Naše dnešní putování bude z velké části sledovat tok horské říčky Rolavy…
Předpověď počasí avizuje mrazivý, prosluněný den. V Krušných horách po ránu kolem minus deseti, přes den příjemné teploty okolo nuly. Co je důležité, na delší dobu poslední takový. Už zítra má krajinu zahalit oblačnost a zemi pokrýt ledová vrstva. Načasování túry tedy bezchybné.
Do Vysoké Pece, kde naše putování začíná, přijíždíme v půl deváté. Jsem z toho celý nesvůj. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem túru začínal tak pozdě. V tomto čase, pokud šlapu sám, obvykle mívám v nohou už více jak deset kilometrů. Dnes by to však nemělo žádný smysl. Nemá význam šlapat za tmy a nevidět nic. Naopak v tomto čase je už krajina celá zalita sluncem a teplota poposkočila vzhůru k nule.
Alibismus, stín pochybnosti hlodá. Vidět východ slunce v Krušných horách musí být mimořádným zážitkem. Třeba někdy jindy.
U nádraží ve Vysoké Peci se poprvé setkáváme s říčkou Rolavou. Na malý okamžik, první část našeho putování nepovede kolem ní. Opouštíme ji, znovu se s ní setkáme po několika kilometrech chůze.
Obci Vysoká Pec se víceméně vyhýbáme, nechceme skrze ni šlapat po silnici. Lesní cestou stoupáme nad její jižní okraj, procházíme kolem rekreačních chalup a přicházíme k bývalému dolu Hieronymus.
Pojmenování obce (původní německé Hochofen) prozrazuje spojitost s úpravou železné rudy. Těžila se tu už v roce 1557, jak je v prý historických záznamech doloženo. V některých zdrojích jsem však našel data mnohem starší. Jisté je, že největší důl této oblasti, Hieronymus, byl v provozu už před rokem 1602. Těžba v něm probíhala až do poloviny 19. století. Těžily se zde rudy bohaté na magnetit. V místě bývalého dolu vznikla propadlina. Ta je dnes využívána ke kulturním účelům, bylo zde vybudováno malé westernové městečko.
První údaje o Vysoké Peci, obci poznamenané hornictvím a hutnictvím, pocházejí z roku 1590. Vytěžená ruda se tavila ve zdejší vysoké peci, případně byla vyvážena ke zpracování do sousedního Saska. Později, v čase úpadku těžby se zdejší obyvatelstvo živilo především krajkářstvím a chovem dobytka. Největšího rozkvětu dosáhla obec v letech 1900 – 1930, kdy tu stálo sto třiapadesát trvale obydlených domů s téměř osmi stovkami obyvatel. Po 2. světové válce klesl jejich počet na necelé dvě stovky, v roce 1990 tu žilo trvale jen sedmdesát obyvatel.
Farně patřila Vysoká Pec k sousední obci Rudné. Její historie je taktéž spojena s těžbou rud, ostatně název to napovídá dodnes. Nebylo to však železo, těžila se zde cínová ruda. Pro potřeby zpracování zde bylo vybudováno velmi zajímavé technické dílo. Dvanáct kilometrů dlouhý vodní příkop dopravující ze sousedního údolí vodu. Rudenský příkop je dodnes z velké části zachovalý.
Procházíme kolem dolu Hieronymus, udivuje mě bezpočet různých drátů a kabelů vedoucích po dřevěných sloupech z místa na místo. Ani fotografovat se zde pořádně nedá. Že by kovbojové potřebovali tolik proudu a napětí? Spíše to vypadá, jako by se tu dodnes těžila železná ruda.
Nedaleko bývalého dolu přecházíme Rudný potok. Hned vedle mostu přes něj vede jakýsi dřevěný akvadukt. Kusé informace sdělují, že se jedná o bývalý vodní náhon pro potřeby vysoké pece. Později upravený jako přivaděč vody pro potřeby místních obyvatel.
U akvaduktu jsme se napojili na Naučnou stezku Vysoká Pec – Rudné. Sama o sobě by vydala na zajímavý výlet. Především onen vodní příkop by mne zajímal.
V krátkém úseku naučnou stezku sledujeme. Přivádí nás k jejímu nejvyššímu bodu, na Havraní vrch. Vrchol kopce tvoří rozlehlá náhorní louka. K dřevěnému trianglu na samém vrcholu vede úzký koridor mezi elektrickými ohradníky vymezujícími pastviny. I teď, v mrazu, si tu krávy pochutnávají na ojíněné trávě.
Havraní vrch nabízí velice pěkný rozhled. Především do údolí Rolavy nad městem Nejdek a k Tisovskému vrchu (Pajndlu).
Koridor nás vyvádí zpět, ven z pastvin. Opouštíme naučnou stezku, pokračujeme nejkratším směrem do údolí Rolavy. Neznačenými cestami, za pomoci GPS a mapy. K horské říčce Rolavě se připojujeme na silnici z Nových Hamrů do Jelení.
Silnicí pokračujeme proti proudu řeky. Rolava patří k nejvýznamnějším vodním tokům Krušných hor. Pramení v oblasti Rolavských rašelinišť v nadmořské výšce 918 metrů, asi 500 metrů od česko – saské hranice. Po šestatřiceti kilometrech se vlévá v Karlových Varech do Ohře. Na jejím horním toku se nacházely dvě významné obce. Rolava (Sauersack) a Chaloupky (Neuhaus). Současným nejznámějším místem na Rolavě je město Nejdek.
Kolem Rolavy povede převážná část naší další cesty. Nedaleko silnice obdivujeme skalní útvar zvaný Kammerwagen. K němu se váže hned několik pověstí. Jedna vypráví o zlém vozkovi, který se bezohledně choval ke svým koním. Problém vyřešily nadpozemské síly. Vozku s povozem proměnily ve skálu a koně osvobodily.
Po dalších několika minutách chůze přicházíme k Chaloupeckému parkovišti. Znají ho především vyznavači běžkařské turistiky a cykloturisté. Tady začíná několik běžkařských tras a cyklotras vedoucích nejhezčími oblastmi této části Krušných hor. Jedna z nich sleduje tok Rolavy a míří k bývalé obci Chaloupky. Tuto trasu využijeme i my.
U Chaloupeckého parkoviště se Rolava stéká s Černou vodou, horským potokem přitékajícím od Jelení. Ani Černý potok neopouštíme nadobro, ještě se k němu vrátíme.
Řeka Rolava si na dalších kilometrech svého toku proráží cestu hlubokým, zalesněným údolím. Na mnoha místech se otevírají nádherné scenérie řeky. Jakmile se na některém místě objeví přístup k řece, neváháme a startujeme naše fotoaparáty. Nicméně ta pravá krása nastává až v místech, kde les končí, kde se hluboké údolí otevírá. Přicházíme na rozlehlé louky v místě, kde stávala obec Chaloupky.
Byli jsme tu nedávno. Před pár týdny. Vše bylo tehdy zahaleno a zaplaveno mlhou; dnes je obraz krajiny zcela odlišný. Sluncem zalitá, do zlata vybarvená. Žlutá podzimní tráva obalená jíním. Šumějící řeka, kterou se v noci pokoušel svázat mráz. Ještě se mu to nepodařilo, ale stopy po sobě zanechal výrazné. Rampouchy na splavu, ledem obalené rostliny kolem vody.
Jak jsem zmínil, nacházíme se v místech, kde stávala obec Chaloupky (Neuhaus). Obec se rozprostírala po obou březích horního toku Rolavy. Název byl odvozen od prvního zde postaveného domu, kterým byla kovárna (rok 1685). Český název zobrazoval charakter zdejší zástavby a pochází z roku 1947.
Že oblast kolem horního toku Rolavy je bohatá na cínovou rudu, se vědělo už ve 14. století. Kdy přesně se však objevili prospektoři v místě bývalých Chaloupek, není známo. Zatímco těžba cínové rudy v okolí Přebuze, Jelení a Rolavy je doložena již na počátku 16. století, Chaloupky vznikly nejspíš později. Jak bylo zmíněno, první dům byl postaven až v roce 1685.
Z 18. a 19. století existuje jen málo záznamů o obci. Je zanesena na mapě Čech z roku 1720, písemná zpráva z roku 1757 ji řadí pod Nejdecké panství. Podle vojenské mapy z druhé poloviny 18. století zde stálo celkem dvacet pět domů rozesetých po obou březích Rolavy. V roce 1842 byly Chaloupky součástí sousední Rolavy. Samostatnou obcí se staly až v roce 1904. V tom čase také dosáhly největšího rozvoje. Stálo zde 88 domů, žilo zde 565 obyvatel. Vývoj obce v čase Československa negativně ovlivnilo pozdní zavedení elektřiny (1931). Nerozvinula se zde průmyslová výroba.
Po odsunu německého obyvatelstva v roce 1946 se obec postupně vylidňovala. Úplný zánik obce byl způsoben začleněním do hraničního pásma v roce 1951. Avšak ještě v roce 1955 zde stály 3 domy. Jejich osud byl ovšem také zpečetěn. V průběhu 50. a 60. let byly i ty zbourány, obec zcela zmizela. V 80. letech 20. století mělo být celé údolí zatopeno přehradou; naštěstí k tomu nedošlo.
Chaloupky potkal osud mnoha obcí Sudet. Zůstalo však nádherné údolí. Na mnoha místech lze nalézt pozůstatky stavení, která zde stávala. Patrné jsou i terénní úpravy z časů těžby cínové rudy.
Dnes je tu skutečně krásně. Dlouhé minuty chodíme kolem řeky, pozorujeme, fotografujeme.
Naše putování pokračuje. Od Rolavy se na chvíli opět vzdalujeme a přes hřeben Jeleního vrchu míříme do údolí sousedního. Protéká jím Černá voda a také zde kdysi stávala rozvinutá obec. Jelení – Hirschenstand. Založena byla v nadmořské výšce 960 metrů, v místě, kde se od 15. století těžila cínová ruda. Vznikla tedy způsobem podobným, jakým vznikly mnohé krušnohorské osady.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1654; tehdy zde stála pouhá dvě stavení. V roce 1850 se Jelení stalo samostatnou obcí patřící Nejdeckému panství. V letech 1869 až 1900 bylo samostatnou obcí okresu Kraslice, poté okresu Nejdek. V roce 1832 byl v obci postaven kostel sv. Antonína Paduánského. V blízkosti se nacházela fara, stála tu i škola. Vzhledem k blízkosti státní hranice se zde nacházel i celní úřad.
Po roce 1918 přišli do Jelení první Češi, byli to úředníci státní správy. Od roku 1930 mělo Jelení i pravidelnou autobusovou linku do Nových Hamrů a Nejdku. V té době byla obec už známým letoviskem.
Po 2. světové válce potkal Jelení stejný osud jako obce sousední. K zániku došlo vysídlením německého obyvatelstva, pokusy o české dosídlení skončily neúspěchem. Chátrající domy byly postupně demolovány, úmyslně podpálen a zdemolován byl i kostel. Demolicím uniklo jen pár domů. Mezi nimi dodnes sloužící penzion. Od roku 1962 nebyl v Jelení přihlášen k trvalému pobytu žádný občan.
Skrze obec prochází poměrně udržovaná silnice. Často po ní vedly etapy Závodu míru. Nejspíš díky tomu má Jelení dodnes spojení se světem.
Avšak: od roku 2015 má Jelení čtyři stálé obyvatele. Česko – indickou rodinu obývající dům dříve nazývaný Villa.
Villu a její obyvatele chceme navštívit. Žijí zajímavým, nekonformním způsobem života. Svůj dům nabízejí k netradičním způsobům rekreace. Návštěvníci si náklady na své bydlení a stravu mohou odpracovat péčí o koníky – irské coby, a lamy alpaky. Mohou pomoci i při jiných domácích pracích. Kdo z návštěvníků má zájem, může se ubytovat i ve skutečné jurtě. (Více: mezi jeleny)
Majitele nezastihujeme, povídáme si však s francouzskými návštěvnicemi, s koníky a lamami.
Jelením pokračujeme dále. Kupodivu nacházíme otevřený penzion, kde si můžeme vychutnat horkou kávu. V dnešním studeném dni opravdový doping.
Na rozlehlých pláních a lukách přecházíme tok Černé vody. Lesem stoupáme k Velkému močálu patřícímu do systému NPR Rolavská vrchoviště. Nakonec se kolem Jeleního potoka vracíme zpět do údolí Rolavy, na území bývalých Chaloupek.
Zejména v této části bývalé obce se zachovala spousta sutin, sklepů. Mnohými procházíme, často objevujeme zajímavé pozůstatky, artefakty. Fotografujeme, pomalu se posunujeme proti proudu Rolavy. Údolí řeky je stále zalito sluncem, oblohu však pomalu začíná pokrývat opar. Začíná být jasné, že k zítřejší změně počasí jistojistě dojde. Ostatně žádný důvod zpochybňovat předpověď počasí není. Nejsme v Tatrách.
Zítra je zítra a dnes je ještě dnes. Těšíme se z krásného dne, postupujeme údolím a plynule přecházíme k další bývalé obci, Rolavě.
Obec Rolava (Sauersack) se nacházela přibližně 1,5 km severně od dnešní Přebuze. Část v bezprostředním okolí stejnojmenné říčky, většina stavení však byla rozeseta ve stráních nad levým břehem řeky.
Německý název obce byl odvozen od polohy na bažinatých lukách v okolí Rolavského vrchu, český z roku 1947 pak od říčky Rolavy (německy Rohlau). Hornická osada byla založena pravděpodobně již v první polovině 17. století, i když cínová ruda se zde těžila mnohem dříve. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1654. Do roku 1850 patřila obec k Nejdeckému panství. Poté byla samostatnou obcí, v roce 1910 se stala součástí obce Přebuz.
Úpadek hornictví nastal v polovině 19. století. Obyvatelé si museli najít jinou obživu. Vedle tradičního paličkování to byla výroba perleťových knoflíků, pro textilní firmy v okolí pak šití bavlněných a kožených rukavic.
Ještě po druhé světové válce bylo v katastrálních záznamech vedeno 191 domů v této obci. Je však jasné, jaký osud je potkal. Zachovalo se pouze jedno původní stavení.
Na stráně nad levým břehem řeky, kde stávalo nejvíce domů, míříme. Nacházíme mnohé a mnohé pozůstatky po nedávném osídlení.
V posledních paprscích slunce míříme po silnici do Přebuze. Naposledy přecházíme říčku Rolavu, zde jen úzkou stružku potoka zahnědlého prouděním ve slatích. V Přebuzi krátká odbočka ke kříži na pastvinách (toho ohyzdného Ježíše Krista jim opravdu asi sundám, v tomto provedení dělá z křesťanského symbolu provokativní pouťovou atrakci). A už jen krátké čekání na odjezd autobusu.
Dnešnímu výletu nechybělo nic. Možná jen ten východ slunce.
mapa trasy:
Má to tu zvláštní atmosféru a genius loci.
Zcela určitě… 😉
….prekrásne fotografie! z každej druhej by bol krásny obraz…..
……bývajú to dobré cesty, ty proti proudu 😎
….pekné poetické povídání…. 😎
Moc pěkné. My jsme byli teď poprvé ( konkrétně tu https://www.honourandgrace.com/cs/ ) a byli jsme nadšení. Opravdu krása
Odkaz směřuje na nějaké luxusní ubytování. Má to být reklama?