Před deštěm do Slovenského raja

Před deštěm do Slovenského raja

Před deštěm do Slovenského raja

Po vyřízení cestovních formalit, po splnění povinností souvisejících s epidemií mohu znovu cestovat na Slovensko…

Opět jen tři dny volna, více nemohu. Navíc první den má v Tatrách ještě pršet. Napadá mě – jak to bude kousek pod Tatrami? A vida. Tam pršet nemá. Pojedu do Slovenského raja. Je to jedinečná lokalita, jedna z nejúžasnějších divočin v celé střední Evropě. Často si vyčítám, že toto místo míjím.

Naposledy jsem tu byl před třemi lety, procházeli jsme s dcerou Prielom Hornádu. Jeho zimní podoba je opravdu nezapomenutelná.

Spojení do Hrabušic, obce na severní hranici Slovenského raja, je rychlé a bezproblémové. Půlhodina cesty autobusem z Popradu. Zastávka na rozcestí mezi Hrabušicami a Betlianovcami je vzdálena doslova pár kroků od kempu Podlesok. Ten je vstupním místem do několika roklin, které se nacházejí v severní části Národního parku Slovenský raj. Jedna z nich je Suchá Belá. A ta je prvním mým dnešním cílem.

Cestu z kempu Podlesok ukazuje tabule velká jak vrata

Cestu z kempu Podlesok ukazuje tabule velká jak vrata

Je podmračené ráno. Jsem tu brzy, teprve se rozednívá. Na zem dopadají poslední kapky deště. Během další hodiny by měl zcela ustat a kolem poledne by dokonce mělo zasvítit slunce. Uvidím. Zatím je všude vlhko a mokro. Stačí první průchod loukou a boty jsou plné vody. Nic se však neděje. Ta, která z nich ještě dnes vyteče, se bude počítat na litry.

Suchá Belá. Hezky se ta roklina jmenuje. Suchá je možná uprostřed léta. Dnes nikoli. A je to jen a jen dobře. Bez zurčení potoka, bez vodopádů by byl zážitek velmi ochuzený.

Suchá Belá, tak tady to začíná...

Suchá Belá, tak tady to začíná…

Dnešní pošmourné říjnové ráno přináší jednu velkou výhodu. Není tu ani noha. Což je v tomto místě téměř nepředstavitelná věc. Suchou Belou v hlavní sezóně projde tisícovka návštěvníků denně a u žebříků se vytvářejí velmi dlouhé fronty.

Už první kroky v Suchej Belej naznačují, co jsem předeslal. Na sucho v botách mohu dnes zapomenout. Chodník, v některých místech více znatelný, jinde téměř vůbec, vede z velké části po balvanech v korytu potoka. Některé vykukují nad hladinu, některé jsou hluboko pod ní. A jinam šlápnout nelze. Voda je sice ledová, zima však není. Proto mi to máchání nijak zvlášť nevadí. Jsem spíše zvědav, jak to bude vypadat na technickém vybavení stezky. Na žebřících, kramlích a nášlapných kovových plošinách.

Suchá Belá. Potok přemosťují dřevěné lávky

Suchá Belá. Potok přemosťují dřevěné lávky

Žebříkové lávky v Suchej Belej

Žebříkové lávky v Suchej Belej

Žebříkové lávky v Suchej Belej

Žebříkové lávky v Suchej Belej

Na první dřevěné žebříky narážím záhy. Jsou vodorovné nebo jen málo nakloněné a překonávají nejprve méně schůdná místa v korytu potoka. Hlouběji v kaňonu pak překlenují i hluboké rokliny, po jejichž dně projít by bylo téměř nemožné. Mile mě překvapují mé boty. Jsou primárně určeny pro horské traily. Už jsem si zvykl, že po třech dnech chůze v nich mě tlačí všechny prsty, ideální velikost pro mne neexistuje. Ale tady sedí. Slováci říkají „ako riť na šerbeľ „. V překladu „jako zadek na nočník“. Myslím, že výstižnější přirovnání bych stěží našel. Podrážka neklouže na trávě, neklouže na mokrých kamenech v potoce, a dokonce ani na vlhkých kmenech popadaných stromů.

Suchá Belá

Suchá Belá

Těch popadaných kmenů je v některých místech více než dost. Jeden po druhém musím opatrně překročit a dávat velký pozor, abych se nenapíchl na některou trčící ulomenou větev.

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá

Suchá Belá je jedna velká nádhera. Úžasné přírodní scenérie, ta nejdivočejší příroda, jakou si lze v těchto podmínkách vůbec představit. A přitom to nejhezčí mám stále ještě před sebou. Mám na mysli vysoké vodopády, kterými potok překonává skalní stupně v roklině. Pod prvními stojím asi po hodině chůze. Misové vodopády, je to zároveň nejužší místo celé soutěsky. Kdysi tu cesta končila a dál mohli pokračovat jen ti, kteří to dovedli na skalách. Pro turisty byla Suchá Belá v celé délce zpřístupněna až v roce 1957, po instalaci kovových žebříků. Cesta je tedy stejně stará jako já a o to větší náklonnost k ní cítím.

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Suchá Belá, Misové vodopády

Následující neschůdnou část rokliny překonávám po ocelových plošinkách. Pravda, z estetického hlediska už to „riť na šerbeľ “ není, ale jinak by to tu asi nešlo. A platí to pro celý Slovenský raj. Jedině díky tomuto vybavení turisté mohou obdivovat většinu nejkrásnějších a nejzajímavějších míst tohoto národního parku.

Suchá Belá, Nad Misovými vodopády

Suchá Belá, Nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Ocelové nášlapné plošinky nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Ocelové nášlapné plošinky nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Nad Misovými vodopády

Suchá Belá. Pod Okienkovým vodopádom

Suchá Belá. Pod Okienkovým vodopádom

Dalším místem, kde třeba terénní výšvih zdolat pomocí ocelových žebříků, je dvoustupňový Okienkový vodopád. Mezi oběma stupni vodopádu je jakýsi kamenný hrnec, vodou vymleté jezírko. Na konci žebříku stezka prochází skalním okénkem, podle kterého byl vodopád pojmenován. O něco výše se nachází nižší Korytový vodopád. A ještě výše, v bočním údolí, Bočný vodopád.

Suchá Belá. Okienkový vodopád

Suchá Belá. Okienkový vodopád

Suchá Belá. Okienkový vodopád

Suchá Belá. Okienkový vodopád

Suchá Belá. Korytový vodopád

Suchá Belá. Korytový vodopád

Suchá Belá. Nad Korytovým vodopádom

Suchá Belá. Nad Korytovým vodopádom

V tomto místě je už údolí širší. Stezka poměrně rychle stoupá a sevření okolními skalami a svahy mizí. Ještě asi sto výškových metrů a stojím u rozcestí Suchá Belá, záver. Je to styčné místo několika turistických cest přicházejících z okolních roklin. Za všechny alespoň Piecky; nedaleko je i roklina Veľký Sokol, snad nejdelší a nejdivočejší v celém Slovenskom raji, z druhé strany pak Malý a Veľký Kyseľ.

Značení na rozcestníku turistických cest je velmi střídmé. Z jednoduchého důvodu. Rokliny, které vedou k tomuto místu, jsou jednosměrné. Zdola nahoru. V obráceném směru chodit nelze; jen těžko si představit, že by se na žebřících potkávaly obousměrné davy lidí. Nicméně v dnešním dni, kdy jsem stále ještě nepotkal živáčka, si sestoupit v protisměru některou z nich mohu dovolit. Vybral jsem si Malý Kyseľ.

Malý Kyseľ je jednou z větví kaňonu Kyseľ. Ten se zhruba v polovině své délky rozvětvuje do tří částí. Veľký, Malý a Vyšný Kyseľ. Spodní, tedy hlavní část rokliny, zachvátil v létě roku 1976 velký požár. Byla na celých čtyřicet let uzavřena; teprve v roce 2016 byla požárem zasažená část znovu zprůchodněna. Formou ferraty.

Přes dvě horní větve, Veľký a Malý Kyseľ, které požár nepostihl, vedou značené cesty. Turisté je mohli a mohou využívat bez omezení. Pro další směr mé cesty a pro další místa, která chci dnes ještě navštívit, vybírám menší z roklin. Podle zmínek v turistických bedekrech je prý malebnější. Hezčí scenérie, byť na menším prostoru. Jsem zvědav.

Hned po vstupu do rokliny vidím, že toto bude jiné kafe než Suchá Belá. Větší divočina, cesta je mnohem více zatarasena popadanými stromy, je tu i spousta jiných překážek. Samotný chodník je použitelný jen v některých úsecích. Jinde vede přímo po dně potoka, který má nemalý průtok vody. A mnohde ani nemá smysl cestu hledat a je lepší rovnou jít vodou.

Závěr rokliny Malý Kyseľ

Závěr rokliny Malý Kyseľ

Závěr rokliny Malý Kyseľ

Závěr rokliny Malý Kyseľ

Závěr rokliny Malý Kyseľ

Závěr rokliny Malý Kyseľ

Takový charakter má roklina v celé své horní části. Teprve v polovině cesty mění svoji vizáž. Místo zarostlých svahů je tu úzká roklinka sevřená skalami. První kaskádový vodopád zdolávám po dřevěných žebřících. A vidím, že nebude dobře. Ve směru dolů, tedy v opačném, než se standardně chodí, musím vážit každý krok. Nevím, co se děje. Stejně vypadající žebříky v Suchej Belej vůbec neklouzaly, po těchto to jezdí jako po blátě. Na několika místech se musím otočit a sestupovat po čtyřech, čelem k žebříku.

Malý Kyseľ

Malý Kyseľ

Malý Kyseľ

Malý Kyseľ

Dřevěné žebříky v roklině Malý Kyseľ jsou velmi kluzké

Dřevěné žebříky v roklině Malý Kyseľ jsou velmi kluzké

Dřevěné žebříky v roklině Malý Kyseľ jsou velmi kluzké

Dřevěné žebříky v roklině Malý Kyseľ jsou velmi kluzké

Další jsou pod Machovým vodopádom. Ty už jsou prudší a jinak než po čtyřech to po nich nejde. Myslím si, že ani ve správném směru nahoru by to nebylo lepší. Machový vodopád, to je jako zjevení z tropů. Mechem pokrytá skála, mokro, vlhko.

Malý Kyseľ, Machový vodopád

Malý Kyseľ, Machový vodopád

Přicházím nad Malý vodopád. Velmi úzká soutěska je překonávána pomocí vodorovných dřevěných žebříků – lávek. Asi nejnebezpečnější místo celé dnešní trasy. Vzdušné našlapování na kluzké příčky žebříků, není čeho se přidržet rukama. Nutno věřit, že boty neuklouznou. Pokud ano, bude zle. Tady je opravdu jedno, kterým směrem jdu. Jednoduché je tu jenom za sucha.

Malý Kyseľ . Nad Malým vodopádom

Malý Kyseľ . Nad Malým vodopádom

Malý Kyseľ . Nad Malým vodopádom

Malý Kyseľ . Nad Malým vodopádom

Malý Kyseľ . Malý vodopád

Malý Kyseľ . Malý vodopád

Přes všechny obtíže stále stíhám pozorovat roklinu. Malý Kyseľ je nádherné místo, neuvěřitelně divoké. Nebýt technických pomůcek, lávek a žebříků, bylo by pro běžného člověka zcela nepřístupné.

Roklina Malý Kyseľ končí, přicházím k rozcestí Kyseľ, rázcestie. Moje další cesta povede na Kláštorisko. Už ne roklinou, ta zůstane hluboko pode mnou.

Dlouho přemýšlím, zda nezměním itinerář. Jsem na místě, kde končí ferrata Horskej záchrannej služby procházející Kyseľom. Vycházím z toho, že tu dnes nejspíš nikdo nebude. V tomto vlhkém, pošmourném počasí by nebyl problém zdolat ferratu i v protisměru. Je to ferrata obtížnosti C, nic těžkého, ale přece jen nemám žádné vybavení. Pokud bych dole u vstupu narazil na obsluhu, a to by se nejspíš stalo i v tomto počasí, sezóna ještě neskončila, asi bych ji velice popudil.

Ne, raději příště. Nebudu si tu dělat nepřátele. Budu pokračovat v túře podle původního plánu. Alespoň závěrečnou část ferraty si však prohlédnu. Místo, kde obchází Obrovský vodopád. K němu vede odbočka z mé značené cesty a tato krátká část ferraty je zpřístupněna a vyznačena i běžným turistům. Strmý sestup k rozcestí Nad Kyseľom, potom ne jednoduchý přístup velmi úzkou soutěskou k lávce nad Obrovským vodopádom. Ne jednoduchý proto, že návštěvník soutěsku překonává po ocelových nášlapech, nad kterými přečnívá velmi odtlačující skála. Je třeba vše udržet rukama za pomoci řetězů a dávat pozor, aby na vlhkých nášlapech nohy neuklouzly.

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom

Obtížné místo však není dlouhé. Soutěska končí vysokým srázem, roklina se otevírá. Potok je překlenut kovovým můstkem, který slouží jako vyhlídka. Skalní stupeň tu potok Kyseľ překonává formou kaskádovitého vodopádu o celkové výšce 60 metrů. Obrovský se jmenuje skutečně po právu.

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom. Vyhlídkový můstek

Kyseľ. Ferrata HZS nad Obrovským vodopádom. Vyhlídkový můstek

Nádherné. Proudy vody padající do hluboké propasti během mnoha a mnoha let vymlely ve skále obrovské kamenné hrnce. Jsou po okraj zaplněny vodou a hrají všemi barvami.

Na vodopád zcela jistě bude úchvatný pohled i zdola. Nechám si toto ujít? To určitě ne…

Po kramlích, po převislé skále sestupuji pod vodopád. To už není turistická cesta. Je to součást ferraty, údajně její nejtěžší místo. Věřím, kdo nemá nacvičený pohyb v převislém terénu, může mít problémy. Na překonání takového úseku třeba hodně síly. Při vši skromnosti, v převislém terénu nacvičuji (pokud zrovna neprobíhá epidemie moru a covidu) minimálně třikrát týdně a takový terén mi opravdu nedělá potíže.

Kyseľ. Obrovský vodopád

Kyseľ. Obrovský vodopád

Kyseľ. Obrovský vodopád

Kyseľ. Obrovský vodopád

Jsem dole pod vodopádem, zakláním hlavu, abych se podíval vzhůru. Nádherné místo, jeden z nejhezčích vodopádů, které je možné na Slovensku spatřit. A prý – v rámci této ferraty – jsou v jejím úvodu ještě hezčí. Jak vypadají? Nevím, ale musím se sem opravdu brzy vrátit.

Kyseľ. Ferrata HZS v úseku podél Obrovského vodopádu

Kyseľ. Ferrata HZS v úseku podél Obrovského vodopádu

Kyseľ. Kamenné hrnce pod Obrovským vodopádom

Kyseľ. Kamenné hrnce pod Obrovským vodopádom

Po kramlích vylézám zpět, vracím se na značenou cestu. Po půlhodině přicházím na Kláštorisko.

Slovenský raj, Kláštorisko

Slovenský raj, Kláštorisko

Jako mávnutí bičem se mění mé pocity, mé vnímání krajiny. Kláštorisko není divoká příroda. Kláštorisko je kus historie.

Je až neuvěřitelné, že uprostřed Slovenského raja stával klášter. Podle nálezů archeologů zde stávalo hradisko už v mladší době kamenné. V polovině třináctého století se sem zas uchylovali obyvatelé spišských obcí před nájezdy Tatarů. Na počátku století čtrnáctého, v roce 1305 si zde postavili klášter kartuziáni (Kartuziánský řád, to jsou katoličtí, polopoustevničtí mniší). Působili tu více jak dvě stě let. V 15. století klášter obsadili husité, v roce 1543 byl zbourán, aby se zde nemohli ukrývat loupežníci.

Kláštorisko

Kláštorisko

Kláštorisko

Kláštorisko

V letech 1983 – 1993 zde proběhl rozsáhlý archeologický výzkum, který formou dobrovolnosti pokračuje dodnes. Klášter, respektive jeho pozůstatky byly obnoveny do původní podoby. Areálem kláštera vede prohlídková trasa, nemohu ji jen tak minout. Prohlížím si hospic v horní části areálu, gotický kostel s křížovou chodbou v jeho dolní části, na kterou jsou napojeny příbytky mnichů, takzvané cely. Ve středu nádvoří býval hřbitov a na východní straně dva rybníky.

Kláštorisko

Kláštorisko

Kláštorisko

Kláštorisko

Kláštorisko

Kláštorisko

Zajímavé místo, člověk tu přemýšlí jinak než v okolních roklinách. Najednou se čas zastavuje, není důležitý, na člověka dýchá minulost.

Nutno podotknout, že Kláštorisko je v současnosti i významným turistickým centrem Slovenského raja. Turistická chata nabízí ubytování i stravování.

Opouštím areál kláštera. Vracím se na planinu, vrací se i ryze přírodní myšlenky. Pokračuji do další rokliny. Jmenuje se příznačně Kláštorská.

Sestup z Kláštoriska (opět jdu v protisměru, mohu si to dovolit, stále jsem ještě nepotkal jediného turistu) je velmi prudký. Široká roklina se však brzy zužuje a začíná představení mnoha vodopádů. Jako v ostatních roklinách, i zde turista kaskády překonává pomocí umělých technických pomůcek. Na krátkém úseku je jich požehnaně.

Sestupuji kolem Machového vodopádu (už druhý dnes), Duhového vodopádu, vodopádu Antona Straku a kolem vodopádu Objavitelov. V pravém úbočí si prohlížím Bielu jaskyňu. Na velmi krátké vzdálenosti míjím nespočet přírodních zajímavostí, krásných míst. Až v těchto místech potkávám první turisty.

Kláštorská roklina. Machový vodopád

Kláštorská roklina. Machový vodopád

Kláštorská roklina. Pod Machovým vodopádom

Kláštorská roklina. Pod Machovým vodopádom

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina. Tyto kmeny tu leží už dlouho...

Kláštorská roklina. Tyto kmeny tu leží už dlouho…

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina

Kláštorská roklina. Duhový vodopád

Kláštorská roklina. Duhový vodopád

Kláštorská roklina. Pod Duhovým vodopádom

Kláštorská roklina. Pod Duhovým vodopádom

Kláštorská roklina. Strakov vodopád

Kláštorská roklina. Strakov vodopád

Kláštorská roklina. Biela jaskyňa

Kláštorská roklina. Biela jaskyňa

Už jen krátký sestup a přicházím k lanové lávce přemosťující řeku Hornád. Ta si během dlouhých geologických období prorazila své koryto skalami na severním okraji Slovenského raja. Kaňon je známý jako Prielom Hornádu. A je to z pohledu turistů nejklasičtější klasika ve Slovenskom raji. Nejčastěji navštěvované místo. Proč? Mimořádně pěkné říční údolí, nádherné přírodní scenérie, atraktivitu zvyšuje na mnoha místech ne zrovna lehký postup. Je tu instalována spousta umělých stupů, řetězů, bez kterých by Prielomom projít nešlo. Vzdušné cesty vysoko nad hladinou řeky, ze kterých někteří mohou mít i pěkné závratě. Prielom je navštěvován celoročně, v zimě je cesta daleko náročnější než v letním období.

Prielom Hornádu. Lanová lávka

Prielom Hornádu. Lanová lávka

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Postupuji proti proudu, po pravém břehu řeky. Míjím malý pomníček horským záchranářům. 17. července 2015 nedaleko odtud narazil vrtulník Horskej záchrannej služby do drátů elektrického vedení, když letěl na pomoc malému chlapci. Zahynula celá čtyřčlenná posádka. Vzpomínám na tehdejší zprávu, otřásla každým, kdo jen trochu práci HZS sleduje.

Prielom Hornádu. Pomníček obětem neštěstí vrtulníku HZS

Prielom Hornádu. Pomníček obětem neštěstí vrtulníku HZS

Další lanový most, přecházím po něm na opačný břeh. Spousta dalších kramlí, řetězů, kovových nášlapů. Opravdu výjimečný zážitek přináší tato cesta.

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Mnichova diera, malá jeskyně nad cestou v úbočí Zelenej hory, kterou v těchto místech řeka Hornád obtéká. A to už se blížím k Hrdlu Hornádu. Místu, kde začíná vlastní kaňon – Prielom, kde se Hornád začíná prodírat skalami, kde turisté často začínají svoji túru. Nedaleko je totiž kemp Podlesok, kde jsem ráno své putování začínal.

Prielom Hornádu. Mnichova diera

Prielom Hornádu. Mnichova diera

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Prielom Hornádu

Ještě dva kilometry proti proudu Hornádu. K mostu, kde se nachází rozcestí turistických cest Hrabušice, mýto. A odtud je to už jen pár kroků k autobusové zastávce, kde jsem ráno vystupoval.

Hrdlo Hornádu

Hrdlo Hornádu

Hornád u Hrabušického mýta

Hornád u Hrabušického mýta

Byla to nádherná, velmi povedená túra. Dívám se k severozápadu, den se projasnil, protrhala se oblačnost a z mraků začínají vylézat vrcholky blízkých i dalekých hor. Zítra a pozítří má být velmi pěkné počasí, jakýsi poslední záchvěv babího léta. To už budu v Tatrách. Ale na tuto túru budu s vděkem a radostí vzpomínat. Jsem nesmírně rád, že mě napadlo vydat se dnes sem.

mapa a údaje o trase:

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře u Před deštěm do Slovenského raja

  1. pepa napsal:

    Stačil týden a titulek článku vyznívá jako krutá ironie. Rokliny Slovenského raja jsou uzavřené, potoky vlivem povodní vzedmuté zaplavily chodníky… 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..