Odjížděl jsem z minulé výpravy do Vysokých Tatier s nepříliš veselým pocitem…
Letošní letní sezóna skončila. A při pohledu na sumář mých tatranských akcí vidím, že realita zůstala daleko za plány. Počasí, pobyt v jiných destinacích, důvodů bylo víc. A teď už se nedá nic dělat. Co nevidět přijdou mrazy, sníh, bude po letním lezení. Nu což, své lezecké umění budu zlepšovat v hale a třeba bude příští rok líp.
Nedalo mi to. Dva dny uplynuly a nahlédl jsem do tatranské předpovědi počasí na příští týden. Neuvěřitelné. Jeden den jasný jako druhý, až do soboty. Že by přece jen ještě jedna šance?
Následující den znovu ověřuji; předpověď počasí se tentokrát nemění a zůstává stejná na všech renomovaných meteorologických serverech. Je rozhodnuto. Objednávám jízdenky a hned po poslední noční směně mířím do Tatranskej Štrby.
Čekají mě tentokrát tři dny a rád bych je využil ke své nejlepší spokojenosti. Hned první den mířím tam, kde jsem minule přestal. Do Ťažkej doliny, na Ťažkú vežu. A proč mě právě ona tak mocně láká?
Ťažká veža je nádhernou dominantou horního patra Ťažkej doliny. To přesto, že výškově daleko zaostává za svými sousedy. Mohutná, elegantní, tyčí se vysoko nad Zmrzlým plesom; ti dva k sobě patří a troufám si tvrdit, že je to jedna z nejpovedenějších tatranských dvojic. Z hlediska lezeckého patří Ťažká veža do kategorie, která je přístupna pouze horolezcům. Výstupová cesta je obtížnosti III, či spíše IV. I když prý existuje ve východní stěně cesta snazší.
Právě ta čtyřka mě ale zajímá. Je to pro mne příležitost a výzva, zkusit sólo lezení na takové obtížnosti. Zúročit, co jsem se v posledních letech naučil a natrénoval.
Volím oproti minulému týdnu jinou přístupovou cestu ke stěně. Bielovodskou dolinou. Je možná kratší a fyzicky určitě méně namáhavá než cesta přes Rysy. Její nevýhoda ovšem spočívá v čase příjezdu prvního autobusového spoje do Lysej Poľany, výchozího místa túry. Autobus přijíždí do ústí Bielovodské doliny v době, kdy už na opačné straně Tatier bývám pod Rysmi.
Akceptuji tuto nevýhodu. Počítám, v poledne mohu být v Kamzičej štrbine, kde výstup na Ťažkú vežu začíná.
Je nádherný podzimní den. Vlastně je ještě kalendářní léto, ale Tatry mají svůj kalendář a do toho si nenechají mluvit.
Pospíchám. Sto minut chůze a jsem pod Ťažkou dolinou. Stoupám na první patro doliny, k Ťažkému plesu. Nikde živé duše, jsem tu sám. Nevidím ani žádné horolezce, a to mi připadá zvláštní.
Kombinuji další postup s fotozastávkami. Bylo by nemístné jen tak projít a nedívat se kolem sebe. A v Ťažkej doline je skutečně na co se dívat. Mohu jen opakovat, že je to bezesporu jedna z nejkrásnějších tatranských dolin. Divoká, odlehlá, drsná. V této chvíli je však část doliny ozářena sluncem a působí naopak velmi mírumilovně.
Další patro doliny, jsem u Zmrzlého plesa. Přemýšlím, kudy se vydat do Kamzičej štrbiny. Mohl bych už tady před plesem odbočit z chodníku a přes travnaté svahy dojít pod štrbinu. Volím však cestu kolem plesa a výstup po kamenitém svahu. Ten výše přechází do širokého kotle. Odtud vede úzký žlab do Kamzičej štrbiny. Té dosahuji v čase o dost kratším, než jsem předpokládal.
Zběžně prohlížím výstupovou cestu. Nejprve deset, patnáct metrů vysoká stěna, v dolní části mírně převislá. Poté rampy v severní stěně věže. Prohlížím si plán výstupové cesty, který vyhotovil kamarád goat. Je precizní a ukazuje mi tu pravou výstupovou linii.
Sedák, věci potřebné ke slanění, lezečky. Nastupuji do stěny. Pár vteřin přemýšlím, jak první nejtěžší metry přelézt, pak vyrážím vzhůru. Nejdříve doprava, kde je dobrý stup na pravou nohu. Poté se vyklápím do bočního chytu a uvolňuji nohu levou. Chvíli hledám chyt pro pravou ruku. Na dva prsty, ale dobrý. Přikládám pravou nohu k levé, ta letí vysoko vzhůru na lištu. Stavím se na ni; tady už to je dobré.
Těžko říci, jaká byla obtížnost spodního úseku. Přikláním se ke čtyřce. Pokračuji ještě pár metrů lehčím trojkovým úsekem a dosahuji místa, kde je do skály nainstalován slaňovací kruh. Od tohoto místa už bude lezení jednodušší. Po rampách vzhůru až na vrchol.
Jednodušší bylo technicky. Objektivně nikoli. Vlhká skála, k severu obrácené stěny. Po chvíli dosahuji vrcholu Ťažkej veže. Mám radost, zvládl jsem to. Myslím, že bezchybně. Nebudu však pokoušet osud a dolů slaním.
Ťažká veža nabízí překrásné pohledy na svoji rodnou dolinu i na sousední Spádovou dolinku. Samozřejmě na okolní štíty. Nejblíže se tyčí Malé Rysy. Dobře je možné pozorovat Tomkovu jaskyňu v jejich východní stěně.
Pobíhám po vrcholové plošině, fotografuji. Bedlivě se dívám do stěn pod Galériou Ganku, žádní horolezci tam nejsou. Stále tomu nerozumím, v tak povedeném počasí mi to připadá až divné.
Po dlouhém čase sestupuji ke slaňovacímu kruhu a slaňuji do Kamzičej štrbiny.
Přemýšlím o dalším směru cestu. Kalkuluji s časem. Kdybych se teď vracel do Lysej Poľany, v Base Campu bych byl až v půl dvanácté v noci. Ne. Musím přes hlavní tatranský hřeben na jih. Nejlépe přes Malé Rysy.
Hřeben k Malým Rysom je široký, travnatý. Chůze, nikoli lezení. Jen na prvních metrech za Kamzičou štrbinou je třeba překonat malý hřebínek a asi desetimetrovou stěnku. Balím věci, vycházím. Opatrně překonávám první metry nízkého hřebínku. Mé periferní vidění registruje pohyb. Tam, kde před chvílí stála moje pravá noha, se uvolňuje velký balvan a padá do žlabu. Nabírá rychlost a s velkým rachotem letí až na dno doliny. Cítím až zde, jak turistům na Rysoch ztuhly obličeje a pátrají po původu hluku. Vracím se co nejbezpečněji zpět do Kamzičej štrbiny. Tak, aby mě z Rysov viděli a neměli strach.
Ne. Tenhle hřebínek pokoušet nebudu. Je „shnilý“ od kořene a každou chvíli se z něj může uvolnit další balvan. Ještě zkoumám, zda nelze někudy obejít. Bylo by to možné, ale časově náročné. Sestoupím do doliny a přes sedlo Váha přejdu do Mengusovskej doliny.
Sestup po balvanech je strastiplný. Nade dnem doliny se snažím držet ve vrstevnici, neztrácet výšku. Přecházím velmi nestabilní duny naplavené vodou a nahrnuté lavinami. Až poté se dostávám na slabě znatelný chodník na Váhu.
Výškový rozdíl mezi Zmrzlým plesom a sedlem Váha činí téměř čtyři stovky metrů. Já jsem v této chvíli asi sto metrů nad plesem, čekají mě tedy tři stovky metrů stoupání. Terén je však lepší a lepší, pod sedlem i méně strmý. Brzy stojím v sedle.
Jiný svět. Stovky turistů se hrnou v obou směrech. Na Rysy i z Rysov. Hlava nehlava. Proplétám se mezi nimi, rychle pospíchám pryč. Ale na tomto chodníku davu neuniknu. Táhne se až na Štrbské Pleso. Je s podivem, kolik tu ještě potkávám školou povinných dětí. Vždyť školní rok už začal! Asi si nastudovali dopředu a za pomoci rodičů si prodloužili prázdniny. Proč ne.
Žádné davy turistů nemohou změnit mé dnešní pocity. Ty jsou navýsost příjemné, radostné. Výstup Na Ťažkú vežu jsem považoval za vrchol sezóny. A podařilo se.
*********************************************************************************
Druhý den si prodlužuji spánek. Túra v předchozím dni byla fyzicky hodně náročná, cítím každý sval. Až v pokročilém dopoledni nasedám na zubačku a poté pokračuji do Tatranskej Polianky. Mířím do Batizovskej doliny, na Kostolík.
U Batizovského plesa a dále směrem do doliny je to podobné, jako včera na Rysoch. Z Gerlachu sestupují desítky, možná stovky klientů v doprovodu horských vůdců. Podařilo se jim splnit si svůj sen. Vystoupit na nejvyšší vrchol Karpat, Slovenska.
Všímám si, ne poprvé, jedné věci. Sem tam se snažím oslovit turisty z Gerlachu milou, pochvalnou větou (v civilním životě to příliš neumím, tady se mi to daří). Například: „To jste to zvládli velmi brzy!“ Málokdy se však setkávám s podobně laděnou odpovědí. Hrdinům z Gerlachu narostlo nebývalým způsobem sebevědomí a jejich odpovědi jsou vysoko nad celými Tatrami.
Poslední patro doliny, přicházím pod Kostolík. Vyhlédnuto mám několik výstupových cest lehké obtížnosti. Ty chci zdolat. Jsou to cesty krátké, dvě tři desítky metrů. Převážně jsou situovány ve východní stěně.
Nejprve zdolávám cestu z Pastrnákovej priehyby vedoucí po severní hraně. Zprava obcházím hlavní vrchol, dostávám se do sedélka mezi vrcholy, a odtud na nejvyšší bod věže. Nacvičuji si stejnou cestu ve směru dolů, tudy budu vždy sestupovat.
Ve východní stěně existuje několik cest obtížnosti II a III. Volím ty lehčí, jen občas je kombinuji s těmi trojkovými. Tři čtyři cesty, dnes úplně stačí.
Obcházím Kostolík a v jeho severozápadní stěně si ještě bedlivě prohlížím cestu vedoucí napříč touto stěnou. Je obtížnosti III a rád bych ji zdolal sólo způsobem. Ne však dnes.
Po krátkém lezeckém programu sestupuji k Batizovskému plesu a do Vyšných Hágov. A přemýšlím nad zítřejší túrou. Bude v tomto létě poslední.
**********************************************************************************
Volil jsem ze dvou variant. Ta delší obnášela přepravit se opět do Lysej Poľany, dojít na Morskie Oko a přes Čubrinské galérie vystoupit na Čubrinu, případně na Veľký Mengusovský štít. Velkolepá túra, má však jednu trhlinu. Ve čtvrt na deset večer musím sedět v autobuse směr Brno a pelášit do práce. Ještě předtím si vyzvednout věci v Tatranskej Štrbe. Realizovatelné, nesměl by ovšem přijít žádný problém. Počasí, orientace v místě, které neznám.
Volím raději druhou variantu. Přechod Ľadových štítov od Pfinnovej kopy.
Pfinnova kopa se tyčí nad Téryho chatou a vzhlíží naprosto netatransky. Travou porostlý oblý kopec jakoby do těchto míst ani nepatřil. Stačí se však podívat z jiného úhlu. Strmé hladké stěny spadající hluboko do Malej Studenej doliny mohou leckomu nahánět hrůzu. Turisté směřující na Priečne sedlo přecházejí Pfinnovu kopu po jejím úbočí.
Od Spišských plies pozoruji moji cestu a v hlavě mi vyvstávají dva otazníky. Ľadový zub nacházející se pár stovek metrů za Pfinnovou kopou. Ostrý, vysoký, navozující otázku obtížnosti přelezu. A potom skalní chaos na úbočí Malého Ľadového štítu. Kde je vlastně hlavní hřeben a je snadné mezi skalami najít správnou postupovou cestu?
Tady si ani na jedno neodpovím. Uvidím na místě.
Od Téryho chaty mě opět doprovází zástupy turistů. Priečne sedlo je z pohledu zájmu velmi exponovaným tatranským místem. Naštěstí brzy opouštím turistický chodník, několikrát upozorněn, že tudy cesta nevede.
Přecházím Pfinnovu kopu. Ještě před Ľadovým zubom se nachází nízký Ľadový hrb. Na několika místech přechod exponovaných skalních hran, jinak bez těžkostí. Naprosto bez problémů je samotný Ľadový zub. To jen zdálky vypadá obtížně, na místě samotném se jedná o jednoduchý přechod. Vlastně se tomu ani lezení říci nedá. Obtížnější jsou dvě skalní věže před Malou Ľadovou štrbinou. Dvojkové sestupy do velmi nepříjemného suťového terénu.
Začátek výstupu na Malý Ľadový štít se neprezentuje v dobrém světle. První desítky metrů vedou mimořádně lámavým terénem, který nepředstavuje žádné potěšení z lezení. Postupně se však terén lepší a přechází v pevné skály.
Po předchozích dvou dnech jsem začal věřit meteorologům. A byla to chyba. Mám za sebou pouhých pár desítek výškových metrů a počasí se rapidně mění. Po chvíli padá mlha, vidět je na několik desítek metrů. Mám obavy z orientace, hovořil jsem o skalním chaosu na úbočí štítu. Směr je však stále vcelku jasný a k žádným orientačním problémům nedochází. Po dvou hodinách stojím na vrcholu Malého Ľadového štítu.
Znám dobře tento vrchol. Mnohokráte jsem na něj vystoupil od Sedielka, z Javorovej doliny. Ta je letos zavřená, povodně způsobily sesuvy terénu; blátěné laviny na několika místech zavalily cestu. Ačkoli jsem téměř dva týdny pobýval v Tatranskej Javorine, do doliny jsem se letos nepodíval. Až z tohoto místa ji mohu alespoň pozdravit. To i proto, že se opět začíná protrhávat oblačnost.
Posílám dolině pozdrav a pokračuji hřebenem na Ľadový štít. Tuto cestu znám. Pevná skála, obtížnost II, na jednom místě III. Nic složitého. Po další půlhodině stojím na třetím nejvyšším vrcholu Tatier.
I tady je dost turistů. Na vrchol vystupují jednodušší cestou přes Ľadového koňa. Stejně tak zpět. Nesetrvávám dlouho. Chci se zastavit na Zadnom Ľadovom štíte, kolem kterého vede sestup. Potřebuji si prohlédnout některé cesty nad Ľadovým kotlom.
Počasí se umoudřilo a dovoluje pozorovat, co pozorovat chci. Také fotografovat. Půlhodinu trávím na Zadnom Ľadovom štíte, pak sestupuji dolů. Sestupová cesta je především ve spodní části dosti nepříjemná, třeba sestupovat opatrně.
Procházím dnem Malej Studenej doliny, přicházím ke Spišským plesám. Nádherně ozářené sluncem, úžasně fotogenické místo. Další dlouhé minuty strávené pozorováním a fotografováním.
Opět mohu být spokojen. Důstojným způsobem jsem zakončil letní sezónu v Tatrách, kterou jsem ještě minulý týden považoval za nepříliš povedenou a jistým způsobem neukončenou.
Velké poděkování Tatrám.
neuvěřitelné, rovná stovka fotografií…
a všetky sú super! 😎
pekný článok, ako obvykle 😉
Děkuji 😉
Dik za fotky,už dlhšie sa chystám na prechod cez Kamziciu strbinu a Spadovu dolinku na Velky Žabí Štít.Zatiaľ buď zlyhalo počasie alebo partner odmietol pokračovať,ale nevzdávam to
Je to jedno z nejúžasnějších míst ve Vysokých Tatrách. Také se na tu túru chystám…
Podarilo sa, podmienky sa zázračne zlepšili. Podľa mňa to bola vyslovene ideálna VHT túra, má to všetko od nástupu (Lysá Poľana) to ide tatranskými best of miestami…dĺžka, odľahlosť, pestrosť, pri tom je to bezpečné, na konci som trocha hľadal výstupovku ale v rámci normy.Možno v dolinách za Kriváňom sú podobne vzdialené a opustené miesta, ale tie nemajú také dimenzie. Len som sa vracal tou istou cestou, čo nie je pre každého. Pre mňa to bol posledný významnejší štít na ktorý sa viem dostať bez lana. Pozdravujem a teším sa na ďalšie články
Tak blahopřeji ❗
https://www.facebook.com/pg/MagickeTatryMagicTatras/photos/?tab=album&album_id=1375806299101605
ahoj, díky za fotky 😉
niektoré tie fotografie pôsobia akokeby prikresľované tenučkou čiernou ceruzkou 😎
……a tá krásna usmiata líška na záver nemá chybu! 😎