Velká Javořina silvestrovská

Velká Javořina silvestrovská

Velká Javořina silvestrovská

Neobyčejně podařený silvestrovský výšlap…

Konec roku je letos jiný, než tomu bylo v létech předchozích. Žádné Tatry, žádné Slovensko. Ryze tuzemské akce. Tou tradiční, bez ohledu na to, kde jsem, je pěší výlet v posledním dni roku starého či v prvním dni roku nového.

Kam na tradiční silvestrovský či na novoroční výšlap? Při rozhodování mě limitovaly tři zásadní věci. První z nich, jak jinak, počasí. Už si připadám jako jeho hlídač, každou chvíli kontroluji krátkodobou předpověď. Žel, grafy oblačnosti pro poslední dny roku 2020 jsou povětšinou temné, stejně jako pro první den roku 2021. Silvestr však vypadá nadějně. Druhou limitující věcí je spojení. Do výchozího místa túry se musím dopravit tak, abych ji zvládl za světla. A musím se také vrátit. Poslední, to limituje nyní nás všechny, COVID-19. Vyhýbat se co nejvíce nebezpečným místům, přeplněným vlakům a autobusům.

Abych to zkrátil. Připraveno jsem měl hned několik variant silvestrovské či novoroční túry. Rozhodlo počasí, na Silvestra skutečně vyšlo. A to s sebou neslo i další výhodu. Spojení veřejnou dopravou je ten den o mnoho lepší než na Nový rok.

Cílem mého silvestrovského výšlapu byla Velká Javořina, nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Mohl jsem si mnout ruce. Z připravených túr ta NEJ.

************************************************************************************

Za rozednění vystupuji z vlaku v Javorníku nad Veličkou. Jediný cestující. Sice dnes bude na Velké Javořině živo, ale silvestrovští turisté používají k přiblížení pod horu jiné dopravní prostředky.

Filipovským údolím pospíchám k rozcestí u Liščí boudy. Tady se vcelku nezáživná cesta obcí a posléze kolonií rekreačních objektů mění. Začínají hluboké bělokarpatské lesy, potoky, mou chůzi v těchto ranních hodinách doprovází téměř absolutní ticho.

Od Liščí boudy se potřebuji dostat na hraniční hřeben. Jako variantu jsem uvažoval žlutě značenou turistickou cestu ke Kamenným vratům a odtud po hranici dále. Pohled na rozbahněný terén ovšem dává průchod variantě druhé. A tou je asfaltová lesní cesta, která se pod hřebenem napojuje na značenou cyklotrasu. Je to zajímavé. Mrzne, ale terén je rozbahněný. Je to tím, že předchozí dny byly relativně teplé. Navíc půda je nasycena nebývalým množstvím vody, která vyvěrá na mnoha a mnoha místech. A tyto prameny dosud zamrznout nestačily. Je to v přímém kontrastu s povrchem asfaltu, po kterém kráčím. Na něm se drží tenká vrstva ledu, na které musím být maximálně opatrný.

Silvestrovský bělokarpatský les

Silvestrovský bělokarpatský les

Studánka

Studánka

Silvestrovský bělokarpatský les

Silvestrovský bělokarpatský les

Mlha v bělokarpatském lese

Mlha v bělokarpatském lese

Rychle získávám výškové metry, po dvaceti minutách chůze se napojuji na zmíněnou cyklotrasu. Pořád ale ještě nejsem na hraniční stezce. K té mi chybí několik stovek metrů. Nechce se mi ztrácet čas chůzí po dobré, leč dlouhé cestě. Volím zkratku lesem. Naštěstí pod hřebenem už tolik vody není. Po chvíli terén kulminuje. Státní hranice, značená turistická cesta k Velké Javořině.

Ani tady ovšem není další postup zadarmo. V některých úsecích, kde cesta stoupá či klesá, přece jen proudy vod vyvěrají. Jeden takový potůček dokonce tvoří státní hranici. Zajímavý úkaz. Potok na hřebeni (!) tvoří státní hranici. Co je však horší, ve velkém tu řádila pondělní vichřice. Spousta popadaných stromů. Všechny položené špičkami k západu či severozápadu. Tím směrem vichřice foukala. V některých místech je třeba polomy obcházet hodně dlouhými oblouky.

Potok na hřebeni tvoří státní hranici

Potok na hřebeni tvoří státní hranici

Polomy komplikují cestu po turistickém chodníku

Polomy komplikují cestu po turistickém chodníku

Les končí, připojuji se na zeleně značenou turistickou cestu, od které jsem se odpoutal u Liščí boudy. Šel jsem po ní, když jsem tu byl na jaře. Zkusit jsem chtěl dnes variantu jinou a nebyla nakonec špatná.

Louka, první otevřené pohledy do krajiny. Pokud se počasí v příštích hodinách příliš nezmění, rozhled z Velké Javořiny bude velkým zážitkem.

Cesta se tady na chvíli odpoutává od hřebene a od státní hranice. Rozcestí, kde jsem se na zelené značení napojil, se jmenuje Kubíkův vrch. Na druhém konci louky se to zas jmenuje Šibenický vrch. Jeden kopec a hned dvě jména. Vlastně to není všechno. Celý tento kopec se v globálu jmenuje Čupec. Nejvyšší bod (819 m n. m.) je ještě o mnoho metrů výše a prochází jím slovenská turistická magistrála Cesta hrdinov SNP. K ní směřuje strmým stoupáním i moje zeleně značená cesta.

Pohled z Kubíkova vrchu

Pohled z Kubíkova vrchu

Pohled z Kubíkova vrchu

Pohled z Kubíkova vrchu

Pohled z Kubíkova vrchu

Pohled z Kubíkova vrchu

Pohled z Kubíkova vrchu

Pohled z Kubíkova vrchu

Na Šibenickém vrchu

Na Šibenickém vrchu

Pohled ze Šibenického vrchu

Pohled ze Šibenického vrchu

Tady už není možné postupovat svižně. Cesta je pokryta ledem, třeba našlapovat opatrně, vyhledávat místa, kde to moc neklouže. Konečně hřeben. Tady už led není, nebo jen minimálně. Je tu zmrzlý sníh a po něm se chodí mnohem lépe.

Opět polomy

Opět polomy

Po zmrzlém sněhu se jde o mnoho lépe

Po zmrzlém sněhu se jde o mnoho lépe

Cesta pozvolně klesá na Kašpariskov vrch (778 m. n. m.). Zase úkaz. Kopec, který je dole. Ale odtud už cesta jen a jen stoupá.

S přibližujícím se vrcholem Velké Javořiny houstne provoz. V mém směru mnoho lidí nepřichází, není to nejkratší cesta k vrcholu. Na tu frekventovanou se napojuji až pod Javořinou, na Křižovatce do Strání. Tady už jsou to desítky, možná i stovky lidí. Většina z nich nechala svoje auto v osadě Vápenky a odtud směřují k vrcholu.

Poslední stoupání, za horizontem se vynořuje stožár vysílače. Jsem tu. A vidím, že to dnes bude skutečná pastva pro oči.

Nejprve pohledy k jihozápadu, kde se z mlhy vynořují nejvyšší vrcholy Malých Karpat. Rozeznávám Záruby. A ten strmý, napravo, je, tuším, Vápenná. V popředí dominuje vrch Branč se stejnojmennou zříceninou hradu. Ale to už jsou Bílé Karpaty.

Malé Karpaty z Velké Javořiny

Malé Karpaty z Velké Javořiny

Zřícenina hradu Branč z Velké Javořiny

Zřícenina hradu Branč z Velké Javořiny

Velká Javořina

Velká Javořina

Po hřebeni pokračuji dál. Tady se pro změnu otevírají pohledy na Moravu. Celý Dolnomoravský úval je zahalen mlhou inverzní oblačnosti. Z ní vystupuje hřeben Chřibů a do daleka z něj svítí hrad Buchlov.

Morava ponořená do inverzní oblačnosti

Morava ponořená do inverzní oblačnosti

Morava ponořená do inverzní oblačnosti

Morava ponořená do inverzní oblačnosti

Pro pohledy na sever a severozápad a pro pohledy na stranu slovenskou si musím dojít až pod vysílač. Vlastně kousek dál. Pod vysílačem není dobré se zdržovat, z vysílače padají kusy ledu. Mám pocit, že se daleko na severovýchodě rýsují vrcholky Moravskoslezských Beskyd. Tahám z batohu dalekohled a ověřuji, že se nemýlím. Blíže v tomto směru poznávám Vizovickou vrchovinu. Troufám si říct, že správně určuji vrchy Komonec a Klášťov. Na severní straně rozeznávám hřeben Hostýnsko – vsetínské hornatiny. Pohledem do dalekohledu nacházím baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Hostýně i siluetu rozhledny na Kelčském Javorníku.

Hostýnské vrchy z Velké Javořiny. Vlevo Hostýn, uprostřed Kelčský Javorník

Hostýnské vrchy z Velké Javořiny. Vlevo Hostýn, uprostřed Kelčský Javorník

Velký Lopeník z Velké Javořiny. Vpravo Chmeľová

Velký Lopeník z Velké Javořiny. Vpravo Chmeľová

Velký Lopeník z Velké Javořiny. Vpravo Chmeľová

Velký Lopeník z Velké Javořiny. Vpravo Chmeľová

Když jsem tu byl na jaře, posteskl jsem si, že s mojí znalostí blízké i té vzdálenější krajiny to není příliš dobré. Od jara jsem ale spoustu míst v dohledném okolí Velké Javořiny navštívil a to se nemohlo minout účinkem. Orientuji se už poměrně dobře a spoustu míst poznám.

A jak je to na slovenské straně? Severovýchod země je v mlze. A s ním i nejvyšší slovenská pohoří. Jižněji je to ovšem o mnoho lepší. Na vzdáleném východním horizontu stoupá pára z chladících věží Jaderné elektrárny Mochovce. Něco, co do krajiny příliš nepatří. Ale je to výborný orientační prvek. Na základě polohy elektrárny mohu určit pohoří Tribeč a Vtáčnik, a také kopce kolem vrcholu Csóványos na sever od Budapešti. Blíže na jihovýchodě se táhne dlouhý hřeben Považského Inovce, za ním vykukují kopce Strážovských vrchů. Přímo pod Velkou Javořinou slunce ozařuje město Stará Turá. Nad městem se na kopci rýsuje silueta hradu Čachtice. A jižněji, z nížiny Pováží, stoupá pára další slovenské jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice.

Strážovské vrchy z Velké Javořiny. Vlevo Jelenec

Strážovské vrchy z Velké Javořiny. Vlevo Jelenec

Strážovské vrchy z Velké Javořiny

Strážovské vrchy z Velké Javořiny

Považský Inovec z Velké Javořiny

Považský Inovec z Velké Javořiny

Považský Inovec z Velké Javořiny

Považský Inovec z Velké Javořiny

Pohled z Velké Javořiny k jihovýchodu. Uprostřed sloupec páry z JE Mochovce

Pohled z Velké Javořiny k jihovýchodu. Uprostřed sloupec páry z JE Mochovce

Pohled z Velké Javořiny k jihovýchodu

Pohled z Velké Javořiny k jihovýchodu

Pohled z Velké Javořiny k jihovýchodu. Sloupec páry z JE Mochovce

Pohled z Velké Javořiny k jihovýchodu. Sloupec páry z JE Mochovce

Pohled z Velké Javořiny k jihu. Sloupec páry z JE Jaslovské Bohunice

Pohled z Velké Javořiny k jihu. Sloupec páry z JE Jaslovské Bohunice

Stará Turá z Velké Javořiny. Za ní na kopci hrad Čachtice

Stará Turá z Velké Javořiny. Za ní na kopci hrad Čachtice

Jsem nadšen. A se mnou i stovky lidí, kteří dnes přišli oslavit Silvestra a konec uplynulého roku nad tak pěkné místo aktivním způsobem. Za normálních okolností by mne nejspíš takový zájem ani trochu netěšil. Dnes to vnímám jako dobrou věc.

Běhám z jedné strany kopce na druhou, pozoruji, fotografuji. Po hodině jsem už promrzlý na kost a pomalu se chystám k návratu. Aby dnešní túra měla rozměr i sportovní, nevolím nejkratší cestu zpět k vlaku. Sestupuji nejfrekventovanější výstupovou cestou do osady Vápenky, kde ostatní silvestrovští turisté nasedají do aut a vracejí se domů. Už sám pokračuji po silnici k Fojtickým Mlýnům a odtud přes kopec do Nové Lhoty. Nad touto obcí se nechávám fotografováním unést natolik, že míjím správnou odbočku, a pár stovek metrů jdu tam, kam nemám. Nicméně je to vykoupeno zajímavými pohledy na krajinu Bílých Karpat. Poté už správnou cestou, po neskutečně zabahněné cyklostezce, kde nechybí ani brod, přicházím k boudě Megovka. Tady už jsem zpět na zeleně značené turistické cestě, která mě dovede k železniční zastávce v Javorníku nad Veličkou.

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Krajina Bílých Karpat u Nové Lhoty

Brod na cyklostezce

Brod na cyklostezce

Přituhuje. Přioblékám se a půlhodinu času do odjezdu vlaku trávím poskakováním, abych neumrznul. Jsem nadšen z dnešního silvestrovského výšlapu. Určitě jeden z mých nejpovedenějších.

************************************************************************************

údaje o trase, mapa:

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře: Velká Javořina silvestrovská

  1. SV napsal:

    prekrasne pocasie si dostal do daru! 🙂 🙂

    • pepa napsal:

      To ano. Ovšem k exkluzivitě, která se vyskytne možná jednou – dvakrát do roka, toho ještě chybělo dost (tím vůbec nechci říct, že jsem byl nespokojen).
      Za mimořádných meteorologických podmínek lze z Velké Javořiny spatřit zároveň Alpy i Tatry.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.