Napříč Malými Karpaty

Napříč Malými Karpaty

Napříč Malými Karpaty

V čase Vánoc jsem si chtěl odpočinout od sportu…

Ne zcela, odpočinout si především od lezení a od aktivit s lezením souvisejících. V posledních týdnech jsem to přeháněl a výsledek byl takový, že už mě ruce pomalu neudržely na stěně.

Jenže odpočívat příliš nedovedu. Ihned po nastolení lezeckého moratoria jsem začal přemýšlet, jak z odpočinkového zajetí vyklouznout. Řešení bylo jednoduché, nahradil jsem jednu sportovní aktivitu druhou. Mou oblíbenou chůzí, turistikou. Napadlo mě, že bych se mohl projít po Malých Karpatoch; několik let jsem do těchto kopců nezavítal. Naplánoval jsem přibližně čtyřicetikilometrovou trasu, která protnula pohoří od západu na východ. Nešlo mi tentokrát o propojení co největšího počtu zajímavých míst v jejím okolí. Pouze jsem cestu nasměroval tak, aby se – diplomaticky řečeno – zbytečně nevyhýbala nejvyšším vrcholům v oblasti. To nebylo složité, značené turistické trasy je nemíjejí. A aby bylo učiněno zadost také turistice, zamířil jsem i ke známému hradu.

S výsledkem jsem byl nakonec spokojen. Jen počasí se k mému projektu odmítlo připojit. Po většinu dne panovala hustá mlha, která se rozplynula až v pozdním odpoledni. V nejvyšších místech cesty panovaly bez přehánění tatranské podmínky. Sníh, led. To byl důvod, proč jsem během cesty pořídil jen několik fotografií. Když jsem před nedávnem u jednoho mého příspěvku poznamenal, že byl obohacen rovnou stovkou fotografií, toto bude pravý opak. Smutný rekordman, jakýsi fotožurnalistický minimalismus.

Naštěstí mé příspěvky nemají se žurnalistikou nic společného.
************************************************************************************

Záhorie, obec Kuchyňa, pár minut po sedmé ranní. Rozednívá se, všude klid. I nedaleké vojenské letiště mlčí, letce naštěstí nenapadlo v tomto vánočním čase rušit klid. Časy, kdy tu proudové motory řvaly od rána do večera, svátek nesvátek, jsou, zaplať pánbůh, dávno pryč.
Procházím probouzející se obcí, mířím k nejbližším kopcům. K předsunuté hradbě Malých Karpat. U posledního domku obce se ke mně připojuje psík. Je to štěně čuvače a hledá kamaráda. Asi se mu líbím, pokouší se vyprovokovat komunikaci hrou. Nemohu si ovšem dovolit psí doprovod. Přemýšlím, jak se psíka zbavit, jak ho poslat tam, kam patří. A kam vlastně patří? Mezi stromy se vynořují budovy statku, jeho domov je nejspíš tam. Pod pohrůžkou ztráty mé přízně ho vyháním k objektům. Za chvíli mizí. Ještě několikrát se otáčím, naštěstí se nevrací.
Krátké stoupání, cesta poté klesá do údolí potoka Vývrat. Míjím stavbu jakéhosi rekreačního střediska. Noblesa tu dýchá na každém kroku. Rozestavěné honosné objekty, park a v něm jezírka, tady to bude jak ve šlechtickém sídle.
Před pár dny jsem nechtěně vyslechl rozhovor dvou dam. Povídaly si o dovolené. Jedna druhé říkala, že dovolenou je ochotna trávit pouze tam, kde má stejné pohodlí a stejné vybavení jako doma. Nechtěl jsem drze vstupovat do rozhovoru, blížily se Vánoce a nemínil jsem být nepříjemný. Ale jindy bych pravděpodobně dámě navrhl, že mám pro ni ideální řešení. Zůstat doma.
Jenže asi to není tak jednoznačné. Jako ona dáma dnes přemýšlí nezanedbatelná část lidí. A developeři dobře vědí, že na tuto cílovou skupinu se vyplatí zaměřit. Wellness pobyty v přepychově vybavených zařízeních, v turistické sezóně se tam prý sotva najdou volná místa. Shrnuto – podnikatelům v turistickém průmyslu nastal čas žní. A stejně tak to možná bude vypadat i zde. V poklidném údolí bude stát středně velký Disneyland, kde budou všichni spokojeni. Návštěvníci i developeři.
No nic. Rychle odsud.
V údolí Vývrat začíná táhlé stoupání na Vysokú, druhý nejvyšší vrchol Malých Karpat a nejvyšší bod mé dnešní cesty. V krátkém úseku turistický chodník vede po náspu někdejší úzkorozchodné železnice. V místě, kde koleje procházely úzkým skalním zářezem, miniaturní skalní branou, z terénu ještě dnes vystupují zachovalé dřevěné pražce. Trať sloužila ke svozu dřeva z okolních rozlehlých lesů a kamene z nedalekého, již opuštěného lomu.

Vývrat. Torzo bývalé úzkorozchodné trati

Vývrat. Torzo bývalé úzkorozchodné trati

Vývrat. Skalní průrva na trati bývalé úzkorozchodné železnice

Vývrat. Skalní průrva na trati bývalé úzkorozchodné železnice

Ještě několik stovek metrů po náspu, poté se značená cesta lomí a už mnohem strměji stoupá k vrcholu Vysokej. V nadmořské výšce kolem pěti set metrů narážím na první sněhové ostrůvky. Stačí dalších pár minut, pár výškových metrů, a už šlapu po souvislé sněhové vrstvě. Končí pohodová cesta. Netrvá dlouho a narážím na první skalnatý úsek. Regulérní lezení po vápenci pokrytém ledovou vrstvou. A to jsem si chtěl od lezení odpočinout. Postup se velmi zpomaluje, je třeba být mimořádně opatrný.
Vrcholová partie Vysokej je tvořena táhlým a místy ostrým vápencovým hřebenem. Z jedné strany strmá stěna, z druhé zalesněný svah. Krok po kroku se sunu po hřebeni. Z husté mlhy se vynořuje mohutný vrcholový kříž.

Vysoká

Vysoká

Nadmořská výška 754 metry. V mapě není toto místo označeno jako rozhledové. A i kdyby bylo, neviděl bych dnes zhola nic. Viditelnost kolem deseti metrů, mlha halí snad celé Malé Karpaty. Jindy by mi to asi vadilo, dnes situaci beru s nadhledem. Vždyť jsem se chtěl pouze projít. S tím rozhledem je to ovšem jinak. Vysoká rozhled nabízí. Není sice kruhový, nicméně v několika směrech velmi daleký. Za dobré viditelnosti je možné spatřit i některé alpské vrcholy.

Vrcholový hřeben Vysokej

Vrcholový hřeben Vysokej

Hora je mimořádně zajímavým územím z pohledu ochranářského. Původní velmi staré lesní porosty s bohatým výskytem vzácné flóry a fauny požívají nejvyššího stupně ochrany v rámci Přírodní rezervace Vysoká. Rezervace je součástí velkoplošného chráněného území CHKO Malé Karpaty.
Jak jsem prozradil, do vyšší nadmořské výšky se během dnešní procházky už nedostanu. Nicméně na pár metrů, a to doslova, se k ní ještě přiblížím. Vápenná, druhý z trojice či čtveřice významných vrcholů mé cesty, měří přesně o dva metry méně.
Sestup z Vysokej není o nic snadnější, než byl výstup. Strmý terén, každý krok musím vážit. Všude sníh, pod ním led. Udělal jsem chybu, že jsem si nevzal trekové hole. I když nevím, jak výrazně by mi v této chvíli, v tomto kamenitém terénu pomohly.

Na sestupu z Vysokej

Na sestupu z Vysokej

Ubírám z výškových metrů. Sníh a led měknou a posléze mizí úplně. Střídá je vápencové bláto a mnohde silná vrstva popadaného listí. Tak to byl lepší ten led. Opakovaně, v posledních okamžicích vybalancovávám uklouznutí a s povděkem kvituji okamžik, kdy klesání končí. Těch několik desítek metrů po vodorovné cestě, kdy nemusím kontrolovat každé šlápnutí, vnímám jako ohromnou úlevu. Jenže Malé Karpaty nejsou Žitný ostrov. Po chvíli opět sestupuji nepříjemným, kluzkým terénem.
Na rozcestí Panské uhliská se napojuji na evropskou dálkovou turistickou trasu E8. Její slovenský úsek mezi Devínom a Duklou nese pojmenování Cesta hrdinov SNP. Úsek v Malých Karpatoch, od Devína po Bradlo, má ještě další pojmenování – Štefánikova magistrála.
Pokoušel jsem se před několika lety o velmi náročný přechod Malých Karpat. Dokonce dvakrát. Nepodařilo se mi to však ani jednou. Poprvé jsem byl nedostatečně připraven, k příčině druhého nezdaru se za chvíli dostanu. Místo, kudy nyní šlapu, dobře znám. Mnohé detaily krajiny si ještě po létech vybavuji.
Cesta několik kilometrů sleduje plot rozlehlé obory. Nedaleko sedla Skalka je zpestřena sestupem po jakémsi kamenném moři, či spíše hrubé kamenné suti. Netřeba donekonečna opakovat, že mokrý vápenec je materiál, na kterém klouže každá obuv. Snad jen speciální běžecká to zvládá lépe. Ale tu zrovna na nohou nemám. Opět tedy nesmírné zpomalení, kontrola každého kroku.
Vrátím se k příčině neúspěchu při druhém pokusu o přechod Malých Karpat. Je to už sedm let. Šel jsem tehdy od severu k jihu, tedy v protisměru dnešní túry. Se setměním jsem se dostal do Sološnickej doliny a má další cesta měla pokračovat do míst, kde se nacházím právě teď. Nebyl jsem však schopen ve tmě najít značenou cestu. Selhávala GPS, v hustém lese byla doslova k ničemu. Chodil jsem sem a tam, nahoru a dolů, ztratil jsem spoustu času. Nakonec jsem se napojil na jinou značenou cestu a po ní se oklikou dostal, kam jsem potřeboval. Kromě času jsem však ztratil i spoustu energie, která by mi v závěru cesty zcela určitě chyběla. Putování jsem proto předčasně ukončil v Modre. I tak to byl úctyhodný výkon. Osmdesát kilometrů, sedmnáct hodin chůze.
Pozoruji terén, značení, zjišťuji, že jsem tehdy nebloudil jen tak. I v této chvíli se mi červená značka kdesi ztrácí. Dnes to však není problém, GPS ve smartphonu je mnohem citlivější než někdejší má klasická navigace. Navíc sestupuji do doliny, kterou prochází lesní cesta. Ztratit se teď a tady je nemožné. I když je značená cesta bůhví kde.
Překračuji potok a stojím na lesní silnici. Značení se připojuje až o kus dál. Odkud přišlo, raději nezjišťuji.
Podle původního plánu mé cesty má nyní následovat odbočka. Po modrém značení mám vystoupat na nedaleký vrch Veľký Peterklin. Na nejvyšším místě kopce se nachází kovový stožár s vyhlídkovou plošinou. Někdejší vojenské telekomunikační zařízení. Přemýšlím, jaký smysl má v této chvíli výstup? K vrcholu Veľkého Peterklina je to 300 výškových metrů, velmi strmých, s výsledkem značně nepraktickým. Je hustá mlha a rozhled by byl nulový. A co je důležité: pomalým postupem na ledu, sněhu a vápencových kamenech jsem do této chvíle ztratil už spoustu času. Podobná situace mě bude čekat na nedalekém vrchu Vápenná. Závěr dnešní cesty bych pravděpodobně absolvoval za tmy. A to je zbytečné a riskantní. Rozhodnutí je tedy jednoznačné, Veľký Peterklin vynechávám.

Odpočívadlo v Sološnickej doline

Odpočívadlo v Sološnickej doline

Krátké klesání Sološnickou dolinou a opět šlapu vzhůru. Nejprve do sedla pod Malou Vápennou. Výstup není nijak příkrý, navíc vede v pevném terénu. Pod Malou Vápennou objevuji krátkou odbočku ke skalní vyhlídce. Mám v tomto okamžiku nebývalé štěstí. Na několik okamžiků se protrhává oblačnost a vidím na protější stranu doliny. Po chvíli obracím pohled k Malej Vápennej a žasnu. Prudkým svahem stoupá dvojice mužů. První turisté, které dnes spatřuji.

Pod Malou Vápennou. Vzácná chvíle protrhané oblačnosti

Pod Malou Vápennou. Vzácná chvíle protrhané oblačnosti

Malá Vápenná

Malá Vápenná

Moje cesta však vede jinam. Nejprve ztrácím několik výškových metrů cestou do sedla pod Malou Vápennou. Odtud ne zrovna mírným sklonem stoupám na hlavní vrchol masívu. Pamatuji si vrcholovou partii Vápennej. Očekávám, kdy se z lesa vynoří skalní hřeben a na něm malá, pitoreskní rozhledna. Po chvíli se dočkávám.
Vápenná (752 m. n. m.) je třetí nejvyšší vrchol Malých Karpat. Někteří znalci ho považují za nejkrásnější v rámci celého pohoří. Při první mé návštěvě jsem se na vrchol dostal za setmění, dnes pro změnu za velmi husté mlhy. Rozhled tedy nemohu věrohodně komentovat.

Vápenná

Vápenná

Turisté rozhlednu nazývají Roštún; to je i původní pojmenování vrcholu. Sestává z pár metrů vysokého betonového jehlanu, na kterém je z boku připevněn kovový žebřík. Na malou vyhlídkovou plošinu se vejdou s velkým sebezapřením dva velmi hubení lidé. Nad rozhlednou se tyčí dvojitý slovenský kříž.
Podrobným popisem jsem se pokoušel vysvětlit, proč mi připadá pitoreskní a nepatřičná. V dnešní husté mlze je dojem umocněn na druhou. Svůj účel však rozhledna bezesporu splňuje. Prohlížel jsem si fotografie z tohoto místa a byly nádherné. Zbývá dodat, že rozhlednu vybudovali nadšenci a dobrovolníci ze Sološnice v roce 2003.

Pamětní tabule na rozhledně Roštún (Vápenná)

Pamětní tabule na rozhledně Roštún (Vápenná)

Těžko bych v této chvíli mohl vymyslet humornější situaci, než vylézt na rozhlednu a rozhlížet se do mlhy. Na omrzlých stupních žebříku by mě však humor rychle přešel. Zvěčňuji se alespoň ve vrcholové knize.

Vrcholová kniha na rozhledně Roštún

Vrcholová kniha na rozhledně Roštún

Podobně jako Vysoká, i Vápenná je chráněným územím. Předmětem ochrany v Národní přírodní rezervaci Roštún jsou krasové jevy a zachovalá lesní společenstva Malých Karpat s chráněnými druhy organismů.
Na Vápennej se postupně potkávám s několika turisty. Nejprve jeden, pak trojice, ještě další dva. Víc jich dnes nebude a i to málo mě v těchto podmínkách překvapuje.
Další cesta vede po hřebeni kopce. Opět krok po kroku, opatrně, jak jen je to možné. Ani na sestupu to poté není lepší. Vlhké vápencové balvany, rychlost mého postupu se blíží tempu hlemýždě. Po půlhodině přicházím k rozcestí Mesačná lúka. Holé stromy, země pokryta čistě bílým sněhem. Tuším, že pojmenování místa může souviset s měsíčním svitem. Paprsky pronikající prořídlým lesem tu musí v noci vytvářet nezapomenutelnou kulisu.
Od rozcestí Mesačná lúka mě čeká už příjemnější cesta zvlněnou a převážně zalesněnou krajinou. Po dvou hodinách přicházím do Častianskej doliny na východním okraji Malých Karpat. Přestože to byl doposud nejrychlejší úsek dnešního dne, jsem rád, když ho mám za sebou. Rozhledy žádné, jen mlha a mlha. Na východním okraji Malých Karpat jsem se však ocitl v jiném světě. Oblačnost zmizela, nad hlavou mi září jasná obloha. Vidět je daleko do kraje. Těším se na okamžik, kdy se budu moci rozhlédnout z nějakého vyvýšeného a otevřeného místa. To však ještě nějakou chvíli potrvá.
Sleduji pozorně čas. V těžkém terénu jsem již ztratil dlouhé desítky minut, možná hodiny. Nedovedu odhadnout, zda jsem schopen stihnout autobusový spoj z cílového místa, z rekreační oblasti Harmónia nad Modrou. Uvažuji o předčasném ukončení dnešní pouti. Mohl bych si v klidu prohlédnout nedaleký hrad Červený Kameň, vrátit do obce Častá a odcestovat. Spojení do Bratislavy je tu odtud velmi dobré. Pokud bych pokračoval dál, mnoho času bych na prohlídku pěkného hradu neměl. Vlastně žádný. Navíc závěrečná část túry není žádnou procházkou (jak jsem dosud túru nazýval, dobře mi tak!). Několik dlouhých stoupání a klesání, jako lahůdka pak poslední z dnešních vrcholů – Kukla. Počítám, počítám, není přece možné, aby mi na čtyřicet kilometrů chůze nestačilo deset hodin. Byť chůze na mnoha místech velmi obtížné.
Vítězí ctižádostivost (nebo sportovní ješitnost?), budu pokračovat dál.
Táhlé stoupání k hradu Červený Kameň. Při pohledu na hodinky mi je jasné, že se nemohu zastavovat. Maximálně pořídit jednu, dvě fotografie. A rychle pokračovat dál. Mrzí mě to. Červený Kameň patří mezi nejkrásnější hrady na Slovensku. Tak snad příště.

Hrad Červený Kameň

Hrad Červený Kameň

Další strmý sestup, obec Píla leží v hluboce zaříznutém údolí. Odtud poslední dnešní stoupání. Tři sta výškových metrů k vrcholu Kukla. V závěru tak prudký výstup, že si musím pomáhat rukama. Konečně stojím na vrcholu, pod nízkou dřevěnou rozhlednou.

Malé Karpaty a Červený Kameň z úbočí Kukly

Malé Karpaty a Červený Kameň z úbočí Kukly

Úbočí vrchu Kukla. Pohled k Trnavě

Úbočí vrchu Kukla. Pohled k Trnavě

Rozhledna na Kukle

Rozhledna na Kukle

Rozhledna na Kukle je jediným místem dnešního dne, odkud se budu moci skutečně rozhlédnout. Slunce však zapadá, šeří se. Přesto je vidět ještě dost a dost. V severním směru nejvyšší vrch Malých Karpat Záruby. Na jihozápadě Veľká homoľa s rozhlednou. Ve směru východním rozeznávám Trnavu a kouř z Jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice. A na jihu, na samém okraji Malých Karpat vysílač Kamzík nad Bratislavou.

Kukla, pohled k severu

Malé Karpaty z Kukly (pohled k severu)

Malé Karpaty a Červený Kameň z Kukly

Malé Karpaty a Červený Kameň z Kukly

Obec Častá a hrad Červený Kameň z Kukly

Obec Častá a hrad Červený Kameň z Kukly

Veľká homoľa z Kukly

Veľká homoľa z Kukly

Malé Karpaty z Kukly (pohled k severu)

Malé Karpaty z Kukly (pohled k severu)

Veľká homoľa z Kukly

Veľká homoľa z Kukly

Neprodlužuji pobyt na rozhledně. I tak je jasné, že závěrečný úsek cesty půjdu po tmě. Slézám dolů, pokračuji dále po hřebeni Kukly. Poté sestupuji kolem mnoha vyhlídkových skal, které jsou mi za šera k ničemu, do údolí Kamenného potoka. Zapínám lampu v mém mobilu a pokračuji po frekventované silnici k Harmónii. Přicházím pár minut před odjezdem autobusu.
Dnešní túra byla velmi náročná. Většinou se necítím unavený, dnes však ano. Pohled do sumáře trati mi pocit potvrzuje. Osmatřicet kilometrů s převýšením téměř 2200 metrů.
Tak tomu se říká vánoční odpočinek.

Mapa s dálkovými a výškovými údaji:

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: Napříč Malými Karpaty

  1. SV napsal:

    wellmi krásnofarebné fotografie! 😎

  2. Rado napsal:

    a že si sa neozval 🙂

Napsat komentář: SV Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *