Tatranská trilogie konce léta I

Tatranská trilogie konce léta

Povídání a především fotografie z pozdněletních výprav do Tatier…

Proč trilogie? Třikrát jsem byl v posledním měsíci ve Vysokých Tatrách. Každá výprava byla jiná a těžko hodnotit, se kterou jsem byl spokojen nejvíce.

První pobyt byl nejdelší, přesto výprav nebylo mnoho. Limitujícím faktorem bylo počasí. Doznívající výstřelky nevyzpytatelného léta pokračovaly a výrazně pěkných dnů nebylo mnoho.

Podařilo se mi dvakrát vystoupit na Lomnický štít. Poprvé po trase „Antijordánky“, to znamená Jordánovy výstupovou cesty v opačném směru. Podruhé klasickou cestou, s dcerou, pro kterou to byl mimořádně silný zážitek.

Malá Studená dolina z Lomnického štítu

Pyšný štít a Ľadové štíty z Lomnického štítu

Lomnický štít. Pohled k Belianskym Tatrám

Skutečné lezení jsem v rámci tohoto pobytu zažil vlastně jen jednou. Byl to přechod Karbunkulového hrebeňa, ke kterému jsem ještě přidal Belasú vežu, Zmrzlú vežu, Kolový štít, Čierny štít a dokonce Čierne veže. Tady jsem dlouho přemýšlel, zda jejich hřeben podejít nebo hřebenem poctivě přelézt. Měl jsem obavu, zda si budu po několika letech přesně pamatovat, kudy lezecká cesta hřebenem vede. Není totiž až tak přímočará. Ale vše dopadlo dobře, našel jsem ji bez komplikací. Nutno dodat, že na Čiernych vežiach je obtížnost zhruba o půl stupně vyšší než na Karbunkulovom hrebeni. Tedy nejtěžší úsek celé trasy.

Cestou na Karbunkulový hrebeň. „Brnčalka a Jastrabka“

Jastrabie sedlo, nástup na Karbunkulový hrebeň

Jahňací štít a Kozí štít z Karbunkulového hrebeňa

Kozí štít a Žeruchové veže z Karbunkulového hrebeňa

Kolový štít (vpravo) a Čierny štít z Karbunkulového hrebeňa

Jahňací štít a Belianske Tatry z Karbunkulového hrebeňa

Karbunkulový hrebeň, pohled k Jastrabej veži

Karbunkulový hrebeň, Zmrzlá veža a Kolový štít

Belasá veža, Zmrzlá veža a Kolový štít z Karbunkulového hrebeňa

Karbunkulový hrebeň mám za sebou…

Belasá veža, Zmrzlá veža a Kolový štít z konce Karbunkulového hrebeňa

Zmrzlá veža a Kolový štít

Belianske Tatry a Jahňací štít ze Zmrzlej veže

Belasá veža a Karbunkulový hrebeň ze Zmrzlej veže

Jahňací štít a Belasá veža ze Zmrzlej veže

Karbunkulový hrebeň z Kolového štítu

Kolový štít, pohled k Zelenému plesu

Dolina Bielej Kežmarskej vody z Kolového štítu

Kolový štít, pohled k Čiernej Javorovej doline

Přede mnou hřeben k Čiernemu štítu

Čierne veže

Stolarczykovo sedlo

Nebylo to ale všechno. Po příchodu do Stolarczykova sedla jsem se rozhodl pokračovat na Baranie rohy. Ještě před Vyšnou Baraniou strážnicou, uzlovým bodem hlavního tatranského hřebene, padla mlha a vidět bylo jen na pár metrů. Co víc, hrozilo, že každou chvíli začne pršet. Přestože jsem už nebyl daleko od vrcholu Baraních rohov, rozhodl jsem se vrátit do Stolarczykova sedla a nakloněnou rampou sestoupit do Veľkej Zmrzlej doliny. Dobře jsem udělal. Začalo skutečně pršet a na hřebeni bych se býval dostal do nepříjemné situace. Na sestupu k Zelenému plesu mě pak vítala nádherná tatranská duha.

Čierny štít a Čierne veže z hřebene Baraních rohov

Kolový a Čierny štít z Baraních rohov

Tatranská duha

Poslední túra směřovala do míst, která jsem díky jejich odlehlosti ještě nikdy nenavštívil. Na rozhraní dolin Pięciu Stawów Polskich a Zadnej Tichej. Vystoupil jsem na Hladké sedlo, posléze i na Hladký štít. Nakonec i na opačnou stranu hřebene, na Valentkovú. Tady opět padla mlha a začalo pršet. Túra předčasně skončila a musel jsem chtě nechtě sestoupit na polskou stranu a pokračovat do údolí.

Dolina Pięciu Stawów Polskich a Hladký štít

Dolina Pięciu Stawów Polskich a Hladký štít (vpravo)

Wielki Staw Polski

Hladký štít a Hladké sedlo

Dolina Pięciu Stawów Polskich , vpravo Kozi Wierch

Dolina Pięciu Stawów Polskich. Hladké sedlo a Hladký štít

Dolina Pięciu Stawów Polskich. Kozi Wierch a Mały Kozi Wierch

Dolina Pięciu Stawów Polskich. Kozi Wierch, Mały Kozi Wierch a sedlo Zawrat

V Hladkom sedle

Tato túra, přestože ani trochu neměla lezecký charakter, ve mně zanechala mohutný dojem. Nahlédl jsem do míst, o kterých jsem neměl ani tušení, jak vypadají. Zadná Tichá dolina je oázou klidu. Nádherné místo. Ani noha, ani živá duše. Klid, ticho, dolina jakoby chtěla dostát svému jménu. To vše vyvedené v barvách podzimu, který mílovými kroky v Tatrách nastupoval.

„Svítá tak tiše a chybí nám slova, kdo vrátí léto…”
…zpívá Vojta Tomáško v písni Srpnové trávy.

To jsou ony. Srpnové trávy v Zadnej Tichej dolině. Tady však už nemají barvu léta, jsou žlutohnědé a brzy zmizí pod přídělem prvního sněhu.