Hřebečským hřbetem

Před vyhlášením karantény jsem se ještě prošel…

Hřebečský hřbet je geomorfologický okrsek nacházející se ve východní části Českotřebovské vrchoviny. Asi pětapadesát kilometrů dlouhý a v nejširší části šest kilometrů široký hřeben se táhne severojižním směrem a prochází třemi okresy. Ústí nad Orlicí a Svitavy v Pardubickém kraji a Blansko v Jihomoravském kraji. Nadmořská výška téměř v celé jeho délce osciluje kolem 600 metrů. Nejvyšším bodem je Roh s 660 metry.

Hřbet je označován z pohledu geomorfologů jako dokonalá, na území České republiky nejlépe vyvinutá kuesta. Tedy hřeben (potažmo kopec) s výrazně asymetrickým tvarem v příčném profilu.

Z pohledu turistického je tato oblast zajímavá takřka mimořádně. Příroda, historie, technické památky, co tu vlastně chybí? Nejspíš vůbec nic nebo jen velmi málo. Nepřeháním. Měl jsem se možnost o tom na včerejší vycházce přesvědčit.

Zmínil jsem, že Hřebečský hřbet je dlouhý asi pětapadesát kilometrů. Z jihu je vymezen zhruba Letovicemi, na severu Potštejnem. Nejvýraznější část hřbetu ovšem tak dlouhá není. Zabírá přibližně polovinu celé jeho délky a rozkládá se mezi Březovou nad Svitavou a Anenskou Studánkou. Tato část je pro turisty nejatraktivnější a i mé kroky směřovaly tam.

Mé putování začíná v Březové nad Svitavou. Malém městě v okrese Svitavy, jehož historie sahá až do roku 1300. Rozkládá se po obou stranách historické česko – moravské hranice. Tu na území města z části vymezovala řeka Svitava. Městem prochází železniční trať Praha – Brno. A také silnice Brno – Hradec Králové, jejíž transformace v silnici rychlostní porušuje základní matematické postuláty. Dokazuje, že i nekonečno se může vzdalovat.

Vystupuji z autobusu na Moravském náměstí a pokračuji podél hlavního průtahu městem ještě pár stovek metrů. Odbočuji vzhůru do kopce a napojuji se na starou cestu vedoucí přes pole a lesy do obce Rudná. Obec dala této staré cestě i název. Rudenská cesta.

Stoupám vysoko nad Březovou, míjím Farský kopec s nadmořskou výškou 535 metrů. Prvních sto padesát výškových metrů mám za sebou. Zmínil jsem, že se nadmořská výška Hřebečského hřbetu pohybuje kolem šesti set metrů. Moji dnešní trasa však zdaleka nepovede jenom po hřebeni. Několikrát mě přivede až na jeho úpatí, několikrát se budu muset vyšplhat zpět.

Je mrazivé ráno. Odhaduji, že teplota ve stinných místech atakuje minus desítku. Musím přitvrdit v oblečení. Teplejší rukavice (naštěstí mám), teplejší čepici. Příroda však avizuje příchod jara. Místy už prosvítá svěží zeleň nové trávy, raší pupeny na stromech. Za pár hodin tu bude i jarní teplota.

U turistického rozcestí Rudenská cesta se napojuji na červené značení. V lese poničeném těžkými mechanismy, které likvidují vše, co se jen koutem oka podívalo na kůrovce. Vlastně obráceně. Na co se kůrovec jen koutkem oka podíval. Ne všude je cesta průchozí, chvílemi musím kličkovat, abych postoupil dál.

Konec lesa, přicházím do Dolní Rudné. Po pár stovkách metrů, o kus výše, do Rudné. Je to vlastně jedna jediná obec, Rudná. Vznikla spojením Dolní a Horní Rudné a oba názvy místních částí se dosud zachovaly. První zmínka o obci je už z roku 1365. Pojmenování obce je odvozeno od naleziště rudy, nejspíš stříbra.

Všímám si několika místních zajímavostí, kapličky a kamenného kříže. Stoupám po silnici k posledním domkům a tady opouštím značenou cestu. Nedaleko se nachází bývalý důl Anna. Těžily se zde hlubinně i povrchově až do 80. let minulého století žáruvzdorné jílovce. Poté byl důl zakonzervován. Ložiska vytěžená povrchovou těžbou byla zasypána, zbylá část byla zatopena umělou vodní nádrží. Vzniklo jezírko, ke kterému se chci nyní podívat.

K jezírku mě přivádí blátivá lesní cesta. Blahořečím mrazu, jinak bych tu nejspíš neprošel. Kolem plotu bývalého dolu se dostávám na břeh jezera. Esteticky povedená rekultivace. Vypadá to tu velmi pěkně. Jezero je i přes výstražná upozornění oblíbeným cílem návštěvníků v horkých letních dnech.

Na stránkách České geologické služby jsem se dočetl, že rekultivace lomu byla už před nějakým časem dokončena. Je to však v rozporu s tím, co na místě vidím. Z oploceného objektu se šíří hluk a především neskutečný zápach. Nedokáži ho identifikovat, jakási organika. Jak tu ale ti lidé v tom zápachu mohou pracovat a existovat? Nechápu.

Pořizuji fotografie, obhlížím jezírko, které jakoby sem ani nepatřilo, a rychle odcházím. Zklamaný tím, že tu někdo provozuje činnost, která jen těžko mohla projít auditem hygieniků.

Táhlým stoupáním, hustým lesem se vracím k červenému značení. V místě, odkud je nádherný rozhled k jihozápadu a severovýchodu. Ve směru jihozápadním se v dáli rýsují kopce Českomoravské vrchoviny. Dominuje jim Horní les nad Vírskou přehradou. Ve směru opačném, nedaleko pode mnou, svítí do daleka kostel sv. Jana Křtitele v Křenově. A mnohem dál, na obzoru, se rýsují zasněžené hory. Králický Sněžník.

Jsem potěšen těmito rozhledy. Slabé slovo. Jsem doslova nadšen, a kdybych ještě v těchto místech chvílemi necítil smrad z dolu Anna, asi bych radostí i skákal. Neskutečně krásné pohledy do kraje. A to mě ta nejlepší vyhlídková místa teprve čekají.

V další části mé cesty se budu držet červeného značení. Cesta prochází okrajem lesa, poli, odkud se z různých úhlů znovu a znovu otevírají pohledy do dvou zmíněných světových stran.

Registruji zvláštní barvu půdy na zoraných polích. Jakousi kakaově hnědou s nádechem do šeda. Možná to souvisí s nedalekými nalezišti jílovců.

Jen na malou chvíli se ze značené trasy vzdaluji. Nedaleko v lese se nachází kaple sv. Víta. Někdejšímu majiteli pozemku Janu Knötigovi se zdál živý sen. A sice, že v nedalekém Podlesí u Březové se v jednom domě na půdě nachází zubožená socha Bolestivé Panny Marie. Tu tam skutečně našel a od majitele získal. Nechal sochu zrestaurovat a umístil ji na tomto místě, v nově postavené kapli, kolem roku 1830. V roce 1866, během války a po vypuknutí cholery se tu denně konala procesí z nedalekých Pohledů.

Proč je dnes kaple zasvěcena sv. Vítu, netuším.

Dnes jsem jediným návštěvníkem u kaple já. Nepřeji si nic jiného, než aby během cholery současné žádných dalších procesí nebylo zapotřebí.

Vracím se zpět na značenou cestu. Po chvíli přicházím k Národní přírodní rezervaci Rohová. Je to pravděpodobně nejcennější oblast celého Hřebečského hřbetu z pohledu krajinářského a ochranářského. Na prudkých svazích kuesty se tu dochovaly staré pralesovité bučiny a suťové lesy s výskytem tisu červeného. Lesy hostí i vzácné bylinné druhy, především ploštičník evropský, který zde tvoří nejpočetnější a nejsevernější populaci v České republice. Byl tu objeven i starček skalní, v Česku považovaný za vyhynulý druh. O přirozeném vývoji lesa svědčí i výskyt vzácných bezobratlých.

Značená cesta vede v dalším úseku okrajem rezervace. Není deklarována jako naučná stezka, nicméně nachází se tu šest zastavení se základními informacemi o tomto území. Z velké části cesta vede po samém okraji kuesty. Návštěvníci mohou tak obdivovat strmé a velmi hluboké srázy východního okraje hřbetu.

Míjím rozcestí U Mariánského obrazu a odtud cesta mírně stoupá. Po chvíli přichází ke značené odbočce k nejvyššímu bodu Hřebečského hřbetu, Rohu. Vrchol nabízí jen omezený výhled směrem k Moravské Třebové. Na horizontu však v dáli prosvítají vrcholky Hrubého Jeseníku. Fotografovat se tu však nedá, vše zastiňují mohutné buky.

Vrchol Rohu je trigonometrickým bodem I. řádu České státní trigonometrické sítě. Těch je na celém území republiky 181.

Znovu se vracím na značenou cestu, která se v dalším úseku vzdaluje od hranice rezervace a od hrany kuesty. Sleduje asfaltovou lesní cestu, na které mohu zrychlit krok. V příkopu vedle cesty kvetou první jarní rostliny, podběl a devětsil. Kochám se pohledem na ně tak intenzivně, že zapomínám sledovat cestu v mapě a nemyslím vůbec na plán mé cesty. Přešel jsem tak místo, kde jsem chtěl značenou cestu opět opustit. Naštěstí to zjišťuji brzy a vracím se.

Úskok ze značené cesty jsem vymyslel proto, abych slezl z hřebenu dolů a mohl kuestu obdivovat i z jiného pohledu. Abych také rezervaci Rohová mohl sledovat i z jiného místa. Přicházím ke srázu a dívám se dolů. Tak tudy musím sejít? To je strmější než v Tatrách!

Velmi pomalu sestupuji, snažím se držet kraje rezervace a nevcházet do chráněného území. To se mi jakž takž daří a po chvíli napínavého sestupu stojím na lesní cestě o mnoho desítek metrů níže. Hlubokým kaňonem Stříbrného potoka přicházím k mostu, který nese jméno Vysoký. Tady potok překračuji a po Naučné stezce Boršovský les, pojmenované podle nedaleké obce, pokračuji k obci Hřebeč. Po chvíli se setkávám s dalším fenoménem tohoto území, s důlní činností.

Štolami je protkáno celé nitro Hřebečského hřbetu. Předmětem dolování bylo méně kvalitní uhlí, žáruvzdorné jílovce, ale také vitriolové lupky sloužící k výrobě kyseliny sírové a limonitové pískovce sloužící jako nekvalitní železná ruda. První zmínky o dolování pocházejí už z roku 1770. Později nabylo na důležitosti především dolování jílovců. Zde vytěžené méně kvalitní uhlí sloužilo k jejich vypalování. Těžba a pálení jílovců na žáruvzdorný lupek dosáhly největšího rozmachu na počátku minulého století. Milíře byly nahrazeny šachtovými pecemi. Jejich celkový počet v závodech Mladějov na Moravě, Hřebeč a Březina dosáhl 110. Plyny a prach z výroby však znamenaly velkou ekologickou zátěž. K útlumu těžby a pálení došlo až na počátku 90. let minulého století.

Tolik krátce z historie důlní činnosti na Hřebečském hřbetu. Právě se nacházím před bývalými doly Boršov 1 a 2. Uhlí se tu dobývalo od druhé poloviny 18. století. Ve století devatenáctém, s rozvojem těžby uhlí na Ostravsku přestala být tato lokalita rentabilní a došlo k útlumu těžby.

Pokračuji dále. Metry, které jsem sestupem z Hřebečského hřbetu ztratil, musím zas nastoupat. Obcí procházím jen okrajově. Zastavuji se na stylové vyhlídce U tety. Nabízí výhled do kraje pode mnou, k obcím Boršovu a Útěchovu, k Moravské Třebové. Nad ní se zvedají kopce Zábřežské vrchoviny. Daleko na horizontu se rýsují zasněžené vrcholky Hrubého Jeseníku. Pár desítek metrů pode mnou je vidět portál silničního tunelu rychlostní silnice R35.

Kolem vyhlídky U tety prochází naučná cesta Hřebečské důlní stezky. Je okružní a vede kolem nejzajímavějších míst s důlní historií severně od Hřebče. Moji trasu jsem naplánoval tak, aby sledovala co nejdelší její část. Nicméně některé její části jsem vynechat musel.

Směřuji k prvnímu zajímavému místu. Bývalému závodu a dolu Hřebeč. Kilometr a půl dolů po silnici, jinak to nejde. Naštěstí tu příliš aut nejezdí.

Naučná stezka nejspíš z bezpečnostních důvodů důlní dílo ignoruje a pokračuje po silnici dolů pod hřeben. Já silnici opouštím a směřuji k proděravěnému plotu. Zpoza něho mě vítají ruiny důlních staveb. Od roku 1904 se v této lokalitě intenzivně těžily žáruvzdorné jílovce. Zpracovávaly se v nedalekém Mladějově. Vytěžený materiál se do Mladějova dopravoval po úzkorozchodné dráze. Poslední vůz vytěženého materiálu opustil důl 18. 9. 1991. Dráha se zachovala dodnes. A ve vybraných víkendových dnech se tu vláčkem můžete svézt. Dnes zcela určitě ne. Turistů, kteří bývalý areál obdivují, je tu však dost.

Procházím areálem, prohlížím si staré objekty a portál štoly, haldy vytěžené hlušiny vzhlížejí jako měsíční krajina. Po kolejích úzkorozchodky pokračuji k opačnému konci dolu. Ještě několik desítek metrů a opět se napojuji na trasu naučné stezky. Ta nejprve mírným stoupáním, poté po vrstevnici pokračuje kolem bývalého dolu Gerhard k areálu Josefka, kde se v několika dolech taktéž těžil žáruvzdorný lupek.

Trasa stezky se v tomto místě prudce lomí a neuvěřitelně příkrým stoupáním se vrací zpět na hřeben. Blížím se k vyhlídce Nad doly.

Zvláštní vyhlídka. Několik desítek roštových schodů vede dolů. Nikoli nahoru, jak by člověk u vyhlídky čekal. Vyhlídková plošina se nachází v místě, kde rozhledu brání nejmenší počet stromů. Je jasné, že z nízko položeného vyhlídkového objektu nebude rozhled až tak velkolepý. Je však nepoměrně širší než u vyhlídky v Hřebči. Zasněžený Králický Sněžník, před ním rozlehlý Suchý vrch a Buková hora. Ještě blíže Lázek nedaleko Lanškrouna. Zasněžené Jeseníky. Dole v údolí sluncem zalitá Moravská Třebová, za ní Zábřežská vrchovina. Nádherné počasí umožňuje pohledy do daleka.

Počítám, kolik nás na malé plošince je. Třicet to nebude, to by nás také mohli v souladu s hygienickými opatřeními rozehnat. Ne, není na místě dělat si z nich legraci.

Po nekonečných schodech zpět vzhůru a ještě kousek k rozcestí Nad Doly. Naučná stezka se tu obrací zpět do Hřebče, já se po delším čase se opět napojuji na červené značení. Po lesní cestě a zkratkou lesem (kolik už jich dnes bylo?) se prodírám k cestě jiné, a je tu rozhledna Strážný vrch. Zvláštní konstrukce, údajně má připomínat výztuž hornické štoly. Postavena byla v roce 2010 a to tu prý nerostly žádné stromy. Deset let je však dost i pro strom a dnes je to jiné. Nicméně pořád dobré. Nejhezčí z dnešních rozhledů. Široký, daleký. A popsaný informačními tabulkami. Vždy mám rád, když něco takového na rozhlednách existuje a mohu se zorientovat.

I tady je dost návštěvníků. Rozhledna je oblíbeným cílem obyvatel z nedalekých měst a obcí. Nemají to sem daleko, jen trochu vysoko.

Dlouho se kochám nádhernými výhledy, nádherným dnem. Poté se dnes už naposledy vracím na červené značení a pokračuji k Dětřichovské hájence. Až později zjišťuji, že to bylo zbytečné. Mohl jsem pokračovat od rozhledny přímo, po cestě neznačené.

V nohách mám už čtyřicet kilometrů. Můj plán počítal ještě s návštěvou Mladějovského hradiska. Slovanského hradiště a bývalého hradu Hausberk. To bych se však v celkovém součtu dostal nad padesát kilometrů. To by mi nevadilo, domů bych však přijel pozdě. Zkracuji cestu a mířím rovnou do Mladějova na Moravě. Ještě před cílem své cesty odbočuji a značenou odbočkou přicházím zpět k úzkokolejce. V místě zvaném Veksl, což je současná stanice úzkorozchodky.

Po kolejích pokračuji do Mladějova na Moravě. S končícím dnem se rázným způsobem zvyšuje dohlednost. Z louky pod tratí se sytím dalšími a dalšími nádhernými pohledy do kraje. Na začátku obce opouštím koleje a skrze ves pokračuji k nádraží. Jdu kolem bývalé šamotky, kde se nachází průmyslové muzeum s exponáty vztahujícími se k těžbě, úpravě a dopravě žáruvzdorných jílů.

Žel, muzea mají v této době zavřeno. Mně nezbývá než dojít k obyčejné železnici, využít toho, že v neděli jezdí spoje i na opačnou stranu než obvykle. Do Velkých Opatovic (nemusím dlouze přes Českou Třebovou).

Z vlaku ještě dlouho pozoruji Hřebečský hřbet. Je to místo, které nelze navštívit jen jednou. Různorodost zajímavostí a především jejich rozsah donutí člověka vracet se sem.

************************************************************************************

mapa a údaje o trase: