Západním okrajem Litenčické pahorkatiny

Dívám se, tři měsíce se na těchto stránkách neobjevila reportáž z mých cest…

Objevit se ani nemohla. Nikde jsem totiž nebyl. Je to neobvyklé, takovou proluku si za poslední desetiletí nepamatuji, ale je to tak. Naplno jsem se věnoval lezení, a pokud jsem někam vyrazil, tak jen do skal.

Neuskutečnit jediný výlet? Jen těžko pochopitelná věc. Bylo nádherné babí léto. Proteklo mi však mezi prsty a najednou je tu prosinec. Vánoce klepou na dveře. Musím do přírody. Napravit, co se ještě napravit dá.

Jak je to s počasím? Během čtyřdenního pracovního volna se rýsují dva dny, které by výletu mohly být nakloněny. Slunečno, mrazivo, meteorologická situace slibující pěknou viditelnost a dalekou dohlednost. Jen se utvrzuji: nesmím už váhat.

Úterý, tři hodiny ráno…

Po předvčerejší noční směně jsem nespal. Jel jsem rovnou z práce na lezeckou stěnu. Potom další a další povinnosti a zařizování, a najednou večer. Pár hodin spánku, zvoní budík. Tak takhle nějak musí vypadat mrtvice. Chci vidět toho, kdo mě z té postele dokáže zvednout. Deset minut formuluji výmluvy sám pro sebe, vymýšlím náhradní termín. Nakonec rezignuji. Pozdější výčitky by mě nejspíš srazily až na dno.

Dospávám v autobuse. Přemýšlím nad dnešní trasou. Mám ji pečlivě připravenou. Vybral jsem cesty v západní části Litenčické pahorkatiny. Letos v březnu jsem toto pohoří přešel od západu na východ. Západní části jsem ovšem tolik pozornosti nevěnoval. Doplním si poznatky dnes.

Začínám v obci Orlovice, jihovýchodně od Vyškova. Krom putování samotného se chci podívat na místní hřbitov, kde jsou pochováni mí prarodiče.

Noc ještě neskončila. Na kopci nad Orlovicemi září kostel sv. Václava. Umělé osvětlení z něj dělá dominantu, která je vidět z velké vzdálenosti. Pospíchám vzhůru, abych stihl tuto scenérii vyfotografovat. Nechávám mobil mobilem, ani záznam trasy nezapínám, stačí později.

Jenže fotografovat za tmy z ruky prostě nejde a stativ s sebou netahám. Z fotografií nebude nic. Rychle se však rozednívá a po chvíli je už dostatečné množství světla.

Na hřbitově zapaluji svíčku. Je chladno. Přioblékám se a pokračuji dál. Musím se hýbat.

Po modrém značení pokračuji lesem, vysoko nad Orlovicemi. Ale jen chvíli. Cesta brzy klesá, scházím do údolí Pavlovického potoka. Má jarní cesta Litenčickou pahorkatinou vedla z tohoto místa podél potoka až do Pavlovic. Neznačenou cestou kolem Žešovské hájenky. Do Pavlovic směřuji i dnes. Budu však sledovat modré značení. Cesta je to delší, ale mám k tomu důvod. Před necelými deseti lety jsem tudy procházel a v lese náhodou objevil jakýsi historický mezník. Zaujal mne tehdy. Slíbil jsem si, že o něm zjistím něco více. Nedovedu říci proč, ale nestalo se tak. Navíc jsem zapomněl, kde přesně historický kámen stál. Bylo to někde mezi stromy poblíž značené cesty. Bedlivě sleduji les nalevo ode mne, nevidím však nic. Kde to mohlo být?

Nevím. Propátrám můj archiv fotografií, zda jsem mezník nevyfotografoval. Podívám se také do staré GPS (to mě mohlo napadnout ještě před cestou), zda jsem neuložil jeho pozici. Pokud neuspěji, mohl bych se zeptat hajného z žešovské hájenky. Možná by věděl. Slibuji si, že tentokrát to nenechám plavat.

No nic. Pokračuji k rozcestí na Zadním jezírku. Tady se cesta lomí a pomalu se svažuje do Pavlovic. Svítá. Ranní paprsky prozařují les, zvýrazňují podzimní barvy listů. Rozpouštějí také mlhu v údolí. V Pavlovicích už po ní není ani stopy. Poslední metry sestupu do vsi jsou však strastiplné. Na hladkém asfaltu vrstva ledu a obejít místo není kudy.

Od kapličky na návsi pokračuji chvíli po silnici směrem na Bohdalice. Značení pak silnici opouští a vede polní cestou. Obcházím vrchol kopce Špinberk (jestli se nemýlím, místní mu říkají Liščák). Z jeho úbočí se otevírají pěkné pohledy do kraje.

Krajina západní části Litenčické pahorkatiny je zvlněná četnými kopci. Je intenzivně obhospodařovaná zemědělsky. Pole střídá pole, ta jsou oddělena starými polními cestami. Zelené ozimy se v tomto období střídají s hnědou zoranou půdou. Pole tak vytvářejí zajímavé geometrické obrazce, které lahodí lidskému oku (to nejlepší v tomto smyslu však teprve přijde). Fotografuji, fotografuji a fotografuji. Jinak to nejde.

Horší je to se zmíněnými cestami. Po vydatných deštích jsou rozblácené. Ze svých bot každou chvíli odstraňuji doslova kilogramy bláta. Ale moc velký smysl to nemá. Sotva boty očistím, nalepí se bláto nové.

Procházím obcí Kozlany. Další polní cesta mě pak vyvádí vysoko nad obec. Otevírají se odtud pohledy k nejvyššímu vrcholu Litenčické pahorkatiny, Hradisku. Pár stovek metrů, cesta kulminuje a začíná klesat. Tady pole doslova hrají barvami a geometrické linie polí předvádějí, co umí. Do toho hra stínů, a výsledkem jsou pohledy, které často vyhledávají i profesionální fotografové. Najdou tu kompozice, které jinde neobjeví.

Opět a opět kilogramy bláta na botách. Cesta se pozvolna svažuje k dalším dvěma obcím. Vlastně je to jedna obec sestávající ze dvou samostatných částí. Kojátky a Šardičky. Bráno abecedně. Procházím jimi však v protiabecedním pořadí.

V této části Litenčické pahorkatiny si roviny příliš neužijete. Je to vždy jen předzvěst dalšího stoupání. Na chvíli však malý odpočinek od bláta. Prozřetelný značkař cestu nasměroval do lesa, kde je cesta suchá. Nicméně les po chvíli končí a bláto je tu zas.

Cesta se obrací k západu. Míjím letitou Černčínskou lípu. Je to chráněný strom. Mohutný, nádherný. Údajně byl vysazen v období třicetileté války. Tedy 400 let. Úctyhodný věk.

Obec Černčín, jejíž jméno lípa nese, se nachází nedaleko. A z ní je to už jen kousek do Bučovic.

Procházím náměstím, prohlížím si renesanční zámek z konce 16. století. Malé občerstvení v pekárně na náměstí a pokračuji dále. Čeká mě druhá etapa cesty. Do Slavkova u Brna. Po silnici by to tak daleko nebylo, turistická cesta je však delší. Nabízí mnoho zajímavostí a nabízí nádherné výhledy do kraje.

Výškové metry, které jsem sestupem do Bučovic ztratil, v krátkém úseku doháním. Po chvíli jsem opět vysoko nad městem. V dálce, na stráni pod kopcem se rozkládá obec Letonice. Do dáli svítí tamější kostel sv. Mikuláše. Je dominantou Letonic. Podobně jako kostel v Orlovicích, i tento je vidět z velké dálky.

Letonice jsou táhlá obec. Z dolního okraje na horní je to pěkných pár výškových metrů. Stoupám obcí vzhůru. Napravo se v poli tyčí kovová konstrukce. Schody vedoucí na plošinu – je to rozhledna? V mapě žádná zakreslená není. Ptám se místního občana, ano, je. Jenže soukromá. Prý však není problém se s majitelem domluvit. Ochotný pán mi vysvětluje cestu. Doprava a zase doprava. Nemůže to být daleko, rozhledna je kousek nade mnou.

Jenže to další doprava je až kdesi v nedohlednu. Musel bych obejít rozlehlý lán, abych se k rozhledně oklikou dostal. Jiná cesta není a přes rozbahněné pole se jít nedá. Rezignuji. Takovou ztrátu času si dovolit nemohu, ve čtyři odpoledne musím být v Brně. Navíc další cesta vede vysoko nad obec. Odtud budou rozhledy možná ještě lepší.

A je to tak. Od rozcestí značených cest u Letonického hájku se otevírají pohledy opravdu daleké. Ždánický les s nejvyšším vrchem U Slepice, Chřiby s Brdem, nejvyšší část Litenčické pahorkatiny s Hradiskem. Zajímavé místo. Středomoravské Karpaty sestávají ze čtyř menších pohoří. Kromě zmíněných je to ještě Kyjovská pahorkatina. A z tohoto místa vidím nejvyšší vrcholy tří z těchto pohoří. Nádhera. Vše je ovšem vykoupeno neskutečným množstvím bláta. V tomto ohledu nejhorší úsek celého putování.

Cesta se přehupuje přes kopec (marně zjišťuji jeho jméno). Odtud se pro změnu otevírají pohledy ve výseči sever – jihozápad. Na jihozápadním horizontu se rýsuje hřeben Pálavy. Na západě, za Slavkovem u Brna, Pracký (či Pratecký) kopec s Mohylou míru a radarem, na severozápadě Hády s vysílačem, více na severu kopce Drahanské vrchoviny.

Pár kilometrů přede mnou, ještě před Slavkovem, se v terénu táhnou zajímavé terasy. Nemám tušení, oč se jedná. Mapa nic neprozrazuje, jen rovnoběžné vrstevnice. Sady? Nevím, dost možná. Rozhodně vzhledově zajímavé. Možná i fotogenické. Ale taková je téměř celá dnešní trasa.

Zeleně značená turistická cesta, na kterou jsem se napojil v Bučovicích na náměstí, a která mě povede až do Slavkova u Brna, nese jméno Cyrilometodějská stezka. Respektive, je to jedna z větví Cyrilometodějské stezky. Spojuje poutní místa Vranov (u Brna) a Velehrad. Její délka je 98 kilometrů.

Kochám se dalekými rozhledy. Pokračuji dále a pomalu se přibližuji ke Slavkovu. Ještě mě však čeká, krom rozhledů, několik zajímavostí. Poblíž mé trasy se nachází Přírodní památka Mrazový klín. Jde o jeden z největších mrazových klínu ve střední Evropě. Odkrytý byl při těžbě písku. Snažím se ho najít, objevuji však jen malý lom. Mrazový klín je ještě kousek dál. Zablácený terén mě však dále nepouští. Tak příště.

Scházím zalesněným kopcem nesoucím jméno Vinohrady. Na jeho úbočí se nachází poutní místo Lutršték. Léčivá studánka nacházející se na tomto místě přitahovala v 19. století poutníky z celého okolí. Odtud název z německého výrazu Lauter Steg, samá pěšina. Mělo zde dojít i k zázračným uzdravením. Malá kaplička, která odnepaměti stávala u pramene, tu stojí dodnes.

Místní voda prý skutečně byla proslulá. Nemocní si ji nechali dovážet až do velkých vzdáleností.

Z daru poutníků byl nad pramenem v letech 1867 – 1878 postaven kostel. Zasvěcen je Panně Marii Bolestné. Nedávno byl zrekonstruovaný a je dominantou celého okolí.

Cesta mě dalším klesáním přivádí do údolí Nemčanského potoka. Jen malou chvíli rovinka a následuje nepříjemné stoupání po poměrně frekventované silnici. Dnes už to bylo mnoho stovek výškových metrů, ale toto je už poslední stoupání dnešního putování. Na temeni kopce další a další přenádherné rozhledy.

Slunce se už před nějakou chvílí zhouplo přes nejvyšší bod své dnešní trajektorie. Opět se ochlazuje. Co víc, fouká silný, mrazivý vítr. Rukavice, další vrstva prádla.

Po hřebeni se dostávám k vrcholu kopce Urban, kde se nachází další sakrální objekt. Kaple sv. Urbana. Byla postavena v roce 1712 a zasvěcena je papeži sv. Urbanovi, patronovi vinařů, sadařů a zahradníků. V čase bitvy u Slavkova kapli využili francouzští vojáci jako pozorovatelnu. Sledovali odtud pohyb nepřátelské, rusko – rakouské armády.

Od kaple je pěkný pohled na Slavkov u Brna. Město je známo především bitvou u Slavkova, která se nedaleko odtud odehrála v prosinci roku 1805. Historické jádro Slavkova u Brna je městskou památkovou zónou. Její dominantou je zámek, známý i pod německým jménem Austerlitz. Patří k nejmohutnějším barokním zámkům na Moravě. Má 115 pokojů, kolem zámku se rozkládá impozantní park ve francouzském a anglickém stylu. Po bitvě u Slavkova zde bylo 6. 12. 1805 podepsáno příměří mezi Rakouskem a Francií.

V rámci už poměrně malých časových možností si zámek prohlížím. Pak už jen cesta na nádraží. Očistit poslední zbytky bláta. Bylo ho dnes opravdu dost..

Na začátku dnešního dne byl pocit – jak ho jen popsat – výlet pro výlet, chůze pro chůzi. Ve Slavkově u Brna mám pocit zcela opačný. Byla to nádherná túra. Ve všech směrech podařená.

************************************************************************************

údaje o trase a mapa: