Drahanská vrchovina mlhou zahalená

Drahanská vrchovina mlhou zahalená

Drahanská vrchovina mlhou zahalená

…a to měl být prosluněný, jasný den.

Covid-19 opět zavřel vnitřní sportoviště. Lezení na umělé stěně jsem nucen na čas přerušit a věnovat se něčemu, co je vázáno na exteriér. To „něčemu“ má v mém případě velkou tradici. Výkonnostní turistika (můj terminus technicus), kombinace delší chůze a turistiky samotné. V čase, kdy se věnuji lezení, mi na ni moc času nezbývá. Teď to bude jinak. Zbývá ještě dodat, že ono „jsem nucen“ v úvodu odstavce za žádné nucení nepovažuji. Rád si od lezení odpočinu. Na jaře se mi dokonce taková turistická přestávka moc líbila a i teď se na ni těším.

Volná neděle, ideální předpověď počasí, mohu hned začít. Je tu ovšem několik rozdílů oproti jaru. Cestování hromadnou dopravou tehdy nebylo tak riskantní. Nyní je třeba se mu vyhnout, případně omezit na nejnižší možnou míru. Delší cestování veřejnou dopravou skutečně není v těchto dnech bezpečné. Z tohoto faktu vycházím při plánování mé nedělní trasy a budu muset i u všech dalších.

Sever Drahanské vrchoviny. Rekognoskaci této oblasti jsem zahájil právě letos na jaře a je tam ještě spousta míst, která jsem ani nespatřil. Ostuda, přitom jsou tak blízko mého bydliště. Vymýšlím asi čtyřicetikilometrový okruh, který prochází z velké části onou dosud nepoznanou oblastí.

Krátká cesta autobusem, kde jsem jediným cestujícím. V čase rozednění vystupuji v obci Šebetov severně od Boskovic. V první fázi cesty mě čeká táhlý výstup na hřeben zvedající se východně od obce. Hřeben odděluje Boskovickou brázdu od údolí řeky Bělé a je západním okrajem Drahanské vrchoviny.

Stoupám po staré cestě. Uspořádání kamenů dává tušit, že existuje už dlouhá desetiletí. Je to zřejmě stará cesta ze Šebetova do Pohory a Horního Štěpánova. Obcí vysoko položených na Drahanské vrchovině.

Je ještě šero, slunce je schované za vysokým horizontem. Krajinu halí mlha. Doufám, že ji v pozdějších hodinách slunce svými paprsky rozpráší a bude – jak předpověď slibuje – prosluněný, jasný den.

Cesta je zablácená. Na mnoha místech ze svahu vyvěrají pramínky vody, které bylo v posledních týdnech dost a dost. Je mi jasné, že dnešní putování bude na mnohých místech bojem s blátem. Co v této chvíli ještě nevím je, že na jednom místě to bude dokonce předem prohraná bitva. Ale nebudu předbíhat.

Cesta podzimním lesem (zatím bez bláta)

Cesta podzimním lesem (zatím bez bláta)

Cesta na hřebeni kulminuje, přicházím na rozcestí lesních cest, kde stojí velký kříž. Na informačním panelu je psáno, že se k místu váže pověst. Mladík Martin, myslivec hraběte Strachwitze, kterému patřilo šebetovské panství, měl kromě mnoha dobrých vlastností i některé neduhy. Byl vychloubačný, marnotratný. Jednou ho hrabě požádal, aby mu zastřelil mohutného jelena, který dělal škody v jeho lesích na mladém porostu. Martin nelenil, zašel do hospody a před všemi se vychloubal tím, že hrabě si vybral pro úkol právě jeho. Došlo i na sázku, při které Martin prohlásil, že jelena zastřelí, i kdyby měl mezi parožím kříž. Už po půlnoci vyrazil do lesa a čekal v místě dnešního křížení lesních cest. Jelen se nad ránem přiblížil, Martin zamířil, uviděl však mezi parožím kříž. Zalekl se tak, že nebyl schopen vystřelit. Po chvíli se vzpamatoval a zařekl se, že už žádné sázky a žádné vychloubání od něho nikdo neuslyší. Jak řekl, tak se stalo.

Poučné, kdyby to ovšem bylo vždy tak jednoduché.

Křižovatka lesních cest nad Šebetovem

Křižovatka lesních cest nad Šebetovem

Doplněk turistického značení

Doplněk turistického značení

Ráno v lese

Ráno v lese

Lesní cesta se přibližuje téměř na dotyk současné silnici do Pohory. V této chvíli dělám velkou chybu, že pokračuji lesem, že nevolím cestu po ní. Následující dva kilometry byly bitevním polem. Neodklizené polomy, hluboké bahno. Krok tam, raději zpátky. Doprava, zpátky. Doleva, zátky. Tak kudy teda? Ale vracet se už nemá smysl.

Nemohl jsem tušit, že na tomto krátkém úseku strávím téměř hodinu. A že se kupředu dostanu jen za cenu obrovských ústupků ve formě krkolomných přelézání padlých stromů. Avšak ani další metry nejsou výhrou. Polomy tu sice už nejsou, ale bahno přímo exkluzivní. Takový příděl vody zdejší lesy asi dlouho nedostaly. Poslední týdny tu propršely a retenční schopnost značně prořídlého lesního porostu už zcela jistě není, co bývala. Každá terénní prohlubeň je zaplavena vodou, na několika místech se vytvořila velká lesní jezírka. Z malých tůněk pak doslova rybníky.

Lesní tůň

Lesní tůň

Lesní tůň

Lesní tůň

Lesní tůň

Lesní tůň

Konečně přicházím k rozcestí turistických značených cest na okraji obce Pohora. Odtud budu pokračovat po jiné lesní cestě do Úsobrna. Výhodou je, že tato cesta pro pěší je zároveň cyklotrasou a ty už z podstaty bývají v lepším stavu.

U Pohory

U Pohory

A je to tak. U dalšího rozcestí, Boudy se jmenuje, se o tom přesvědčuji. Moje cesta pokračuje jako asfaltová lesní silnice, zatímco jiná, pěší trasa, jako nezpevněná cesta lesem. A jak jinak, po okraj je zaplněná blátem. Musím v této chvíli blahořečit můj nápad další dlouhé kilometry mé trasy vést po cyklostezce.

Rozcestí Boudy

Rozcestí Boudy

Táhlé klesání mne přivádí do Úsobrna. Obce s podivným jménem, které s jihomoravskou metropolí opravdu nemá nic společného. Obec převzala jméno po nedalekém hradu. A je to vůbec první místní pojmenování zmíněné v tomto kraji, datuje se už do jedenáctého století. Vysvětlení původu je však podle historiků velmi obtížné. Možná je keltského původu. V obci se nacházejí sklárny Moravia, které patří k největším výrobcům obalového skla v Česku. Založeny byly už v roce 1827 hrabětem Strachwitzem.

Přecházím most přes říčku Úsobrnku (ještě se k ní dnes vrátím) a pokračuji údolím Duraňského potoka pod kopec Durana. Táhlé stoupání mě přivádí ke značené odbočce vedoucí k vrcholu tohoto kopce.

Úsobrnka v Úsobrnu

Úsobrnka v Úsobrnu

Údolí Duraňského potoka

Údolí Duraňského potoka

Cestou na Duranu (mlha za mnou)

Cestou na Duranu (mlha za mnou)

Cestou na Duranu (kříž v lese)

Cestou na Duranu (kříž v lese)

Na vrcholové plošině Durany se nacházejí zbytky už zmíněného hrádku či drobného opevnění (Úsobrno, Durana). Uváděný je v listinách už ve druhé polovině 11. století. Poměrně rozlehlé hradiště zaniklo ve druhé polovině 13. století, kdy se centrem oblasti a sídlem úřadů stalo Jevíčko. Ke kopci je vázána pověst o kněžně, která na hradě sídlila a lákala do hradu pocestné rytíře. Před ránem každého z nich zavraždila. Z toho, že žádný z nich nevydržel do rána, se odvozuje název kopce – Durana. Pověst je pověst, ve skutečnosti jméno kopce souvisí s manželkou olomouckého knížete Oty III. Dětleba, která se jmenovala Durancie. Ovšem jakým způsobem souvisí, jsem se nedočetl.

Durana, pozůstatky valů

Durana, pozůstatky valů

Durana, pozůstatky valů

Durana, pozůstatky valů

Durana, vrchol

Durana, vrchol

Kolem vrcholu kopce jsou dodnes patrné valy. Informační tabule vysvětluje historii místa. Je tu ovšem ještě jedna tabule:

Milé!

Milé!

Milé. Výzvu přijímám. K lípě, národnímu stromu, by měl mít člověk celoživotní úctu.

Z kopce Durana je rozhled velmi omezený. Jen holý jižní svah umožňuje pohled do větší dálky. Ne však dnes. Mlha se stále ještě nerozplynula a já v této chvíli přestávám věřit předpovědi počasí. Nad hradbou mlhy, vždy jen na krátký okamžik, vystupují nejvyšší vrcholky Drahanské vrchoviny. Spatřuji meteorologický radar na Skalkách, ale během chvilky je zas pryč.

Pohled z Durany k jihu

Pohled z Durany k jihu

Na Duraně

Na Duraně

Stále rostou!

Stále rostou!

Mraveniště s houbou

Mraveniště s houbou

Z Durany pokračuji do Šubířova. Procházím obcí, táhlé klesání lesem mě přivádí do Borové a následně do další obce s podivným názvem Dzbel. Podivný je však jen zdánlivě. Kdo zná hanácké nářečí, možná ví, co toto slovo znamená. Je to sedlo mezi lesnatými stráněmi či obyčejná strouha. Jedná se však i v rámci nářečí o archaismus, který se používá už jen ojediněle.

Šubířov. Kostel Sedmibolestné Panny Marie

Šubířov. Kostel Sedmibolestné Panny Marie

Cesta do Dzbelu

Cesta do Dzbelu

Dzbel

Dzbel

Dzbel, zvonice

Dzbel, zvonice

Nacházím se přibližně v polovině mého dnešního putování. Ještě než otočím zpět, chci se podívat na zámek v nedalekém Jesenci.

Zámek byl postaven na místě starší tvrze v roce 1711. Jako autor stavby bývá uváděn architekt Jan Blažej Santini Aichl, kterému je připisováno i autorství přidruženého poutního kostela. V současné době je zámek v rukou dominikánek a slouží jako domov důchodců.

Obcházím zámek, v podstatě se celý dá obejít kolem dokola. Kostel sv. Libora je však zamčený.

Zámek Jesenec

Zámek Jesenec

Zámek Jesenec

Zámek Jesenec

Zámek Jesenec

Zámek Jesenec

Zámek Jesenec

Zámek Jesenec

Jesenec, kostel sv. Libora

Jesenec, kostel sv. Libora

Jesenec, kostel sv. Libora

Jesenec, kostel sv. Libora

Jesenec, kostel sv. Libora

Jesenec, kostel sv. Libora

Zámek v Jesenci je na mém dnešním putování tím skutečným bodem obratu. Napojuji se na Naučnou stezku Kladecko, která je naštěstí současně cyklostezkou, a pokračuji vzhůru do polí. Ještě několik stovek metrů stoupám, poté cesta kulminuje a vede po jakési náhorní plošině. Velmi lituji, že je krajina kolem mne zahalena mlhou. Z těchto míst je za dobré viditelnosti daleký rozhled téměř do všech světových stran.

Kaple sv. Antonína nad Jesencem

Kaple sv. Antonína nad Jesencem

Naučná stezka Kladecko vede jižní částí stejnojmenného přírodního parku. Informační panely vyzdvihují nejzajímavější objekty a vysvětlují některá specifika tohoto kraje. Hned první panel, kolem kterého procházím, upozorňuje na vápencové ostrůvky, které se v těchto místech objevují uprostřed luk a polí. Na tyto výchozy devonského vápence je vázána vzácná flóra a fauna.

Výchozy devonského vápence v polích nad Jesencem

Výchozy devonského vápence v polích nad Jesencem

Žel, naučná stezka se s mojí trasou kryje už jen chvíli. Na rozcestí U křížku, u velké košaté lípy se odděluje a směřuje do údolí. Já pokračuji po hřebeni kopců k obci Kladky, podle které je přírodní park pojmenován. V této chvíli mohu zas a zas jen litovat, že mlha hatí výhledy do dálky. Dovolí pohled k nejbližším lesům a údolím, dál však ne. V rozporu s tímto faktem zkouším v Kladkách krátkou odbočku na Zahálkovy skalky, které za normální viditelnosti nabízejí pohled doslova široširý, ale nic. Ani dolů do vsi vidět není. Bylo hodně optimistické myslet si, že to bude jinak.

Rozcestí U křížku

Rozcestí U křížku

Krajina v Přírodním parku Kladecko

Krajina v Přírodním parku Kladecko

Krajina v Přírodním parku Kladecko

Krajina v Přírodním parku Kladecko

Cesta do Kladek

Cesta do Kladek

Cesta do Kladek

Cesta do Kladek

Kříž v Kladkách

Kříž v Kladkách

Kladeckou dolinou sestupuji směrem k Nectavě. Přibližně uprostřed cesty dolinou procházím kolem zvláštního pomníku. Žádný nápis, nic. Vysvětlení nacházím na nedaleké tabuli. Obec Kladky a okolní lesy náležely odpradávna arcibiskupům olomouckým. Koncem 19. století dal arcibiskup Theodor Kohn postavit novou silnici z údolí Nectavy do Kladek. Když byla cesta s velkými potížemi dostavěna, sám si ji s doprovodem přišel prohlédnout a projít. V místě dnešního pomníčku byl unaven a nařídil odpočinek. Musel si však sednout na zem, nic jiného tu nebylo. Poněvadž nikdo z přítomných nikdy neviděl arcibiskupa sedět na ničem jiném než na polstrovaných pohovkách a křeslech, považovali tuto událost za něco mimořádného. A na tomto místě postavili pomník. Ten v roce 1976 sešel a zbyla z něj jen suť. Obnoven byl v roce 2000 lesními dělníky. Není však jisté, zda se jedná o ten původní; samotná událost se však s největší pravděpodobností stala.

Pomník v Kladecké dolině

Pomník v Kladecké dolině

V Kladecké dolině

V Kladecké dolině

V Kladecké dolině

V Kladecké dolině

V Kladecké dolině

V Kladecké dolině

V Kladecké dolině

V Kladecké dolině

Nedaleko od pomníku se nachází hranice dvou přírodních parků. Přírodní park Kladecko plynule přechází v Přírodní park Bohdalov – Hartinkov. A ten zahrnuje i Nectavské údolí, do kterého nyní mířím.

Údolí Nectavy

Údolí Nectavy

Jezdíval jsem občas vlakem z Kostelce na Hané do Chornice. Dnes tato trať končí ve Dzbelu, dál už vlak nejezdí. Pamatuji si, že jeden z úseků této trati, říční údolí, byl krajinářsky velmi cenný, velmi zajímavý. Je to však už dlouho a nevzpomínám si, kde přesně to bylo. Často jsem si ovšem říkal, že toto říční údolí najdu a projdu si ho. Podle mapy jsem usoudil, že by to mohl být úsek kolem říčky Nectavy mezi stejnojmennou osadou a stanicí Šubířov. A to byl i důvod, proč jsem dnešní trasu nasměroval sem. A dokonce, to abych v říčním údolí co nejdéle setrval, následný úsek cesty naplánoval po neznačených lesních stezkách. S rizikem, že se budu brodit blátem, že možná ani neprojdu.
Abych to zkrátil. Údolí Nectavy není tím koutem, který jsem hledal. Neznamená to však, že by bylo nehezké, že by mne zklamalo. Naopak. Je velmi pěkné a zasloužilo by si podrobnější průzkum. Třeba se to i podaří.

Nad údolím Nectavy

Nad údolím Nectavy

Nad údolím Nectavy

Nad údolím Nectavy

Nectava

Nectava

Nectava

Nectava

V lesích nad Nectavou

V lesích nad Nectavou

V lesích nad Nectavou

V lesích nad Nectavou

V lesích nad Nectavou

V lesích nad Nectavou

Trasa po neznačených lesních cestách mě vyvedla vysoko do kopců nad údolím. Naštěstí ani jeden úsek cesty nebyl zablácený tak, aby se jím nedalo projít. Dále to už byla zkouška navigačních dovedností, kdy bych byl bez GPS naprosto ztracen. Vlevo, vpravo, nahoru dolů, z šesti cest na rozcestí vybrat tu pravou. Ale za plán cesty se musím pochválit. Vybral jsem dobře, po hodině kličkování v lese se napojuji na modře značenou turistickou cestu. Ta mě kolem památníku pilotů (psal jsem o tomto místě na jaře) přivádí do Jaroměřic.

Rozcestí u památníku pilotů

Rozcestí u památníku pilotů

Podél říčky Úsobrnky (avizoval jsem, že se k ní dnes vrátím) pak mířím k opačnému konci obce a odtud lesem a poli k silnici Jevíčko – Úsobrno. Odtud to mám už jen kousek do cíle dnešního putování, na autobusovou zastávku v Uhřicích. Odtud několik minut jízdy domů.

Úsobrnka v Jaroměřicích

Úsobrnka v Jaroměřicích

Převážná část dnešní cesty byla v zajetí mlhy, i když tomu některé fotografie neodpovídají, zvláště ta titulní. Myslím, že se sem brzy vrátím, abych si vychutnal výhledy, o které jsem byl včera ochuzen. Nicméně i bez nich byla túra velmi povedená. Zkušenosti s chůzí v blátě jsou k nezaplacení 🙂

mapa a údaje o trase:

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 komentářů u Drahanská vrchovina mlhou zahalená

  1. SV napsal:

    Odpadnem! Vsak to su krasne jesenne fotografie!! ❤️

  2. SV napsal:

    btw som to prečítala „Drahanská mlhovina“ 😉

  3. SV napsal:

    ta úvodná fotka bez toho stromu vpravo by teda ale bola o dosť lepšejšia 😎

  4. SV napsal:

    „věnovat se něčemu, co je vázáno na exteriér“
    je aj o dosť zdravšie, aj oveľa ale oveľa krajšie 😉

  5. SV napsal:

    „Výkonnostní turistika (můj terminus technicus)“
    aha, ano, to sedí.
    v mojom prípade je to teda nevýkonnostní turistika 😎

  6. SV napsal:

    „kombinace delší kombinace delší chůze a turistiky samotné. samotné“
    nem chápendo. však turistika = chůze. 🙄 🙄 🙄 🙄

  7. SV napsal:

    cena zlatého anticovid teamu za odstavec číslo dva! 🙂

  8. SV napsal:

    „Krátká cesta autobusem, kde jsem jediným cestujícím.“
    perfektné!! 🙂

  9. SV napsal:

    „Ale nebudu předbíhat.“
    fajn, to by si mohol aplikovať aj inde 😎

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..