Z Kunštátu na Horní les

Z Kunštátu na Horní les

Celodenní túra v mrazu a větru…

S posledním pracovním dnem v letošním roce jsem byl natěšený. Říkal jsem si, že bych klidně mohl zvládnout nějakou pěknou túru co druhý den. Vnitřní sportoviště zavřená, navíc pochroumaná ruka lezení stejně nedovolí, co jiného mohu dělat než chodit?

Ne, žádná z nouze ctnost. Chození mě baví stejně jako lezení a svým způsobem ho mám možná ještě raději.

Jenže člověk míní a svatý Petr mění. Druhá polovina prosince zatím příliš prostoru výšlapům do přírody neposkytla. Proměnlivé počasí, déšť, bláto. Od poslední túry v Jeseníkách nepřišel den, kdy by byly meteorologické podmínky alespoň několik souvislých hodin příznivé. Až včera.

Při přípravě cesty jsem musel vycházet z jasných předpokladů. Délka kolem pětatřiceti kilometrů, v čase zimního slunovratu je den krátký. Co jen to bude možné, vyhýbat se neznačeným cestám v terénu, kde bych se mohl brodit v blátě. Maximálně využívat cyklostezky; jsou často vedeny po asfaltu a to bude v tomto čase nanejvýš výhodné. A abych pragmatické záležitosti doplnil i o samotnou turistiku, navštívit místo či místa s pěknými výhledy.

Nemusel jsem přemýšlet dlouho. Místem ne příliš vzdáleným od mého bydliště, s dalekým výhledem, je kopec Horní les na Vysočině. Respektive rozhledna na tomto kopci. Jako výchozí místo túry jsem zvolil Kunštát. A nakonec – trasu jsem dobře zaklikatil, abych splnil i ty zamýšlené kilometry.

Jak už jsem předeslal, předpověď počasí byla na neděli po sv. Štěpánovi mimořádně příznivá. Jasná obloha, teplota pod nulou po celý den. Aby ale té radosti nebylo zas přespříliš, na poslední chvíli přišla meteorologická výstraha. Východ republiky má sužovat silný vítr. Na horách má mít dokonce sílu vichřice.

Uvidím.

Na náměstí v Kunštátě vystupuji z autobusu ještě za šera. Rychle se však rozednívá. Na kopci se ze tmy vynořuje kunštátský zámek, jehož majitelem byl v polovině patnáctého století český král Jiří z Poděbrad. A tedy i z Kunštátu.

Kunštát, zámek

Historii dnes nechám historií, na tu je čas v létě. V Sychotíně, místní části Kunštátu opouštím silnici a po značené turistické cestě pokračuji k obci Touboř. Už při prvních krocích v terénu musím děkovat tomu nahoře, že v posledních hodinách zařídil pořádný mráz a bláto na cestě zmrzlo na kost. Asi bych tu jinak ani neprošel.

Svítání nad Kunštátem

Kraj kolem Kunštátu je kopcovitý. Milují ho především cyklisté – vrchaři. Silnic s velkým stoupáním a převýšením je tu přehršel. O nic ochuzeni ovšem nejsou ani pěší turisté. Pěkných stoupání je tu dost a dost. Jedno takové mám právě před sebou. I když teplota po ránu atakuje minus desítku, je mi po zdolání kopce teplo až až.

Nad Kunštátem

Procházím Touboří a pokračuji k silnici do Hlubokého u Kunštátu. Obec hodna svého jména, usazena je v hlubokém údolí.

Hluboké u Kunštátu

Krajina u Hlubokého u Kunštátu

Boží muka u Hlubokého u Kunštátu

Z Hlubokého pokračuji po cyklostezce k Rozseči nad Kunštátem. Hned nad obcí je cesta doslova rozorána těžkými mechanismy; asi tu stahují dřevo z okolních, kůrovcem napadených lesů. Chudák, koho by napadlo vzít kolo a cyklostezku vyzkoušet. Asi by proklínal vše živé i neživé kolem sebe.

Míjím Přírodní rezervaci Louky pod Kulíškem. Chráněné území s bohatou květenou a prý s mimořádně hojným výskytem otakárka ovocného. Ale toho v dnešním promrzlém dni asi neuvidím. Ani ty květy. Flóru a faunu nutno poznávat v jiném ročním období.

Přírodní rezervace Louky pod Kulíškem

Cesta stoupá a po hřebeni pokračuje k Rozseči nad Kunštátem. Místy nabízí daleké pohledy do kraje. Nicméně viditelnost je o dost horší, než bych byl čekal. Dohlédnout lze k Boskovické brázdě a na Drahanskou vrchovinu. Dále už ne.

Cestou k Rozseči

Pohled od Rozseče do boskovické brázdy

Kraj kolem mne svírá zima, vidět je to na každém kroku, přestože po sněhu ani památky. Z takového obrazu zimy se už pomalu stává standard.

V Rozseči nad Kunštátem krátce odbočuji z mé trasy. Sice jsem říkal, že flóru a faunu jindy. Alespoň vizuálně se však chci seznámit s dalším chráněným územím v této lokalitě. Je to Přírodní památka Cukl a Rozsečské rašeliniště kousek pod obcí.

Přírodní památka Cukl a Rozsečské rašeliniště

Pár fotografií, ruce hned zpátky do rukavic, vracím se zpět k obci. Ještě jedno krátké odbočení z trasy. Minout nechci zajímavou kapli sv. Antonína Paduánského. Moderní stavba, vysvěcena byla v roce 1991. Moc pěkná, líbí se mi.

Rozseč nad Kunštátem. Kaple sv. Antonína Paduánského

Rozseč nad Kunštátem. Kaple sv. Antonína Paduánského

Kousek po silnici a odbočuji do terénu. Jedna z mála neznačených cest, které dnes použiji. Opět mohu jen a jen děkovat tomu, kdo zařizuje počasí. Tady bych si v čase bez mrazu v některých úsecích ani neškrtl.

Pohled od Rozseče nad Kunštátem k Olešnici

Pohled od Rozseče nad Kunštátem k Olešnici

Rozsíčka

A ještě jednou pohled k Olešnici

Horní les od Rozsíček

Cesta míří k okraji obce Rozsíčka. Z některých míst cesty se otevírají pohledy směrem k Olešnici, kde pod vrchem Kopaniny září do daleka uměle zasněžená sjezdovka. Paradoxy dnešních dnů: včera tam bylo veselo, dnes už se lyžovat nesmí. Ale i ze vzdálenosti několika kilometrů vidím, že zasněžují. Asi čekají pro změnu sáňkaře, když skiáci a snowboarďáci nesmí.

Rozsíčka míjím jen okrajově. Krátkou spojkou mířím k silnici vedoucí k obci s podivným jménem Ústup. U autobusové zastávky obdivuji zajímavou dřevěnou sochu. Co to ovšem představuje, nevím. Dočítám se jen, že vznikla vyřezáním ze starého stromu.

Podivná socha

Za obcí Ústup mě čeká první významné rozhledové místo dnešní túry. Zelenkův kopec a na něm dřevěná rozhledna. Jak se k ní přibližuji, vidím, že něco není v pořádku. Něco rozhledně chybí! Ano, nejsou tu žádné schody, žádný žebřík, po kterém by bylo možné vystoupit na vyhlídkovou plošinu. Ze severozápadní strany je rozhledna dokonce poničena. Nejspíš ji zničil silný vítr.

No nic. Odtud se do kraje nepodívám. A co víc, naplňuje se předpověď meteorologů. Fouká už velmi silný vítr. Naštěstí má trasa vede v jeho směru a fouká mi tak jen do zad.

O výhledy přece jen úplně ochuzen nebudu. Pod rozhlednou, z otevřených polí se otevírá pohled na Svitavsko a k Letovicím.

Pohled zpod Zelenkova kopce na Svitavsko

Obec Veselka. Tady se napojuji na turistické značení, které až do Kněževsi sleduje silnici. V Kněževsi se velkým obloukem obracím zpět (velmi nepříjemný protivítr) a pak znovu po směru větru do Trpína.

Cesta k Veselce

Cesta do Kněževse. Na horizontu Horní les

V Trpíně u kostela sv. Václava odbočuji vzhůru nad obec a přes hřeben kopce scházím k Nyklovickému potoku. Okolí potoka v délce několika stovek metrů je chráněným územím. Fenoménem Přírodní památky Nyklovický potok je bohatý výskyt bledule jarní.

Trpín s kostelem sv. Václava

Trpín, kostel sv. Václava

Horní les od Trpína

Přírodní památka Nyklovický potok

Křižuji silnici z Jimramova do Olešnice, přehupuji se přes další hřeben a přicházím k obci Velké Tresné. Tady už to dobře znám. V poslední době jsem tu procházel několikrát a vím, že na Horní les už to není daleko.

Krajina u Velkého Tresného

Další kopec a za ním obec Rovečné. Musím opustit značený chodník vedoucí zahradami nad obcí. Stékal tu potok a v této chvíli vytváří jednolitý ledový proud. Chůze po něm by byla hotovou sebevraždou. Uchyluji se na silnici a po místních komunikacích mířím do středu obce. Turistická směrovka oznamuje, že mi k rozhledně zbývá půl čtvrtého kilometru cesty. Vím ovšem, že je to dobrá hodina chůze, velké a táhlé stoupání.

Rovečné a Horní les

Evangelický kostel v Rovečném

Pod vrcholem Horního lesa to nepoznávám. Doslova vymlácený les. Možná tu řádila vichřice, možná všudypřítomný kůrovec. Nevím. Ale nějak podobně to musí vypadat v epicentru výbuchu továrny na semtex.

Přeháním. Pár stromů tu ještě zbylo. V horní partii kopce dokonce ještě dost.

V odpočívadle pod rozhlednou je shluk lidí. Nahoře na rozhledně asi dva. Důvod je jasný. Na rozhlednu dnes vystoupí asi jen ti nejodvážnější. Ti, jimž nevadí vichrem rozhoupaná konstrukce rozhledny.

Pokouším se mezi ně zařadit. Jakmile vylezu po točitých schodech nad horní okraje stromů, bez pomoci rukou už to nejde. Je třeba se držet, vítr v nárazech dosahuje síly vichřice. Naštěstí vyhlídková plošina je v dolní části chráněna bedněním a vítr tu nohy nepodráží.

Na rozhledně není možné vydržet dlouho. Několik fotografií, z nichž většina je stejně rozmazaná. Udržet v klidu fotoaparát je nadlidský úkon. Raději dolů.

Horní les, rozhledna. Pohled k Víru a ke Karasínu

Horní les, rozhledna. Pohled k západu

Horní les, rozhledna. Pohled k severozápadu

Horní les, rozhledna. Pohled k Rovečnému

Terénem do Nyklovic a po silnici do Bystrého. Prozřetelně jsem jako cíl dnešní cesty zvolil místo, odkud je možné odcestovat dvěma směry. Zkouším dřívější a kratší spoj. A je tu to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Naštěstí hasičům netrvá dlouho odklidit ze silnice padlý strom a autobus může pokračovat.

Krajina u Nyklovic

Horní les od Bystrého

Bystré

Bystré, radnice

Velmi podařená túra. Až po nasednutí do vyhřátého autobusu se mnou zacloumala zima. Došlo mi, že jsem sedm hodin chodil v poctivém mrazu, a že teplotu ještě pocitově snižoval silný vítr.

Ale byl to pěkný zážitek.

************************************************************************************

mapa, údaje o trase: