Velká a Velký aneb Hřebenem Bílých Karpat

Velká a Velký aneb Hřebenem Bílých Karpat

Velká a Velký aneb Hřebenem Bílých Karpat

Velká Javořina, Velký Lopeník…

Na přelomu minulého a tohoto týdne jsem strávil dva dny na Hodonínsku, u Baťova kanálu. Nádherné místo, zvláště teď na jaře. Stačí sedět, pozorovat, rozhlížet se. Za trochu trpělivosti budete odměněni nebývalými zážitky. Spatříte vzácné živočichy, především ptáky, ale třeba i želvy. Ale tohle je na úplně jiné povídání.

S dalekohledem u očí jsem zkoumal i objekty vzdálenější. Moje oči zabloudily k horizontu a spatřily táhlý kopec s vysokou stavbou na vrcholu. Natolik geografii východní Moravy znám, abych věděl, že to je nejvyšší vrch Bílých Karpat, Velká Javořina.

Ten kopec však na mě v onom okamžiku  promluvil. Něco ve smyslu „Proč jsi tu ještě nikdy nebyl? Přijď, vždyť nevíš, o co přicházíš!“

Tvářil se velmi přívětivě, klid a mír na dalekém horizontu. Já v tu chvíli věděl, že ruším jednu z největších akcí jara, dlouhý trek Zábřežskou vrchovinou. Že namísto toho pojedu do Bílých Karpat…
************************************************************************************

Scénář cesty měl jasnou linii. Do výchozího místa se dostat co možná nejdřív, vystoupit na Velkou Javořinu a k tomu i na Velký Lopeník. A ještě týž den se vrátit. Musel jsem udělat několik kompromisů, abych všechny tyto podmínky splnil. Především v závěru cesty, ale o tom až za chvíli.

************************************************************************************

Vstávám před třetí, před sebou tři a půl hodiny cestování. Spoje naštěstí navazují a vlaky jedou bez zpoždění. V půl osmé vystupuji v Javorníku nad Veličkou.

Kraji pod Velkou Javořinou se říká Horňácko, je to subregion Slovácka. Centrem národopisné oblasti je Velká nad Veličkou. Kromě ní sem patří dalších osm obcí a jednou z nich je právě Javorník nad Veličkou. Od ostatních částí Slovácka se Horňácko odlišuje nářečím, specifickým folklorem, lidovým stavitelstvím, kroji. Před odjezdem jsem hledal a poslouchal zdejší lidové písně; jsou úžasné.

Na malém kopci nad Javorníkem stojí rozhledna. Jmenuje se Drahy. I když leží bokem mé další trasy, nechci ji minout. Vím, že z ní žádný úžasný rozhled není, reference jsem si přečetl, ale potřebuji získat alespoň základní povědomí o tomto kraji.

Rozhledna Drahy

Rozhledna Drahy

Nechce se mi obcházet půl vesnice, cesta k rozhledně vede z opačné strany. Zdolávám prudký svah nad silnicí, brodím se mezi šlahouny ostružin. Naštěstí bez větší újmy, jen pár trnů v dlaních. Ale to bude dobré.

Rozhledna Drahy je vysoká, nad okolní terén vyčnívá o dvacet metrů. Je to dřevěná stavba ukotvená lany. Žel potvrzují se reference. Z rozhledny je možné spatřit jen okolní vrchy, ve směru údolí Veličky se na horizontu tyčí Chřiby. Nevadí, i tyto pohledy jsou velmi pěkné. Jen musím dávat velký pozor na ochozu rozhledny. Některé kroky jsou bez přehánění nebezpečně, poničená dřevěná podlaha je popraskaná a hrozí probořením.

Velká nad Veličkou a Javorník nad Veličkou z rozhledny Drahy

Velká nad Veličkou a Javorník nad Veličkou z rozhledny Drahy

Bílé Karpaty a moravsko-slovenské pomezí z rozhledny Drahy. Uprostřed Ostrý vrch

Bílé Karpaty a moravsko-slovenské pomezí z rozhledny Drahy. Uprostřed Ostrý vrch

Bílé Karpaty z rozhledny Drahy (uprostřed vrch Paličky)

Bílé Karpaty z rozhledny Drahy (uprostřed vrch Paličky)

Sestupuji do Javorníka a po místních komunikacích přicházím k silnici směřující do Filipovského údolí. Jím povede má první část dnešního putování. Značená cesta sleduje tok Hrubého potoka, jedné ze zdrojnic říčky Veličky.

V nejnižší části Filipovského údolí je velké množství rekreačních objektů. Zastavuji se u skiareálu Filipov. Nad údolím se zvedá sjezdovka s vlekem, pod ní ovocný sad. Tak taková kombinace se opravdu jen tak nevidí. Letos to bude vypadat spíše na to ovoce, s lyžováním to bylo pravděpodobně horší. V tak nízké nadmořské výšce ovšem nejsem. Svědčí o tom nekonečné plochy právě kvetoucího medvědího česneku. V lužních lesích jižní Moravy je dva měsíce odkvetlý, tady, kolem Hrubého potoka v plném rozpuku.

Ovocný sad pod sjezdovkou

Ovocný sad pod sjezdovkou

Koberce medvědího česneku kolem Hrubého potoka

Koberce medvědího česneku kolem Hrubého potoka

Svahy hluboce zaříznutého údolí jsou porostlé bukovými lesy. Smrků moc nevidím. Pokud nějaké, leží už poskládané na hromadách u lesní cesty.

Filipovským údolím kdysi vedla velmi stará, důležitá obchodní trasa. V Pomoraví se odpojovala od Jantarové stezky a přes Velkou směřovala k Javořině, na Slovensko a dále do Uher. V klidných časech tudy místní cestovali na trhy do Myjavy. Jméno údolí dostalo po hraběti Filipu Magnisovi, majiteli strážnického panství. V rozlehlých lesích kolem Javořiny nechal postavit několik zděných chat pro své hajné. Mnohé z nich, v horňáckém nářečí označované jako búdy, slouží uživatelům dodnes.

Cesta stoupá jen mírně. Procházím kolem rozcestí u Liščí boudy. Ignoruji itinerář mé cesty, z neznámých důvodů si ho nevšímám. Tady jsem měl odbočit a po žlutém značení dojít na hřeben, na turistickou cestu vedoucí po státní hranici. Muselo to však být vnuknutí shora. Teprve za chvíli zjistím, o co bych se dodržením plánované trasy připravil.

Přicházím k roztomilé chatě Megovka. Jedna z těch, které Filip Magnis nechal vybudovat. Tato však sloužila jemu samotnému a pojmenována je po Magnisově přítelkyni, slečně Megové, které chatu později věnoval.

Chata Megovka

Chata Megovka

Chata Megovka

Chata Megovka

Od roku 1882 byla Megovka svědkem mnoha společných setkání Čechů a Slováků. V bouřlivém období národně osvobozeneckých snah politický podtext setkání úřadům dlouho unikal. Nakonec však setkání zakázaly.

Iniciátorem setkání byl evangelický farář J. M. Hurban, potkávaly se tu i známé osobnosti. Například Leoš Janáček, Dušan Jurkovič, bratři Mrštíkové. Poslední setkání 23. července 1894 popisuje Vilém Mrštík v povídce Hudci.

Zajímavé místo.

Od chaty značená cesta už prudce stoupá, lesním chodníkem pokračuje pod Kubíkův vrch. V závěrečné části vychází z lesa a vede nádhernými horskými loukami. Až v těchto místech zjišťuji, že jsem sešel z plánované trasy, že jsem jinde, než jsem měl být. Je mi však jasné, že bych se setrváním na původní trase připravil o nádherné rozhledy, které se z těchto míst otevírají. Vidím celý Dolnomoravský úval, Chřiby, Ždánický les, o něco jižněji Pálavu. A na samém jihu Malé Karpaty.

Horské louky pod Kubíkovým vrchem

Horské louky pod Kubíkovým vrchem

Horské louky pod Kubíkovým vrchem

Horské louky pod Kubíkovým vrchem

Horské louky pod Kubíkovým vrchem

Horské louky pod Kubíkovým vrchem

Nemohu se vynadívat na tu krásu. Jen pomalu postupuji k sousednímu Šibenickému vrchu, odkud je vidět i k severu. Jedním slovem úžasné.

Na Šibenickém vrchu

Na Šibenickém vrchu

Na Šibenickém vrchu

Na Šibenickém vrchu

Na Šibenickém vrchu

Na Šibenickém vrchu

Porost měsíčnice vytrvalé nad Kubíkovým vrchem

Porost měsíčnice vytrvalé nad Kubíkovým vrchem

Další stoupání mě přivádí k rozcestí Pod Čupcem. Tady se napojuji na mezinárodní turistickou trasu E8, Cestu hrdinů SNP. Přívětivá horská cesta mě přivádí až na hřeben Velké Javořiny. Tady les končí, odtud se otevírají pohledy, o kterých se mi ani nesnilo.

Stoupání na Velkou Javořinu

Stoupání na Velkou Javořinu

Na Velké Javořině

Na Velké Javořině

Vše, co mi Velká Javořina před několika dny sdělovala, co mi slibovala, čím mě zvala, je pravda. Jsem naladěn na stejnou vlnu jako ona, ztotožňuji se s jejím myšlením. Obrovská odměna, obrovské souznění.

Hřeben Velké Javořiny

Hřeben Velké Javořiny

Tím, co vidím, jsem doslova uchvácen. Postupně přecházím táhlý hřeben kopce, postupně se dívám do všech světových stran. Až do dnešních dnů jsem si myslel, v úvodu článku jsem se tím dokonce pochlubil, že se poměrně dobře orientuji v zeměpisu Moravy a Slovenska. Že poznám horstva, kopce, že mě v podstatě nemůže nic překvapit. Tady vidím, jak jsem byl vedle. Jeden horský pás za druhým, jedny hory vedle druhých. A které jsou které?

S určitostí poznávám Chřiby, bílou skvrnu Buchlova. Je skvělým orientačním bodem. Ale co je ten pás kopců napravo od nich? Vizovická vrchovina? Ne, ta musí být blíž. Hostýnsko – vsetínská hornatina? Nevím. Kde je Moravská brána a Oderské vrchy? Asi schované právě za těmi horami v popředí. A co jsou ty vysoké kopce na posledním horizontu? Jeseníky? Kde jsou Moravskoslezské Beskydy? Spousta otázek bez odpovědi. A obrovská výzva do budoucnosti. Určitě se sem vrátím mnohem lépe připraven.

Pálava z Velké Javořiny

Pálava z Velké Javořiny

Chřiby z Velké Javořiny. Vlevo bílá skvrna Buchlova

Chřiby z Velké Javořiny. Vlevo bílá skvrna Buchlova

Tak tady jsem vedle...

Tak tady jsem vedle…

Ještě jedna skutečnost mě určitě přinutí k návratu. Za velmi dobré viditelnosti je prý možné spatřit z tohoto místa Tatry i Alpy zároveň. Musí to být fascinující, prohlížel jsem si fotografie na webu a nevěřil svým očím.

Vysílač na Velké Javořině (výška 131 m)

Vysílač na Velké Javořině (výška 131 m)

Ale Velká Javořina není primárně o rozhledech, o orientaci v česko- slovenském zeměpisu. To je až druhořadé. Velká Javořina je pocit něčeho zcela mimořádného. Pocit souznění s krajinou, souznění s místem. Vědomí, že s krajinou mohu komunikovat. Nikoli pomocí slov, ale na mnohem hlubší úrovni.

Velká Javořina, pohled k Uherskému Brodu

Velká Javořina, pohled k Uherskému Brodu

Velká Javořina, pohled k Dolnomoravskému úvalu

Velká Javořina, pohled k Dolnomoravskému úvalu

Nechce se mi odtud, ani trochu. Ovšem pokud se chci dostat domů ještě dnes, musím pokračovat. Navíc mě čeká ještě jedno rozhledové místo, jeden kopec. Velký Lopeník. Zvedá se relativně nedaleko. Na rozdíl od Velké Javořiny je jeho vrcholová partie zalesněná. Tak, že rozhledna na jeho vrcholu není vidět.

Velký Lopeník, vpravo Jelenec

Velký Lopeník, vpravo Jelenec

Velký Lopeník z Velké Javořiny

Velký Lopeník z Velké Javořiny

Považský Inovec z Velké Javořiny

Považský Inovec z Velké Javořiny

Považie z Velké Javořiny

Považie z Velké Javořiny

Jelenec z Velké Javořiny

Jelenec z Velké Javořiny

Velký Lopeník z Velké Javořiny

Velký Lopeník z Velké Javořiny

Holubyho chata pod vrcholem Velké Javořiny

Holubyho chata pod vrcholem Velké Javořiny

Pokračuji cestou po státní hranici. Procházím nejstarším chráněným územím na Moravě, Národní přírodní rezervací Javorina. Místo požívá ochrany od roku 1909. Předmětem ochrany je prales na severních svazích Velké Javořiny, kde dominují buky, javory a jasany. Stromy jsou jaksepatří na prales staré a mohutné. Na mnoha místech mě nutí k zastavení. Pozoruji je a fotografuji. V podrostu doslova lány medvědího česneku a rozkvetlé měsíčnice vytrvalé.

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Národní přírodní rezervace Javorina

Zeleně značená turistická cesta opouští posléze státní hranici a po pár stech metrech vychází i z rezervace. Tady už je les o poznání jiný. Hospodářský, na mnoha místech probíhala těžba.

Velmi prudkým chodníkem sestupuji k obci Květná. Kvituji, že jsem si k výstupu na nejvyšší bod Bílých Karpat vybral cestu z druhé strany, ne tu, kterou sestupuji. Bylo by to strastiplné. Jenže to ještě netuším, co mě čeká.

Obcí Květná procházím jen okrajově. Dalšími nádhernými horskými loukami stoupám na Novou horu. Často zastavuji, obracím se zpět k Velké Javořině, fotografuji. Pohled na turistický rozcestník na Nové hoře, na údaj o nadmořské výšce mi působí potěšení. Na Velký Lopeník jen čtyři stovky výškových metrů. Je to dobré, to už není tolik. Jenže stačí přejít horizont, podívat se dál, a vidím, že taková hitparáda to zas nebude. Po Květné mě čeká další hluboké údolí. Nevadí. Alespoň potrénuji.

Velká Javořina a Jelenec z Nové hory. V údolí Květná

Velká Javořina a Jelenec z Nové hory. V údolí Květná

Na Nové hoře. Obec Strání

Na Nové hoře. Obec Strání

Velká Javořina a Jelenec z Nové hory

Velká Javořina a Jelenec z Nové hory

Velká Javořina a Jelenec z Nové hory

Velká Javořina a Jelenec z Nové hory

Na Nové hoře

Na Nové hoře

Strání z Nové hory

Strání z Nové hory

Velký Lopeník z Nové hory

Velký Lopeník z Nové hory

Táhlý sestup, míjím pramen Březovské kyselky. Je téměř bez průtoku. Nabírám do hrníčku malý hlt vody, alespoň ochutnat. Velmi dobrá minerální voda.

Březovská kyselka

Březovská kyselka

Lepší minerálku, destilovanou, má trojice postarších mužů na lavičce u pramene. Jsou to první turisté, které dnes potkávám na moravské straně hranice. Nabízejí mok, s díky však odmítám. Ptám se jich, kam mají namířeno. Neví. Kam je nohy donesou. Fajn, i to je forma turistiky. S pány se ještě dnes setkám.

Přecházím silnici do Březové, okrajem pole mířím k úbočí Velkého Lopeníku. Stoupání je v první části výstupu mírné. Postupně však strmější a strmější. Proti mně sestupují dvě turistky. Ptají se, zda mířím na Velký Lopeník. Nemám tušení, kam jinam bych tudy mohl mířit, ale potvrzuji, že se nepletou. Sdělují mi, že Velký Lopeník je pěkně hnusný kopec, že ještě sám uvidím. Nevím, co je to hnusný kopec, ale brzy poznávám, co mi chtěly dámy říci. Výstup je opravdu těžký. Strmé a dlouhé stoupání. V jednom okamžiku se mi vybavuje vzpomínka na přechod Nízkych Tatier. A sice na úsek, kdy je nutné vystoupat ze sedla Priehyba na Kolesárovú. Neskutečně namáhavé, vyčerpávající. Tak tady je to něco podobného. A jsem nesmírně rád, když se mezi stromy vynořuje konstrukce rozhledny.

Rozhledna na Velkém Lopeníku

Rozhledna na Velkém Lopeníku

Opravdu se mi ulevilo. Dvojnásob při zjištění, že i ve všedním dni je rozhledna otevřena. Paní správcová mi vysvětluje, že musí vybrat poměrně dost značnou částku peněz na opravu dřevěné konstrukce. Pokud se ji nepodaří vybrat, hrozí uzavření.

I z Velkého Lopeníku je nádherný rozhled. Kruhový, daleký. Orientační tabulky na ochozu rozhledny mi v orientaci příliš nepomáhají. Nejspíš je vyhotovoval někdo, kdo měl k turistice daleko. Zvýraznit turisticky nepodstatné objekty a ty hlavní nechat bez povšimnutí…

Zmiňuji paní správcové můj názor. Souhlasí. A co víc, vrací se se mnou na rozhlednu a některé objekty mi pomáhá identifikovat. Bohužel, za těch pár hodin, co jsem sestoupil z Velké Javořiny, se zhoršila dohlednost a vidět už není tak daleko. Škoda.

Velký Lopeník, pohled k severovýchodu. Na horizontu Vršatské bralo

Velký Lopeník, pohled k severovýchodu. Na horizontu Vršatské bralo

Velký Lopeník, pohled k východu. Na horizontu vpravo Považský Inovec

Velký Lopeník, pohled k východu. Na horizontu vpravo Považský Inovec

Považský Inovec z Velkého Lopeníku

Považský Inovec z Velkého Lopeníku

Pohled z Velkého Lopeníku k jihovýchodu

Pohled z Velkého Lopeníku k jihovýchodu

Velká Javořina z Velkého Lopeníku

Velká Javořina z Velkého Lopeníku

Velký Lopeník je v čase koronaviru oblíbeným místem setkávání Čechů a Slováků. Dnes je tu však klid, jen pár turistů na moravské straně. Loučím se s pěkným místem a pokračuji po státní hranici na Malý Lopeník. V tomto místě se hranice prudce stáčí. Má cesta pokračuje přímo, na Mikulčin vrch. Jenže mezi Malým Lopeníkem a Mikulčiným vrchem je opět hluboké sedlo. Lopenické sedlo. Nedá se nic dělat. Ještě jednou musím sestoupit s vědomí, že bude následovat několik desítek, vlastně téměř dvě stovky metrů vzhůru.

Lopenické sedlo a Mikulčin vrch

Lopenické sedlo a Mikulčin vrch

Nad Lopenickým sedlem

Nad Lopenickým sedlem

Lopenické sedlo

Lopenické sedlo

Nad Lopenickým sedlem

Nad Lopenickým sedlem

Lopenické sedlo

Lopenické sedlo

V Lopenickém sedle

V Lopenickém sedle

Hovořil jsem v úvodu o tom, že vzhledem ke zpátečnímu spojení jsem musel v závěru cesty udělat kompromis v trasování mé túry. Ano. Ten kompromis je tu, čeká mě pěkných pár kilometrů pochodu po silnici. Sice po turistické značce, ale po silnici. V některých místech se jako reparace této oběti nabízejí rozhledy. K Bojkovicím, k Vizovické vrchovině (odtud už ji poznám) a do kraje kolem Uherského Brodu.

Mikulčin vrch, pohled k Bojkovicím

Mikulčin vrch, pohled k Bojkovicím

Přecházím hlavní silnici od Starého Hrozenkova a po cyklostezce (také asfalt) mířím do Bystřice pod Lopeníkem. Ještě před touto obcí mě čeká poslední rozhled. Malá rozhledna Pod Vojanskú.

Rozhledna Pod Vojanskú

Rozhledna Pod Vojanskú

Rozhledna Pod Vojanskú, pohled na Velký Lopeník

Rozhledna Pod Vojanskú, pohled na Velký Lopeník

Z rozhledny není vidět nic. Tedy něco, co by nebylo vidět i zpod ní. Obec potřebovala asi utratit dotační peníze, dát někomu vydělat. Protože takhle zbytečnou rozhlednu jsem snad ještě neviděl. Jestli byla míněna jako cíl výletníků z Bystřice, pak potěš koště. Starší lidé po příkrých schodech určitě nevylezou a ti mladší raději popojdou kousek výš po louce, odkud je rozhled lepší. Narazil jsem na nějakém webu na kritiku tohoto počínání a musím se chtě nechtě připojit. A tato rozhledna prý není jediná taková v této lokalitě.

Bystřice pod Lopeníkem je dlouhá obec a autobusová zastávka se nachází na jejím samém konci. V závěru dne mám šlapání už dost. Pětačtyřicet kilometrů, stoupání přes 1600 metrů. Ale nevadí. Výlet to byl nanejvýš povedený. Jsem rád, že jsem Velkou Javořinu poslechl a přijal její pozvání. A věřím, že se do těchto míst brzy vrátím.

V autobusu do Uherského Brodu se setkávám s trojicí mužů od Březovské kyselky. Chválím je za to, že zdolali osm kilometrů, u té slivovice na to moc nevypadali. Ale jsou zdejší a na tradiční mok asi zvyklí. Moje počínání však příliš nechápou.

Nevadí. Já to jejich také ne, ale to neznamená, že si nerozumíme.

************************************************************************************

údaje o trase, mapa:

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Velká a Velký aneb Hřebenem Bílých Karpat

  1. SV napsal:

    jééé, no to krásné povídání! niečo medzi pohádkou a zamyslením!
    smajlík vzor tlieskajúci tuleník 😉

  2. Naďa, Ostrava napsal:

    Smekám, parádní popis a krásné fotografie ❗ 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..