Tři ryze zimní jesenické túry
V Jeseníkách panuje proměnlivé počasí. Vítr, zatažená obloha, sněhové srážky. K nepříliš velké pokrývce sněhu během několika dnů přibývají další a další centimetry nové vrstvy. A hory rychle získávají tu pravou zimní podobu.
Je rozdíl provozovat pěší turistiku v dešti a během sněžení. Déšť vcelku vadí, chodit celý den mokrý je nepříjemné a turistika trochu ztrácí smysl. Sněžení nikoli. Pokud jste dobře ustrojeni, pokud se zrovna nechcete kochat dalekými pohledy do kraje nebo pohledy z nejvyšších vrcholů, je to v pohodě. Jen musíte vymyslet dobrou trasu, kde i v zamračeném dni můžete vidět něco pěkného. Ale určitě se mnou budou mnozí souhlasit v tom, že chůze v zasněženém lese je sama o sobě zážitkem. Zimní les je překrásný, pohádkový. Sníh skryje veškeré ošklivosti a krajina je rázem beze zbytku krásná.
Na Medvědí louku
První túru směřuji do oblasti Medvědské hornatiny. Je to severovýchodní část Hrubého Jeseníku, jejím nejvyšším bodem je Medvědí vrch (1216 m n. m.). Sousední Orlík je jen o pár metrů nižší.
Jedna z variant mých předem připravených túr směřovala k těmto dvěma vrcholům. Jenže jak už jsem napsal, na rozhledová místa je lepší chodit v čase, kdy počasí umožňuje alespoň částečné pohledy do okolí, do kraje. To v těchto dnech nehrozí, takže musím vybírat z variant jiných. Volím cestu z Vrbna pod Pradědem do Jeseníku, při které se ovšem téměř na dosah oběma vrcholům přiblížím. Prozkoumám terén, zjistím, zda je vůbec případný výstup na tyto vrcholy v takových podmínkách možný. A aby mi to nebylo úplně líto, pokusím se dojít na Medvědí louku. Je to vrcholová plošina nadohled Medvědímu vrchu i Orlíku, přesahující nadmořskou výšku 1100 metrů.
Vrbno pod Pradědem, časné ráno. Rychle pospíchám z města ven. Kolem Střední Opavy mířím k Železné, místní části Vrbna. Lesní chodník kopíruje tok řeky, podél které vede i silnice k obci Vidly.
Je zataženo, rozhledy minimální. Přes střechy domků v Železné bylo vidět k Vysoké hoře nad údolím sesterské Bílé Opavy. Kopce v opačném směru zcela halí mlha. Ještě tři kilometry šlapu lesním chodníkem na paseku u soutoku Střední Opavy s Bílým potokem. Tady začíná Solná cesta, po které budu pokračovat až vysoko pod Medvědí louku. Ale to je ještě daleko.
Po protažené lesní cestě se jde dobře, rychle nabírám výškové metry. Snažím se zrakem proniknout mezi vzrostlými stromy co nejdál, spatřit alespoň něco z okolní krajiny. Zorientovat se. Příliš se mi to však nedaří. Přes údolí Bílého potoka dohlédnu k sousednímu vrcholu Plošina, a to je vše. S přibývající výškou se dohlednost trochu lepší. Prořídlým lesem po chvíli vidím dvojici mohutných vrcholů. Měly by to být Karliny kameny a Černý vrch.
S fotografování je to špatné. Světelné podmínky nedobré, navíc si musím nastudovat fotografování v zasněžené krajině, kdy nesvítí slunce. Vyvážení bílé, a tak podobně. V tomto směru mám zcela zásadní nedostatky a na dnešních fotografiích to zcela určitě bude vidět.
Cesta se stáčí k severu, po chvíli přicházím ke krátké odbočce. Leč zajímavé. Příkrým kopcem dolů (!) vede chodník ke zřícenině hradu Rabenštejn. Pod cestou se nachází několik mohutných skal a na dvou z nich hrad stával. Vlastně to ani hrad v pravém slova smyslu nebyl. Měl pouze strážní, nikoli sídelní funkci. Hrádek Rabenstein pochází z druhé poloviny 13. století a spolu s nedalekým, níže v údolí se nacházejícím Weissesteinem tvoří u nás vcelku neobvyklé dvouhradí.
Bloumám kolem skal, zbytky stavby jsou skryté pod sněhem. Nenacházím nic, co by jen trochu torzo hradu připomínalo. Daleko více však mé oči těkají k lezeckým cestám na přilehlých skalách.
Šplhám vzhůru, zpět na cestu, a pokračuji ke Kamzičí skále. Je to skalní ostroh u zákrutu cesty, vysoko nad údolím Bílého potoka. Skalisko ozdobené křížem, ze kterého je za dobrých podmínek velmi pěkný pohled do přilehlé oblasti hor i k nejvyššímu Pradědu. Dnes to s tou dohledností je nedobré, přesto rozeznávám nedaleký Žárový vrch a Lyru, a také dvojici již zmíněných vrcholů na protější straně údolí.
No nic, pokračuji dál. V místě, kde cesta kulminuje, musím zbystřit. Tady někde odbočuje neznačený chodník k Medvědí louce. Průsek lesa mě neomylně navádí dál, leč ta pravá cesta to není. Na tu narážím až po chvíli. Objevuji rozcestí lesních cest a na jedné z nich je vyjetá lyžařská stopa. Vede do sedla pod Medvědí vrch.
Tak přece. I v tomto zimním čase může být vrchol dostupný. Nadšen chvíli koketuji s myšlenkou, že změním trasu, nepůjdu do Jeseníku, nýbrž na Medvědí vrch a na Orlík. Nadšení však uzemňuje pohled do nejbližšího okolí. Skutečně bych dnes z vrcholů neviděl téměř nic.
Jinou lesní cestou, už tou správnou, pokračuji na Medvědí louku. Brodím se hlubokým sněhem, pozorují okolní zimní krajinu. Je úžasná. Ruší ji jen silný vítr ohýbající vrcholy stromů, vydávající z hloubi lesa tak charakteristický zvuk. I Medvědí louka za dobré viditelnosti nabízí zajímavé pohledy. Dnes ne, ale bohatě je to vykoupeno krásou okolní zimní přírody.
Zpět na Solnou cestu, která pokračuje ještě necelé dva kilometry k rozcestí Pásmo Orlíka. A tady vidím, že bude problém. Zelené značení pokračuje dále lesem, jenže nejsem vůbec schopen cestu najít. Ztrácí se hned mezi prvními stromy a od podzimu tu nejspíš nikdo nešel. Co teď?
Prohlížím mapu, nabízí se řešení. Po běžkaři projeté cestě se vydat asi kilometr a půl k severu k rozcestí Pod Orlíkem – potok a odtud po jiné lyžařské trase zpět k jihu na zelené značení, na rozcestí Pod Velkým Bradlem. Zacházka, ale jinou možnost nemám. Vlastně mám, stejnou cestou se vrátit. Ale to se mi nechce.
Přes kopec se dostávám k rozcestí pod Orlíkem a protaženou lesní cestou zpět na moji trasu. Rozcestí Pod Velkým Bradlem nabízí dvě možnosti dalšího postupu. A je to moje štěstí. Zelená i dále pokračuje terénem a prudce schází podél Šumného potoka do údolí. Je neprošlapaná, navíc je na turistickém rozcestníku upozornění, že se jedná o složitý terén. Takže ne. Naštěstí je tu i druhá varianta, běžkařská cesta až do Dlouhé Hory, která leží v údolí, u silnice do Jeseníku.
Pohodlná cesta vede nejprve úbočím Velkého Bradla, poté Srnčího vrchu. Kopíruje po mírné svážnici hluboce zaříznuté údolí Šumného potoka. Lesy na této jesenické straně hor jsou více poničené než na straně bruntálské. Holé mýtiny sem tam nabízejí pohledy do údolí. Na západě se zdvihá mohutné pásmo Keprníku. Vrcholová část je však ukryta v husté mlze. Protrhanější obloha je nad údolím, ve kterém leží město Jeseník. Nad ním se zřetelně rýsuje Studniční vrch, na jehož úbočí se nacházejí známé lázně.
Má dnešní cesta se blíží ke konci. Odnáším si několik důležitých poznatků o turistice na sněhu. Především co se týče volby tras. Odnáším si i prvotní informace o horopisu v oblasti Medvědské hornatiny. Jsem spokojen.
mapa a údaje o trase:
Na Vysokou horu
Cesta do oblasti Medvědské hornatiny byla fyzicky namáhavá, dnes musím volit něco lehčího. Nabízí se túra na Vysokou horu. Tisícovku, která se rozkládá nad Ludvíkovem, nad údolím Bílé Opavy. Bude to ovšem sázka do loterie. Pokud lesní cesty v této oblasti nebudou protažené, mohu nejspíš na Vysokou horu zapomenout. Nic se však nestane, v této oblasti lze mohutným způsobem improvizovat, hlavní turistické cesty zcela jistě průchodné jsou.
Pláně u Nové Rudné, polní silnicí mířím k Přírodní památce Morgenland. Odtud po trase běžkařů ke stejnojmenné bývalé obci.
Morgenland. V některých informačních materiálech se objevuje velmi pěkný český překlad Jitřní Země, jinde poněkud prozaičtější Ranná. Bývala satelitní vesnice obce Malá Morávka, až do svého zániku v 50. letech minulého století sestávala z dvanácti usedlostí a hostince. Stejně jako historie Malé Morávky, i historie zdejší je svázána s těžbou železné rudy. Na úbočí nedalekého Železného vrchu jsou dodnes patrné stopy po těžbě. V okolí Morgenlandu se navíc těžilo i zlato. Zmíněný hostinec byl v první polovině 20. století častým cílem lázeňských hostů z nedaleké Karlovy Studánky.
Dnes stojí na místě bývalé obce jedno jediné stavení. Kousek od něj připomíná někdejší osídlení také vzrostlý památný jasan. Sloužil kdysi jako výrazný orientační bod v krajině a označoval i hranice pozemků. Přežil mnohé, především úder bleskem, který ho připravil o několik větví. Od stromu je velmi pěkný pohled k Bruntálu. Jako na dlani je vidět Uhlířský vrch s kostelem Panny Marie Pomocné. A také další bývalá sopka oblasti Bruntálska, Velký Roudný.
Zimním lesem, upravenou značenou cestou pokračuji k rozcestí U školky. Opouštím značení a po silnici směřující do Suché Rudné mířím k místu, kde se odděluje cyklotrasa vedoucí přes hřeben na rozcestí turistických cest Malá Hvězda. Cesta je protažena a dokonce i další, vedoucí až na úbočí Vysoké hory. Tady se musím zorientovat a vybrat ten správný chodník k vrcholu. Na pěšině vpravo jsou stopy, ale podle mapy směřuje jinam. Neprošlapaná cesta vlevo vede z kopce, volím zlatou střední cestu.
Mapa mě vcelku spolehlivě vede. Zprostředkovaně mi pomáhají i místní jeleni. V hlubokém sněhu prošlapali spoustu stop a to se mi v této chvíli skutečně moc hodí. Kličkuji mezi stromky a nacházím další cestu, která už směřuje k samotnému vrcholu. Je vyhráno. Sice hluboký sníh, ale ne nezdolatelný.
Vrchol Vysoké hory je zarostlý. Na hřebeni je však několik průseků, odkud za dobré viditelnosti může být vidět do kraje. Dnes nikoli. Vše kolem halí hustá mlha, není vidět téměř na krok. Nevadí. Našel jsem cestu, mohu se sem kdykoli vrátit. A co víc, našel jsem i mnohem pohodlnější sestupovou cestu. Je to ta prošlapaná, která na rozcestí mířila vpravo. Ne všechno je v mapách podchyceno.
Scházím na cyklotrasu a po ní pokračuji na Malou Hvězdu. Kolem vyhlídky Nad Ludvíkovem (ani ten Ludvíkov v údolí vidět není) směřuji do Karlovy Studánky. Tady dnešní moji cestu ukončím.
mapa a údaje o trase:
Na Rejvíz
Přemýšlím, co poslední den. Přes noc přišel další příděl sněhu, na nějaké přílišné dobrodružství na neprošlapaných a neznačených lesních chodnících dnes pomýšlet nemohu. Chvíli zvažuji různá pro a proti, nakonec se rozhoduji pro návštěvu Rejvízu. Půjdu opět z Vrbna pod Pradědem do Jeseníku a tentokrát přes jedno z nejkouzelnějších míst celých zdejších hor.
Vycházím z Vrbna, podél toku Černé Opavy. Procházím obcí Mnichov, kolem kostela Navštívení Panny Marie, kolem bývalého kláštera. Nedávno jsem toto místo pozoroval z pseudovyhlídky na nedalekém Zámeckém vrchu a těšil se, že je navštívím. Dnes kolem jen procházím, zastavovat se příliš nemohu. Dnešní cesta je dlouhá a především ve druhé části nevím, co mě čeká. Co je ještě smutné, kostel a klášter si ani vyfotografovat nemohu. Hustě sněží, viditelnost je minimální. Podle předpovědi by se však během dopoledne mělo počasí trochu umoudřit. Je i větší zima než v předchozích dnech a nad nulu nevystoupí teplota po celý den. To mi však vyhovuje.
Na konci obce procházím kolem malé dřevěné kaple. Zasvěcena je Panně Marii a říká se jí Schnaubelova. Je to už druhá v pořadí v tomto místě. Původní stávala o něco níže a pojmenování prý dostala podle svého stavitele Schnaubela. Její historie údajně sahala až do 17. století, přesné časování chybí. Po odchodu původních obyvatel se o kapli nikdo nestaral a chátrala. Ve druhé polovině 70. let minulého století zanikla. Z iniciativy současných obyvatel a chalupářů byla v roce 2012 dle původního vzoru vystavěna na novém místě kaple nová. Stavba byla financovaná výhradně z darů.
Pěkné. Lidé se opět po bouřlivém 20. století (vysídlení, osídlení a pořád dokola) sžili s krajem, který je jejich domovem, začali se zajímat o své okolí, o historii.
Za Mnichovem začíná lesní cesta, která se jmenuje Drakovská. Pojmenována je podle zříceniny či spíše zbytků hradu Drakova, nacházejícího se výše proti proudu Černé Opavy. Nedávno jsem zmiňoval, že všechny lesní cesty v této oblasti jsou pojmenovány a na křižovatkách cest jsou tabulemi jejich jména vyznačena. A to se mi moc líbí.
Cesta prochází kolem jednoho z nejmohutnějších buků v oblasti celých Jeseníků. Říká se mu Buk u Drakova a jeho stáří se odhaduje až na 230 let.
Drakovská cesta prochází krajem, kde se po staletí těžilo a zpracovávalo železo. V 17. století byla v těchto místech založena osada Josefský Hamr. Železo se tu zpracovávalo po celých sto let, později byla ruda odvážena do biskupských železáren v Železné.
Údajně jediným pozůstatkem dřevouhelných vysokých pecí v této oblasti je Lorenzova – Vavřincova huť, kolem které posléze procházím. Dnes už jen znalci poznají, o jakou stavbu se jedná, k jakému účelu sloužila. Kousek zpět, na druhém břehu Černé Opavy se nachází zmíněné torzo hradu Drakov. Pod sněhem je však jen těžko mohu hledat. Navíc, jak už jsem napsal, potřebuji dnes mít i jistou časovou rezervu. Jednak na prohlídku Rejvízu, jednak na závěrečnou část cesty do Jeseníku.
Má cesta stále vede kolem toku Černé Opavy. Tato řeka je sycena z více pramenů. Mezi ty nejvydatnější patří pramen pod ne příliš vzdáleným Orlíkem (1204 m n. m.) a pod Bleskovcem (871 m n. m.). Druhá jmenovaná zdrojnice protéká mezi oběma jezírky vrchoviště na Rejvízu. Tmavá barva vody je způsobena organickými látkami, které vznikají rozkladem rašeliníku na rejvízském vrchovišti.
Další rozcestí značených turistických cest se jmenuje Pod Kobrštejnem. Kobrštejn je nedaleký kopec, na kterém se nachází stejnojmenná zřícenina hradu. Tu je možné spatřit i z větší dálky, prosvítá ve vrcholové partii, v prořídlém lese.
Blížím se k Rejvízu. Míjím bez povšimnutí odbočku ke známé Lurdské jeskyni. Ta je nedílnou součástí historie Rejvízu i zdejšího kraje. Čas mi však nedovoluje stihnout za jediný krátký zimní den vše. Jako u dalších zdejších zajímavostí – podívám se sem příště.
Rejvíz je horská osada ležící v širokém sedle na rozhraní Hrubého Jeseníku (Medvědské hornatiny) a Zlatohorské vrchoviny. Vznikl jako dřevařská a pastevecká osada na konci 18. století v rámci kolonizační akce tehdejšího vratislavského biskupa. Dnes je osada známa především díky nedalekému vrchovištnímu rašeliništi. Jeho ozdobou jsou dvě vodní plochy s temnou hladinou, Malé a Velké mechové jezírko. První je ukryto hluboko v rašeliništích a turistům je nepřístupné, k druhému vede povalový chodník. Celé vrchoviště je chráněným územím v rámci Národní přírodní rezervace Rejvíz.
Naučným okruhem procházím rašeliništěm, které má za bohaté sněhové pokrývky zvláštní podobu. Zastavuji co chvíli, prohlížím si rezervaci. Její jihovýchodní okraj je poznamenán polomy, je tu spousta vytěžených a ještě neodklizených stromů. Až v samém jádru má rezervace charakteristickou podobu vrchoviště s typickým porostem borovice blatky v blízkosti Velkého mechového jezírka. To je dnes celé zamrzlé, led je pokrytý mocnou vrstvou sněhu. Všude kolem ticho, klid.
Dokončuji okruh rezervací, pomalu se vracím do blízkosti osady. Po červeném značení pokračuji k Jeseníku.
Počasí se opět pokazilo, padla mlha, hustě sněží. Cesta, po které postupuji, už protažena není. Sníh je hlubší a hlubší, jen místy jsou vidět staré vyjeté koleje. Procházím kolem vrcholové partie kopce Bleskovec, kolem Chlapeckých a Bílých skal. Les kolem je poznamenaný vichřicemi, kůrovcem. Leží tu velké množství pokácených či vichřicí zlomených stromů, je tu nebývalé množství pasek a holin. Kousek za Bílými skalami se dostávám na velkou, otevřenou plochu. Cesta se ztrácí v dunách nafoukaného sněhu. A cestu ztrácím i já. Brodím se v hlubokých závějích, naštěstí směr k nedaleké hájovně je vcelku jasný. Jen to k ní v těchto podmínkách trvá dlouho.
Stoupám na poslední kopec dnešní túry. Je to Zlatý chlum nad Jeseníkem. Na severní straně vrcholu se k nebi tyčí velmi pěkná rozhledna z roku 1899. Vysoká je 26 metrů, vyhlídkový ochoz se nachází v nadmořské výšce 901 metr. Za dobrého počasí je odtud možné spatřit část Hrubého Jeseníku, Rychlebské hory, Králický Sněžník. Zajímavý je také pohled na severní stranu, do polských rovin, kde se třpytí Otmuchowské jezero a jezero Nysa.
Pamatuji si, je to už třicet let, co jsem tu byl, že majitel rozhledny v čase, kdy bylo otevřeno, vyvěšoval na stožáru nad rozhlednou vlajku. Ta byla vidět zdaleka a signalizovala, že hosté mohou přijít. Tato tradice prý trvá do současnosti.
Dnes vlajka nevlaje. Není důvod. Nebylo by viděl ani město nacházející se pod rozhlednou.
Scházím do Jeseníku. Dolů mě neomylně, nejkratší cestou mimo značení, vedou stopy některého místního znalce. Parkem, kolem pomníku Vinzenze Priessnitze vcházím do města. To už je opravdu špatné počasí. Stíhám naštěstí nejvýhodnější autobusový spoj do mého base campu. A modlím se, aby se řidiči autobusu podařilo přejet Videlské sedlo.
Naštěstí podařilo, na rozdíl od nešťastníků – řidičů nákladních automobilů, kteří pod sedlem uvízli.
Dnešní túru mohu hodnotit velmi dobře. Cílem bylo především si prohlédnout rašeliniště na Rejvízu a to se podařilo. To ostatní jsem minul jen okrajově. Příště to bude naopak.
mapa a údaje o trase:
krasne. zaujimave. sneh je wellmi fotosvetlocitlivy. skus z toho tie hnedobiele fotecky. 😎
tie vodickove fotocky su prekrasne!
a kto je Karla?
nejaka kamienkova vila? 😎
Studuji historii Jeseníků, tak snad se brzy dovím
Včera jsem ten vrchol pozoroval, moc pěkný
pozoroval si kopec?! 😮
btw, 🙂 bol by z teba vynikajuci ucitel zemepisu, vies o tom?
No, musel bych učit jen hodné děti 😛
Po včerejší túře, kdy jsem si Medvědskou hornatinu dále mapoval (povídání bude!), musím opravit (a opravil jsem) jeden omyl. Na čtvrté fotografii bylo chybně uvedeno Jelení kámen. Jedná se však o vrch Plošina.
Jeleni kamen znie krajsie 😎
bude i toulani jesenicke zimojarni? 😎