…opět nad jesenickou mlhou

...opět nad jesenickou mlhou

…opět nad jesenickou mlhou

Časné ráno, pláně kolem Nové Rudné. Posílám zprávu bližním, že v horším počasí jsem na túru nejspíš ještě nešel. To kdybych se v té mlze a maglajzu ztratil.

Vážně přemýšlím, že se vrátím a nikam nepůjdu. Přijíždí však autobus a přes všechna proti do něj nasedám.

Pětačtyřicet minut čekám v Bruntále v příjemné čekárně na autobusovém nádraží (ani noha tu není) na další spoj. A pozoruji, jak se mění počasí. Nepříjemná deštivá mlha stoupá. Vítr sice neustává, ale víc a víc se to kolem mne začíná podobat opravdové zimě. Z mlhy vystupují ojíněné stromy, z šedé se stává očím i duši příjemnější bílá. Nastupuji do dalšího autobusu a po dvaceti minutách jízdy (opět sám) vystupuji v Andělské Hoře. A tady je už skutečná meteorologická zima. Tedy až na ten sníh. Ale ten v této chvíli není ani na samotném Pradědu.

Andělská Hora byla založena jako horní město kolem roku 1540. V okolí se těžilo především zlato. K pokusům o obnovení těžby došlo ještě ve druhé polovině 19. století, všechny však skončily neúspěšně. V té době tu už dominoval textilní průmysl, lnářský a bavlnářský. Na počátku 60. let minulého století byla Andělská Hora připojena k nedaleké Světlé Hoře. Teprve roku 1990 získala znovu samostatnost. A v roce 2008 opět titul města.

Co do počtu obyvatel patří Andělská Hora mezi nejmenší města v České republice (371 obyvatel). Jeho katastr je však značně rozlehlý, bez mála šestnáct čtverečních kilometrů. Mezi nejnižším a nejvyšším bodem tohoto území je výškový rozdíl téměř čtyři sta metrů.

Nejvýznamnějším historickým objektem města je kostel Narození Panny Marie. Původní z roku 1672 byl zničen při požáru města v roce 1732. Nový byl vysvěcen už v roce 1734. Čtyřiapadesát metrů vysoká věž je korunována barokní přilbou a dvěma věžními báněmi. Mohu potvrdit, že je kostelní věž vidět z velké dálky.

Nad Andělskou Horou. Kostel Narození Panny Marie

Nad Andělskou Horou. Kostel Narození Panny Marie

Rozpovídal jsem se o Andělské Hoře a přitom důkladnou obhlídku města dnes v plánu nemám. Naopak. Nejkratší cestou mířím z města ven, vzhůru na Anenský vrch, který se zvedá severozápadně od města.

Cestou na Anenský vrch

Cestou na Anenský vrch

Cestou na Anenský vrch. Pohled k Suché Rudné

Cestou na Anenský vrch. Pohled k Suché Rudné

Křížová cesta na Anenský vrch

Křížová cesta na Anenský vrch

Anenský vrch byl odedávna oblíbeným místem nedělního setkávání zejména mládeže ze zdejší farnosti. Na konci 17. století byla pod vrcholem kopce postavena dřevěná kaple. Zasvěcena byla svaté Anně. Časem kaple nestačila pojmout všechny poutníky; bylo proto rozhodnuto o výstavbě velkého a důstojného chrámu. Dokončen byl roku 1770 a v den svaté Anny slavnostně vysvěcen. Od té doby význam místa rostl a Anenský vrch se stal důležitým místem setkávání křesťanů celého Slezska.

Od padesátých let minulého století bylo už všechno jinak, v roce 1970 byly poutě dokonce zakázány. Tradice byla obnovena až v roce 2002. Byl také zrenovován zchátralý kostel.

Kostel sv. Anny na Anenském vrchu

Kostel sv. Anny na Anenském vrchu

Starou alejí, křížovou cestou mířím ke kostelu. Je samozřejmě zavřený, kdo by tu teď v časné ranní době co dělal. Anenský vrch je nepochybně oblíbeným výletním místem, vedle kostela stojí i výletní restaurace. Nemám však tušení, zda bývá otevřena. Teď navíc vše komplikuje zákeřná nemoc.

Z Anenského vrchu je prý velmi pěkný rozhled. K Pradědu, k Bruntálu, i dále na východ. Dnes ovšem neuvidím nic. Nade mnou se stále převalují chuchvalce mlhy. Ovšem na severu mezi nimi sem tam prosvítá modrá. Věřím, že dobrý příslib do dalších dnešních kilometrů.

Ještě bych zapomněl zmínit, že na začátku křížové cesty jsem potkal skupinu tří turistů. V tomto počasí, v tomto čase bych to opravdu nečekal. Spřízněné duše.

Z Anenského vrchu pokračuji po červeném značení k Anenské myslivně. Bývalá hájenka prý slouží jako rekreační objekt. Pravda, je na pěkném místě a může tu být opravdu klid a pohoda. A po dokončení oprav bude i pěkně vypadat.

Anenská myslivna

Anenská myslivna

Pokračuji směrem k Vrbnu pod Pradědem. Vpravo od cesty stojí velký dřevěný kříž. Z informační tabule se dočítám, že se mu říká půlmílový. Nesloužil jako jemu podobné ke chvále Boží či k připomenutí dobrých či zlých událostí. Současná lesní silnice od Anenského vrchu do Vrbna byla až do poloviny 19. století součástí zeměpanské cesty z Bruntálu do Wroclavi. Po zavedení poštovní přepravy v rakouských zemích v 16. století se začala využívat k přepravě zásilek nejprve poslem, posléze koněspřežným dostavníkem. Od poloviny 18. století byla v Rakousku sjednocena soustava měr a silniční vzdálenosti byly označovány milníky a půlmilníky. Jedna rakouská míle odpovídala 7585,9 m. To znamená, že z Vrbna, od tehdejší pošty, to byla k tomuto kříži cirka 3,793 km. Zbývá dodat, že cestě se dodnes říká Poštovská.

Půlmílový kříž na Poštovské cestě

Půlmílový kříž na Poštovské cestě

Pár stovek metrů chůze a míjím další zajímavé místo. Pyramidový pomníček, kterému se říká Sova. To podle malé sovy, která se na pomníčku nacházela, na dlouhá léta zmizela, a až před časem někdo její kopii znovu na špici umístil. Pomníček označuje místo, kde zemřel na infarkt farář z Andělské Hory, který tudy chodil na bohoslužby do Vrbna. Sova údajně souvisí s moudrostí, která je na pomníku vytesána.

Pomníček Sova

Pomníček Sova

Všude kolem mne mohu pozorovat stopy po důlní činnosti. Andělskohorský rudní revír patřil v rámci rudních revírů v Jeseníkách k nejvýznamnějším. Nachází se tu skutečně velké množství památek po těžbě zlata, v menší míře olova, stříbra a mědi.

Silnice klesá k Vrbnu. A co je úžasné, obloha je z poloviny promodralá, zbytky oblačnosti mizí každou minutou. Meteorologové se v dnešní předpovědi nejspíš nezmýlí. Po rozplynutí inverze bude krásně.

A bylo. Po celý zbytek dne.

Krajina u Vrbna pod Pradědem

Krajina u Vrbna pod Pradědem

Nad Vrbnem pod Pradědem

Nad Vrbnem pod Pradědem

Vrbno pod Pradědem

Vrbno pod Pradědem

Vrbno pod Pradědem by si také zasloužilo alespoň krátkou zmínku o historii, nechám to však na příště. V dnešním povídání už bylo historických sdělení dost a dost. Navíc, Vrbno dnes vlastně jen minu. Obejdu ho z velké části jen po jeho okraji.

Při vymýšlení dnešní trasy jsem v mapě objevil malý značený okruh severovýchodně od města. Vede k vyhlídce pojmenované Praděd. Očekával jsem pěkný pohled k nejvyššímu vrcholu Jeseníků. Skutečnost ovšem byla jiná. Ale předbíhám.

Procházím kolem železniční stanice a po mostě přecházím řeku Opavu. Tak se tento vodní tok opravdu v tomto místě jmenuje. Vrbno pod Pradědem leží na soutoku Černé, Bílé a Střední Opavy. Tady už jsem za všemi soutoky a řeka tu už žádný přívlastek nenese. Z pohledu hydrogeografického vzniká Opava soutokem Střední a Černé Opavy. Po 109,345 km toku se vlévá v Ostravě do Odry. Ke všem soutokům se ještě dnes podívám. Nejprve však na vyhlídku.

Řeka Opava ve Vrbně pod Pradědem

Řeka Opava ve Vrbně pod Pradědem

Strmé stoupání k rozcestí Kukačka. Úvozovou cestou, kde všem svatým děkuji za to, že je mráz a bahno na cestě je zmrzlé. Jinak bych tu nejspíš vůbec neprošel. Stahují se tu pokácené stromy a s průchodností si nikdo hlavu neláme. Zrovna tak uřezanými větvemi, které se nacházejí všude kolem. Nepříjemná chůze.

Od rozcestí vede krátká odbočka k vyhlídce Praděd. Ne a ne vyhlídku najít. Postupuji dál a dál, temenem kopce se vracím zpět. Jen na jednom místě, malým průsekem nakonec spatřuji vysílač na nejvyšším bodě Jeseníků. Hm. Celý tento okruh pozbývá smyslu. Turista by sem opravdu ani chodit neměl. Mají to tu ve Vrbně s těmi vyhlídkami nějak pomýlené, asi by se na nějakou měli podívat a zjistit, co to vlastně je. Nedávno na Zámecké hoře to vypadalo podobně.

Vyhlídka Praděd nedělá čest svému jménu

Vyhlídka Praděd nedělá čest svému jménu

No nic. Druhou částí místního značeného okruhu sestupuji do Mnichova, místní části Vrbna. A proti proudu Opavy pokračuji dál. Brzy přicházím ke zmíněnému soutoku, kde řeka Opava začíná svoji pouť. Soutok však vypadá značně prozaicky, žádná krása, žádná romantika. A podobně je to i u dalšího. Soutok Střední Opavy s Bílou Opavou vypadá ještě hůř.

Soutok Černé (vpravo) a Střední Opavy je prozaickým místem

Soutok Černé (vpravo) a Střední Opavy je prozaickým místem

Střední Opava ve Vrbně pod Pradědem

Střední Opava ve Vrbně pod Pradědem

Soutok Bílé (vlevo) a Střední Opavy romantikou opravdu nedýchá

Soutok Bílé (vlevo) a Střední Opavy romantikou opravdu nedýchá

Střední Opava a Zámecká hora

Střední Opava a Zámecká hora

No nic. Mám ale teď před sebou už jen samé pěkné věci. Tedy když si odmyslím zloděje vánočních stromků, kteří se nestydí zajet si až do lesa a tam jich několik doslova urvat. Ano, tohoto jsem svědkem na lesní cestě pod Zámeckou horou. Na drahé auto mají. Pár stovek na stromek ne.

Vysoká hora od Zámeckého vrchu

Vysoká hora od Zámeckého vrchu

Cesta stoupá od Zámecké hory dále a traverzuje Žárový vrch. Posléze se velkým obloukem stáčí a míří k chatě Sedlovka. Nedávno jsem u ní byl. A ve vyprávění o tomto putování zmínil, že bych se sem chtěl vrátit. Vystoupit chodníkem od chaty na Žárový vrch, odkud je podle mapy pěkný výhled. Který by mi měl pomoci identifikovat kopce na severním horizontu, jejichž jména jsem neznal. Musím ovšem až k samotné chatě, až od ní vede zmíněný chodník.

Dívám se do mapy a přemýšlím. Opravdu je nutné ztrácet cenné stovky metrů cestou k chatě a pak zpět na vrchol, který je v této chvíli nade mnou? Jenže rozhodnutí chodit zkratkami jsou často ošidná. Mnohokrát jsem narazil na neschůdný terén a víc času ztratil, než získal. Ale les nade mnou je prořídlý… Zkusím to!

Vcelku pohodlné stoupání. I v nízkém, hustém lese se mi daří najít průchod. Mezi větvemi už prosvítají vrcholová skaliska Žárového vrchu. Ještě malé houští… Slyším hlasy. Nebyl jsem to jen já, kdo dnes dostal nápad vylézt na toto místo. Prodírám se houštím, hlasy utichají. Oči pětičlenné rodiny jsou upřeny k místu, odkud posléze vylézám. Vidím vyděšené oči. Asi čekají, že na ně vyskočí medvěd. Musím trochu situaci odlehčit a uklidnit je. Větou Tak jsem si to chtěl trochu zkrátit, no! se mi je daří dokonce rozesmát.

Pohodoví lidé, dokonce mi pomáhají určit jména kopců na severu. Konečně už trochu vím. Ale zdaleka ne všechno. Jediným řešením bude do těchto míst se vydat.

Ale nejsou to jen kopce na severu, co mě zajímá. To, co vidím, je pohled z říše fantazie. Praděd, Malý děd, Vidlové sedlo, Keprník zahalený do mlhy. Petrovy kameny, Vysoká hole. Nedostává se mi slov.

Kamenné hřiby na Žárovém vrchu

Kamenné hřiby na Žárovém vrchu

Praděd ze Žárového vrchu

Praděd ze Žárového vrchu

Praděd a Malý děd ze Žárového vrchu

Praděd a Malý děd ze Žárového vrchu

Praděd, Vysoká hole a Petrovy kameny ze Žárového vrchu

Praděd, Vysoká hole a Petrovy kameny ze Žárového vrchu

Žárový vrch, pohled k hřebeni Keprníku

Žárový vrch, pohled k hřebeni Keprníku

Hřeben Keprníku ze Žárového vrchu

Hřeben Keprníku ze Žárového vrchu

Rozhlížím se, fotografuji. A zjišťuji od kolegů – turistů další a další informace. Říkají mi, že i ze sousední Lyry je velmi pěkný pohled.

Sedlovka

Sedlovka

Chodníkem sestupuji k Sedlové boudě a v přímé linii pokračuji na Lyru. Je to další tisícovka v této oblasti. Její nadmořská výška je 1092 m, to je jen o dva metry méně než Žárový vrch. Vrcholová partie této hory je rozlehlá. Samotný vrchol tvoří divoká skaliska, která umožňují jen omezený výhled. Pokud se chce návštěvník podívat i do jiných směrů, musí vrcholovou plošinu obejít z několika stran a najít místa, odkud se lez podívat i jinam.

Pohled z úbočí Lyry k severu. Neodvažuji se ještě pojmenovat všechny vrcholy. Ale vpravo Medvědí vrch

Pohled z úbočí Lyry k severu.
Neodvažuji se ještě pojmenovat všechny vrcholy. Ale vpravo, tuším, Medvědí vrch

Medvědí vrch z Lyry. Alespoň si to myslím

Medvědí vrch z Lyry. Alespoň si to myslím

Medvědí vrch a Žárový vrch z Lyry

Medvědí vrch a Žárový vrch z Lyry

Žárový vrch z Lyry

Žárový vrch z Lyry

Skalní průrva na Lyře

Skalní průrva na Lyře

Vysoká hora z Lyry

Vysoká hora z Lyry

Žárový vrch z Lyry

Žárový vrch z Lyry

Medvědí vrch a Žárový vrch z Lyry

Medvědí vrch a Žárový vrch z Lyry

Medvědí vrch z Lyry

Medvědí vrch z Lyry

...a ještě jednou Žárový vrch

…a ještě jednou Žárový vrch

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Skaliska na vrcholu Lyry

Videlské sedlo a hřeben Keprníku z Lyry

Videlské sedlo a hřeben Keprníku z Lyry

Videlské sedlo a hřeben Keprníku z Lyry

Videlské sedlo a hřeben Keprníku z Lyry

Praděd z Lyry

Praděd z Lyry

Setrvávám na tomto vrcholu déle než na Žárovém vrchu. Jsem tu oproti itineráři dříve a na zbývajících pár kilometrů chůze mám dostatek času.

Neznačeným chodníkem sestupuji k cestě, která nese jméno Hraniční. Jedna z mnoha cest, které se setkávají u Sedlové boudy. Tam se však nevracím. Hraniční cestu pouze křižuji a sestupuji ještě níže, na další, která už jméno nemá. Po ní pokračuji k Rolandovu kameni.

Rolandův kámen (937 m n. m.) je téměř padesát metrů vysoké rulové skalisko nacházející se necelé dva kilometry severně od Karlovy Studánky. Už v roce 1833 bylo upraveno jako vyhlídka, od roku 1924 stojí na vrcholu kříž. Ten dnešní ovšem původní není.

Rolandův kámen

Rolandův kámen

Rolandův kámen

Rolandův kámen

Skalní puklina na Rolandově kameni

Skalní puklina na Rolandově kameni

Za příznivého počasí nabízí vyhlídková plošina pohled především k jihu, kde se otevírá kotlina řeky Moravice. Ta je však po celý den zahalena v inverzní oblačnosti.

Na sestupu do Karlovy Studánky mě čeká ještě jedna zajímavost. Pro potřeby lázní byl koncem 19. století vybudován náhon, odpojující se nad obcí z říčky Bílé Opavy. Náhon zásoboval lázně užitkovou vodou a zároveň poháněl turbínu elektrárny. Vyrobená elektrická energie stačila na noční osvětlení celých lázní. Nad známým hotelem Hubertus se nachází jalový přepad tohoto náhonu, který vytváří asi 20 metrů vysoký vodopád. Zda bylo záměrem potěšit lázeňské hosty pohledem na vodopád nebo jen odlehčit náhonu, se dnes už neví.

Přepad náhonu nad hotelem Hubertus

Přepad náhonu nad hotelem Hubertus

Přepad náhonu nad hotelem Hubertus

Přepad náhonu nad hotelem Hubertus

Umělý vodopád v Karlově Studánce

Umělý vodopád v Karlově Studánce

Karlova Studánka

Karlova Studánka

V Karlově Studánce mé dnešní putování končí. Ochutnávám ještě výtečnou minerální vodu a dalším prázdným autobusem se vracím na pláně u Nové Rudné.

************************************************************************************

údaje o trase, mapa

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 komentáře: …opět nad jesenickou mlhou

  1. SV napsal:

    krasne fotografie, kvalitne povidani 😎

  2. SV napsal:

    to stromoradie vyborne!

Napsat komentář: SV Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.