Třeboňskem na kole. Den první

Cyklistické putování krajinou rybníků a blat…

 
Dva dny po Třeboňsku na kole. Předcházel jim víkendový pobyt v Bechyni, kdy jsme se s vnuky vydali na rybolov k Lužnici. Exkluzivní byl nejen pro kluky, ale i pro mne. Sedmikilového kapra nechytnete každý den. Já ho nechytil ještě nikdy. A kluci vlastně také ne.

I výšlap na rozhlednu Vysoký Kamýk u Týna nad Vltavou nebyl ledajaký. Zcela mimořádné rozhledové místo a doslova ultraviditelnost nás čekaly v sobotním odpoledni. Není mnoho míst, odkud je vidět prakticky celý hřeben Šumavy, od Jezerní hory po oblast kolem Knížecího stolce. Také Českobudějovicko, Novohradské hory, Vysočina s nejvyšším vrcholem Javořicí, Brdy s Třemšínem, další a další. Polovina Čech jako na dlani. Vysoký Kamýk se zařadil na přední místo mých rozhledových nej. Ne-li přímo na to nejvyšší.

V pondělním dopoledni jsem se přesunul na Třeboňsko. Vlakem do Třeboně, pak ještě patnáct kilometrů na kole s plnou polní. Do místa mého ubytování, obce Pístina nedaleko Stráže nad Nežárkou.

Dva dny na poznání celého Třeboňska samozřejmě nestačí. Ani v případě, že máte k dispozici kolo a jste fyzicky dobře připraveni. Kolo mám. S tou fyzickou vybaveností je to ovšem horší. Najezdil jsem letos s bídou dvě stovky kilometrů. Musím těžit z faktu, že cyklistika kdysi byla mým sportem číslo jedna. A jak by to vypadalo bez kola? K dlouhým poznávacím pěším túrám Třeboňsko příliš vlídné není. Vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavými místy jsou příliš veliké. Pokud se však chcete procházet kolem rybníků, jste na správném místě.

Do poledního zvonění chybí pár minut. Vyrážím. První etapa mého putování mě zavede do jižní části Třeboňska. Teplota se už během dopoledne vyšplhala téměř ke třicítce, nebe bez mráčků. Naštěstí se má poslední přípravná jízda odehrávala v podobných podmínkách a preventivně jsem se opálil. Spálit bych se tedy už neměl.

Projíždím obcí Stříbřec. Míjím Starý stříbřecký rybník v centru obce. Nad horizontem hráze se tyčí věž kostela sv. Jana Nepomuckého. Typický obraz jihočeské vesnice. Rybník ve středu obce, kostel, socha svatého Jana Nepomuckého je určitě někde poblíž.

Pořizuji první dnešní fotografie. Dlouho zkoumám, jak nejlépe na sebe pověsit fotoaparát. Tak, aby nevadil při šlapání, aby se nekymácel ze strany na stranu, aby byl dobře dosažitelný. Několik uzlů na řemenu pouzdra, propojení s přezkami batohu, a vše je vyřešeno.

Výhodou dnešní (ale i zítřejší) etapy je její téměř rovinatý charakter. Na pětaosmdesáti kilometrech převýšení nějakých osmdesát metrů. Nepřítelem ovšem může být vítr. Zatím se však žádný nedostavil. Přemýšlím, zda je to dobře či špatně. Slabý vánek bych určitě přivítal.

Po jakési okresní silnici (z pohledu účelového se jedná o sjednocení silnice a cyklostezky) mířím k obci Lutová. Míjím rybník s podivným jménem Šimků Černá (na druhé straně silnice jsou ještě rybníky Malá Černá a Kubňů Černá, Černých je tu ještě několik). Černé byly nejspíš všechny tyto vody, v přívlastku se pak objevil majitel či další charakteristika rybníka. Co mne však nutí u rybníka Šimků Černá zastavit, jsou trsy divokých žlutých kosatců. Jak posléze zjistím, patří neodmyslitelně k rybníkům na Třeboňsku. U nás na střední Moravě jsou poměrně velkou vzácností.

Míjím další dva rybníky. Mají už prozaičtější názvy, Malý a Velký Travičný. Na okraji obce Lutová se napojuji na jinou cyklostezku a pokračuji přes malý kopeček (vzácnost!) do Žíteče.

Připravil jsem si poměrně komplikovaný itinerář. Trasa nevede jen po silnicích a cyklostezkách. Nasměroval jsem ji i na lesní cesty a jednu takovou odbočku jsem právě minul. Nevadí. Zjistil jsem to poměrně hned, navíc jsem spatřil i další Černou. Velkou Černou. Největší rybník v okolí Žíteče.

Pár stovek metrů se vracím a pokračuji po hrázi rybníka Blato. Velikostí si rozhodně nezadá s Velkou Černou, kterou jsem před chvílí ryzím omylem navštívil. Na každém metru však rybník vypadá jinak. Z nejvýchodnějšího cípu je pěkný pohled na dva zarostlé ostrovy. Mnohokráte zastavuji a fotografuji. Zvykám si. Fotozastávky budou tvořit dobrou třetinu času stráveného na cestě. Dolů z kola, na kolo. Dolů z kola, na kolo. A znovu, a znovu.

Pár minut jízdy a opět z kola. Zastavuji u zarostlého rybníka u Mirochova. Jméno v mapě nemá. Ovšem jeho hladina je zcela pokryta řasami a vodními travami. Oživení vzhledem k předchozím pohledům na hladiny rybníků.

Za Mirochovem cesta vchází do lesa. Dvojitý červený pruh na prvním stromu mě upozorňuje, že vjíždím do rezervace. A ne ledajaké. Jmenuje se Losí blato u Mirochova (PR). Rezervace je prostorem, kde dříve existovalo velké rašeliniště. Rašelina se tu ovšem ve velkém těžila a vzácné území bylo poničeno. Zůstaly odvodňovací kanály, živá prameniště, která v současnosti tvoří ideální prostředí pro populaci borovice blatky, smrku ztepilého a borovice lesní. A co víc. Dostatek úkrytů v lese umožňuje výskyt losa evropského.

No to mě podrž. Nechtěl bych tady na lesní cestě závodit s losem.

Cesta pokračuje lesem, poté lukami, blížím se k obci Staňkov. U ní se rozkládá osmý největší rybník celých jižních Čech, Staňkovský. Většina cest a komunikací vedoucích po břehu rybníka (moc jich ovšem není) se proplétá tábořišti a kempy. Tam se mi nechce. Jediným přijatelným místem s jakýmsi výhledem alespoň na část rybníka je jeho hráz přímo ve Staňkově. Zastavuji u letitých dubů, očima přejíždím rozlehlou vodní hladinu.

Obracím zpět a kolem malého rybníka Mařka mířím do Chlumu u Třeboně. Před městečkem cesta sleduje západní břeh rybníka Hejtman. Mnohokráte zastavuji, přicházím ke břehu, fotografuji.

V uších mi zní slova Hrubínovy básně:

Tak slunný, rozlehlý život před sebou mít
jako tvá hladina, na níž prostíráš klid,
oblohy slavnostně vzduté,
blankytu plný rybníku, na kterém vítr čeřívá vlny!

(František Hrubín: Rybník Hejtman, motto k Srpnové neděli)

Jo. Ještě si z té školy něco pamatuji. Praktikuji teď u Hejtmana něco, co by se dalo nazvat aplikovanou poezií. S poezií je to stejné jako s hudbou. Poezie by měla duši hladit, primárně vyvolávat příjemné pocity. Aplikuji Hrubína na duši moji, na místě, kde jsou vlastně jeho verše doma. A zjišťuji, že mi v této chvíli na břehu Hejtmana neschází vůbec nic. Možná trochu více času.

Rybník Hejtman byl vybudován už v roce 1554 na Koštěnickém potoce. Ten vytéká zpod hráze rybníka v Chlumu u Třeboně. Poté se klikatí zámeckým parkem, do kterého se ne a ne dostat. Oplocení, zamčená vrata, až při zpáteční cestě najdu vstup do parku z opačné strany.

Nezbytná fotografie sochy sv. Jana Nepomuckého na hrázi rybníka. V Chlumu se v této chvíli nezastavuji, na to bude čas až při zpáteční cestě. Pokračuji dále k jihu. Kolem rybníků Točník a Purkrabský mířím do Klikova. Tady obracím na západ. Do vodácké Mekky mi zbývají pouhé dva kilometry.

Suchdol nad Lužnicí. U mostu půjčovna lodí, vodácké tábořiště. Nic jiného bych tu ani nečekal. Vodácký kolorit na každém kroku. V letošním červnu i dostatek vody. Vodáci musí mít radost. Přemýšlím, je s podivem, že jsem k této aktivitě téměř nepřičichl.

************************************************************************************

************************************************************************************

Fotografie Lužnice i dalšího jejího ramene, moje cesta se na tomto místě obrací zpět. Kousek po hlavní silnici, poté odbočuji k zatopeným pískovnám Cep I a Cep. Nádrže vzniklé po těžbě písku, postupně propojované. Dnes jsou oázou klidu, jedno z nejlepších míst ke koupání široko daleko. Na můj podiv je tu dnes plavců jako do mariáše. Přestože jsou podmínky ke koupání ideální.

Propojené pískovny Cep I a Cep objíždím po východním břehu. Ten zároveň tvoří západní hranici Přírodní rezervace Na Ivance, která zahrnuje meandrující tok Lužnice severně od Suchdola a jeho nejbližší okolí. Přiblížit se na kole břehům řeky je však v těchto místech téměř nemožné. K Lužnici se dostávám až u Majdaleny, nad severním okrajem pískovny, na silničním mostě.

Po frekventované silnici mířím do obce Hamr. Tady z hlavní silnice uhýbám a kolem lesního rybníka Zájezek se vracím do Chlumu u Třeboně. Cesta mě přivádí k mému překvapení přímo do zámeckého parku, kolem Koštěnického potoka. A objevuji i místo, kudy se lze do oploceného parku legálně dostat.

Chlumu si v této chvíli budu všímat více. Čeká mě jediný pořádný kopec na této cestě. Silnice zprudka stoupá ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který je dominantou celého Chlumu. Zastavuji, shůry si prohlížím městečko, fotografuji. V malém obchůdku s cenami podobnými těm, jaké mají v centru Prahy, doplňuji tekutiny.

Z jediného kopce mé dnešní cesty dolů. Na konci Chlumu odbočuji vlevo na červené značení pro pěší turisty a pokračuji po něm cestou necestou k oblasti, kde je nevídaná koncentrace rybníků.

Nejprve rybníky Nový a Starý Kanclíř. Staleté duby na hrázi, musí toho pamatovat opravdu dost. Nemohu nezastavit a zvěčnit alespoň některé z nich. A všude na březích opět trsy divokých žlutých kosatců.

 

U nejsevernější výspy Starého Kanclíře odbočuji na zpevněnou cestu, která se v délce několika kilometrů proplétá mezi největšími rybníky této oblasti. Prvním z nich je Staré jezero. Rybník o rozloze kolem osmdesáti hektarů a jeho nejbližší okolí jsou součástí Přírodní rezervace Staré jezero. Mnohé ostrovy jsou útočištěm značného počtu ptáků. Uvedu alespoň potápku černokrkou, pochopa rákosního, chřástala vodního. Také zde občas hnízdí orel mořský.

Objíždím rybník ze dvou jeho stran. Trvá mi to dlouho. Vždy několik desítek metrů, z kola dolů, fotografovat. Ale jinak se nedá. Nádherná krajina lahodící oku.

Zpevněná cesta v další části tvoří hráz mezi rybníky Staré jezero a sousedním Starým Hospodářem. Ten je dalším ze seskupení zdejších rybníků, za jejichž vznikem stál současník a pokračovatel Štěpánka Netolického Mikuláš Ruthard z Malešova.

Opět zastavuji na zarostlém břehu a fotografuji. Zbystřím. Nad jedním z ostrovů krouží dva mohutní dravci. Nemohu se mýlit, orli mořští. Chvíli je pozoruji, moc se jim to asi nelíbí. Nabírají rychlost a míří k jednomu ze sousedních rybníků.

Tím je rybník Podsedek. Podle dostupných údajů byl založen mnohem později než všechny sousední rybníky. Zajíždím jen kousek na hráz, fotografuji, vracím se. Kolem Podsedku moje další cesta nevede. Opouštím velmi pěknou část Třeboňska, tady se mi opravdu líbilo.

To ovšem neznamená, že by další část mé cesty byla nezajímavá nebo zajímavá méně. Vstupuji (pardon, chozením jsem nejspíš posedlý, správně vjíždím) do rozlehlé Národní přírodní rezervace Stará a Nová řeka. Původně bylo toto území chráněno v rámci tří samostatných maloplošných zvláště chráněných území: NPR Stará řeka, PR Meandry Lužnice a PR Novořecké močály. Tato území byla 1. srpna 2013 spojena do současné podoby. Národní přírodní rezervace zahrnuje tok Lužnice od Majdaleny až po Hvížďalku u Staré Hlíny na Staré řece, a ke Stříbřeckému mostu na Nové řece. Národní přírodní rezervace Stará a Nová řeka chrání lesy a mokřady kolem obou toků, společenství vodní a mokřadní vegetace, na ně navázanou faunu. Žije tu řada vzácných a ohrožených živočichů i rostlin.

Použil jsem názvy Stará a Nová řeka. Blížím se k místu, kde oba tyto názvy dostávají svůj význam. Jmenuje se Rozvodí.

Rozvodí je místem, kde se z původního toku Lužnice odděluje umělý kanál nazývaný Nová řeka. Dlouhý je 13,46 km. Vybudován byl Jakubem Krčínem z Jelčan ve stejné době, ve které byl jím budován náš největší rybník, Rožmberk. Nová řeka slouží jako obchvat Rožmberka, odvádí část záplavových vod do řeky Nežárky a slouží i k napájení soustavy rybníků u Vitmanova. Původní tok, Stará řeka, pokračuje do 15 km vzdáleného Rožmberka.

Stojím u větvení řeky, prohlížím si mohutné sklopné jezy na Rozvodí. Vybudovány byly po povodních v roce 2002 a jsou schopny do určité míry regulovat průtok v obou tocích.

 

Vracím se zpět. Moje další cesta povede podél Nové řeky, rezervací, až k její severní hranici u Stříbřeckého mostu.

Míjím rozlehlé mokřady. Vybavují se mi informace ze stránek Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky. Hydrologický režim téměř stovky tůní a slepých ramen v rezervaci je v posledních letech negativně ovlivněn počtem a vydatností povodňových vod. Mnohé tůně tak vůbec nejsou proplachovány, vzhledem k silnému odpadu z okolních stromů se rychle zazemňují.

Je to tak. Lužní lesy a mokřady potřebují pravidelné příděly vod. Pokud tyto nejsou, ať z jakýchkoli důvodů, krajina svůj obraz mění. A týká se tu určitě i té, kterou právě projíždím. Vody je tu poskrovnu, mokřadům určitě hodně chybí.

Přejíždím Stříbřecký most, hned za ním se objevuje osamocené stavení. Ne ledajaké. Je to hospoda, kde vaří. Neměl jsem o ní tušení a je v této chvíli darem přímo z nebes. Nemusím jezdit na večeři do Stráže nad Nežárkou.

Hospoda má přiléhavý název. U Emmy Destinnové. Ano v nedaleké obci Stříbřec stával statek rodiny Hofbauerů, který známá operní pěvkyně často navštěvovala.

Ačkoli jsem téměř jediným hostem, čekám na večeři opravdu dlouho. Odpouštím však personálu, cesta do Stráže by trvala déle. Takto už jen necelých pět kilometrů do Pístiny. Jsem nanejvýš rád, když po sedmé večer sesedávám, dnes už naposledy, z kola.

mapa s kilometrickými údaji: