Korsika – subtropická horská turistika

Vrchol korsické expedice, výstup na Monte Cinto…

den devátý

Kemp Monte Cinto nad vesničkou Lozzi je v půl páté ráno ještě ponořen do tmy. Kolem našeho proviantního stanu se však už v tomto brzkém čase shromažďují členové naší expedice. Ti, kteří se zúčastní výstupu na nejvyšší vrchol Korsiky Monte Cinto (2706 m. n. m.). Náročná dvanáctihodinová túra s převýšením 1700 metrů okořeněná návratem kolem nádherného horského jezera Lac du Cinto.

Vydatnou snídani si raději odpouštím. Nerad chodím s plným žaludkem a ani během túry toho příliš nesním. Stačí mi nějaké sušenky, trocha glukózy, rád s sebou nosím chalvu. Ale tu tady neseženu.

Vycházíme za rozednění. Husím pochodem stoupáme do kopců nad kempem. Proplétáme se mezi pastvinami, křižujeme terénní cesty. Asi po hodině chůze se nad východním obzorem objevuje slunce. Úžasná hra barev; v hlavě mi naskakuje můj oblíbený slogan: Neznám nic krásnějšího než rána v horách.

Svítání pod Monte Cintem

Ráno pod Monte Cintem

Monte Cinto

Ne, není to pouhý slogan. Tak to vnímám a cítím.

Kemp Monte Cinto leží v nadmořské výšce 1040 metrů. Cílem první pomyslné etapy výstupu je chata Erco ležící o šest set metrů výše. Na osmi kilometrech to není nic dramatického, jdeme v klidu a pohodě.

Již za plného denního světla překonáváme nevysoký skalnatý hřebínek. V údolí pod námi se objevuje chata. Refuge de L´Erco je kamenné stavení, samoobslužné zařízení, kde turista najde vše, co potřebuje. Palandy k přenocování, snad i zatopit se tu dá. O pár metrů výše stojí další kamenný přístřešek. Umývárna, toalety. Co tu turistovi chybí? Přemýšlím, jaký byl původní účel chaty. Pastevecký příbytek? Horská chata? Nevím.

Refuge de L´Erco

Následuje první delší přestávka dnešní velkolepé túry. Půlhodina je pro některé málo, pro mne však příliš. Pokud vůbec nějaké přestávky na svých túrách dělám, tak velmi krátké. Tak i nyní. Nečekám na ostatní a pomalu pokračuji dál.

Pohled zpět k chatě Erco

Úsek nad chatou Erco vnímám jako nejnáročnější z celého výstupu. Nikoli z pohledu fyzické náročnosti. Cesta však vede po drobném suťovisku, ani pozvolná, ani prudká, nekonečné stoupání skromným travnatým porostem. Místy krajinu oživuje zakrslý stromek. Slunce si tu nebere servítky, nešetří nic a nikoho. Teplota s rostoucí nadmořskou výškou neklesá tak rychle, aby se vyrovnával nárůst denní teploty směřující k polednímu maximu.

Po další půlhodině zastavuji ve stínu mohutných skalisek a čekám, až dorazí ostatní. Dosavadní ráz výstupu se od tohoto místa mění. Cesta povede po skalních blocích, budeme používat i ruce.

Až dosud byla jednoduchá i orientace. Znatelný chodníček, zabloudit nebylo možné. To však končí. Začínají skalní úseky, kde jedinými orientačními prvky jsou kamenní mužíci. Sem tam barevná značka na skále.

Opět nečekám na ostatní a vyrážím kupředu. Tentokrát ne sám. Společně se mnou i další dva účastníci výstupu. Je to lepší. Více očí více vidí a společně budeme hledat a kontrolovat další postup k vrcholu.

Hned za odpočinkovým místem nás čeká dvacetimetrová nakloněná skála. Nic těžkého, je to ovšem nejdelší souvislý lezecký úsek na celé trase výstupu. Pak už jen krátká popolézání, traverzy po mírně nakloněných plotnách a samozřejmě žlaby s napadaným kamením. Jako všude v horách.

Začínají skalnaté úseky

Vpravo, po skále!

Stoupáme výš a výš, pomalu ubývají síly. Začínám cítit každý krok a není divu. Chodím bez odpočinku každý den a mé síly nejsou bezedné.

Napravo od nás se objevuje vrchol s jakýmsi objektem na vrcholu. Kříž? Triangl? Na tak velkou vzdálenost nerozeznáváme. Shodujeme se na tom, že se nemůže jednat o vrchol Monte Cinta. Je to příliš daleko a my už musíme být jen kousek pod nejvyšším bodem Korsiky.

Tohle není Monte Cinto!

Ta vzdálenost nás vyděsila. Záhy však naše myšlenky srovnáváme. Kolega nade mnou oznamuje, že vidí vrcholový kříž. Ještě deset minut stoupání a stojíme na nejvyšším bodě ostrova.

Žlabem vlevo!

Už vidíme vrchol!

Bezbřehá radost. Výstup jsme zvládli v poměrně krátkém čase. Což není důležité. Důležité je, že ještě před vytvořením polední kupovité oblačnosti. Můžeme si tak vychutnat rozhledy do všech světových stran. Zatím ničím neomezené. I když opar na horizontu pohled až k moři neumožňuje. To nám však v této chvíli nevadí.

Vrchol Monte Cinta zdobí dva kříže. Velký dřevěný se tyčí na plochém balvanu kousek pod vrcholem. Přemýšlím, v jakém jazyce je vyveden nápis A CROCE A NOSTRA SPERENZA. V latině je toto známé sdělení v několika hláskách odlišné. V italštině taktéž.

Kříž na Monte Cintu…

Kříž druhý, na samém vrcholu hory, je prostý. Dvě svázané dřevěné tyče ozdobené barevnými hadříky, původně snad šátky, mezi nimi i malé vlajky. Nechybí česká, Češi jednoznačně patří mezi nejčastější návštěvníky tohoto vrcholu. Zajímavé je, že prvními Čechy na vrcholu Monte Cinta byli cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund.

… a druhý na nejvyšším bodě

Monte Cinto

Vychutnávám si další a další pohledy do okolní krajiny. Jako na jiných místech, i zde mě nejvíce zajímá jeden. K nedalekému, jen o dvě stě metrů nižšímu štítu Paglia Orba. Z tohoto místa vzhlíží skutečně majestátně.

Severovýchodní hřeben Monte Cinta

Monte Cinto, pohled k jihu

Monte Cinto, pohled k severu do údolí Haut-Asco

Monte Cinto, pohled k jihozápadu

Monte Cinto, pohled k jihozápadu. Vlevo Paglia Orba

Paglia Orba z Monte Cinta

Monte Cinto, pohled k jihozápadu

Paglia Orba z Monte Cinta. V popředí Capu Falu

Paglia Orba z Monte Cinta

Čekáme na ostatní. Oběd, společná fotografie.

Následuje sestup k jezeru Lac du Cinto. Několik desítek metrů pod vrchol. V dalším postupu kopírujeme jihozápadní hřeben svažující se z vrcholu Monte Cinta. Kousek nám pomáhá barevné značení. V okamžiku, kdy už jsem opět před ostatními a narážím na známé značení dálkové trasy GR 20, vím, že jdu špatně. Jsem už za místem, kde je nutné opustit veškeré značení a nejkratším směrem sestoupit k jezeru, které se leskne hluboko pod námi.

Capu Falu a Lac du Cinto

Nepříjemný sestup nestabilním suťoviskem, místy příkrým. Po další půlhodině však stojíme u nádherného horského jezera.

Další, zasloužený odpočinek. Ti nejodvážnější se ponořují do ledových vod jezera. Mezi ně nepatřím. Jak už jsem na jiném místě uvedl, otužilec opravdu nejsem.

Lac du Cinto a Capu Falu

Lac du Cinto

Lac du Cinto a Capu Falu

Vysoko nad námi, pod hřebenem, který jsme opustili, pozorujeme velký ruch. Spousta poutníků postupuje po GR 20 směrem k údolí Haut-Asco pod odvrácenými, severními srázy štítu Monte Cinto. Odtud vede druhá výstupová cesta, prý náročnější.

Nahoře vede GR 20

Nad jezerem se tyčí vysoký štít Capu Falu (2540 m. n. m.). Zrcadlí se v jezeru a společně s okolními horskými hřebeny vytváří úžasný kolorit tohoto místa.

Lac du Cinto a Capu Falu

Čeká nás poslední etapa pochodu. Zpět k chatě Erco a poté už jen návrat do kempu. Cesta údolím k chatě je orientačně náročná. Mužíci všude, každý se tu chtěl zvěčnit. Těžko usoudit, kteří jsou ti směrově správní. Obecná, zdánlivě nic neříkající rada – postupovat údolím co nejvíce vlevo – je nanejvýš užitečná a jen díky ní jsme bez problémů trefili zpět.