Podzimní Vysočinou do Pusté Rybné

Říjnové babí léto ještě neskončilo…

Železniční stanice Čachnov. Průvodčí vlaku, kterým jsem pár minut před šestou ranní přijel, vykonává zároveň funkci železničního portýra. Vystupuje z motoráčku a odemyká čekárnu. Nebýt toho, seděl bych dalších čtyřicet minut někde na perónu. Je ještě tma. Má cesta Vysočinou může začít, až budu jen trochu vidět na cestu.

Brýle, mobil, naposledy si zkontroluji trasu mé cesty. Je poměrně komplikovaná, z velké části vede po neznačených cestách. Ty značené ne úplně vhodným způsobem propojují místa, kterými chci projít, která chci vidět. Buď jsou zbytečně dlouhé, nebo místa zcela míjejí.
Otevírám aplikaci mapy.cz. V mém mobilu neběží tak, jak by měla, nicméně připravenou trasu mi ukazuje. To, že se občas zavře, musím chtě nechtě vytrpět.

Nevěřícně zírám do mobilu. Mapa, kterou jsem předevčírem do posledního detailu připravil, k dispozici v mé složce není. Ještě včera večer tam byla. Ovšem v počítači.

Chápu. Retardovaná synchronizace ji nechala někde na cestě. Tak tohle je teda dobré…

Rychle vzpomínám a vybavuji si, kudy trasa vede. Pozornost věnuji komplikovaným a orientačně složitým oblastem. Bedlivě si cestu vyrývám do paměti. Snad nezabloudím.

Rozednívá se. Tenhle příděl světla pro začátek cesty stačí.

První kilometry vedou po lesních cestách v okolí Čachnova. Po pár minutách chůze se dostávám do první zajímavé oblasti. Je jí Přírodní památka Bučina – Spálený kopec. Předmětem ochrany jsou společenstva přírodě blízkých smrkových bučin na kyselých stanovištích. Žije zde několik chráněných druhů ptáků. Sýc rousný, datel černý, holub doupňák.

Je ještě příliš tma na to, abych lépe poznával rezervaci. Nezpomalenou chůzí pokračuji dále. Po očku se však dívám, zda vzácnou sovu někde nevyruším.

První skutečná zastávka mě čeká na pátém kilometru. Pramen řeky Chrudimky. Nachází se asi kilometr severozápadně od kóty U oběšeného (737 m. n. m.). Informační tabule mě upozorňuje, že se jedná pouze o jeden z pramenů této řeky. Jmenuje se Filipovský. Tabule zmiňuje, že za hlavní pramen je považován vývěr západně od obce Dědová, asi tři kilometry od Filipovského pramene. A třetí zdrojnicí je lokalita Bahna, přibližně napůl cesty mezi zmíněnými dvěma prameny. Pramen u Dědové je od počátku veden v potrubí, pramen Bahna dostává svému jménu. Proto je Filipovský pramen považován za nejhezčí, a je také pěkně upraven.

Tabule si nevymýšlí, upraven skutečně je. Studánka je chráněna kameny, její okolí je ozdobeno spoustou hrníčků. Jeden z nich visí vedle na stromě, ve velkém dřevěném škrpálu. I teď, po dlouhém a suchém létě z pramene vytéká voda. Vývěr je ale minimální. Pít by se z pramene sotva dalo.

Zbývá dodat, že tok řeky Chrudimky je dlouhý sto čtyři kilometry. Řeka svou vodní pouť končí v centru Pardubic, kde se vlévá do Labe.

Velmi příjemné místo. Vracím se zpět k polní cestě a přes vrchol kopce U oběšeného mířím k obci Svratouch. Je těsně před východem slunce a krajina hraje všemi barvami. Jižní horizont halí mlha. V jiných směrech brání rozhledu les. Nevadí. O kus dál, nad Svratouchem, se nachází vyšší kopec, ze kterého určitě bude vidět i do jiných stran.

Ten kopec se jmenuje Otava. Na jeho vrcholu se nachází meteorologická stanice ČHMÚ. Od roku 1951 se zde provádějí nepřetržitá pozorování, je jedním ze dvou profesionálních pracovišť v Pardubickém kraji. Z pozorování vyplývá zajímavý fakt. Jen málo dnů v roce je ve Svratouchu bezvětří.

Obcházím oplocený komplex. Hledám především místo, odkud by bylo nejlépe vidět do kraje. Krom pohledu ke Svratouchu rozhled žádný. Jižní obzor se za těch pár minut neprojasnil, všude jinde je opět les.

Scházím do obce. Ta na první pohled vypadá nevzhledně. Nemohu si pomoci. Objevuji jen pěkně upravenou náves s obecní studánkou. Před znárodněním se její voda používala k výrobě limonád v místní sodovkárně. Po únorové revoluci nebylo limonád zapotřebí, z objektu se stala prádelna. Posléze sběrna mléka, nakonec byl srovnán se zemí.

Alespoň ta studánka zůstala. A pěkně ji upravili.

U evangelického kostela (zajímavé, katolický tu nemají) se moje cesta lomí. Mířím k okraji lesa, chvíli pokračuji podél něj. Po dvou kilometrech chůze se napojuji na modré značení. To mě přivádí k zámku Karlštejn.

Rokokový lovecký zámek postavil v roce 1776 Filip Kinský. Další majitel, Karel Alexander Thurn-Taxis objekt přestavěl na myslivnu. Tou zůstal až do 40. let minulého století. Dnes je objekt využíván k rekreaci.

Dívám se, v těchto dnech tu rekreanti asi nebudou. Na exteriérech probíhají rozsáhlé opravy, zvelebuje se nádvoří. S fotografiemi musím opatrně, vlastně bych měl obličeje dělníků rozmazat. Hovořili však česky, tak snad tu nepracují načerno. A trocha zviditelnění jim neublíží.

Jaká je souvislost mezi královským hradem nad Berounkou a tímto zámečkem? Nejspíš žádná. Takto jmenovala celá část obce Svratouch, kde byl zámeček postaven.

Dnešní cestu směruji podél několika zajímavých skalních útvarů. První z nich, Zkamenělý zámek, se nachází nedaleko Karlštejna. Je to vypreparovaná skála; okolní horniny byly měkčí a působením mrazu zmizely mnohem dříve. Na Zkamenělém zámku bylo objeveno neolitické hradiště a slovanské osídlení z pozdější doby. Místo je přírodní památkou.

Asi bych musel mít hodně bujnou fantazii, abych skálu přirovnal k zámku. Prokletému tak, že zkameněl. Místní obyvatelé skálu dlouho nazývali Starý Karlštejn. To už je lepší. Štejn to opravdu je.

Obcházím skálu, je pěkná. Vidím i horolezecké cesty. Některé jsou velmi těžké.

Dva kilometry chůze a přicházím k dalšímu skalnímu útvaru. Jsou jím Milovské perničky. Vznikly stejným způsobem jako Zkamenělý zámek. Mrazovým zvětráváním. Nejvyšší ze skal dosahuje výšky pětadvaceti metrů. Odkud pojmenování? Přívlastek od nedaleké obce České Milovy. A perničky? Těmi jsou kamenné mísy na temenech skal, vzniklé zvláštním způsobem zvětrávání. Mísám místní říkají perničky. To krátké i je správně.

Skalních útvarů je tu několik. Ten nejvyšší se nachází o kousek dál, než původně zkoumám. I ony perničky objevuji. Největší mísy jsou však zhyzděny jakýmisi znaky. Ale starými. Třeba už mají svoji historickou cenu.

Při pohledu na vrcholová skaliska mě napadá, že by se tu daly definovat i perníčky s dlouhým í. Na sebe naskládané placaté skály, no řekněte, že se jim nepodobají…

Čtyři palice. Další ze skalních útvarů na mé cestě. Nejvyšší a nejmohutnější. Znám je mnohem lépe, než ty předešlé. Především jsem tu byl lézt, a při mém někdejším putování Vysočinou jsem pod nimi i nocoval.

Turistické značení umožňuje přístup na vrchol sousedního skalního bloku. Rozhled z tohoto místa je však téměř nulový. Okolní stromy cloní ve všech směrech. Sestupuji proto dolů a mířím k samotné Čtyřpaličaté skále. Tak zní, tuším, její správný název. Snažím se vzpomenout, které cesty jsem zdolal, jen pomalu se mi vybavují. Je to přece jen už několik let. Obcházím palice a na jejich vrchol stoupám ze severní strany. Přístup to není úplně turistický, ale žádné lezení. Až na vrcholovou partii.

Odtud se také příliš nerozhlédnu. Je lépe nechat skály horolezcům, pro turisty jako rozhledová místa zajímavé nejsou. Lépe lahodí očím. Nádherné skalní bloky. Rozdělené, jak název napovídá, do čtyř samostatných pilířů. V nejvyšším místě je skála vysoká padesát metrů, stěny dosahují výšky až třiatřiceti metrů.

Zdržuji se u Čtyř palic déle, než mi čas dovoluje. Ale moc se mi tu líbí. Postupně si i ty zdolané cesty vybavuji.

Podle GPS se ubírám lesem jihovýchodním směrem a napojuji se na Naučnou Milovskou stezku. Ta mě po několika kilometrech chůze přivádí k řece Svratce. K jejím meandrům, které jsou součástí Přírodní rezervace Meandry Svratky u Milov. Na několika místech se naučná stezka přibližuje až k řece samotné, jinde zas zpovzdálí umožňuje sledovat rozlehlou říční nivu kolem zákrutů řeky. Z pohledu ochrany přírody velmi hodnotné území.

Po silničním mostě přecházím Svratku, v těchto místech je to jen široký potok. Zasazený ovšem do krajiny, která lahodí mému oku. Vlastně oběma očím.

Kousek za mostem se napojuji na hlavní silnici spojující město Svratka se Sněžným. Bohužel, v dalších třech kilometrech budu muset silnici sledovat a také šlapat po asfaltu. Tam, kde to jde, se snažím jít po vedlejší louce. A jak jen je to možné, odbočuji na zkratku vedoucí kolem Milovského rybníka. Známé rekreační místo od mé poslední návštěvy prodělalo mnohé změny. Přibyla spousta dalších objektů, ten nejrozlehlejší se pyšní obrovským nápisem Resort Devět skal.

To zní hrdě. Co na to říká nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, si dovedu představit.

Ještě kousek po silnici samotné. Pak prudkým stoupáním po příjemné travnaté louce přicházím k zajímavému místu. Jmenuje se Podlesí a nachází se tu Pohádková vesnička.

Od Čtyř palic jsem pospíchal především proto, že jsem objekt plný pohádkových staveb a pohádkových postav chtěl navštívit. Smůla. Prázdniny dávno skončily, zájem o prohlídku je ve všedních dnech nejspíš nulový. Co nadělám, těšil jsem se, tak snad příště.

Od Podlesí je pěkný pohled zpět k Milovskému rybníku. Na své cestě jsem udělal velký oblouk kolem obce České Milovy a nádhernou luční a lesní cestou se pomalu vracím zpět pod Čtyři palice. Po lávce opět přecházím řeku Svratku, dnes už se s ní nesetkám. Setkám se však s jejím levostranným přítokem, potokem Hlučál. Co je na něm zajímavého, povím později.

Od Čtyř palic pokračuji komplikovanými neznačenými trasami k dalším, na dnešní túře už posledním skalním útvarům. Jmenují se Malé perničky a jsou součástí Přírodní památky Rybenské perničky. Je to několik roztroušených skalních útvarů, jejich geomorfologický původ je stejný, jako u předchozích útvarů. Mrazové zvětrávání. I tady vznikly na temenech skal podivné miskovité útvary, perničky. Některé se mi daří nalézt.

Červené značení mě přivádí do obce Pustá Rybná. Scházím do vsi táhlým kopcem. Do zlata ozářená podzimní krajina, vesnice působí jak z pohádky. Říkám si, že je to vlastně jakási náhrada za tu uzavřenou pohádkovou ves. Pustá Rybná na mě působí velmi mile, sympaticky. Cítím se tu dobře. Na rozdíl od ranního průchodu Svratouchem.

Dominantou obce jsou dva kostely. Evangelický a kostel sv. Bartoloměje. Je tu i spousta původních chalup, velmi pěkně upravených. Zajímavým objektem je i roubená osmiboká stodola s expozicí historických zemědělských strojů. Obdivuji na každém kroku i práci místního amatérského umělce, který vyzdobil četná místa ve vsi pohádkovými figurkami, vyrobenými z nejrůznějšího materiálu.

Jak říkám. Náhrada za pohádkovou vesnici. Z Pusté Rybné se mi ani nechce odcházet. V hlavě se mi vybavuje píseň Pustá Rybná s textem Lady Šimíčkové:

A cesta tě dovede
Na konec cesty
Tak vlídná
A pustá, rybná

Na konec cesty jsem zatím nedošel. Přemýšlím, co zaujalo Ladu Šimíčkovou. Pokud shledala Pustou Rybnou takovou, jako já, nedivím se, že napsala tak dobrý a procítěný text. Jen nevím, zda řeka, o které hovoří, je nedaleká Svratka, či místní potok Hlučál.

To ne já, to řeka je svůdná
Jak se obtáčí měkce kolem louky
To ne já, to louka je něžná
Jak ti za chůze hebce hladí boky

Co dodat? Lépe to tu popsat ani nelze.

Původní můj záměr byl pokračovat nejkratší cestou do Borové, k železniční stanici. Rozhoduji se však nějaké kilometry přidat. Prodloužím si cestu přes Lucký vrch. Z míst na temeni kopce se otevírají daleké pohledy. Zda v dnešním oparu budou opravdu daleké, nevím.

Lucký vrch dnes skutečně žádné daleké rozhledy nenabízí. Opar ve všech světových stranách. Míjím Chatu na Luckém vrchu a pokračuji k rozcestí Na Dědku. U osamělé chalupy objevuji tři vzrostlé kaštany. Ne ty obyčejné. Jsou to kaštany s jedlými kaštany. Ještě večer po návratu si vyčítám, že jsem nějaké neposbíral. Výčitky dosáhly takového kalibru, že na druhý den organizuji výpravu na jejich sběr.

Výpravu spojenou s opětovnou návštěvou Pusté Rybné.