Ze Smolenic na Plavecký hrad

Ze Smolenic na Plavecký hrad

Ze Smolenic na Plavecký hrad

Poslední túra roku 2018 mě zavedla do Malých Karpát. Možná jsem tím založil pěknou tradici. Mířím tam i v předsilvestrovském dni roku 2019…

Malé Karpaty jsou k turistům neobyčejně štědré. Můžete tu chodit celé dny a týdny, budete přitom poznávat nová a nová místa, nové a nové zajímavosti a krásy. Nemám představu, kolik času bych na podrobné poznání těchto kopců a dolin potřeboval. Bezpochyby by to byly v řádech roky.

Na túru se vypravuji den před Silvestrem. V terénu improvizuji jen málo. Nevymýšlím trasu až na místě. Ani by to nešlo. Je třeba se na místo dopravit, a taky z místa odjet. Musím se řídit faktem, že veřejná doprava nejezdí na objednávku, podle mých okamžitých potřeb.

Cestu si tudíž připravuji s předstihem. Nejsem v tomto směru konzervativní. Nepatřím mezi ty, kteří stále běhají po horách s papírovou analogovou mapou. Trasu mám uloženu v mobilní aplikaci; vyloučím tím především bloudění. Kufrování, jak turisté říkají.

Stejně tak jsem se připravoval i tentokrát. Přemýšlel jsem, kam túru nasměrovat. Před rokem jsem chodil v jižní části pohoří. Cestu jsem vedl přes vrchy Vysoká a Vápenná. Ty patří v rámci Malých Karpát k nejvyšším. Letos bych mohl ještě o něco výše. Vlastně nejvýše, kam to v těchto kopcích jde. Na Záruby.

Rozhodnuto.

Ideálním výchozím místem pro výstup na nejvyšší bod Malých Karpát jsou Smolenice. Obec proslavená nádherným zámkem. K němu míří mé první kroky.

Zámek však není zdaleka jedinou zajímavostí ve Smoleniciach či blízkém okolí. Nedaleko obce se nachází hradisko Molpír. Jedna z nejvýznamnějších kulturních památek ze starší doby železné na území Slovenska. Západně od obce se rozkládá Smolenický kras. V Malých Karpatoch patří mezi ty rozlohou menší. Nicméně turisté tu najdou jedinou veřejnosti přístupnou jeskyni Malých Karpát, Driny. A v neposlední řadě je to renesanční kostel Narodenia Panny Márie vystavěný v letech 1642 – 1644 hrabětem Gabrielom Erdödym a jeho manželkou Máriou Pálfyovou.

Smolenice. Sedembolestná Panna Mária

Smolenice. Sedembolestná Panna Mária

Smolenice. Kostel Narodenia Panny Márie

Smolenice. Kostel Narodenia Panny Márie

Kolem kostela stoupám k zámku. Cesta mě přivádí nejprve do rozlehlého zámeckého parku. Je odtud pěkný pohled na zámek. Na straně opačné se rýsují kontury zašpičatělého vrchu Veterlín a nedalekého oblého Čela. Zatím jen letmé pohledy a pokračuji dále. Fotografovat budu až cestou zpět. Je časné ráno a světelné podmínky dosud nejsou ideální.
Zámek Smolenice byl dostavěn až v roce 1953. Je tedy nejnovější stavbou tohoto druhu na území bývalého Československa. Od té doby slouží jako kongresové centrum Slovenskej akadémie vied.

Smolenice, zámecký park. Veterlín a Čelo

Smolenice, zámecký park. Veterlín a Čelo

Smolenice, zámek

Smolenice, zámek

Lze tušit, že historie zámku sahá do minulosti mnohem vzdálenější. Na tomto místě stával od 14. století středověký hrad. Byla to poslední z pevností, které měly chránit malokarpatské průsmyky. Na hradě se vystřídala řada majitelů. V 16. století přešel do majetku rodu Országů a posléze Erdödyů, kteří hrad vlastnili další dvě století. V roce 1777 přebral hrad a celé smolenické panství Ján Pálffy. V té době už byl neobydlený a chátral. Erdödyové na jeho údržbu neměli peníze. V době napoleonských válek hrad vyhořel. Z původního hradu zůstala jen pětiboká hlavní věž a část opevnění. Až v roce 1887 začal hrabě Jozef Pálffy se sanací hradu. K budování současného zámku přikročil až na počátku století dvacátého. K dokončení stavby však došlo až po roce 1945, kdy už byl vlastníkem stát. V roce 1953 došlo k předání současnému uživateli.

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Přístupný pro turisty, alespoň částečně, je zámek v hlavní turistické sezóně. Hodná paní vrátná mě však pouští na nádvoří. Rozhlížím se, fotografuji. Z několika míst na hradbách je vidět daleko na východ. Co se tam ale nachází, jen tuším. Trnavu a její okolí halí hustý opar. Jen z chladících věží jaderné elektrárny v Jaslovských Bohuniciach stoupají sloupy vodní páry. Možná se postupem dne opar rozplyne a ze Zárub a jiných míst bude vidět víc.
Přemýšlím také, jaká pohnutka musela komunistické vedení Československa vést k dostavění zámku. Ale zaplať pánbůh za to. Zámek je velmi pěkný, malebný. Často si jej vybírají filmaři pro scény svých filmů.

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Zámek Smolenice

Vracím se zpět do parku. Pár fotografií a vydávám se vzhůru na Záruby. V myšlenkách se vracím k loňské túře. Počasí bylo tehdy víceméně zimní. Na Vysokej, nejvyšším bodě tehdejší cesty, sníh a led. Sestup pak velmi opatrný. Dnes je to však zcela jiné. Sněhu minimálně. Pokud vůbec nějaký je, tak ve formě řídkého poprašku. Tuším však, že sestupy nebudou o nic jednodušší než před rokem. Nikoli však vlivem ledu, nýbrž bláta. Jestli se přes den oteplí, bude ho požehnaně. Jednou větou: v Malých Karpatoch vládne před Silvestrem krásné předjaří.

Smolenice, zámecký park. Veterlín

Smolenice, zámecký park. Veterlín

Cestou na Záruby

Cestou na Záruby

NPR Záruby

NPR Záruby

NPR Záruby

NPR Záruby

NPR Záruby

NPR Záruby

Po modrém značení stoupám k rozcestí Čertov žlab. Výškový rozdíl mezi Smolenicami a Zárubami je pět stovek metrů. Stoupání však v žádném místě není extrémně prudké. Bez zardění se dá říci pohodová trasa. U rozcestí potkávám několik turistů. Stoupali jinou cestou než já, Čertovým žlabom. Zajímá mě, zdali je schůdný. Z různých článků vím, že za náledí či bláta to tam není jednoduché. Budu tudy sestupovat, proto mě informace zajímají. Ale dostávám pozitivní zprávy. Žádný problém.

Bukový les s přibývajícími výškovými metry přechází v dubový. Objevují se popadané stromy. Nikdo je naštěstí neodklízí. Tady, v NPR Záruby, vše zůstává tak, jak příroda zavelí.

Pod Zárubami

Pod Zárubami

Porost řídne. Pár minut a stojím na nejvyšším bodě Malých Karpat. Je tu už živo a dnes ještě bude. Vždy na konci roku sem v rámci turistických předsilvestrovských výšlapů míří stovky turistů.

Záruby

Záruby

Záruby

Záruby

Záruby

Záruby

Několik fotografií. Záruby příliš rozhledů nenabízejí. Jen omezené pohledy k jihu a jihozápadu. O mnoho lepší výhledy nabízí Havrania skala. Ta se nachází půl hodiny cesty odsud. A o dvě stě metrů níže. Mířím tam, stejnou cestou se budu vracet zpět.

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

Tedy další a další výškové metry. Malé Karpaty jsou v tomto směru velmi specifické. Na relativně krátké trase tu dokážete nastoupat stovky metrů. Během dvacetikilometrové túry přes tisíc výškových metrů, žádný problém.

Cesta na Havraniu skalu klesá pomalu. Že je tu dvou set metrový výškový rozdíl, bych ani ve snu nehádal. Terén tu dokonale mate. Jen nohy to cítí…

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

Hřeben na Havraniu skalu

V některých místech nabízejí průseky lesa pohledy do kraje. Na severovýchodním horizontu se rýsuje hřeben Bílých Karpat. Rozeznávám jejich nejvyšší vrchol, Velkou Javořinu. Na severu je vidět město Senica, blíže vojenský prostor Záhorie.

Bílé Karpaty a Velká Javořina z hřebene Zárub

Bílé Karpaty a Velká Javořina z hřebene Zárub

Zmínil jsem, že na Zárubách bylo živo. Na Havranej skale je to umocněno na desátou. Lídí jak u Michalskej brány v Bratislave, jen těžko se prodírám na místo, odkud mohu fotografovat. Dávat si přitom musím velký pozor, aby mě někdo z rozjařených turistů nepostrčil na dno propasti pode mnou.

Havrania skala

Havrania skala

Smolenice z Havranej skaly

Smolenice z Havranej skaly

Havrania skala, pohled k jihozápadu

Havrania skala, pohled k jihozápadu

Záruby z Havranej skaly

Záruby z Havranej skaly

Havrania skala. Pohled k severovýchodu

Havrania skala. Pohled k severovýchodu

Ano. Konec roku se tu už oslavuje ve velkém, alkoholu spousta. Ještě, že nikoho nenapadlo přinést petardy a podobné neřádstvo. Pospíchám rychle pryč. Další moje cesta už povede méně navštěvovanými místy a snad bude klidněji. Předtím mě však čeká návrat na Záruby.
Potkávám znovu staršího turistu, se kterým jsem hovořil nad Čertovým žlabom. Upozorňuje mě, že ze Zárub je dnes při troše šikovnosti (nutno popojít na méně přístupné místo) vidět náhorní plošinu Schneeberg s nejvyšším vrcholem Klosterwappen. Ten není vidět zrovna každý den. Od Vídně je vzdálen asi 70 kilometrů, celková dohlednost je tedy dnes v tomto směru kolem sto padesáti kilometrů. Děkuji mu za informaci. Sám jsem si nevšiml a tohle si nemohu nechat ujít.

Stoupám zpět k Zárubám. Během hodiny, kdy jsem si poodskočil na Havraniu skálu, sem přišly desítky, možná i stovka turistů. Nemám chuť prodírat se mezi nimi. Pokud se nemýlím, měl bych Schneeberg spatřit i z Čiernej skaly, kam dojdu v popoledních hodinách.

Podruhé se vrcholu Zárub proto už vyhýbám, sestupuji nad Čertov žlab. Ještě jednou ověřuji průchodnost, vyčtené informace neberu na lehkou váhu. Asi však musím vypadat směšně. Jak posléze zjišťuji, na sestupu žlabem nic složitého není. Jenom během dneška jsem už narazil na podstatně krkolomnější místa.

Čertov žlab

Čertov žlab

Čertov žlab

Čertov žlab

Na skále v Čertovom žlabu si všímám pamětních desek. Vyryta jsou na nich jména trampů, kteří už mezi námi nejsou. Nic bližšího se mi zjistit nepodařilo. Vím jen, že nedaleká Trnava, potažmo Malé Karpaty, byly baštou trampingu na západním Slovensku, podobně jako Brno a údolí Oslavy na Moravě.

Pamětní desky v Čertovom žlabe

Pamětní desky v Čertovom žlabe

Vycházím ze žlabu a lesní cestou dále sestupuji k louce u rozcestí Vlčiareň. Tady jsem měl v itineráři naplánovánu odbočku k jedinému vodopádu na území Malých Karpát. Jmenuje se Hlbočanský. Problém je v tom, že vodopád vodopáduje sporadicky, jen pokud není zdrojnice (potok) vyschlá (to dá rozum). Dnes ovšem potok vyschlý je. Nemá smysl k vodopádu chodit.

Vlčiareň

Vlčiareň

U rozcestí se napojuji na Naučný chodník Smolenický kras. Sledovat budu jen jeho krátkou část k jeskyni Driny. Co se panelů naučné stezky týče, mám smůlu. Potkávám jen ty, které se zabývají historií lesnictví v oblasti. O krasových jevech tady ani slovo. Až u odbočky k jeskyni.

Jeskyně Driny, jak už jsem napsal, je jedinou veřejnosti přístupnou jeskyní na území Malých Karpát. V oblasti tohoto pohoří je známo asi 300 jeskyní. Otvor na Drinkovom vrchu, kde se jeskyně Driny nachází, znali lidé už od 19. století. Do podzemních prostor se podařilo proniknout až ve 30. letech minulého století. Délka jeskyně je 680 metrů, zpřístupněno je 410 metrů. Jeskyně je zimovištěm několika druhů netopýrů.

U jeskyně Driny

U jeskyně Driny

Možná i to je důvod, proč je jeskyně v zimních měsících uzavřena. Nemusí mě tedy mrzet, že dnes bych její návštěvu vynechal. Nicméně rád se sem vrátím. Jeskyně má pěknou krápníkovou výzdobu, je zajímavá z geologického hlediska.

Další sestup. Tentokrát k okraji rekreačního střediska Jahodník. Kolem chatek a chat postupuji poté dále na západ. Podmáčenými loukami, řídkými lesy. Tady v dolině je to jiné než na hřebeni. Kousek před rozcestím Horáreň Polámané přicházím na louku s odpočívadlem, křížem na dubu, a také pohledem k mému dalšímu cíli. K Čiernej skale. Tyčí se daleko a pěkně vysoko. Pozoruji strmé vápencové bradlo. Bude to náročné. V nohách už pomalu tisíc výškových metrů mám, tady mě čekají další tři stovky. V závěrečné fázi pak poměrně prudký výstup.

Podmáčené louky u Jahodníka

Podmáčené louky u Jahodníka

U horárne Polámané

U horárne Polámané

U horárne Polámané. Vpravo Čierna skala

U horárne Polámané. Vpravo Čierna skala

Čierna skala

Čierna skala

Čierna skala

Čierna skala

Nemá smysl fňukat, ani si posteskávat, trasu sem si zvolil sám. Navíc mě čekají nejhezčí rozhledy celého dne. Přicházím do sedla mezi Čiernou skalou a vrcholem Polámané. Odtud prudce stoupám serpentinami chodníku na hřeben Čiernej skaly. Proti mně sestupují dva turisté, jinak pusto, prázdno. Čierna skala asi příliš neláká. Nerozumím tomu, proč. Je to úžasné místo. Otevírají se tu daleké pohledy k jihozápadu.

Na Čiernej skale, pohled k jihozápadu

Na Čiernej skale, pohled k jihozápadu

Na Čiernej skale, pohled k jihu

Na Čiernej skale, pohled k jihu

Na Čiernej skale, pohled k jihu

Na Čiernej skale, pohled k jihu

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Na Čiernej skale

Schneeberg z Čiernej skaly

Schneeberg z Čiernej skaly

Malé Karpaty z orografického hlediska příliš neznám. Proto si až dodatečně budu muset vypomoci s identifikací vrcholů a míst, která vidím. Jedno však poznávám s určitostí. Schneeberg. Nepletl jsem se. Je odtud pěkně vidět. Navíc se zlepšila dohlednost a i vzdálené objekty jsou dobře rozeznatelné.

Pobíhám po hřebeni Čiernej skaly dlouho, toto místo se mi opravdu líbí. Cítím se tu dobře a určitě se sem vrátím. Musím však pokračovat, čeká mě ještě dlouhá cesta. Už teď je jasné, že původně plánovaný spoj nestihnu. Ale nevadí. Není poslední, mohu cestovat i v noci.

Následuje prudký, nepříjemný sestup k obci Plavecký Mikuláš. A nad obcí další úžasné rozhledové místo. Vyhlídka Kršlenica na skalním bradle stejnojmenného vrcholu. Okolní vrcholy Malých Karpát opět nedovedu pojmenovat, zase jsem s orientací vedle. Vidím však v dáli další a poslední můj cíl. Plavecký hrad, vlevo od něj vrchol Pohanská a sedlo Báborská. Borská nížina na západě je zahalena mlhou, z té toho příliš vidět není. Fotografie už také nebudou stát za mnoho. Světelné podmínky se rychle zhoršují.

Plavecký Mikuláš z Kršlenice

Plavecký Mikuláš z Kršlenice

Na Kršlenici

Na Kršlenici

Na Kršlenici

Na Kršlenici

Na Kršlenici

Na Kršlenici

Na Kršlenici

Na Kršlenici

Plavecký hrad z Kršlenice

Plavecký hrad z Kršlenice

Mám co dělat. Den se nachyluje a před sebou mám ještě necelých deset kilometrů cesty. Převýšení už nebude ale velké.

Sestupuji do Plaveckého Mikuláša. Procházím obcí, ohlížím se zpět ke Kršlenici. Moc pěkné místo. Jen to pojmenování okolních kopců mě trápí.

Pohled zpět ke Kršlenici

Pohled zpět ke Kršlenici

U Plaveckého Mikuláša

U Plaveckého Mikuláša

A ještě jednou Kršlenica

A ještě jednou Kršlenica

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Cesta do sedla Báborská je hodné klikatá. Vede okraji polí, luk a pastvin, značení jakoby se nikde nechtělo dostat do sporu s majiteli zemědělských ploch. Ale tak to má být. Šlapat po poli se nemá a běhat mezi plemennými býky se nedoporučuje.

Pomalu se začíná šeřit. Z nepříliš velké dálky se ozývá střelba. Myslivci asi touží před Silvestrem dohnat, co ještě nestihli. Možná i proto, že po Novém roce začíná hájení, nevím. Nicméně jsem oblečen v tmavé bundě a mé červené kalhoty také příliš neprosvítají. Pokud bude střelba pokračovat, dám si na hlavu čelovku a budu svítit. Znám sice pár myslivců, kteří se za tmy v lese bojí, ale spoléhat na to nemohu. A všichni takoví poseroutkové být nemusí. Nemám chuť být zaměněn s jelenem.

Není to však nutné. Kousek za sedlem Báborská vstupuji do NPR Pohanská a tady se může střílet jen výjimečně. Předmětem ochrany v rezervaci jsou suchomilná a teplomilná rostlinná a živočišná společenství na vápencích a krasové jevy. A také archeologická lokalita, Keltské hradisko Pohanská. Osídleno bylo už v mladší době kamenné. Největšího rozmachu dosáhlo v mladší době železné, kdy tu byl vybudován složitý obranný systém. Rozloha a archeologické nálezy ukazují na význam Pohanskej jako obchodního, a také politicko – administrativního centra oblasti slovenské části Pomoraví v pozdní době laténské.

Samotný vrchol Pohanskej se nachází mimo značené cesty a oficiálně se tam tedy nesmí. Asi bych tam toho moc jako laik ani neviděl. Vrchol je navíc zarostlý, bez rozhledů. A v neposlední řadě už musím pospíchat. Za pár minut bude tma.

Za postupujícího šera přicházím na Plavecký hrad. Je volně přístupný, probíhají tady sanační práce.

Plavecký hrad byl vystavěn v letech 1256 – 1273 jako pohraniční pevnost. V kronice anonymního notáře krále Bela IV. se píše o vojenském střetnutí uherského krále Ladislava IV. a českého krále Přemysla Otakara II. pod hradem Detrek (Detrech). Ano, tak se dříve Plavecký hrad jmenoval. A název „Plavecký“ má skutečně souvislost s přítomností „Plavcov“, přesněji Kumánov. Byli to cizinci, královi poddaní pověření hlídáním hranic. Jak už je u hradů obvyklé, i tento často měnil majitele, často byl terčem obléhání. Od roku 1641 nepřetržitě až do 20. století byli jeho majiteli Pálffyové. V roce 1706 byl hrad těžce poškozen císařským vojskem, které tu chtělo zlikvidovat povstalce Františka II. Rákócziho. Obnoven už nebyl, majitelé přesídlili do Malaciek.

Každou minutou je větší a větší tma. Prohlížím si v rychlosti hrad, za chvíli už nebude možné pořídit rozumné fotografie. Dělám však, co mohu, rozhlížím se i do kraje. S identifikací vysokých kopců na jihozápadě jsem na tom už o malinko lépe. Jeden z nich stoprocentně musí být Vysoká. Jen nevím, který to je.

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Plavecký hrad

Sestupuji už za tmy do Plaveckého Podhradia. Druhý spoj bych měl bez problémů stihnout. Stojím na začátku obce, na autobusové zastávce, čekám, že mě v téměř absolutní tmě řidič nepřehlédne. Když spatřuji v dáli autobus, raději mávám čelovkou. Autobus zastavuje, je to dobré. V nedalekém Rohožníku stíhám i přípoj, domů se tedy dostanu včas.
S dnešní předsilvestrovskou túru jsem navýsost spokojen. Pravda, lépe by bylo v jiném dni, kdy sem nechodí tolik návštěvníků. Konec roku je ovšem konec roku a všichni se ho snaží nějak symbolicky oslavit. Co se však jasně vyrýsovalo a budu muset příště zohledňovat, turistiku nelze v Malých Karpatoch zaměňovat za sport. Ani kombinovat. Buď jedno, nebo druhé. Pak to dopadá jako dnes. Není čas zastavit se, přečíst informace.

Tak příště. Myslím, že to nebude dlouho trvat a na některá dnes navštívená místa se vrátím.

************************************************************************************

mapa a údaje o trase

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 komentářů u Ze Smolenic na Plavecký hrad

  1. SV napsal:

    wau! tie parádne oblaky! a Vlčiareň?! a vlky si postretol? 😎

  2. SV napsal:

    sim čo treba (u)robiť aby sa mi zobrazila mapa a údaje o trase?

  3. SV napsal:

    Plavecký hrad očičkatý taky dobrá fotka! 😉

  4. SV napsal:

    aj tá úvodná fotografia karpatská čiernoskalová je výborná!
    ťažká romantyka! 😉

  5. SV napsal:

    „Kufrování, jak turisté říkají“
    hej? divné výrazivo! v živote som nepočula! hm, asi nie som turista 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.