Litenčickou pahorkatinou

Kraj, který turisty příliš nepřitahuje. Jedenáct hodin jsem tudy chodil a nepotkal žádného…

Já sám jako turista jsem tento kraj také dosud opomíjel. Jeho malou část sice znám. Pojí mě s ní silné vazby, doslova kořeny. Pocházejí odtud moji rodiče, prarodiče, jako školák jsem zde trávil každé prázdniny. Ale je to skutečně jen velmi malá část Litenčické pahorkatiny nedaleko Vyškova. Tu ostatní jsem až do času tohoto putování téměř neznal.

Litenčická pahorkatina není příliš rozlehlé pohoří. Jeho plocha činí asi 590 čtverečních kilometrů. Táhne se ve směru jihozápad – severovýchod přibližně mezi Bučovicemi a Kroměříží. Pohoří je součástí Středomoravských Karpat. Po stránce geomorfologické není jednoduché, dále se ještě dělí na tři nižší podcelky: Bučovickou pahorkatinu, Orlovickou vrchovinu a Zdouneckou brázdu. A stále to není dělení konečné. Geomorfologie však není smyslem tohoto povídání.

Byť je Litenčická pahorkatina nepříliš rozlehlá, vymyslet smysluplnou trasu, která by procházela celým pohořím a nemíjela nejzajímavější místa, bylo téměř nemožné. Nad itinerářem cesty jsem tentokrát přemýšlel velmi dlouho a mých čtyřiapadesát kilometrů bylo velkým kompromisem. Spoustu zajímavých míst jsem musel minout, oželet. Je to přitom v ostrém kontrastu s tvrzením, že oblast je turisticky opomíjena. Každý z nás má ovšem tu míru zájmu nastavenou jinak.

Ne, vážně. Sousední Chřiby lákají turisty daleko víc. Právě proto, že těch lákadel je tam bezpočet a z pohledu návštěvníků jsou řádově vyššího kalibru. Stačí vzpomenout Buchlov, Velehrad, Brdo. Bylo by však chybou stavět Litenčickou pahorkatinu na vedlejší turistickou kolej.
************************************************************************************
Sedm hodin ráno, obec Moravské Prusy v okrese Vyškov. První část mého putování povede velkým obloukem po západní části Litenčické pahorkatiny. Po pětadvaceti kilometrech chůze se na vzdálenost tří kilometrů přiblížím místu, odkud vycházím.

Moravskými Prusy prochází značená turistická cesta vedoucí z Vyškova do Bučovic. Vyvádí mě nad obec, do polí, odkud je pěkný pohled na Vyškovskou bránu tvořící předěl mezi Litenčickou pahorkatinou a Drahanskou vrchovinou. Pohled do kraje je však po ránu zamlžený. Příliš toho vidět není. Lesem, kterému místní říkají Zákostelí, pokračuji ke kostelu sv. Václava nad Orlovicemi.

Krátké zastavení. Na hřbitově odpočívají mí prarodiče. Svíčku nemám, alespoň tedy vzpomínka.

Od kostela v Orlovicích je za dobrých povětrnostních podmínek velmi pěkný a daleký rozhled. Vidět je odtud na Hanou, ke Svatému Kopečku u Olomouce, k Moravské bráně a Hostýnským vrchům. Místní tvrdí, že je možné za velmi dobré viditelnosti spatřit i hřeben Jeseníků. Tak daleko jsem odtud však nikdy neviděl. A ani dnes neuvidím. Odhaduji třicet kilometrů, dál už jen opar.

Nedaleko kostela stával ve středověku hrad Orlov. Vystavěli ho johanité na přelomu 13. a 14. století, o sto let později ho zpustošili husité. Dnešní kostel se podle archeologů nachází na místě předhradí, kde stávala kaple rytířského řádu johanitů. Díky stavbě kostela a přilehlého hřbitova však bylo předhradí zcela zničeno. Zachoval se pouze příkop na západní straně.

Valy a příkop obcházím, je to to jediné, co z někdejšího Orlova zbylo. Pokračuji po modrém značení ještě několik stovek metrů, poté se napojuji na neznačenou lesní cestu. Vede mě údolím Pavlovického potoka ke stejnojmenné obci. Před ní míjím dva rybníky, nad nimiž se rozkládá Přírodní rezervace Ve žlebcách. Předmětem ochrany je přirozený listnatý les s bohatým bylinným patrem, ve kterém se vyskytuje spousta zajímavých a chráněných rostlin. Určitě by bylo zajímavé podívat se na začátku vegetačního období do rezervace, cíl mé dnešní cesty je však jiný a před sebou mám ještě spoustu a spoustu kilometrů.

Procházím Pavlovicemi, které mi více než obec připomínají rozlehlou rekreační oblast se spoustou chat. Procházím kolem nich a přemýšlím, co zde víkendové rekreanty drží?

Polní cestou mířím do Starých Hvězdlic. Ačkoli využívám i neznačené cesty, trasu zatím nemusím v mém smartphonu sledovat, začátek jsem si vštípil do paměti. Nebo si to alespoň myslím. Ve Starých Hvězdlicích však zjišťují, že jsem odbočil na opačnou stranu, než kam jsem měl. Nic se však neděje, obě trasy se po chvíli spojují. Musím být ovšem pozornější. Špatný směr by se mi mohl vymstít.

Přicházím do Nových Hvězdlic. Uprostřed obce stojí zámek. Nechali ho vystavět roku 1712 majitelé Hvězdlic, brněnští augustiniáni, jako svoje letní sídlo. Už mnoho let slouží jako domov pro seniory a poslední dny svého života tu trávila i moje babička. Paní vrátná mě pouští na nádvoří, pozoruji, vzpomínám.

Frekventovanou silnicí pokračuji k další obci, Chvalkovicím. Vlevo nad silnicí se tyčí Hradisko, nejvyšší bod Litenčických vrchů. I tam povede moje cesta. Na straně opačné se otevírají pohledy k západní části Litenčické pahorkatiny. Mírně zvlněné krajiny, zemědělsky hojně využívané.

Na silniční křižovatce můj pohled upoutává směrovka. Říká, že Litenčice, obec, podle které pohoří dostalo jméno, jsou vzdáleny jedenáct kilometrů. I já do obce mířím. Menší oklikou. Až se tam dostanu, budu mít v nohách už kilometrů čtyřicet.
Ve Chvalkovicích krátké odbočení z trasy. Na kopci nad obcí stojí zachovalý větrný mlýn. Je holandského typu, to znamená zděný, na rozdíl od dřevěných německých, které byly uloženy na velkém ložisku a mohly se natáčet ve směru větru.
Větrný mlýn ve Chvalkovicích postavil v roce 1873 Josef Vítek. Už v roce 1918 přestal spoléhat na sílu větru a do mlýna nainstaloval spalovací benzinový motor. Benzin byl však v té době drahý, proto raději upravil svou pohonnou jednotku na koksový plyn a vodní páru.

Větrné mlýny jsou fenoménem moravské krajiny. Dochovalo se jich mnoho a mlýn ve Chvalkovicích je jedním z nich. Další je v nedalekých Kunkovicích, ten však musím oželet. Den nemá osmačtyřicet hodin a všechno prostě vidět nemohu.
Ještě ke chvalkovickému větrnému mlýnu. Pohled na mlýn lahodí mému oku. Jeho estetická funkce ve zdejší malebné krajině je nepřehlédnutelná. Daleký je odtud pohled k severozápadu, na straně opačné se tyčí Hradisko… Moc se mi tu líbí. Velmi pěkné místo.

Vracím se do Chvalkovic, začínám stoupat k nejvyššímu bodu Litenčické pahorkatiny. Pohled do kraje se otevírá víc a víc, pod samotným vrcholem kopce se zastavuji u odpočívadla a rozhlížím se. Přede mnou se zvedají Chřiby, na ně navazuje Ždánický les. Vidět je k Drahanské vrchovině, na horizontu vykukuje Děvín, nejvyšší vrchol Pálavy. Opět lituji velmi zamlženého dne, více toho dnes neuvidím.

Na samotný vrchol Hradiska (518 m. n. m.) mi zbývá jen pár desítek metrů. Název kopce ukazuje na někdejší osídlení, archeologický průzkum lokality ovšem chybí. Existují údajně ojedinělé zprávy od nadšenců amatérů, odkazující na dobu kamennou.
Hradisko je dnes důležitým radiokomunikačním uzlem. Stojí tu dvě retranslační věže. Co je však doslova fenoménem tohoto kopce, je bezpočet velkých mravenišť. Nelze je přehlédnout, jsou všude. V dnešním teplém a slunečném dni se doslova černají tisíci a tisíci pracovitých tvorů.

Čekají mě tři kilometry asfaltovou lesní cestou k rozcestí značených cest U Jelínka. Cesta zpustošenou krajinou, zničeným lesem. Tak mohu ony tři kilometry, ale i další, pojmenovat. Kůrovec v těchto místech dovršil dílo zkázy a lesníci pokáceli veškeré jehličnaté stromy. Ty zde tvoří odhadem polovinu lesního porostu, zbytek jsou buky a habry. Vznikly rozsáhlé mýtiny a celé holiny. Kolem cesty jsou naskládány stovky tun dřeva čekajícího na odvoz. Kalamita, jaká nemá obdoby. Nikdy jsem nebyl přítelem boje proti kůrovci plošným kácením. Toto je však hospodářský les a nic jiného tu nejspíš nezbývá.

Hrozný pohled. S nižší nadmořskou výškou naštěstí začínají převládat listnaté stromy, nicméně holiny jsou i zde. Rozlehlé, nepřehlédnutelné. Les tady opravdu bez nadsázky pláče.
U hájenky Vanovsko odbočuji z lesní cesty. Otevírám mapu v mobilu, na dalších dvou kilometrech cesty mě povede jen navigace. Prodírám se v těchto místech hustým (!) nízkým porostem. Mířím ke studánce, které místní říkají Duchnová. Je to místo, kam jsem kdysi chodíval s mým dědou, ale často i sám nebo s kamarády.
Nedaleko od studánky se setkávám se starším pánem. Táhne dvě klády, ptám se ho kam a proč. Říká, že opravuje odpočívadlo u studánky. Beru druhý konec lana a táhneme klády společně, do kopce ke studánce. Je to člověk, který se už dlouho o studánku stará a upravil ji do dnešní podoby. Pamatuje dobře svého předchůdce. Ten mu na sklonku života předával studánku v podobě, v jaké ji pamatuji já. Mám radost z tohoto setkání. Jsem rád, že se ještě takoví lidé najdou. Lidé, kteří se z lásky dokáží starat o pěkné místo v přírodě.

Les kolem Duchnové studánky se však změnil k nepoznání. Dokonce se obávám, že slovo les zní v těchto místech nepatřičně. Je to jen soubor ojedinělých stromů, z uceleného lesního porostu nezbylo téměř nic.
Stoupám k okraji lesa. Ještě se chci podívat k dalšímu místu, ke kterému jsem chodíval s mým dědou. Ke starému Švábenskému dubu. Od mé poslední návštěvy se také změnil. Ulomila se jedna z nejsilnějších větví a kmen musel být upraven. I tak je to stále kapitální strom.

Zpět do lesa. Tedy rádobylesa. Lesní cestičkou pokračuji k severovýchodu. V těchto místech to znám. Kdysi dávno tudy vedlo turistické značení, na některých stromech ještě staré značky objevuji. Procházím kolem chatky, u které v uvolněných letech po osmašedesátém stával v létě skautský tábor. Jak všichni víme, skauty brzy zrušili. A místo osiřelo. Chatka však zůstala a dodnes nese jméno junácká.

Na opačném konci lesa se napojuji na červené turistické značení. Přivádí mě ke kapli na Jezírku. Je to bývalé poutní místo a kousek odsud je další. Jmenuje se Zdravá Voda. I tady je kaplička, a jak název napovídá, s pramenem vody. Pověst praví, že voda zázračným způsobem uzdravila vdovu po uhlíři. Tato zpráva se brzy rozšířila, lidé sem přicházeli a pramen pojmenovali Zdravá voda. Stejné jméno nese i samota poblíž pramene.

Dobře si vzpomínám. Pět let to je, co jsem tu byl naposledy. Tehdy jsem z nedalekých Moravských Málkovic putoval na Velehrad. Cestou, kterou chodila procesí z okolních obcí na celonárodní pouť. Má dnešní trasa se s tou před pěti lety bude v některých úsecích překrývat.
Přicházím do Lhoty u Pačlavic. U kraje lesa se nachází koberce rozkvetlých fialek. Omamná vůně. Musím se na chvilku zastavit a vychutnat si ji. Její síla je neuvěřitelná.

Tentokrát už po modrém značení pokračuji přes kopec k rozcestí Švábsko. Tady přecházím na žluté značení. Dále mě čeká strastiplná cesta podmáčeným terénem, zarostlými křovinami, popadanými stromy. Velké zpomalení. Dosud se mi dařilo držet rychlost nad pěti kilometry za hodinu, tady se však rychlostně propadám. Nejde to. Toto není les. To je neudržovaný prales, ve kterém se zalíbilo šlahounům ostružin, kterým se musím opatrně vyhýbat. Jsem nesmírně rád, když konečně přicházím k Opatovským rybníkům a tady značení opouštím.

Krátká cesta terénem bez značení a opět se napojuji na někdejší cestu na Velehrad. V místě, které si dobře pamatuji a vybavuji. Tady jsem tehdy cestu ztratil a nemohl najít značení. To se mi dnes stát nemůže. Smartphon a (konečně) bezchybně fungující aplikace mě zatím na holičkách nenechaly. Ale přemýšlím, zda baterie vydrží dvanáct hodin. Závěr cesty si příliš nepamatuji a vypnutí smartphonu by bylo docela fatální. No nic. Nebudu plašit.

Modře značená turistická cesta míří k druhému nejvyššímu bodu Litenčické pahorkatiny, Kleštěnci (498 m. n. m.). Kousek před vrcholem ji opouštím a opět neznačenou cestou scházím do Litenčic. Bylo by nanejvýš hloupé minout obec, podle které pohoří dostalo svůj název.

V městečku (oficiálně městys) se nachází několik zajímavých kulturních památek. Především zámek s původem v období gotiky. Po přestavbě do dnešní podoby musel být velmi pěkný. Během druhé světové války zde sídlilo zvláštní německé komando, které mělo na starost boj s místními partyzány, kteří byli v této oblasti aktivní. V současnosti je zámek silně poznamenán někdejším barbarským hospodářským využíváním. Nicméně na nádvoří se pracuje a snad bude objekt časem vypadat lépe. Další pamětihodností Litenčic je kostel sv. Petra a Pavla. Obec je známa pěstováním ovoce, v někdejší cihelně se při těžbě hlíny našla spousta zachovalých fosilií mořských ryb.

Na malý městys je toho dost a dost. Snažím se v krátké chvíli vstřebat co nejvíc. V místní prodejně doplňuji zásoby a pokračuji zpět na hřeben Kleštěnce.

Těsně pod vrcholem stoupání procházím pod mohutným bukem. Pár kroků a zastavuji se. Tady mi něco nesedí. Obracím se zpět. Už vím, co to je. Pod bukem se nachází spousta smrkových šišek. Přitom široko daleko žádný jehličnan. Ani cesta kolem buku není taková, že by umožňovala svážení dřeva a šišky se tu vysypaly z vozu.

Nevím. V dnešní době se může stát cokoli, ale toto? Záležitost určitě bude mít prozaické vysvětlení, nicméně místo vypadá hodně zajímavě.

Prozaické bude vysvětlení šiškové záležitosti, prozaicky vypadá i samotný vrchol Kleštěnce. Bukový porost, lesní silnice. Po ní opět jen krátce a znovu do údolí. Tentokrát do Hoštic.

I tady je zámek. Vypadá mnohem udržovaněji než objekt v sousedních Litenčicích. V hoštickém zámku se udály zvláštní události během druhé světové války. Partyzáni zde zajali dva velké pohlaváry. Velitele tankové divize generála Dietricha von Müllera a okresního hejtmana z Kroměříže, dr. Koblischka. Hoštice na základě těchto událostí čekal osud Lidic. Za zdejší obyvatele se však tehdy zaručil hrabě Dubský, majitel zámku. Svou roli už nejspíš sehrála i blízkost fronty.

Opět vzpomínka. Při putování na Velehrad jsem za plotem zámecké zahrady obdivoval a povídal si s přátelskou německou dogou. Dnes ji tu nevidím. Škoda. Byl to velice milý pes.

Pokračuji po značené zelené cestě k rozcestí u Zdislavské kaple. Místo opět velice dobře poznávám. Procházel jsem tudy tehdy ještě po starém žlutém značení. To se pak kdesi v polích ztratilo a ztratil jsem se i já. Do Roštína pod Brdem pak došel strastiplnou cestou přes pole, kde pěstovali ostropestřec, no hrůza. Děsím se představy, že bych touto cestou měl jít i dnes.

Naštěstí ta moje po chvíli uhýbá. Přes pole a rozlehlé pastviny mířím k rozhledně Zdenička nad obcí Těšánky. Věřím, že z ní bude krásný rozhled. Především na Chřiby, na Brdo s rozhlednou. Problém je však k rozhledně se dostat. Tady plánovaná trasa selhává, pastviny jsou všude obehnány elektrickým ohradníkem. Koně však nevidím, vodiče budou určitě bez napětí. Proplétám se přes ploty, přicházím k rozhledně. Zjišťuji, že jediný regulérní přístup k ní je ze strany opačné, od Těšánek.

Pohled z rozhledny nezklamal. Chřiby, Ždánický les, na straně opačné východní část Litenčické pahorkatiny. Ve večerním oparu rozeznávám Kroměříž, dál už vidět není. Fotografuji, co se dá.

Přes pastviny se vracím. Mohl bych rovnou dolů, do Těšánek, vyhnul bych se však další rozhledně. Ta se nachází o mnoho výškových metrů níže a rozhodně z ní nebude vidět víc, než ze Zdeničky. Jmenuje se Lebedov a zajímá mě. Nechápu totiž, proč jsou u jedné obce rozhledny dvě. Brzy však poznávám. Lebedov má tvar větrného mlýna a má být jakousi poctou větrným mlýnům. Informační tabule o nich mnohé vypráví a vysvětluje.

Scházím do údolí a kolem potoka Kotojedka se dostávám ke dvěma rybníkům. Jmenují se František a Jan. U prvně jmenovaného se nachází replika vodního mlýna s krytou lávkou. Vodní mlýny byly dalším fenoménem tohoto kraje a na Kotojedce jich stálo hned několik. A tato replika je tedy další poctou, tentokrát mlýnům vodním.

Skrze rozlehlý hipoareál přicházím do Těšánek. Čekají mě poslední dva kilometry mého putování. Povedou po frekventované silnici do cíle mé cesty, obce Zdounky.

V myšlenkách se ohlížím zpět. Zvolil jsem dobrou trasu. Umožnila mi spatřit velkou část Litenčické pahorkatiny. Zároveň bych však neměl problém naplánovat trasu jinou, stejně dlouhou, která by mi dovolovala spatřit to, co jsem dnes nestihl. Vedla by především severní částí pohoří.

Možná se sem brzy vrátím.

mapa a údaje o cestě: