Vysoké Tatry: Když se daří, tak se daří

Vysoké Tatry: Když se daří, tak se daří

Už potřetí v krátké době se vydávám do Vysokých Tatier. Nejspíš poslední expedice, kterou ještě bude možné považovat za letní…

Plány mám, jak to často bývá, velkolepé. Hned první den přelezení Vidlového hrebeňa. Protože však chci lézt sólo způsobem, nemohu pomýšlet na plnohodnotnou verzi této lezecké cesty. Co to znamená? Výstup na Veľkú Vidlovú vežu nikoli po hraně, ale bočními oklikami. A také traverz Východnej Vidlovej veže, bez výstupu na vrchol. Tam je to bez jištění velmi rizikové.
Přechod Vidlového hrebeňa je náročný hned z několika pohledů. Především – hřeben je velmi dlouhý. Lezení mezi Medenou štrbinou a Kežmarským štítom trvá 6 hodin. A dále – velmi dlouhý je samotný nástup. Obnáší to v podstatě výstup na Lomnický štít, Medená štrbina je kousek pod jeho vrcholem. A v neposlední řadě – z pohledu lezeckého i okleštěná verze žádná procházka.
Kudy nejlépe? Volím nástup Skalnatou dolinou a kotlem mezi Lomnickým a Kežmarským štítom pojmenovaným morbidně Cmiter (hřbitov). A je to volba špatná. Daleko lepší by bývalo vyjet lanovkou do Lomnického sedla a přejít vrchol Lomnického štítu. Fyzicky méně vyčerpávající, časově možná i kratší.

Cmiter a Vidlové veže

Cmiter a zbytky sněhu

Veľká Vidlová veža

Vidlové veže (Veľká a Východná). Uprostřed Kežmarský štít

Po včerejším celodenním cestovaní a po dvou náročných nočních směnách jsem unavený; nástup se vleče jak špatně natažené hodiny. Dvojkové lezení Cmiterem mě zpomaluje, už pod Vidlovým sedlom toho mám skoro dost. A to ještě nejsem na výchozím místě túry. Krok sun krok, pod hradbou Vidiel dále stoupám k Medenej štrbine.
V té se to hemží lezci. Na hřebeni také. Několik dvojic postupuje k Západnej Vidlovej veži, další čekají ve frontě. A aby jich nebylo málo, od vrcholu Lomnického štítu sestupují další a další. Tak tady dnes bude obsazeno. Kdyby se tu prodávaly vstupenky, museli by už v této chvíli kasu zavřít. Bylo by vyprodáno.

Medená štrbina a Vidlový hrebeň

Vidlový hrebeň a Kežmarský štít

Nohy mě bolí čím dál víc. A čím dál víc jsem rozhodnutý od hřebenové túry upustit. Po fyzické stránce by to bylo nesmírně náročné. Navíc stát ještě hodinu, možná i víc ve frontě na hřeben.
Ne.
Od Medenej štrbiny pokračuji k vrcholu Lomnického štítu. Přenádherný den. Na Slovensku navíc svátek a den pracovního klidu, hemží se to tu turisty i lezci. Je tu hezky, ale budu rád, když z tohoto štítu popojdu někam dál. Ale kam?

Malá Studená dolina z Lomnického štítu

Pyšný štít z Lomnického štítu

Moc toho na výběr nemám. Dolů do Lomnického sedla se mi nechce, takže na druhou stranu. Jordánovou cestou sestoupím na jihozápad a pokračovat budu na Pyšný štít.
Řetězy zajištěná Jordánka není ve směru dolů nic banálního. Převislé úseky, silové kroky. A vyhýbat se těm, kteří postupují nahoru.
Sedlo pod Lomnickým, traverz Lomnickej vežičky, Posledná štrbina, Posledná veža, Jordánova štrbina. Krátký zubatý hřeben a konečně Bachledova štrbina. Před sebou mám stěnu Pyšného štítu. Naposledy (a vlastně jen jednou jedinkrát) jsem tu byl před devíti lety. Kudy že to vede ta výstupová cesta? Linie je vcelku jednoznačná. Komínem do žlabu a jím až pod vrcholovou partii štítu. Pak už je to jen po velkých balvanech.
Trojkové lezení, mám pocit, že jsem tehdy musel lézt jinudy. Vybavuji si i časosběrné fotografie z horní části žlabu, které pořídili tehdejší mí spolulezci. Skutečně mi připadá, že jsem v jiné cestě. Ale nevadí, tudy to jde také.
Na vrcholu Pyšného štítu je oproti Lomnickému štítu klid. Dva polští hoši. Chtějí, abych je vyfotografoval, ptají se na další cestu k vyššímu sousedovi.

Lomnický štít z Pyšného štítu

Vidlový hrebeň a Kežmarské štíty z Pyšného štítu

Dolina Bielej Kežmarskej vody a Belianske Tatry z Pyšného štítu

Malá Zmrzlá dolina, Kolový a Jahňací štít a Belianske Tatry z Pyšného štítu

Fotografie do všech stran, užívám si krásných výhledů. Pyšný štít se tyčí v divokém seskupení vrcholů Rázsochy Lomnického štítu. Exponované pohledy nabízí jak k severu, do Doliny Zeleného plesa a do Medenej kotliny, tak i k západu do Malej Studenej doliny. Úchvatné.

Ľadové štíty a Baranie rohy z Pyšného štítu

Malá Studená dolina z Pyšného štítu

Na sestupové hraně už takový klid není. Nahoru stoupá několik turistů – lezců. Jsou navázáni na laně, volí dost nesmyslnou trasu a překážejí si navzájem. Velkým obloukem se jim vyhýbám a pomalu sestupuji do Pawlikovského štrbiny. Obcházím skalní jehlu s podivným jménem – Loktibrada. Hledám, kde má loket, kde bradu, a nic. Asi mám malou představivost či malou fantazii.

Skalní okno pod Loktibradou

V Lastovičej štrbine, která Loktibradu odděluje od Malého Pyšného štítu, mne zaujalo malé skalní okno vytvořené padlým balvanem. Pár fotografií a stoupám na Malý Pyšný štít. Přestože je menším sousedem či bratrem Pyšného štítu, nabízí pohledy stejně úchvatné a směrem k Baraním rohom ještě úchvatnější, než mocný soused.

Pyšný štít a Loktibrada z Malého Pyšného štítu

Pyšný štít a Loktibrada z Malého Pyšného štítu

Kežmarské štíty a Vidlový hrebeň z Malého Pyšného štítu

Ľadové štíty a Baranie rohy z Malého Pyšného štítu

Strapatá veža (v popředí) a Baranie rohy z Malého Pyšného štítu

Kotlina Piatich Spišských plies z Malého Pyšného štítu

Pyšný štít z Malého Pyšného štítu

Belianske Tatry a Dolina Kežmarskej Bielej vody z Malého Pyšného štítu

Zmrzlé doliny, Čierny a Kolový štít z Malého Pyšného štítu. Na horizontu Belianske Tatry

Kolový štít, Jahňací štít a Belianske Tatry z Malej Lastovičej štrbiny

Malá Studená dolina z Malej Lastovičej štrbiny

Teď už jen sestup do Malej Lastovičej štrbiny a odtud dolů ke Spišským plesám. Na několika místech se musím během sestupu vracet. Dlouho jsem tu nešel a zbytečně se odkláním od žlabu. A to je špatně.
Kotlina Piatich Spišských plies, panuje tu velkolepá sváteční nálada. Ani v čase prázdnin tu nebylo tolik turistů, co dnes. Znovu však opakuji, je přenádherný den blížícího se konce léta. Tak proč nejít do hor?

Pyšný štít nad Malou Studenou dolinou

Nakonec byla dnešní túra velmi pěkná. Rozhodnutí nepřelézat Vidlový hrebeň však vyvolává spoustu otázek v mé hlavě, hodně o té cestě přemýšlím. Je třeba ještě pár věcí doladit, především upřesnit obchvatovou cestu na Velkej Vidlovej veži. A především být v kondici fyzické.
Mudruji v duchu a sestupuji na Hrebienok. Unaven, ale vím, že zítra to bude z pohledu fyzických sil už mnohem lepší.

************************************************************************************

Loňskou letní tatranskou sezónu jsem završil výstupem na Druhého Mnícha. Skalní jehlu v hlavním tatranském hřebeni, na polsko – slovenské hranici. Už tehdy jsem ale pomýšlel na prodlouženou verzi tohoto výstupu. Na hřebenovou túru ze sedla Chalubiňského vráta (Wrota Chałubińskiego) na Temnosmrečinskú vežu a přes ni na Druhého Mnícha.
Lehce jsem už loni v létě terén obhlížel. Hned nad zmíněným sedlem je asi dvacetimetrová kolmá stěna, po které vede začátek výstupu. Trojkový terén, avšak rozhodně ne jednoduchý. Bez jištění hodně morálové lezení. Přeloženo z lezecké hantýrky – psychicky náročné, odvážné.
Tehdy jsem terén skutečně jen obhlížel a nepokoušel se o přelezení. Až letos v červenci mě napadlo, že bych to mohl opravdu zkusit. Při pohledu na stěnu ze sedla mě však přešla chuť. Vůbec se mi do toho nechtělo. Teď, po nějakém čase mě napadá, že učiním další pokus. Snad už budu mít odvahy více.
Jak jsem si byl vědom už včera, je to dnes s fyzickou kondicí o mnoho lepší. Potřebuji se jen pořádně vyspat, odpočinout si. Pak už je to dobré. Sice k tomu „pořádně se vyspat“ ještě pár hodin chybělo, ale cítím se mnohem lépe než včera. Upaluji z Lysej Poľany na Morskie Oko a odtud vzhůru do Doliny za Mnichem. Výstup do sedla Wrota Chałubińskiego (vystupuji z polské strany tak proto polské názvosloví) je doslova potěšením.

Hřeben Temnosmrečinskej veže/ Ciemnosmreczyńska Turnia.
Vpravo Wrota Chałubińskiego, doleva Kopa nad Wrotami, Ciemnosmreczyńska Turnia
a Zadni Mnich

Už ne tak ovšem pohled na dvacetimetrovou stěnu. Pořádně si ji prohlížím. Konfrontuji popis výstupové cesty s realitou a dochází mi, že musím vystupovat jinudy, než jsem si představoval minule. No uvidím.

Wrota Chałubińskiego a Kopa nad Wrotami

Připravuji si sedák, lezečky. Kolem spousta lidí, všichni mě pozorují. Budu velkým hercem, bude se tu konat velké divadlo. Všichni jsou zvědavi, co bude dál.
Nalézám zhruba do poloviny stěny. K dalšímu postupu mi chybí chyt na pravou ruku. Levá to zatím drží, je ale hodně nízko. Pokud bych pravou nohou stoupl na poměrně vzdálený stup a na tuto nohu nasedl, už bych to nemusel udržet. Je nejspíš třeba provést to dynamicky, protože o kus dál už dobrý chyt je. Jenže dělejte dynamické kroky bez jištění.
Slézám dolů, vycházím do protějšího svahu a pozoruji stěnu. Nic nového mě ovšem nenapadá. Ještě jeden pokus, dopadá stejně jak předchozí. Další divadlo už odehrávat nebudu. Je třeba v pravou chvíli přestat. Nejsem tu naposledy a snad to příště půjde.
Tak už druhý den, kdy jsem nedokončil své plány. Moc si to nepřipouštím, v horách se to stává. A navíc – není všem dnům konec. Pomalu sestupuji na Morskie Oko. Přemýšlím malou chvíli o tom, že přelezu Rysy a na slovenskou stranu přejdu pěšky. Ale z nejvyššího polského vrcholu se dolů táhne jednolitý lidský řetěz. Ne, tohle nemusím. Po silnici se vracím se do Lysej Poľany (ne, že by to tady bylo s počtem turistů lepší) a odtud kolem celých Tatier do mého base campu.
Přemýšlím, co zítra. Večerní nahlédnutí do zpráv a do emailové pošty mění mé plány. Původně jsem tu chtěl být ještě dva další dny. Slovensko ovšem z důvodu epidemie změnilo režim vůči Česku a na to velmi rychle zareagovali dopravci. Můj pozítřejší večerní vlak je zrušen bez náhrady. Dopravce mi pomáhá najít jiný spoj. Bohužel, už o den dříve. A aby toho nebylo málo, v předpovědi počasí na zítřejší den přibyly srážky.

************************************************************************************

Ráno ještě znovu kontroluji předpověď. Půl na půl. Srážky by měly být intenzivnější ve východní části hor, v oblasti Štrbského plesa minimální. Tak uvidím.
Abych sám sobě napravil reputaci a nějakou túru už dotáhl do konce, plánuji cestu, jejíž větší část dobře znám. Vystoupím jihovýchodní hranou na Voliu vežu, po hřebeni dojdu na Hincovu vežu a pokusím se z ní slanit do Východného Mengusovského sedla. A odtud dále hřebenem až na Prostredný Mengusovský štít.
Jenže jak už jsem v minulém příspěvku napsal: Lidé míní a počasí mění. Odbočuji ze značené turistické cesty na Rysy, stoupám pod Žabie plesá a balvanovým polem mířím k chodníku, který vede na další patro doliny u Volieho plieska. Jsem u velkého bivaku, když na mne dopadají první kapky deště. Naivně v první chvíli věřím, že déšť brzy přejde. Vždyť kolem poledne by mělo být podle předpovědi pěkně. Zatahuje se však víc a víc. Volia veža mizí v mlze.
Zalézám do bivaku, nějakou chvíli počkám. Vidím, že srážky jsou jen lokální. Nad sousedním Hrebeňom Bášt je jasno. Vybral jsem špatně. Bašty také byly v hledáčku mých úvah, rozhodl jsem se však jinak.
Půlhodina pryč, srážky nemizí, naopak zesilují. Říkám si – přesunu se co nejblíže k Baštám, ještě pořád nad nimi svítí slunce. Tam bude líp.
A je to tak. Sestupuji zpět k rozcestí značených cest a dávám se směrem k Hincovým plesám. Tady už neprší. Říkám si, že třeba už ani nebude. Pak bych vystoupil do Mengusovského sedla a odtud na Prostredný Mengusovský štít. Alespoň jeden z dnešních cílů by pak byl dokončen.
U Veľkého Hincovho plesa se převalují mlhy. Neprší. Oblačnost se v nepravidelných intervalech protrhává, po chvíli je vše opět utopeno v mlze, sem tam se ukazuje i Prostredný Mengusovský štít.

Mlha u Veľkého Hincovho plesa

Mlha u Veľkého Hincovho plesa

Mlha u Veľkého Hincovho plesa

Kotlina Hincových plies

Vydávám se směrem k rampě do Mengusovského sedla. Shora kdosi sestupuje. Vidím, že velmi pomalu, navíc je mimo chodník. Když je turista nadohled, volám na něj a ukazuji mu, kde chodník je. Nevěřícně kroutí hlavou. Tvrdí, že jde přesně podle navigace a ta ho neomylně po chodníku vede. Tak jo. Bezmezně věřit ve Vysokých Tatrách navigace je to samé, jako přivolávat neštěstí.
Jsem v polovině stoupání do sedla a mlha houstne. Po chvíli vidím jen na pár metrů. Cestu dobře znám, ale i tak by nemusel být problém z ní sejít. Přicházím do Mengusovského sedla a nevěřím svým očím. Není tu jediný člověk, jediný turista, a to jsem tu ještě nezažil. Z polské strany sem vede velmi oblíbená turistická cesta, v čase letní sezóny extrémně frekventovaná. Záhy chápu, proč tu nikdo není. Ze severní strany hor fouká vítr a jemně prší. A za mokra je zmíněná cesta velmi nebezpečná.
Co je horší, že oblačnost postupuje přes hřeben na slovenskou stranu. Rychle dolů, nebo budu mít problém i já. Naštěstí se dešťová hradba zastavila a v exponovaných místech sestupu je stále suchý terén. Ještě půlhodina a znovu stojím u Veľkého Hincovho plesa. Je tu už také téměř liduprázdno. Poslední opozdilci se vracejí z Kôprovského štítu. Tam byla dnes z pohledu počasí nejspíš pohoda.
Pomalu se vracím Kotlinou Hincových plies. Fotografuji podzimní krajinu, podzimní hory. Už brzy sem přijde skutečná zima a krajina dostane zcela jinou tvář.

Veľké Hincovo pleso

Veľké Hincovo pleso

Veľké Hincovo pleso

Kotlina Hincových plies a Bašty

Veľké Hincovo pleso a Prostredný Mengusovský štít

Veľké Hincovo pleso

Veľké Hincovo pleso a Prostredný Mengusovský štít

Kotlina Hincových plies a Bašty

Kotlina Hincových plies a Bašty

Kotlina Hincových plies a Mengusovský Volovec

Kotlina Hincových plies a Prostredný Mengusovský štít

Kotlina Hincových plies a Prostredný Mengusovský štít

Kotlina Hincových plies a Prostredný Mengusovský štít

Kotlina Hincových plies

Mengusovské štíty

Bilancuji moji poslední letní expedici. Nepodařilo se, co jsem chtěl. Z pohledu lezeckého. Z pohledu turistického si ani trochu nemohu stěžovat. A povzdechnutí z titulku článku není namístě. Takže spokojenost. A jako obvykle, poděkování horám.