Z Ramzové ke Vřesové studánce

Zasněženým hřebenem Keprnické hornatiny…

Motto: Po letošní skvělé zimě mohu se vší odpovědností tvrdit, že túry v zasněžených a mrazem sevřených horách jsou vrcholnou formou pěší turistiky.

Pondělní ráno…

Ráno? Půl deváté je na mé poměry už pokročilé dopoledne! Nicméně za přímé spojení z Brna až do Ramzovského sedla mohu Českým drahám jen a jen děkovat.

Vystupuji v Ramzové. Horské středisko, potažmo celé Ramzovské sedlo jsou zahaleny mlhou inverzní oblačnosti. Sem tam mezi mraky problesknou modré ostrůvky jasné oblohy. Dávají tušit, že ve vyšších polohách to dnes bude skvělé. Ostatně předpověď počasí to slibuje. Jasno, ovšem větrno.

Zasněžené sjezdovky zejí prázdnotou. Okrajem jedné z nich vede červeně značená turistická cesta na Černavu a dále na rozcestí značených cest Pod Šerákem. Vlastně mohu svým způsobem děkovat, že jsou sjezdovky prázdné. O něco výše moje trasa jednu z nich křižuje. Za plného provozu lyžařů, snowboardistů a nevím koho všeho, by mě nejspíš po vstupu na sjezdovku ukamenovali. Takto je to bez problémů.

Sníh je po střídajících se oblevách a mrazech ztvrdlý, nikde se nebořím a zanechávám jen minimální stopy. Ideální. Navíc mé běžecké boty, o kterých jsem se zmiňoval v minulém povídání z Pálavy, drží na tomto povrchu jako přikované. Nezaznamenávám jediné podklouznutí.

Dlouhou serpentinou přicházím k Černavě. Je to sedlo pod stejnojmenným vrcholem a zároveň přestupní stanice lanovky na Šerák. V tomto místě se moje cesta stáčí k východu a stoupá už prořídlým lesem na hřeben. Oblačnost se postupně protrhává, do očí mi začínají ostře svítit sluneční paprsky. Nasazuji sluneční brýle, na obličej nanáším opalovací krém.

Po chvíli vstupuji do Národní přírodní rezervace Šerák – Keprník. Je to nejstarší přírodní rezervace na Moravě. Svou rozlohou 1170 ha je druhou největší v Jeseníkách.

Snahy zachovat hřebenové porosty smrčin v hlavním masívu Šeráku, Keprníku a Vozky spadají už do počátku 20. století. Tehdy se majitel panství kníže Jan II. z Lichtenštejna rozhodl vyčlenit některé lesy z běžného lesního hospodaření. 172 ha porostu ve vyšších polohách bylo dokonce zahrnuto do zvláště chráněného území, kde měly být vyloučeny jakékoli lidské zásahy, kde měl být zachován původní jesenický prales. Popud k vyhlášení této rezervace vzešel především z řad organizovaných botaniků. Od velkého znalce jesenické přírody profesora Lause, od lesního rady Julia Wiehta a od c. k. lesního inspekčního komisaře Emila Wundera.

Lesní porosty na hřebeni už dlouho nejsou původní. Značnou část jich na přelomu 19. a 20. století vysázeli na popud knížete Lichtenštejna právě jeho lesní správci. Za svou práci obdrželi stříbrnou medaili v soutěži tehdy vyhlášené císařsko-královskými úřady. Zlatou medaili nedostali proto, že nerespektovali původní druhovou skladbu lesa a při výsadbě se dostali vysoko na hřebeny, které dříve bývaly holé.

Cesta kulminuje, přicházím na rozcestí značených cest Pod Šerákem. Další moje cesta bude směřovat na Keprník, Vozku a zpět na toto místo.

Inverzní oblačnost zůstala pode mnou. Ale je zvláštně rozložena. Na severní straně hor je jí pomálu. Jeseník, ač hluboko v údolí, je ozářen sluncem. Naopak na jižní straně hor není vidět téměř nic.

Mnou popsané rozložení inverzní oblačnosti se na vrcholu Keprníku potvrzuje. Celá Morava je zahalena v mlze, vystupuje z ní pouze vrcholová kopule Králického Sněžníku. Naopak na severu, ve Slezsku, se drží inverze až kdesi daleko nad polskými nížinami.

Z mlhy vystupuje masív Pradědu. Sousední Vysoká hole už vidět není, je skryta v oblacích. Medvědská hornatina na východě je mlhového závoje ušetřena. Všechny tři nejvyšší vrcholy – Medvědí vrch, Jelení loučky i Orlík jsou jasně viditelné. O něco více vpravo, za Videlským sedlem, se rýsují Žárový vrch a Lyra.

Jednou větou – vidět je polovina toho, co bych z těchto míst vidět mohl. Ale i ta polovina je natolik úžasná, že od ní nemohu odtrhnout oči.

Vrchol Vozky, kam směřuje má další cesta, který je o padesát výškových metrů níže, je už pod hladinou inverzní oblačnosti. Sestupuji k rozcestí Trojmezí. To se nachází v plochém sedle, kde se spojují hřebeny Keprníku, Vozky a Červené hory. Název místa vychází ze skutečnosti, že se zde stýkaly hranice tří panství (losinského, kolštejnského – dnes Branná a frývaldovského – dnes Jeseník).

Odbočuji z hřebenové trasy a po žlutém značení pokračuji na Vozku. A dostávám se do jiného světa. Do světa neproniknutelné mlhy. Vyhlížím charakteristické skály, které vrchol Vozky zdobí, ale spatřuji je až na poslední chvíli, kdy mě od nich dělí doslova pár metrů. Zahalené v mlze, obalené nánosy sněhu a ledu, jsou však úžasné.

Původní němečtí obyvatelé dali skále na vrcholu Vozky jméno Fuhrmannstein. V jejich starých bájích se dochoval i původ tohoto názvu.

V době mongolských nájezdů do Slezska ve 13. století hordy vojáků z východu zabíjely každého, kdo se jim nepřijatelným způsobem připletl do cesty. Lidé ve strachu prchali do hor. V té době vládce hor Praděd zachránil život rytíři prchajícím před divokým kancem. Praděd odmítl poděkování se slovy, ať raději pomůže těm, kteří hlady trpí ukryti v horách. Rytíř naložil plný vůz jídla a vydal se na cestu. Pomoc nemohl pochopit rytířův purkrabí a dělal vše možné, aby se vůz na hřeben nedostal. Nakonec přetáhl koně a jednoho ze služebníků bičem tak silně, že se koně splašili a náklad vyklopili. Sluha se ještě snažil náklad posbírat. Purkrabí však vše naházel do hlubin a zašlapal do bláta. Vtom se ozval rachot a před purkrabím se objevil samotný Praděd. „Staneš se pomníkem svého hrůzného činu!“. Z purkrabího se stalo skalisko, které tu ční dodnes.

Za dobré viditelnosti je z Vozky krásný pohled do kraje. Dnes mohu obdivovat „jen“ zmíněné skály. V uvozovkách, protože v tak krásné podobě je mohu obdivovat nejspíš jen pár dnů v roce.

Z Vozky pokračuji po zeleném značení zpět k páteřní hřebenové trase. Je však problém najít tu správnou cestu. Vyšlapané chodníky se od značené trasy odchylují a přímo po značení žádná nevede. Na několikerý pokus tu správnou cestu nacházím a sestupuji po ní do hlubokého údolí. Po adrenalinové lávce přecházím potok. Potok? Je to řeka Hučivá Desná a několik stovek metrů výše pramení.

Co jsem sestupem k potoku na výšce ztratil, musím zase nastoupat. Po kilometru chůze přicházím do Sedla pod Vřesovkou. Tady se moje cesta měla obracet zpět. Mám však dostatek času a říkám si, že by byla škoda nezajít ještě dál a nepodívat se k jednomu ze symbolů těchto hor, ke Vřesové studánce.

Strmou strání, kde moje boty doslova dělají divy, přicházím ke studánce. Slyším hlasy, nevidím však odkud. Taková je mlha. A mlha hlasy zkresluje a rozptyluje. Pátrám, ano je to odněkud shora. Nacházím rozcestí běžkařských tras, odpočívají tu běžkaři a skialpinisté. Pěší turistiku tu provozuji jenom já.

U Vřesové studánky jsem nebyl opravdu dlouho. Sedm, osm let? Proto si ani nedovedu vybavit, kde se kaplička s pramenem nachází. U rozcestí běžkařů stojí černý kovový kříž. Na místě, kde stával kostel Panny Marie. Ten po zásahu bleskem v roce 1946 vyhořel a černý kříž, pocházející z vyhořelého kostela, jeho existenci připomíná. Kaple zastřešující samotný pramen, vystavěna v roce 1927, musí být někde níže.

Pátrám po kapličce, nacházím ji skutečně hluboko pod cestou. Pramen je v zimě zamrzlý. Vytahuji svoje pití a v kapli, ukryt v závětří, se občerstvuji.

Vřesová studánka je jedno z nejmagičtějších a také jedno z nejstarších poutních míst v celých Jeseníkách. A dodnes fascinuje turisty a poutníky z blízkého i dalekého okolí. Jako mnohá jiná místa ve zdejších horách, i k tomuto se vztahují pověsti a legendy.

Jedna z nich vypráví, že do těchto míst přišel myslivec Franz z nedalekých Rejhotic. Bylo to někdy počátkem 18. století a možná ještě dříve. Franz se snažil dohledat jelena, kterého před chvílí postřelil. Ten neomylným krokem směřoval ke studánce na úbočí Červené hory. Z posledních sil se jelen napil a rázem jakoby ožil. Vstal a mocnými skoky zmizel v lese. Myslivec pochopil, že voda z pramene má zázračnou moc. Vzpomněl si na ni po mnoha letech; to už byl převelen na panství v Brandýse nad Orlicí. On sám a později celá rodina onemocněli malomocenstvím. Tehdy se mu vybavila vzpomínka na zázračný pramen a požádal o svolení k cestě na vízmberské panství. Omýváním vodou ze studánky a jejím pitím se uzdravil Franz i celá jeho rodina. Vděčnost tomuto místu se pak rozhodl projevit namalováním obrázku a jeho připevněním na sloup u studánky. Moc tohoto pramene i obraz znázorňující pět Kristových ran se brzy staly legendou Moravy i Slezska. K prameni přicházely desítky a později stovky lidí. Voda prý pomáhala nemocným i nadále, především při léčení chorob očí.

Posilněn magickou energií kapličky u pramene tak vzácné vody se vracím zpět. K Sedlu pod Vřesovkou, odtud pokračuji k Trojmezí. Až na úbočí Keprníku se znovu dostávám nad inverzní oblačnost. Ta se zatím poněkud přemístila a odhalila například vrchol Vozky. Táhlé stoupání a opět stojím na nejvyšším bodě Keprnické hornatiny.

Jak už jsem řekl, pohled do okolí se za těch několik hodin, co jsem tu nebyl, poněkud změnil. Více je odhalen vrchol Králického Sněžníku, s Pradědem je vidět i Vysoká hole. Nedaleko ode mne se navíc odehrává mimořádný jev. Přes Sedlo pod Vřesovkou i přes Červenohorské sedlo se valí vodopády mlhy. Padají do údolí jak Niagara, něco tak úchvatného jsem ještě neviděl. Fotografie toto zachytit nemůže, tak tedy video!

Dělám nepochopitelnou věc. Jsem líný vytáhnout z kapsy mobil, snažím se video zachytit pomocí fotoaparátu. Jenže ten jsem na natáčení ještě nikdy nepoužil a k zahájení natáčení používám nesprávný kontakt. Ve spojení s faktem, že bez brýlí na displej nevidím, hotový zmar. Nic jsem nenatočil. Na straně druhé, pro příště už vím.

Mám dnes nadbytek času, mohu na Keprníku strávit dlouhé a dlouhé minuty. Pozorovat hory i krajinu pod nimi. Až poté pokračuji na Šerák. Nejprve sestup do sedla, poté mě ještě čeká krátké stoupání k Chatě Jiřího.

Chata Jiřího na Šeráku je oblíbeným cílem turistů. V této nelehké době je samozřejmě uzavřena; přesto je kolem návštěvníků dost a dost.

Chata Jiřího byla uvedena do provozu roku 1894. Stavba chaty měla svého významného zastánce, byl jím vratislavský biskup kníže Georg kardinál Kopp, který patřil mezi nadšené cestovatele po horách. Moravskoslezský sudetský spolek, který stavbu chaty realizoval, dostal pozemek ke stavbě chaty zdarma od biskupské správy v Javorníku. Ta také poskytla nejpotřebnější stavební materiál. A na počest biskupa dostala chata jméno Georgs-hűtte, Jiřího chata. A nese je dodnes.

V objektech vedle chaty sídlí i meteorologická stanice s on-line webovou kamerou. Takže není problém kdykoli zjistit, jak právě na Šeráku je.

Návrat do Ramzové volím cestou kolem Obřích skal. Mohutná skalní hradba v severním hřebeni Šeráku, zdaleka viditelná, Obří skály jsou zcela jistě dominantou tohoto koutu Jeseníků. Ještě v 70. letech minulého století však byly ukryty v hustém lese. „Díky“ větrné kalamitě okolní les zmizel a nyní ční skály vysoko nad okolní terén. A jsou zdaleka vidět. Stavebním materiálem Obřích skal je svor. Této hornině a jejímu zvětrávání v drsných klimatických podmínkách vděčí skály za své bizarní tvary.

Další strmý sestup, lesním chodníkem klesám k běžkařské trase spojující Ramzovou a Lipovou-lázně. Po ní, vedle běžkařské stopy se budu vracet. Zelenou turistickou trasu vedoucí údolím Vražedného potoka dnes nepoužiji. Turisté jdoucí v protisměru mě upozornili, že je kolem potoka mimořádně zledovatělá a nebezpečná.

V Ramzové mě opět vítá mlha a neskutečné teplo. Ano, v příštích dnech se má výrazně oteplit. Nevím tedy, zda to nebyla má poslední, ryze zimní túra letošní zimy.

mapa a údaje o trase: