Severem Drahanské vrchoviny

Nedávno jsem od mé maminky dostal tip na návštěvu zajímavého místa…

Tím místem je rozhledna Kopaninka v severní části Drahanské vrchoviny. A protože jsem už dlouho uvažoval o zevrubné návštěvě této oblasti, spojil jsem obojí do jedné akce.

Drahanská vrchovina je poměrně rozlehlý geomorfologický celek (1183 km2). Je součástí Brněnské vrchoviny a má tři základní podřazené jednotky: Adamovskou vrchovinu, Konickou vrchovinu a Moravský kras.

Ve střední části Drahanské vrchoviny (tedy na Adamovské vrchovině) žiji. A myslím, že ji znám dobře. Stejně tak Moravský kras. Horší je to ovšem se severní částí pohoří. Oblast kolem Konice je pro mne vcelku nedostupná. Je to už jiný kraj, a spojení do těchto míst veřejnou dopravou je dosti komplikované. Z toho vycházela i strategie mé túry. Dopravit se do této oblasti, až nejdál na místo, které ještě obsluhuje jihomoravská veřejná doprava. Přejít celou oblast a zas se vrátit na území Jihomoravského kraje. To ovšem znamenalo pořádnou porci kilometrů. Ve výsledku 56,5.

S úderem sedmé vystupuji v Drahanech. Symbolický začátek túry, podle této obce dostalo celé pohoří jméno. Drahany jsou navíc nejvýše položeným osídleným místem ve východní části pohoří (626 m n. m.).

Konická vrchovina, na které Drahany leží, je prameništěm mnoha vodních toků. Jmenuji alespoň Sloupský potok a Bílou vodu, jejichž soutokem vzniká v podzemí řeka Punkva. Ale k pramenům řek nemusím z Drahan chodit daleko. Dokonce mohu zůstat přímo v obci. Louka pod hlavním silničním tahem obcí je prameništěm Velké Hané. Ta se u Vyškova stéká s Malou Hanou a od tohoto místa se už jmenuje pouze Haná.

K louce směřují mé první kroky. Alespoň zamávat musím. Kdysi jsem pramen hledal, zkoumal, v mém archivu bych určitě našel i podrobnější dokumentaci. Všiml jsem si však, že v mapě Seznamu je označen i jakýsi symbolický bod. Geografická značka vodního pramene namalovaná na jednom z domů nad loukou. Domy si prohlížím, značku však nevidím. A není vhodná doba chodit s rouškou po obci a ptát se, kde ji najdu.

Nevadí. Vracím se ke kostelu na návsi a pokračuji dál.

Krajina kolem Drahan je plochá, jakási náhorní plošina. V následujících pěti kilometrech neztrácím a ani nezískávám téměř žádný výškový metr. Cesta vede z velké části lesem, kde řádila nedávná vichřice Sabine. Podobně jako před týdnem na Hornosvratecké vrchovině, i tady musím komplikovaně hledat cestu mezi popadanými stromy.

Konečně vycházím z torza lesa. Přede mnou rozlehlá louka a na ní rozhledna Kopaninka. Je soukromá, není volně přístupná. A protože současná situace nenahrává masové turistice, ověřoval jsem si předem možnost návštěvy. Majitelé nedalekého penzionu Lada, kterým rozhledna patří, jsou však velmi vstřícní. Není problém se dohodnout a na rozhlednu se podívat.

Příliš vstřícné však není počasí. Vlastně počasí ano, rodí se nádherný dubnový letní den. Spíše jedna z jeho meteorologických veličin. Dohlednost. Je mizerná.

Vidět je v severním směru masív Králického Sněžníku. Ovšem jen díky tomu, že vrchol stále zdobí vrstva sněhu. Vidět jsou i nejasné kontury Nízkého Jeseníku. A to je asi tak vše. Při dobré viditelnosti však tato rozhledna nabízí mnohem více. Její záběr je opravdu široký.

Nevadí, není všem dnům konec. Aspoň doufám. A doufat člověk musí. Jinak by ani nežil.

Moje cesta pokračuje do obce Malé Hradisko. Vede okrajem Vojenského újezdu Březina. Výstražné tabule upozorňují na zákaz vstupu. Určitě je opodstatněný, uvnitř újezdu je vojenský výcvikový prostor. Vojáci však mají v těchto dnech určitě jiné starosti, než trénovat ostré střelby.

Přicházím k Malému Hradisku. Krajina tu mění svoji tvář a začíná být mnohem členitější. Na horizontu přede mnou stále svítí Králický Sněžník, uvidím ho dnes ještě mnohokráte. Kdyby nebyl tak daleko, určitě bych se tam vypravil.

Nedaleko Malého Hradiska se nachází jedno z nejvýznamnějších sídel keltského období na Moravě. Oppidum Staré Hradisko. Míjím ho, k němu dnes mé kroky nesměřují. Příště.

Od rozcestí značených cest Skřivánkov moje cesta klesá do údolí potoka Zábrana. Zvláštní jméno vodního toku. V této chvíli začíná nejzajímavější a z pohledu krajinářského asi nejhodnotnější část mé cesty. Nádherné údolí, místy hluboce zaříznuté do okolního terénu. Přestože panuje suché jaro, vody tu teče dost. Potok vytváří mnoho romantických zákoutí a kolem hustý les!

V minulém článku jsem tvrdil, samozřejmě nadneseně, že na Moravě lesy už nejsou. Tak tady jsou.

Na mnoha místech cesta křižuje potok. Lávky chybí, pouze brody. Naštěstí upravené, není problém je překonat. Po dvou kilometrech se potok Zábrana spojuje s potokem Hloučelou (také se mu říká Okluka, podle obce, kterou o pár kilometrů dále protéká) a přebírá jeho jméno. Procházím kolem partyzánského bunkru, který kupodivu není zanesen v mapě. Posléze mě cesta přivádí k rozcestí pod obcí Seč.

Tak tohle bylo opravdu pěkné. Neměl jsem tušení, že na Drahanské vrchovině ještě existují divoká zákoutí přírody, jen málo zasažená lidskou činností.

Táhlé stoupání obcí Seč. S rouškou nasazenou přes ústa nic moc. Následuje krátký úsek lesem, který díky své náhorní expozici mohl jen málo vzdorovat nedávné vichřici. Mezi prořídlými stromy opět prosvítá Králický Sněžník.

Cesta lesem je završena velmi prudkým sestupem do údolí Brodeckého potoka. Další divoké údolí. Bohužel, má cesta v něm trvá jen velmi krátce. Přecházím potok (opět brod) a stoupám k okraji obce Suchdol. Tady obracím zpět a velmi pozvolným klesáním mířím do dalšího říčního údolí s podivným názvem vodního toku. Romže.

Bohužel, nevšiml jsem si, že mě v této chvíli zradil můj fotoaparát. Přestal ukládat fotografie na paměťovou kartu. Zjistil jsem to asi až za hodinu a přišel o tři desítky fotografií. Naštěstí jsem fotoaparátu posléze domluvil a dal si říci. Fotografie z tohoto úseku tedy chybí.

K Romži přicházím v obci Stražisko. Z pohledu historického významná obec. Nachází se zde spousta kulturních památek. Nejvýznamnější z nich je kostel Andělů strážných z počátku 18. století, postavený na místě bývalého hradu Grűnberg. Kostel spolu s křížovou cestou je chráněn jako kulturní památka České republiky. Další významnou památkou je kaple sv. Gotharda. Stražisko pamatuje i několik významných osobností. Hokejoví pamětníci si jistě vzpomenou na Jana Hrbatého, který se ve Stražisku narodil. Volný čas tu trávil herec Ladislav Pešek, na sklonku života zde žil profesor Otto Wichterle.

Na Stražisko přímo navazuje obec Maleny. Mnoho původních domků, dnes upravených k rekreaci, dává zajímavou tvář této vsi. Protéká jí potok Bukovanka (konečně rozumné jméno). A protéká jakýmsi hlubokým kamenným žlabem, který dotváří kolorit obce. Na opačném břehu potoka stojí zajímavé obydlí. Ze starého sudu vytvořená chata. Tady mě může mrzet, že fotografie chybí. Dokonale futuristická stavba, nejspíš však ten futurismus nebyl prvoplánový.

Následuje několik kilometrů chůze údolím Bukovanky. Místy hluboce zaříznuté, na několika místech skalnaté, zalesněné. Překračuji hřbet kopce a stejně pozvolným způsobem zas klesám. Tentokrát kolem Divokého potoka. Opět romantická, divoká zákoutí, a poměrně zachovalý les.

Následuje klikatá cesta lesem. Opět se tady se na několika místech nacházejí polomy, které je třeba obejít. Musím na tomto místě pochválit místní značkaře. Dělají, co mohou. Značení aktualizují tak, aby cesty byly průchozí.

Blížím se k obci Runářov. Za velkým dubem slyším šramocení, podivný zvuk. Bystřím sluch a zpomaluji. Slyším zamávání křídel a naštvaný pískot, zpoza dubu vylétá káně. Něco tu musela mít k snědku. Pátrám, no jasně! Pod listím mizí zmije. Snad jsem ji zachránil, mám zmije rád. I za cenu, že káně přišla zkrátka. No nic, musíš na pole!

Runářov míjím jen okrajově. Nad údolím Runářovského potoka pokračuji k silnici do Konice. Za železničním přejezdem vozovku opouštím a kolem několika divoce zarostlých rybníků se zajímavými obyvateli (velké hejno volavek mě asi proklíná, narušil jsem jejich siestu) přicházím do města.

V Konici nemohu minout barokní zámek a přilehlý kostel Narození Panny Marie. Před ním je umístěna sekera dlouhá 606 cm; údajně jedna z největších na světě. Slouží jako upoutávka Muzea řemesel v Konici, kde se krom jiného nachází i velká sbírka seker. Asi 420 exponátů různých druhů.

Konice by si jistě zasloužila delší zdržení. Nemohu však během jediného dne stihnout všechno. V marketu na náměstí doplňuji zásobu vody a jídla (3 balíčky gumových žížalek) a pokračuji dále. Červené značení mě kolem železniční stanice vyvádí nad město. Nekonečnou loukou s pěknými pohledy zpět k městu, pohledy k severozápadu k Jesenci, kde se do daleka vyjímá budova zámku a kostela sv. Libora, pokračuji k rozlehlému lesu Březina. Cesta lesem je fádní, přímá linka lesní cesty, která se lomí až u jezírka Sládkova skála. Je to bývalý zatopený lom. U turistického rozcestníku se nachází starý pomník, připomínající utonutí dívky Milady Mackerlové v jezírku.

Značená cesta po několika kilometrech opouští les a pokračuje po silnici do Šubířova. Pod vesnicí je pěkný rybník, který přilákal v tomto nádherném počasí množství rybářů.

Opět s rouškou na ústech procházím v nejdelší možné linii obcí. Opouštím ji pod Ostrým vrchem (636 m n. m.). Ještě chvíli pokračuji po silnici, odkud se otevírají pěkné pohledy do Nectavského údolí. Jinými slovy – do údolí říčky Nectavy. Tady opravdu pro pojmenování říčních toků mají cit (v dobrém slova smyslu). K údolí Nectavy přiléhá Přírodní park Kladecko. Určitě by také stál za návštěvu. Je to samotný sever Drahanské vrchoviny.

Cesta se opět klikatí lesem. Kulminuje pod vrchem Proklest. Otevírají se odtud pěkné pohledy k západu. Zde má Drahanská vrchovina zase zcela jinou tvář. Je velmi členitá, široká údolí, vysoké kopce a hřebeny.

Cesta táhle klesá údolím Biskupického potoka. Nedaleko rozcestí turistických cest se nachází památník letců. 26. května 1949 v této oblasti havarovala dvě vojenská letadla Siebel C-3A. Při havárii zahynulo 14 příslušníků Československého vojenského letectva. Toto je místo havárie jednoho z nich.

Polní cesta mě přivádí do obce Jaroměřice. To už se pomalu blíží konec mé túry. Na zdolání posledních kilometrů mám připraveny dvě varianty. Buď pokračovat do Jevíčka, odkud je dobré autobusové spojení domů do Boskovic, nebo se na trasu autobusové linky napojit v Uhřicích. Druhá varianta je atraktivnější. Cesta vede terénem. Nikoli po silnici, jako cesta do Jevíčka. A asfaltu mám dnes opravdu dost. Navíc druhá z variant je rozhodně zajímavější. Vede kolem loretánské kaple na poutním místě Kalvárie.

Volím druhou z variant. Přicházím pod Kalvárii a mé oči se obracejí vzhůru. Jen koukám s otevřenou pusou. Okamžitě se mi v mysli vybavuje doba, kdy jsem chodíval stokilometrové dálkové pochody. Jedním z nejtěžších byl pochod Porta Bohemica v Ústí nad Labem. Organizátor František si liboval v jedovatých zakončeních pochodů. V každém ročníku vymyslel nějakou úlisnost. Například výstup na Milešovku na 88. kilometru trasy. Opravdová lahůdka. A tohle tady by se Františkovi zaručeně líbilo.

Přesně tak v této chvíli vnímám výstup na Kalvárii. Strmý kopec, sklon ani nebudu odhadovat. No nic, musím zvládnout. Ještě, že je to za obcí, a už nemusím mít roušku.

Poutní areál Hora Kalvárie je cenný soubor barokních památek z 18. století chráněný jako kulturní památka ČR. V roce 2018 byl celý areál prohlášen národní kulturní památkou ČR. Centrem poutního areálu je kostel Povýšení sv. Kříže. Před kostelem se nachází areál obestavěný přízemním ambitem se vstupní branou. Pod kostelem stojí budova kněžské rezidence s loretánskou kaplí.

Obcházím areál, velmi pěkné místo. Sem se určitě vrátím.

Okrajem lesa, nad obcí Nový Dvůr pokračuji k silnici spojující Jevíčko s Úsobrnem. Dívám se na hodinky, pokud budu pokračovat terénem, asi bych nestihl autobusový spoj. Musel bych čekat hodinu na další. A to se mi nechce. Volím o něco kratší cestu po silnici.

Poprvé v dnešním dni opouštím Drahanskou vrchovinu. Cestou po silnici zasáhne mé putování do sousedního geomorfologického celku, Boskovické brázdy. Po třech kilometrech rychlé chůze přicházím do Uhřic. Tady má cesta končí.

Severní část Drahanské vrchoviny mě velmi mile překvapila. Zachovalá příroda s mnoha pěknými zákoutími, mnoha pěknými místy. Zajímavá sídla. A co především, mnohem zachovalejší lesy než v ostatních částech pohoří. Možná je čeká stejný osud jako ty v sousední Adamovské hornatině a v jiných místech na jižní Moravě, kdo ví. Ale zatím jsou. Určitě je v blízké době opět navštívím.

************************************************************************************

údaje o trase, mapa: