Nad jesenickou mlhou

Nad jesenickou mlhou

Nad jesenickou mlhou

Má nedávná túra hřebenem Hrubého Jeseníku byla zahalena mlhou. Týden nato však zůstala hluboko pode mnou…

K zastávce autobusu vycházím ještě za tmy. Pláně mezi Malou Morávkou a Rudnou pod Pradědem halí neproniknutelná inverzní oblačnost. Ojíněné stromy, silný vítr, vlhko. Na teploměru pod nulou, pocitově minimálně o deset méně. Říkám si: Dělám dobře, když se za takového počasí chystám do hor? Věřím však informacím meteorologů. Inverzní oblačnost podle nich končí poměrně nízko a nad ní by už mělo být jasno po celý den. A teploty kolem poledne dokonce nad nulou. Oblečen jsem po ránu důkladně, jako v Tatrách v únoru. A v batohu si nesu ještě další zimní výbavu. Co kdyby…

Vystupuji po dvaceti minutách jízdy v sedle Hvězda. Už tady, nějakých 860 metrů nad mořem, je o poznání lépe. Na potemnělé obloze prosvítá svěží ranní modř, v zákrytu lesa je bezvětří, pocitová teplota tu odpovídá té skutečné. Přesto měním rukavice za teplejší.

Má dnešní túra má podobu velkého okruhu kolem Pradědu a nakonec zamíří i na jeho vrchol. Povede po značených turistických cestách, po běžkařských trasách, a jen v několika málo místech po neznačených lesních cestách. Chci se vyhnout nemilým překvapením, kdy by mě zastavil neschůdný terén. Nemělo by se tak ovšem stát, sníh ještě nenapadl a bláto zmrzlo do přijatelné konzistence.

Po modrém značení se vydávám směrem k Vrbnu pod Pradědem. Cesta vede vysoko nad údolím Bílé Opavy, západním úbočím kopců Hřeben a Ovčí vrch. Lemuje ji z obou stran vzrostlý les. Jen na několika málo místech umožňují průseky kusé pohledy směrem k Pradědu a k vrcholům na protější straně údolí. Pojmenovat je nedovedu, tuto oblast Hrubého Jeseníku vůbec neznám. A po celý den to bude podobné.

Pohled zpod Ovčího vrchu k Pradědu

Pohled zpod Ovčího vrchu k Pradědu

S první identifikací mi pomáhá informační tabule na vyhlídce Nad Ludvíkovem. Reliéf okolních kopců s jejich jmény, co víc si mohu přát? Vyhlídka sice není ideální, i tady brání pohledu v některých směrech stromy, ale lepší rozhledové místo bych v okolí zřejmě nenašel.

Vyhlídka Nad Ludvíkovem

Vyhlídka Nad Ludvíkovem

Praděd z vyhlídky Nad Ludvíkovem. Vpravo Lyra

Praděd z vyhlídky Nad Ludvíkovem. Vpravo Lyra

Vyhlídka nad Ludvíkovem. Pohled k Ludvíkovu, vlevo Žárový vrch a stín Vysoké hory

Vyhlídka nad Ludvíkovem. Pohled k Ludvíkovu, vlevo Žárový vrch a stín Vysoké hory

Vyhlídka Nad Ludvíkovem. Praděd, vlevo Vysoká hole

Vyhlídka Nad Ludvíkovem. Praděd, vlevo Vysoká hole

Vyhlídka nad Ludvíkovem, Praděd

Vyhlídka nad Ludvíkovem, Praděd

Cesta se krátce zaklikatí. Prochází rozcestím Malá Hvězda a pozvolna se svažuje úbočím Vysoké hory. Její stín se v této chvíli ostře promítá na protější stráně. Dochází mi: Tento dominantní kopec přece vídám od Rudné pod Pradědem! No vida. Nakonec ty kopce přece jen pojmenuji.

Na vhodném místě opouštím lesní cestu a na konci Ludvíkova scházím k silnici do Vrbna pod Pradědem. Přecházím most přes Bílou Opavu a vzápětí silnici opouštím. Do Vrbna dnes nepůjdu, není důvod. Mé cíle jsou ryze přírodní. První z nich přímo nade mnou. Zámecká hora.

Bílá Opava ve Vrbně pod Pradědem

Bílá Opava ve Vrbně pod Pradědem

Turistická směrovka mě informuje o dvou možnostech výstupu. Pohodovém a náročném. Volím samozřejmě druhou možnost. Věřím, že pro mne bude pohodová právě ona. Jenže převýšení činí téměř tři stovky metrů a strmá stezka má do pohody opravdu daleko. Nevadí. Po jejím zdolání se cítím ve své kůži.

Na vrcholu Zámecké hory stojí dřevěný altánek. V mnoha informačních materiálech i v mapě je označen jako rozhledna či vyhlídková věž. Více než realita je to ovšem pouhé zbožné přání. Výhledy jsou značně omezené. Všude kolem vzrostlé stromy a vidět je toho opravdu málo. Navíc se opět dostávám do orientačních problémů. Protější kopce, tentokrát nad údolím Střední Opavy, pojmenovat nedovedu. Na informační tabuli nad Ludvíkovem určitě jejich jména byla. Ale správně je přiřadit ve chvíli, kdy se úhel pohledu značně změnil, neumím.

Vyhlídkový altánek na vrcholu Zámecké hory. V popředí patrné zbytky hradu Fűrstenwalde

Vyhlídkový altánek na vrcholu Zámecké hory.
V popředí patrné zbytky hradu Fűrstenwalde

Na Zámecké hoře. Vrbno pod Pradědem zahalené v mlze

Na Zámecké hoře. Vrbno pod Pradědem zahalené v mlze

Na Zámecké hoře. Kostel Navštívení Panny Marie v Mnichově

Na Zámecké hoře. Kostel Navštívení Panny Marie v Mnichově

Na Zámecké hoře, pohled k severozápadu. Pojmenovat kopce nedovedu

Na Zámecké hoře, pohled k severozápadu. Pojmenovat kopce nedovedu

Toto je pohled ze Zámecké hory k Ludvíkovu

Toto je pohled ze Zámecké hory k Ludvíkovu

...a tady opět nevím

…a tady opět nevím

Na vrcholu Zámecké hory stával ve středověku hrad Fűrstenwalde. Postaven byl pravděpodobně v první polovině 13. století. O tři sta let později však o něm v historických listinách už není žádná zmínka. Nicméně zbytky hradu jsou patrné dodnes.

Scházím do sedla pod Zámeckou horou a klikatou lesní pěšinkou pokračuji k cyklostezce a zároveň běžkařské trase vedoucí k rozcestí u Sedlové boudy. Její jméno zní – jak jinak – Zámecká. Obchází vrchy Plošina a Žárový vrch. Míjí chatu se zajímavým jménem – Neděle. Je to jedna z mnoha loveckých chatek v této oblasti. Její původní název byl Wasserlehnbaude. Ten současný nikterak nesouvisí s posledním dnem v týdnu. Údajně ho chata získala po prvním českém loveckém hostu, kterým byl Ing. Zdeněk Neděle.

Pohled ze Zámecké cesty přes údolí Střední Opavy. Jména kopců neznám (nejdále Černý vrch?)

Pohled ze Zámecké cesty přes údolí Střední Opavy. Jména kopců neznám (nejdále Černý vrch?)

Skály nad Zámeckou cestou

Skály nad Zámeckou cestou

Chata Neděle

Chata Neděle

Chata Neděle

Chata Neděle

V oblouku silnice za chatou se jako mávnutím kouzelného proutku mění charakter lesa. Namísto jehličnanů se tu tyčí vzrostlé buky. Jehličnanů je tu pomálu. Jsou mladé a všechny chráněné dřevěnou konstrukcí s oplocením. Je to zvláštní v takové nadmořské výšce a v západní orientaci listnatý les. Nemohli si toho nevšimnout ani ochranáři. Oblast je přírodní rezervací a jmenuje se Jelení bučina.

Pohled od chaty Neděle přes údolí Střední Opavy

Pohled od chaty Neděle přes údolí Střední Opavy

Přírodní rezervace Jelení bučina

Přírodní rezervace Jelení bučina

Cesta se stáčí k jihu a po chvíli přichází k rozcestí u Sedlové boudy. O její historii jsem žádné podrobnější informace nenašel. Podle auta parkujícího vedle chaty patří lesníkům. Někde jsem se ale dočetl, že je možné se zde ubytovat.

Chata Sedlovka

Chata Sedlovka

Zajímavější je pro mne samotné rozcestí. Stýká se tu pět cest a každá z nich má svoje jméno. Šestková, Pytlácká, Zámecká, Videlská a Hraniční. Je pěkné, když cesty mají svá jména. Je tu však ještě jedna nepojmenovaná vedoucí k vrcholu Žárového vrchu. Ten je na mapě je označen jako rozhledové místo. Slibuji si, že se sem někdy vypravím. Nesmírně by mi to pomohlo v orientaci a pojmenovávání okolních kopců. Neznalost jejich jmen mě v této chvíli deptá víc a víc. Jen na Zámecké cestě jich přibylo hned několik.

Pokračuji po Pytlácké cestě. Tentokrát obcházím severní a západní úbočí Lyry. Tak se jmenuje kopec nade mnou. Jenže jakmile se vzdálím, určitě ho nepoznám.

Mezi korunami stromů se chvílemi objevuje Praděd. Překvapuje mne, jak blízko se nachází. Je to v rozporu s faktem, že mne čeká v této chvíli ještě téměř třicet kilometrů chůze k jeho vrcholu. Jenže moje cesta je velmi klikatá a to bych měl mít na zřeteli.

(Mám, samozřejmě že mám. Jen se mi ten Praděd prostě zdá blízko. Kdybych to vzal napřímo, za hodinu a půl jsem na vrcholu).

Vpravo pod vrcholem Pradědu se tyčí zajímavé uskupení skal. Tady si troufám tvrdit, že vím. Sokolí skála. Leží mimo rezervace, podle mapy na ni vede cesta, takže registruji jako příští cíl. Žárový vrch a Sokolí skála. Stačí tu jen procházet a další a další trasy se samy nabízejí.

Praděd a Sokolí skála z Pytlácké cesty

Praděd a Sokolí skála z Pytlácké cesty

Praděd z Pytlácké cesty

Praděd z Pytlácké cesty

Sedlo Kóta, někdy se mu nesprávně říká Sedlo pod Lyrou. Je to křižovatka mé Pytlácké cesty, která odtud pokračuje k Pradědu pod jménem Dřevařská, a Videlské silnice vedoucí k obci Vidly a do Videlského sedla. I tam míří moje kroky. Je to však ještě daleko.

Sedlo Kóta se nachází v nadmořské výšce 1003 metry. Je nejvyšším místem zmíněné Videlské silnice, která byla vybudována v roce 1912 a spojuje Karlovu Studánku s Domašovem. Výstavbu připomíná žulový mezník a také obdélníkový betonový pomník s německým nápisem, ke kterému je k dispozici i český překlad:

Jak barevný had přes upravená pole,
teď pohlcen lesem stoupá do svahu,
stále živá to stuha,
spojující země!

Pěkné. Poezie jako oslava dobudování silnice. Asi musela mít pro místní dnes už nedocenitelný význam.

Sedlo Kóta

Sedlo Kóta

Sedlo Kóta. Pomník k dokončení výstavby Videlské silnice

Sedlo Kóta. Pomník k dokončení výstavby Videlské silnice

Sedlo Kóta. Pomník k dokončení výstavby Videlské silnice

Sedlo Kóta. Pomník k dokončení výstavby Videlské silnice

Takže po Dřevařské cestě dále. Ta obchází ze severu Prostřední vrch a stejně tak i zmíněnou Sokolí skálu. Pohledy na okolní kopce jsou stále bezejmenné. S výjimkou všudypřítomného Pradědu, který dominuje pohledu k západu a posléze jihozápadu.

Dřevařská cesta. Pohled do údolí Videlské silnice

Dřevařská cesta. Pohled do údolí Videlské silnice

Pohled z Dřevařské cesty. Tak tady jsem bezradný...

Pohled z Dřevařské cesty. Tak tady jsem bezradný…

Pohled z Dřevařské cesty. Tak tady jsem bezradný...

Pohled z Dřevařské cesty. Tak tady jsem bezradný…

Praděd z Dřevařské cesty

Praděd z Dřevařské cesty

Opět nevím...

Opět nevím…

Sokolí skála z Dřevařské cesty

Sokolí skála z Dřevařské cesty

A ještě jednou Praděd z Dřevařské cesty

A ještě jednou Praděd z Dřevařské cesty

Cesta víceméně stále klesá a já tím ztrácím cennou nadmořskou výšku. Přecházím údolí Sokolího potoka, po chvíli se blížím ke kaňonu Střední Opavy. Ještě před ním se moje cesta napojuje na jinou, která se jmenuje Silonova. Předpokládám, že původ jména cesty je stejný jako u nedaleké Silonovy chaty. Ing. Jan Slon (1897 – 1984), který si upravil příjmení na přijatelnější Silon, byl československý legionář bojující na italské frontě, později vládní rada a ředitel Státních lesů ve Frýdku-Místku. Významně se podílel na řízení lesního hospodářství.

Přes malý, konstrukcí ovšem mohutný most (přívaly vod jsou tu určitě destruující) překračuji Střední Opavu. Je jednou ze zdrojnic řeky Opavy. Ta vzniká ve Vrbně pod Pradědem soutokem této a ještě Bílé a Černé Opavy. Napojuji se na modře značenou turistickou cestu, která mě strmým stoupáním zkratkou přivádí k dalšímu oblouku Silonovy cesty. A ta nakonec míří až do Videlského sedla.

Střední Opava

Střední Opava

Silonova cesta

Silonova cesta

Skály nad Silonovo cestou

Skály nad Silonovo cestou

„Asi jsme zbloudili na Videlském sedle“ zní v písni Jirky Nohela Opava, kterou si můžete poslechnout v závěru tohoto povídání. Já jsem sice nezbloudil, ale mé nohy už začínají pociťovat kilometry a stoupání, které do těchto chvil absolvovaly. A stoupání největší mám ještě před sebou. Čtyři stovky výškových metrů a v jeho střední části pěkně strmého. Tak do toho.

Kříž ve Videlském sedle

Kříž ve Videlském sedle

Nejprve pohoda, pak je cesta skutečně strmější a strmější. Začínám odpočívat. Nemám problém s dechem, bolí mě nohy. Asi jsem letos málo trénoval. Navíc výpadek v posledních dvou měsících, kdy jsem nechodil na lezeckou stěnu, kde nohy dostávají pěkně zabrat, je setsakra znát. No nic. Ponaučení pro příště. Lezení třeba nahradit. Třeba jízdou na kole.

Dosahuji hranice lesa. Dále už jen horské louky a řídký, nízký porost jehličnanů. Na vrcholové plošině Malého děda má cesta kulminuje a začíná klesat k chatě Švýcárna. A začíná také nabízet exkluzivní rozhledy.

Malý děd, pohled k severozápadu

Malý děd, pohled k severozápadu

Malý děd, pohled k severu

Malý děd, pohled k severu

Malý děd

Malý děd

Malý děd

Malý děd

Malý děd

Malý děd

Švýcárna

Švýcárna

Údolí mezi horami jsou vesměs zahalena mlhou. Nebo spíše inverzní oblačností. Jen na severu, pod Zlatým chlumem, kde paprsky ozařují rozhlednu, mlha chybí. Městu Jeseník se vyhnula. Na severovýchodě, asi na třetím horizontu, se bělá další rozhledna. Je to Biskupská kupa nad Zlatými horami. Ani v tomto směru nejsou četná údolí zahalena mlhou. Jiné je to ovšem na západě a na celém jižním obzoru mezi západem a východem. Tam se oblačnost válí ve všech údolích a nad nimi vykukují vrcholy hor. Králický Sněžník, z kopců Hrubého Jeseníku dominují Keprník a Vozka, na jihu Vysoká hole. Ty nejhezčí pohledy mě však teprve čekají.

Králický Sněžník od Švýcárny

Králický Sněžník od Švýcárny

Králický Sněžník od Švýcárny

Králický Sněžník od Švýcárny

Přes poměrné chladno, které se s druhou odpolední začíná vracet, si dávám v bufetu na Švýcárně studenou limonádu. Potřebuji doplnit tekutiny a cukr. Rychlé spořádání ledové limonády je podobné kanonádě jemné ledové tříště přímo do čela.

Po asfaltové silnici pokračuji k rozcestí pod Pradědem. Dávám se do řeči s mladým turistou. Ten mi pomáhá identifikovat kopce, které dosud neznám. Napadlo mě zeptat se ho na to. Pomohl a navíc… Ale k tomu se ještě dostanu.

Rozcestí pod Pradědem. Už jen kousek zbývá na nejvyšší vrchol celé Moravy. Dívám se na hodinky, dívám se na polohu slunce. Vypadá to, že jsem výstup na samotnou střechu této země načasoval s neuvěřitelnou přesností. Vypadá to, že budu přítomen západu slunce na Pradědu. Ten už v této chvíli vrhá mohutný stín na protější hory a po chvíli na závoj inverzní oblačnosti.

Pod Pradědem

Pod Pradědem

Praděd

Praděd

Cesta nahoru mi trvá dlouho. Zastavuji na každém kroku, fotografuji. V bufetu pod vysílačem si objednávám pohár turka. Posilněn obcházím poté vysílač ze všech stran. Vylézám na malou rozhlednu a pozoruji západ slunce.

Pod Pradědem, pohled k severozápadu. Na horizontu Králický Sněžník, vpravo Vozka a Keprník

Pod Pradědem, pohled k severozápadu. Na horizontu Králický Sněžník, vpravo Vozka a Keprník

Pod Pradědem, pohled k severozápadu. Vozka a Keprník

Pod Pradědem, pohled k severozápadu. Vozka a Keprník

Pod Pradědem, další pohled k západu a severozápadu

Pod Pradědem, další pohled k západu a severozápadu

Pod Pradědem, pohled k severozápadu. Na horizontu Studniční vrch nad Jeseníkem

Pod Pradědem, pohled k severozápadu. Na horizontu Studniční vrch nad Jeseníkem

Pod Pradědem, pohled k severu. Stín Pradědu

Pod Pradědem, pohled k severu. Stín Pradědu

Pod Pradědem, pohled k jihovýchodu. Nad inverzní oblačností Moravskoslezské Beskydy

Pod Pradědem, pohled k jihovýchodu. Nad inverzní oblačností Moravskoslezské Beskydy

Vysoká hole z Pradědu

Vysoká hole z Pradědu

Praděd. Nad jihozápadem hradba inverzní oblačnosti

Praděd. Nad jihozápadem hradba inverzní oblačnosti

Praděd, pohled k západu

Praděd, pohled k západu

Praděd, opět severozápad. Slunce se blíží k obzoru...

Praděd, opět severozápad. Slunce se blíží k obzoru…

Přichází ke mně hoch, který mi u Švýcárny pomohl s orografickou diagnostikou. Říká: „Teď se zase zeptám já tebe. Co je to za kopce tam vzadu? V Čechách já to neznám! Jsou to Orlické hory?“

Nevím jak, ale poznal, že nejsem z Moravy (ale já přece jsem!). Ale co důležitější, ukazuje na kopce, které jsem já zatím přehlédl. Zběžný pohled a mám jasno. Vysvětluji mu, že v Orlických horách není žádný takový dominantní kopec. Ten, na který ukazuje, je samotná Sněžka.

Sněžka z Pradědu (na nejzazším horizontu)

Sněžka z Pradědu (na nejzazším horizontu)

Dnes si opravdu mohu užívat superdohlednosti. Na jedné straně Krkonoše se Sněžkou, na druhé se nad hladinou inverzní oblačnosti vynořují vrcholy Moravskoslezských Beskyd. Od Radhoště po Travný. Říkám si, že s tou znalostí kopců to přece jen tak špatné není.

Slunce se přiklání k moři inverzní oblačnosti blíž a blíž. Mění barvu od žluté po odstíny červené. Každou minutou jinak. A každou minutou má jinou tvář i okolní krajina. Těchto pohledů se není možné nasytit.

Západ slunce z Pradědu

Západ slunce z Pradědu

Západ slunce z Pradědu

Západ slunce z Pradědu

Pradědský permoník

Pradědský permoník

Stín Pradědu...

Stín Pradědu…

...a ještě jednou.

…a ještě jednou.

Praděd, slunce už zapadlo

Praděd, slunce už zapadlo

Praděd, slunce už zapadlo

Praděd, slunce už zapadlo

Ještě jednou pohled od Ovčárny

Ještě jednou pohled od Ovčárny

Pomalu se vracím. Už teď je zřejmé, že posledních pět kilometrů půjdu za tmy. Z Ovčárny na Hvězdu. V čase nouzového stavu je zrušena kyvadlová doprava mezi těmito místyy. Ale nevadí. To zvládnu.

************************************************************************************

A tady je slíbená píseň Opava v podání Jiřího Nohela a skupiny Žalozpěv: 

************************************************************************************

A na závěr ještě perlička.  Mapa s nesmyslnými údaji o trase. I takové mohou být mapy od Seznamu.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře: Nad jesenickou mlhou

  1. SV napsal:

    krasne svetlo!

  2. SV napsal:

    zaujimavo pekna krajina, taka severska…

  3. pepa napsal:

    V posledním čísle časopisu Tatry (NAPANT) jsou fotografie Tatier pořízené z velké vzdálenosti. Konkrétně z jesenických vrcholů Malý děd a Keprník. Vzdálenost cca 240 km. Fantazie.
    Můj dohlednostní rekord je asi 200 km. Grossglockner z Kletě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *