Medvědskou hornatinou

Medvědská hornatina patří k nejméně navštěvovaným koutům Jeseníků. Asi nebude dílem náhody, že se mi zalíbilo právě tady…

Čtyři dny odpočinku věnuji přípravě dalších túr v této oblasti. Musím plánovat s rozmyslem, přihlížet k reálné situaci v horách. Tam panuje silný mráz, fouká vítr, hory dostávají další a další příděly nového sněhu. Stávající vrstvy prachového sněhu zvyšují svoji mocnost. Cesty, které byly ještě před nedávnem protaženy pluhem, budou opět zasypány sněhem. Vhod by přišlo krátké oteplení, aby sníh změkl, opět promrzl, a spojil se v pevnou vrstvu. Ale oteplení má přijít až koncem týdne.

Při túrách v minulém týdnu jsem procházel kolem Medvědího vrchu (1216 m n. m.) a Orlíku (1204 m n. m.), nejvyšších kopců zmíněné hornatiny. Je tu však ještě jeden, který se svojí nadmořskou výškou řadí mezi tyto dva. Jsou to Jelení loučky (1205 m n. m.). Rozložitý, plochý vrchol, ležící jihozápadně od Medvědího vrchu. Bokem cest, po kterých jsem chodil. Rád bych se podíval právě tam.

Pěší túry v zimních horách jsou často sázkami do loterie. Jak výprava dopadne, závisí především na tom, kolik sněhu je aktuálně na přístupových cestách, na lesních chodnících. Někde lesníci sníh pravidelně odklízejí. Některé cesty jsou upraveny pro běžkaře a pěší turista se vedle stopy určitě vejde. Jen málo cest prošlapou tací, jako jsem já. Kteří i v hlubokém sněhu chodí jen tak. Bez lyží, bez sněžnic. Ale právě v nejistotě dojdu – nedojdu já vidím kouzlo zimních túr.

************************************************************************************
Výchozím místem dnešní mé cesty je Železná, část Vrbna pod Pradědem. První kilometry jsou totožné s túrou na Medvědí louku a dále do Jeseníku před pár dny. Na začátku Solné cesty ovšem uhýbám doleva a údolím Střední (neboli Zlaté) Opavy mířím do osady Bílý Potok. Stejně se jmenuje i vodní tok, podél kterého budu stoupat až pod Jelení loučky.

Z mostu pozoruji soutok Střední Opavy a Bílého potoka. Rád bych si ho vyfotografoval, ovšem těch několik desítek metrů cesty k soutoku je vystláno vysokou vrstvou sněhu. Tak až na jaře.

Jak už jsem několikrát zmiňoval, cesty v Medvědské hornatině (a možná i v jiných částech Hrubého Jeseníku) mají svá jména. Ta, po které stoupám, která se vine kolem Bílého potoka, se jmenuje Bílopotocká. Bohužel, je to už asi pěkných pár dnů, co tu lesníci sníh odklízeli. Od samého jejího začátku v Bílém Potoce na ní leží poměrně vysoká vrstva sněhu. Nebude to dnes jednoduché.

Po chvíli přicházím k místu, nad kterým se na opačné straně potoka vypíná mohutná skála. Na ní stával hrad Weissenstein, v překladu Bílý hrad nebo Pustý zámek. Zmiňoval jsem v minulém povídání existenci zajímavého a u nás neobvyklého dvouhradí Weissenstein – Rabenštejn. Weissenstein je tedy ten níže položený. Rabenštejn se nachází o výše, u Solné cesty. Z toho zbylo opravdu málo a i to málo v minulém týdnu halil sníh tak, že jsem nespatřil z torza vůbec nic. Kolik toho zůstalo z Weissensteinu, také nezjistím. Musel bych se dostat přes potok, kde chybí jakákoli lávka či most. A do ledové vody se mi spadnout nechce.

Zatímco jméno Rabenštejn není jisté, hrad Weyssensteyn je pod tímto jménem zmíněn v historických listinách už v roce 1318. Jeho majitelem byl tehdy jakýsi loupežný rytíř Ulmann z Linavy, který se sem stáhl poté, co uskutečnil loupežný vpád na území vratislavského biskupství. Lze tedy usuzovat, že hrad byl založen na konci 13. století. Historici předpokládají, že původně mohl sloužit jako obranné sídlo a zastávat celní funkci.

Pro dnešek ale dost historie.

Cesta stále sleduje tok Bílého potoka. Ten má na své krátké pouti poměrně velký spád. Proto i cesta, která ho doprovází, rychle nabírá na výšce.

Míjím dvojici loveckých chat. Střeleckou a v těsném sousedství se nacházející, výstavnější Dykovu chatu. To už atakuji nadmořskou výšku 900 metrů a na cestě je to znát. Sněhu přibývá, začínám prošlapávat korektní stopu v hlubokém sněhu. Blížím se k místu, kde se Bílopotocká cesta stáčí k severu a míří k rozcestí turistických a lesních cest Pásmo Orlíka. Můj směr je ovšem opačný.

Krátkým úsekem mezi vysokými stromy, které tvoří přirozenou bariéru proti zavátí cesty, proto se tu jde stále ještě relativně dobře, přicházím k pasece, kde se mé cesty dotýká žlutě značená pěší turistická trasa. Ta se sice o něco dále velmi přibližuje vrcholu Jeleních louček, nevěřím však, že bych se z onoho místa k vrcholu vyšplhal. Můj plán zní jinak. Lesním chodníkem se pokusím dojít k Jelení boudě, lovecké chatě na severovýchodním úbočí kopce. Poté se budu snažit po zpevněné lesní cestě vrcholové plato obejít a k samotnému vrcholu se dostat od severozápadu. Plán dobrý. Jen je otázkou, co mi sníh dovolí.

Cesta, po které se vydávám k Jelení boudě, nese jméno Utopená. Jak výstižné. Po chvíli jsem utopený i já, v hluboké vrstvě sněhu. Podruhé zapadám po pás. Kdo už tohle zažil, ví, jak těžké může být z takové vrstvy sypkého sněhu se vyhrabat. Proto se rozhoduji k návratu. Dnes se na Jelení loučky nedostanu.

Obracím zpět, přicházím na rozcestí Pásmo Orlíka. V hlavě mám další, náhradní plán. V minulém týdnu, při cestě na Medvědí louku jsem na křižovatce lesních cest pod loukou zjistil, že chodník mířící do sedla mezi Medvědí vrch a Orlík, je prošlapaný. Mohlo by to znamenat, že někdo šel až na samotný Medvědí vrch či na Orlík. Půjdu se tam podívat. Zjistím, zda je stopa ještě znatelná. Pokud ano, půjdu po ní, kam až mě dovede.

Po Solné cestě mířím pod Medvědí vrch. Snadno nacházím zmíněné rozcestí a vidím, že původní stopa je ještě slabě znatelná. To stačí. Znamená to směr, znamená to i skutečnost, že pod stopou byl sníh už jednou udusaný a bude se tam méně bořit.

Cesta se klikatí lesem, stopy mě neomylně vedou. Kontroluji vše v mapě a fantazíruji, že bych se dnes možná mohl dostat i na samotný Medvědí vrch. Ale ouha. O kus dál se cesta rozděluje a stopy vedou do obou směrů. Podle mapy obě cesty nakonec směřují na Medvědí vrch. Tak která je ta pravá? Kterou mám zvolit?

Volím cestu, která vede k dlouhému průseku lesa spojujícímu vrcholy Medvědího vrchu a Orlíku. Odtud bych se mohl k nejvyššímu bodu Medvědské hornatiny dostat.

Stále mě vedou i nadále. Dostávám se už k místu, kde se cesta v průseku začíná zvedat a neomylně míří k samotnému vrcholu Medvědího vrchu. Že by se mi to dnes skutečně podařilo? Jsem plný optimismu.

Napravo se tyčí mohutná skaliska, odkud je prý pěkný rozhled. Jenže dnes na ně lézt nemohu. Obklopují je sněhové duny a vůbec bych se k nim nedokázal přiblížit.

Náhle se stopy ztrácí. Dostávám se do otevřeného prostoru, kam vítr nafoukal nebývalé množství sněhu. Kam šlápnu, tam se propadám. Mezi skály, mezi kořeny stromů. Zkouším to zleva, zprava, nic. Další hluboké propadnutí do sněhu mě vrací zpět. Přitom průsek lesa, kde je cesta chráněna vysokými stromy, kde je na první pohled sněhu méně, je nadosah. Jenže se tam nedostanu.

Tak blízko a přece tak daleko.

No nic. Vracím se zpět a přemýšlím, zda by nebyla schůdnější druhá z cest, kam také mířily stopy. Jenže to už nemohu zjistit dnes. Je odpoledne a pomalu se musím vracet. Rázem se rozhoduji, jak naložím s příštím dnem. Vrátím se sem, využiji stop, které jsem si dnes prošlapal, a zkusím to onou druhou cestou.

Po Solné cestě scházím do Železné. Zastavuji se u Kamzičí skály, dnes je vcelku dobrá viditelnost a dohlednost, pozoruji nejvyšší části hor, fotografuji. A pozoruji také Jelení loučky, které jsou z tohoto místa vidět. Dnes se mi nepodařilo na ně vystoupit, ale „náhradní program“ byl také mimořádně zajímavý s příslibem do zítřka.

 

mapa a údaje o trase:

 

************************************************************************************
Ráno mě zastihuje na Solné cestě. Rychle stoupám ke Kamzičí skále. Opět zastavení, opět pozorování, fotografování. Každý den jiný pohled na hory. Už jsem u Solné chaty, po chvíli opouštím značenou cestu a po včerejších stopách mířím pod Medvědí vrch. Volím tentokrát druhou z cest a dělám dobře. Je to ta pravá. Pořád mě ještě vedou stopy, ještě je vítr zcela nezafoukal. Vcházím do lesa, doslova pohádkového. Stromy jsou obsypány sněhem, království sněhových stromů. Nemohu jen tak jít dál a nerozhlédnout se kolem sebe. Kdo ví, třeba toto je to největší kouzlo Medvědího vrchu, kouzelnější než samotný nejvyšší bod. Kouzlo, které mi připravil sám vládce těchto hor Praděd.

Cesta se klikatí, vidím už vrchol. Propadám se do sněhu čím dál víc, chůze je velmi namáhavá, ale přece to nevzdám! Ještě dvě tři stovky metrů.

Jsem tady. Vrchol vypadá velmi prozaicky. Sníh tu však vytváří neopakovatelnou atmosféru, neopakovatelné scenérie. Kusými průseky je vidět do některých světových stran. Na severovýchodě Biskupská kupa nad Zlatými Horami. Na jihozápadě Praděd, Petrovy kameny, Ovčárna a Vysoká hole. A na západě Šerák a Keprník.

A naproti mě, jen malý kousek, to je Orlík.

Co kdybych se pokusil dojít i tam? Do lesního průseku jsem si vyšlapal stopy už včera. Na straně Orlíku není žádný otevřenější prostor jako pod Medvědím vrchem. Tam by nemusely být nikde metrové závěje. Zkusím to!

Vracím se do sedla mezi oba vrcholy. Opět snadno nacházím průsek, který je spojuje. Průsekem vede běžkařská stopa, někdo tu už přede mnou byl. Jenže v takovém terénu mi běžkařská stopa moc nepomůže. V ní se bořím stejně jako vedle ní.

Postupuji velmi pomalu. Jestli byla cesta na Medvědí vrch namáhavá, tak tady je řádově namáhavější. Několikrát si říkám, že se vrátím zpět. Zatím jsem se však nikde neprobořil až po pás. Vytyčuji si krátké cíle. K tomu stromu ještě! K tomu pařezu, tam to bude dobré! K té zlomené větvi! A cesta tak pomalu ubíhá…

Poslední metry, ještě malá zákruta, jsem na vrcholu Orlíku. Opět prozaické místo se zvláštním zimním kouzlem. Ovšem bez rozhledů, to mi však v této chvíli nikterak nevadí. Mám neskutečný pocit štěstí. Zvládl jsem velmi namáhavou cestu a po právu jsem hrdý sám na sebe.

Krátké pozastavení, mířím zpět. Ve vyšlapaných stopách, z kopce už je to jednoduché.

Výrazně se oteplilo. Sníh začíná tát, v nižších polohách lesa dokonce zmizel. Minule jsem psal, že sníh v krajině skryje vše nepěkné, že zimní krajina je právě proto tak kouzelná.

Už aby opět sněžilo.

mapa a údaje o trase: