Po dlouhém čase přináším nový příspěvek do rubriky Cesty…
Nouzový stav mne uzavřel do katastru obce, posléze už mnohem přijatelněji na rozšířené území okresu. Ani takové omezení nebylo a není zásadní překážkou v tom, abych nachodil spoustu kilometrů. Je ovšem pravdou, že mě při těchto výletech často napadal příměr „z nouze ctnost“. A psát reportáže či povídání z takových výletů, to nedává příliš smysl. Nechce se mi popisovat mnohokráte popsané.
Až včera jsem po dlouhém čase uskutečnil skutečnou výpravu. Vydal jsem se do severozápadní části okresu Blansko, na Hornosvrateckou vrchovinu. Proč právě tam? Odpověď je jednoduchá. Přelom března a dubna je časem, kdy v tamních mokřadech kvetou bledule. A toto velkolepé představení si nemohu nechat ujít.
************************************************************************************
Má cesta začíná v Kunštátu. Městu historicky spojeném s českým králem Jiřím z Poděbrad. A samozřejmě z Kunštátu. Majitelem zdejšího panství byl v druhé polovině patnáctého století. Historie však není tématem mé dnešní expedice.
Modré značení mne vede přes místní část Sychotín, posléze táhlým stoupáním přicházím do obce Touboř. Až dosud jsem kopíroval trasu mého treku z konce loňského roku. Odtud už dnešní cesta nabírá jiný směr.
Krátké klesání mě přivádí do údolí potoka podivného jména Úmoří. A tady se poprvé dnes setkávám s bledulemi. Bledule jarní zní celé jméno této rostliny. Ostrovy bílých květů lemují potok, radost pohledět. Lezu po kolenou, fotografuji. To vše ozářeno jarním sluncem, i když ke skutečnému jaru mají dnešní teploty ještě hodně daleko. Včera navíc vydatně sněžilo a ve stinných místech stále leží lehká pokrývka sněhu.
Opět táhlé stoupání, přicházím k okraji obce Kunice. V tomto místě se stýkají tři přírodní parky. Svratecká hornatina, Lysicko a Halasovo Kunštátsko. Informační panel na okraji obce o nich stručně informuje.
Opouštím modré značení a po cyklostezce se vydávám směrem k Hlubokému u Kunštátu. Zvlněná krajina tu vytváří pěkné scenérie, z nejvyššího bodu této cesty se otevírají pohledy k Drahanské vrchovině.
Obec Hluboké u Kunštátu leží opravdu hluboko v údolí; naštěstí nemusím scházet až dolů do vsi. Napojuji se na zeleně značenou turistickou cestu, která na dlouhém úseku stoupá až k nejvyššímu bodu mého dnešního putování. Tím je vrch Zněcko (699 m n. m.). Zážitek z tohoto úseku cesty je ovšem pramizerný. Obrovské holiny pokácených stromů. Řádila tu nejspíš bratrská dvojice kůrovec & vichřice, a podle toho to tu vypadá. Nekonečné obcházení pořezaných větví, hluboké zabahněné stopy po těžkých mechanismech. Pocit marnosti je však po čase vystřídán vědomím, že se blížím k Přírodní rezervaci Ploník. Místu s velmi bohatým výskytem bledule jarní.
Z loňského jara si přesně pamatuji, ve kterém místě mám opustit turistickou cestu, kudy se mohu nejlépe do rezervace dostat. Značené cesty sem nevedou, jen z opačné strany, od Černovic, lesní cestička. Čekal jsem také, že v dnešním slunečném dni tu bude spousta návštěvníků. Lidé z okolních obcí o tomto místě zcela jistě vědí. Jenže nic. Mladá rodina a to je vše. Přírodní rezervace Ploník je nádherné místo ukryté v hloubi lesa. Ale je pravdou, že na rozdíl od nedalekého údolí Chlébského potoka není tak „profláknuté“. A tak snadno přístupné.
Tím líp. Budu mít dostatek prostoru na fotografování, na pobíhání kolem lánů bledulí. Nevymýšlím si. Tady nejsou pole, tady jsou skutečné lány těchto květů, desetitisíce, spíše statisíce exemplářů těchto rostlin.
V rezervaci trávím dlouhý čas. Snažím se fotoaparátem co nejlépe zachytit atmosféru místa. Je to však těžké. Stinná místa se ve velkém kontrastu pojí s osvětlenými, a to je vždy při fotografování problém. Uvidím.
Opouštím rezervaci, nanejvýš spokojen. Vycházím z Černovic a pokračuji po silnici do Brumova. Nad touto obcí se otevírá pohled k nedalekému vrchu Sýkoř, který je dominantou tohoto kraje. Ne však jedinou. Na druhé straně se tyčí jen o padesát metrů nižší Babylón. Tam nyní vede má cesta.
Procházím Brumovem. S vědomím, že jsem porušil nařízení vlády o omezení pohybu. Nakrátko totiž opouštím okres Blansko. Původní záměr byl v souladu s nařízením. Jenže cesta po hranici okresu by vedla vykáceným lesem, a to se mi opravdu nechtělo.
Snad mě nezastřelí.
Po silnici stoupám k Bedřichovu a dále ke Kozárovu. Přede mnou se tyčí zmíněný vrch Babylón.
Kopců s tímto jménem je v této zemi bezpočet. Ví Bůh, proč. Možná rozhledny, které na mnohých stávaly či ještě stojí, Babylónskou věž připomínaly, a pojmenování se přenesla i na kopce samotné. Kdo ví…
I na tomto Babylónu věž stojí. Telekomunikační s vyhlídkovou plošinou. Otevírací doba tu bývala značně omezená, ale údajně se to prý zlepšilo. Dnes je však neděle velikonoční a na vrátkách visí velký zámek. No nic.
Východní stranou kopce sestupuji k obci Kunčina Ves. Stráně nad obcí nabízejí pěkné pohledy k Drahanské vrchovině. Rozeznávám meteorologický radar na Skalkách, nejvyšším bodě tohoto pohoří. Rozeznávám i jiná známá místa kraje, který je současným mým domovem.
Z Kunčiny Vsi mířím do Býkovic. Tyto obce spojuje údolí potoka Býkovka. Ještě donedávna místo, kam směřovali za procházkami obyvatelé obcí ze širokého okolí. Dnes je celé údolí postiženo těžbou dřeva, cesta vedoucí údolím poničena tak, že v některých místech lze projít jen s největšími obtížemi. Jedinou oázou klidu v tomto údolí je nejspíš rybníček Býkovka.
Obec Býkovice mě vítá halasným veselím u Porčova mlýna, stojícího u rybníka na kraji obce. Otevřený stánek, desítky popíjejících, na sebe namačkaných lidí, covid necovid, opatření nezájem.
A já si dělám starosti s krátkým opuštěním okresu, kde jsem nepotkal živou duši.
No nic. Pokračuji dál k Lysicím, které jen okrajově míjím. Polní cestou směřuji k osadě Perná a odtud na Malý Chlum. Vrch v katastru obce Krhov, na kterém stojí malá dřevěná rozhledna. Z ní se chci podívat zpět k západu, na oblast, kterou jsem před chvílí prošel.
Podívat se mohu, ale přímo do slunce. Ozařuje západní obzor a příliš neumožňuje prozkoumat zdáli detaily mé cesty. Nevadí. Zato východ je pěkně ozářen a pohledy v tomto směru jsou doslova úžasné. Co víc, na severovýchodě září sněhová špička Králického Sněžníku.
Velká spokojenost. Sestupuji z Malého Chlumu. Pokračuji do Krhova, Jabloňan a do cíle dnešní cesty, Skalice nad Svitavou.
Mimořádně povedený den. A pro mne celkem netypický. Túru jsem začínal v půl jedenácté. Což je pro mne už odpoledne. No vida. A nic se nestalo. Možná si to nakonec oblíbím.
Ale spíš ne.
************************************************************************************
mapa, údaje o trase:
pocasie prekrasne, objav dolezity. 😎
ty bledule myslíš? 😛
notourkyte! 😛