Jesenická předjarní toulání

 

Ne, nepomýlil jsem se v čase. I když je jaro astronomicky i kalendářně dávno tu, vysoko v horách teprve začíná…

Výprava první: Hlubokým sněhem Medvědské hornatiny

Tři hlavní hřebeny Hrubého Jeseníku vytvářejí pomyslné písmeno Y. Medvědská hornatina je severovýchodní větví tohoto horského seskupení. V lednu se mi podařilo díky mimořádně dobrým sněhovým podmínkám vystoupit na nejvyšší vrchol těchto kopců, Medvědí vrch (1216 m n. m.). A hned nato i na třetí nejvyšší, Orlík.

Druhým co do nadmořské výšky v rámci tohoto pohoří jsou Jelení loučky. Nutno podotknout, že vzájemné soupeření o výškové pořadí je v případě Medvědské hornatiny opravdu symbolické. Výškový rozdíl mezi prvním a třetím vrcholem v pořadí je pouhých jedenáct výškových metrů. A mezi druhým a třetím už jen pouhý metr.

Na Medvědí vrch a na Orlík se mi tedy vystoupit podařilo. Na Jelení loučky však nikoli. Tam mě sníh nepustil. Říkám si: Teď, koncem dubna, by to snad už šlo! Sníh je promrzlý, nebudu se tolik bořit. Jenže jaksi zapomínám na bohatou sněhovou nadílku v minulém týdnu.

Ze Železné, místní části Vrbna pod Pradědem, stoupám ke kapli Panny Marie Sněžné. Nachází se nad nejvýše situovanými domy obce a bývá odtud pěkný pohled k městu. Ne však dnes. Vrbno je zahaleno mlhou, slunce naopak ozařuje nedaleké vrcholy nad údolím Bílé Opavy. Vysokou horu a Zámecký vrch.

Od kaple mířím ještě výš, k Františkově chatě. Odtud už pokračuji ke značené turistické cestě – Solné cestě vedoucí k rozcestí Pásmo Orlíka. Pohodová chůze, cesta bez sněhu. Zato v okolním lese je ho ještě spousta. Jenže promrzlý a vhodný k chůzi rozhodně není.

Povinná odbočka na vyhlídku Kamzičí skála, poté přicházím k Solné chatě. A tady pohoda končí. K lovecké chatě její uživatelé nejspíš zajíždějí i v zimě. A cestu udržují sjízdnou. Ale jenom sem. Dál už ne. Začínám se brodit hlubokým sněhem, který se od minulého přídělu ještě nestačil proměnit ve tvrdý firn. Naštěstí tu přede mnou někdo šel a vyšlapal stopy. Ty však nejsou žádnou velkou výhrou. I v nich se bořím a ne málo.

Chůze se výrazně zpomaluje. Už teď je jasné, že se dnes k Jelením loučkám nedostanu. Zkoumám odbočku na Medvědí vrch. Beznadějné. Stopy žádné, jen po stehna hluboký sníh. Tam rozhodně nepůjdu. Cesta po lesní silnici k Pásmu Orlíka je přece jen o něco lepší. Pokračuji tedy dál a až na tomto rozcestí se rozhodnu, kudy zpět. Vracet stejnou cestou se mi však nechce.

Na rozcestí v podstatě není co zkoumat. Dále vede jen jedna jediná prošlapaná cesta. Do údolí Bílého potoka. Není co řešit, zpět půjdu tímto směrem. Asi v polovině cesty stojí dvě lovecké chaty, třeba i k nim bude cesta udržovaná a průjezdná. A chůze bude od tohoto místa snazší.

Ale není. Až v nadmořské výšce 800 metrů je už sněhu méně a chůze je příjemnější. Nad osadou Bílý Potok je už cesta beze sněhu.

Značenou turistickou cestou pokračuji od Bílého Potoka zpět k Železné. Asi kilometrový úsek až k rozcestí Hutě je po těžbě dřeva doslova dílem zkázy. Odřezané a neuklizené větve všude kolem, cesta zničená hlubokými rýhami těžkých strojů, bláto kam se člověk podívá. Až jednou někde narazím na místo, kde to po sobě lesníci dali do pořádku, budu nanejvýš překvapen.

Přicházím do Železné. U jednoho z domků jakási výstava lahví od vína. Ne, ty lahve jsou plné! Vinotéka? Tady? Nikoli. Na tabuli u lahví stojí psáno: Přebytky ze sklepa, k rozebrání.

Ještěže o tomto milodaru nevědí bezdomovci. Už by tu byla mela…

Dnešní cesta naznačila aktuální možnosti pěší turistiky v tomto předjarním období. Další túry musím vybírat uváženě, s rozmyslem. Přemýšlet, kde to průchozí bude, a kde nejspíš nikoli.

map a a údaje o trase:

Výprava druhá: Výstup na Praděd

Nejoblíbenější a také nejfrekventovanější turistická cesta na Praděd vede z Karlovy Studánky. S ohledem na včerejší zkušenost přemýšlím, zda bude použitelná. Nabývám přesvědčení, že by z hlediska obtížnosti či dokonce bezpečnosti neměla být problémem. Turistů tu chodí dost a dost, stezka bude prošlapaná a určitě i schůdná.

Na dnešní túře (i na některých dalších) budu mít milý doprovod. Vyrážíme brzy ráno, kdy je ještě sníh spojený mrazem a neboříme se v něm. Druhým důvodem brzkého nástupu je předpověď počasí. Už kolem jedenácté by se mělo zatahovat a měly by přicházet ojedinělé srážky. Dokonce je možná i bouřka.

Cesta nad údolím Bílé Opavy je pohodová. Pokukuji však dolů k vodopádům. Jak asi vypadá spodní varianta cesty, kaňonem přímo kolem řeky? V zimním období je poměrně složité a často i nebezpečné tudy chodit, zvlášť při absenci zimní výstroje. Z údolí však vede mnoho stop. Kdo ví, třeba je to schůdné? Uvidíme.

Stoupáme dále k chatě Barborka, odtud pak po silnici na vrchol Pradědu. Předpověď počasí se nemýlila. Po jedenácté hodině se výrazně snižuje dohlednost, mračí se, a sem tam spadnou první dešťové kapky. V hale vysílače nás na několik dlouhých minut uvězňuje příděl sněho-dešťových krup.

Po hodině se oblačnost zase protrhává a můžeme dolů. Dokonce kratší lyžařskou cestou, kolem které je ve sněhu vyšlapán schůdný chodníček.

Přicházíme zpět k chatě Barborka; do Karlovy Studánky se vracíme stejnou cestou. Ta se po chvíli větví. Vpravo dolů vede k vodopádům Bílé Opavy, rovně zimní klasika, po které jsme přišli. Tak kudy? Zkusíme to kolem vodopádů?

Ano. Ale už první metry naznačují, že to žádná laciná procházka nebude. Sestupy na sněhu (led tu naštěstí není) jsou příkré a klouže to. Jdu první a patou vysekávám hluboké stupy. Tímto způsobem to snad zvládneme.

V polovině trasy začíná vydatně pršet. Ozývá se i slíbené hřmění. Sebe i batohy zabalujeme do nepromokavých obleků a pokračujeme dál. Po půlhodině opět vylézá slunce a ozařuje spodní část kaňonu. Hned je to veselejší.

Ještě tři kilometry do Karlovy Studánky. Čekání na autobus si zkracujeme prohlídkou lázní. A ochutnávkou minerální vody z pramene Petr. Je výtečná. Ne nadarmo se na ni často stojí fronty.

mapa a údaje o trase:

Výprava třetí: Na Vysokou holi a k Velkému kotli

Pohledu od Rudné pod Pradědem k severozápadu vévodí dlouhý, v tomto čase zasněžený hřeben. Vysoká hole. Miroslav Kobza ji ve svém skvělém jesenickém průvodci nazývá královnou Hrubého Jeseníku. A po právu. Při pohledu od Bruntálu se zdá vyšší než samotný Praděd a lidé z podhůří ji za nejvyšší v rámci těchto hor až do 19. století skutečně považovali. Nadmořská výška Vysoké hole je 1465 metrů. Je to druhý nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku a zároveň druhý nejvyšší vrchol Moravy. K němu míří i má třetí jesenická výprava.

Z Malé Morávky, vlastně z Karlova pod Pradědem vedou na Vysokou holi dvě značené turistické cesty. První přes Kopřivnou a Temnou, druhá kolem Velkého kotle, strže ve východních svazích Vysoké hole. Tato cesta však vede lavinovým terénem a v zimě může být skutečně nebezpečná.

Volím první variantu; terén si nejprve prozkoumám z bezpečné vzdálenosti.

Je velkou chybou první zmíněnou cestu považovat pouze za jakousi bezpečnou náhražku cesty kolem Velkého kotle. Přiznám se, že za něco takového jsem ji považoval i já. Až do chvíle, kdy po ní celý překvapený kráčím. Krásná cesta lesem, kolem osamělých skal, později s výhledem do kraje, osamělá, v zimě nejspíš jen málo používaná. Jsem mile překvapen.

V naprosté pohodě, bez zapadání do hlubokého sněhu (má v těchto místech zcela jinou konzistenci než na Medvědské hornatině) přicházím až k rozcestí Nad Ovčárnou. Odtud je to na Vysokou holi už jen pár kroků.

Královna Hrubého Jeseníku mne vítá velkolepým způsobem. Není tu živá duše. Celý tento jesenický hřeben mám jen a jen pro sebe. Hlava mi to nějak nebere, nádherný den, kde ti lidé jsou? Po čem víc ještě touží? Ale nechybí mi.

Oddávám se jesenickému tichu, hučení větru a dalekým pohledům. A daleké jsou dnes doslova a do písmene. Po hřebeni pokračuji ještě kousek dál, až do míst, kde vidím k Velkému Máji. Jedna z návratových variant by vedla tudy. K Jelení studánce a na Alfrédku. Odtud zpět do Malé Morávky.

Říkám si však: Možná by to byla škoda, tuto cestu znám. V hlavě mi leží cesta kolem Velkého kotle, směřovaly odtud vyšlapané stopy, někdo tudy šel, sníh je dnes velmi tvrdý, lavinové nebezpečí minimální. Co kdybych sestoupil do Malé Morávky po této cestě, jedné z nejhezčích v celých Jeseníkách?

Zkusím to.

Ještě před návratem k rozcestí Nad Ovčárnou odbočuji k Petrovým kamenům. Vede k nim cesta pokrytá souvislou sněhovou vrstvou. V čase bez sněhové pokrývky se k Petrovým kamenům nesmí, obklopuje je přísná rezervace. A vlastně ani v zimě ne. Věřím však, že chůzí po tvrdém sněhu vegetaci nemohu ublížit.

Prohlížím třetí nejvyšší vrchol Jeseníků a celé Moravy, místo dávných pohanských rituálů, místo spojené s inkvizičními procesy na Šumpersku, místo neprávem obklopené mnoha a mnoha nelichotivými pověstmi. Fotografuji, některé pohledy z těchto míst jsou doslova úžasné.

Od rozcestí Nad Ovčárnou pokračuji až k místu, kde se odděluje cesta k Velkému kotli. Poslední rozhodování, ano, zkusím to!

Traverz k Velkému kotli skutečně vede pod lavinovými svahy. Ovšem sníh je v těchto místech velmi kompaktní, tvrdý firn pevně propojený s podkladem. Velmi dobře se po něm šlape a bez nejmenších problémů přicházím k hraně Velkého kotle. Na sestupu serpentinami v lese je chůze po sněhu ještě příjemnější. Příjemně tlumené kroky, chůze jak v peřince. Zastavuji se na odpočívadle pod Velkým kotlem, prohlížím si srázy, kde přes mnohá varování často riskují skialpinisté a nejeden na to doplatil cenou nejvyšší.

Ve Velkém kotli pramení řeka Moravice. Podél jejího toku sestupuji ke Karlovu pod Pradědem. Nádherná řeka. V okamžiku, kdy je to jen trochu možné, neváhám, a prodírám se až k jejím břehům. S úmyslem pořídit alespoň několik vodních fotografií. Až v tomto okamžiku zjišťuji, že jsem dnes fotografoval se špatně nastaveným fotoaparátem, že všechny fotografie, na kterých je sníh, budou „přepálené“, jedna velká bílá skvrna.

Ach jo. No nic, budu se sem muset zítra vrátit a vše vyfotografovat znovu.

Výprava čtvrtá: Znovu na Vysokou holi

Beru si s sebou opět doprovod, pod Vysokou holi vyrážíme nejkratší možnou cestou. Autobus nás z rozcestí Hvězda přiváží až na Ovčárnu. Ještě před pár dny byla tato linka z epidemiologických důvodů pozastavena. Nyní je opět v provozu a při sobotě je autobus plně obsazen.

Přímou trasou, pod lyžařským vlekem míříme vzhůru. Sníh je ještě lepší než včera, jedno jediné zaboření neregistrujeme. Nad námi se tyčí Petrovy kameny, směřujeme přímo k nim.

Počasí není tak pěkné jako včera. Nastavení fotoaparátu jsem pečlivě zkontroloval a snažím se co nejvěrněji napodobit včerejší nepovedené fotografie. Ne všude to však bude možné. Včerejší slunce a včerejší dohlednost chybějí.

Od Petrových kamenů je vrchol Vysoké hole coby kamenem dohodil. Dnes už tu není takový klid jako včera. Projíždějí kolem nás běžkaři, využívají posledních zbytků sněhu na hřebeni. Ani pěších turistů není málo. Přicházejí většinou od sedla Skřítek a po výstupu na Praděd se stejnou trasou vracejí zpět.

Z Vysoké hole sestupujeme k rozcestí Nad Ovčárnou. Odtud už kopírujeme moji včerejší trasu. Obdivujeme Velký kotel i údolí Moravice. Fotografujeme pomalu na každém kroku a až k večeru přicházíme do Malé Morávky. Tady naše dnešní túra končí.

mapa a údaje o trase:

Výprava pátá, odpočinková, okolím Malé Morávky

Okolí Malé Morávky je neuvěřitelně fotogenické. Členitý terén nabízí spoustu rozhledových míst do všech světových stran. K horám, do údolí, na okolní stráně.

Túru začínáme u bývalých štol na železnou rudu nedaleko zastávky Rudná pod Pradědem na občasné železniční trati Malá Morávka – Bruntál.

Zamřížované vstupy do štol, jen těžko si dnes člověk může představit práci v těchto (doslova) dírách. Muselo to být z dnešního pohledu doslova utrpení.

Přes další hřeben scházíme ke škole v Malé Morávce a stoupáme na Kapličkový vrch, ke kapli Nejsvětější Trojice. V časech necovidových tu funguje malé soukromé muzeum. Celkem očekávaně je dnes zavřené. Takže příště.

Kolem soutoku Moravice s Bělokamenným potokem pokračujeme k nádraží v Malé Morávce. Odtud sjezdovkou vzhůru do strání, odkud je nádherný pohled k Vysoké holi. Zdáli pozorujeme naši včerejší trasu. Poté pokračujeme hřebenem k Nové Rudné.

Poslední odbočkou z trasy našeho okruhu je výstup na kopec U Rozhledny. Žádná rozhledna tu sice už není, jen zesilovač mobilního operátora, na který se obyčejný člověk určitě nedostane. Ale žádné rozhledny není třeba. Stráně tohoto kopce jsou obráceny k východu a jihovýchodu a nabízejí opravdu daleké a nádherné pohledy. Nad Slezskou Hartou se rýsuje dávná sopka Velký Roudný a ještě jižněji Slunečná, nejvyšší vrchol Nízkého Jeseníku. Daleko na jihovýchodě se tyčí vrcholy Moravskoslezských Beskyd.

Úžasné rozhledy.

A není to stále všechno. Cestou do Nové Rudné ještě obdivujeme výhledy ke Světlé Hoře, Andělské hoře a Vysoké hoře. V prvním názvu je velké „H“ správně. Je to obec. To ostatní jsou kopce.

V Nové Rudné naše okružní cesta končí. Až teď mi dochází, že netřeba našlapat spousty kilometrů, že stačí obrazně pár kroků v tomto nádherném kraji a člověk spatří neuvěřitelně mnoho. Malá Morávka má krásné okolí a je tu stále co objevovat.

Výprava šestá: Na Jelení loučky (a nejen tam)

Do hor se vrátil mráz, noční teploty klesají hluboko pod nulu. Říkám si, zda to není příležitost znovu se pokusit o výstup na Jelení loučky. Sníh přes noc ztvrdne na kámen a konečně by mne na můj vysněný kopec mohl pustit.

Hledám v mapě cestu, která by mě co nejvíce přiblížila k vrcholu Jeleních louček. S vědomím, že trasu od Pásma Orlíku pro jistotu opakovat nebudu. Pohled do mapy říká, že by mi mohla pomoci Černohorská cesta z osady Bílý Potok. Vede hodně vysoko a krouží kolem samotného vrcholu. Určitě tam najdu průsek, který mě dovede až k nejvyššímu bodu kopce, v mapě jich vidím hned několik.

Rozhodnuto.

V osadě Bílý Potok se napojuji se na Černohorskou cestu a serpentinami rychle nabírám výšku. Dostávám se k místu, kde se tato lesní silnice větví. Černohorská cesta pokračuje rovně, odbočka vpravo se jmenuje Jelení cesta. Kolem ní jsou závěje sněhu. Vypadá to, že lesníci tuto silnici v zimě udržovali průjezdnou. Že by proto mohla být schůdnější než ta původně zamýšlená. A pod Jelení loučky vede také… rozhoduji se rychle. Pokračovat budu po Jelení cestě.

A bylo to velmi dobré rozhodnutí. Další stoupání, dostávám se až k místu, kde lesníci nakládali dřevo a kde protahování cesty končilo. Ale nevadí. Dál šlapu po tvrdém sněhu a jde se mi až neočekávaně dobře.

Přicházím pod Černý vrch. Z mapy jsem před chvílí vyčetl, že tudy by mohla vést jedna z výstupových tras. Průsekem na Černý vrch a odtud po hřebeni na Jelení loučky.

Stoupám strmým průsekem a netrpělivě vyhlížím vrchol Černého vrchu. Raduji se v okamžiku, kdy spatřuji vysoký posed, odkud to je na všechny strany už jen a jen dolů. Černý vrch. Nečekaný bonus k původně plánovaným Jelením loučkám.

Krkolomným žebříkem stoupám na posed. Rozhledna to sice není, ale přece jen je vidět víc než z vrcholu kopce. Především spatřuji cestu dál. Průsek na vrchol Jeleních louček, ke kterým je to už jen pár stovek metrů.

Sníh je stále ideální a ideálnější podobu ani snad mít nemůže. Možná je to jen dnes, nějaká odměna za moji vytrvalost, po chvíli mě sněhová krusta přivádí na můj vytoužený vrchol. I ten zdobí posed. Nižší než ten na Černém vrchu, zato je z něj vidět podstatně víc. Pohledy do všech světových stran, celý Hrubý Jeseník jako na dlani.

Jsem nevýslovně šťasten. Pokud se člověk nevzdává, svých vytoužených cílů dosáhne. A v této chvíli ještě netuším, že to pro dnešek stále není vše.

Vracím se stejnou trasou. Všiml jsem si cestou sem, že v místě skladu dřeva, kde končila protažená silnice, vede velmi strmá, kamenitá cesta k hřebeni. Patrně bych ji ani nezaregistroval. Jenže po ní vedla spousta stop vzhůru. Nejspíš to byl chodník na Karliny kameny, třetí z vrcholů v hřebeni Jeleních louček. Sil mám dost, kondice dobrá, zkusím to ještě tam?

Těžko bych v této chvíli sám sobě obhajoval, že ne. Po balvanech šplhám vzhůru, toto je opravdu zážitek. Velmi strmé a velmi náročné. Nekončící cesta nikam, stále vidím jen hustý les a nikde nic. Jako mávnutím čarovného proutku se však objevuje seskupení skal, Karliny kameny. Nádherné, osamělé místo, další překrásné rozhledy. Místo se zcela odlišnou atmosférou než na předchozích dvou vrcholech, mnohem komornější (i přesto, že tu nikde nikdo není), pocitově mnohem vlídnější. Ano, pocity. To je to, co dělá z Karliných kamenů TOP cíl dnešního dne. Neplánovaný, nečekaný. Jelení loučky mi zcela jistě odpustí, ale jsou to Karliny kameny, ze kterých jsem dnes zcela doslova nadšen.

Návrat zpět a plná hlava Karliných kamenů…

mapa a údaje o trase:

Výprava sedmá: Na Rolandovu skálu, na Lyru a na Žárový vrch

Časné ráno v Karlově Studánce. Důvod brzkého nástupu na túru stejný jako při cestě na Praděd. Po nočním mrazu je sníh umrzlý a dobře se po něm chodí. Bude ovšem stačit pár hodin slunečního svitu a rychle se to změní. Dnes nejdeme tak vysoko.

Jedním z lázeňských okruhů stoupáme k Rolandově skále. Místu, které neopomínali navštěvovat lázeňští hosté. Místní se tomu neskonale divili a nemohli pochopit, proč tito lidé neustále chodí nahoru ke skále a zpět dolů do Karlovy Studánky. Nelze se ovšem divit, že toto místo přitahovalo pozornost lázeňských hostů. Okolí Rolandovy skály bylo holé, bez lesů, proto vyhlídka nabízela jiné pohledy než dnes. Nejspíš disponovala i větší monumentálností. V současnosti nabízí pouze omezený rozhled do údolí Moravice a částečně k Pradědu.

No. Ono nebude dlouho trvat a zase se vše vrátí do starých kolejí. Les kolem rychle ubývá a brzy tu opět nebude žádný. To ovšem není přání, ale povzdechnutí.

Lesní cestou a lesními chodníčky vystupujeme na Lyru. Skaliska na vrcholu díky své stále ještě zimní podobě působí velmi malebně. Všude kolem klid, nikde nikdo. Pokud si při pohledech do kraje člověk odmyslí vysílač mobilního operátora u Videl a vysílač na Pradědu, snadno si může připadat jako v pustině kdesi na severu Kanady.

Lesním průsekem scházíme k Sedlové boudě. Odtud chodníčkem pokračujeme na Žárový vrch.

Světe div se, proti nám sestupují turisté. Starší pár, zdravíme se a dáváme do řeči. Pán s vzhledem stárnoucího příslušníka hnutí hippies pronáší zajímavou větu: Kdo nebyl na Žárovém vrchu, nebyl v Jeseníkách. Tak toto bych mu zcela jistě podepsal. Prozrazuje nám, že nedaleko vrcholu se nachází ještě jedno zajímavé místo s neuvěřitelně fotogenickým stromem. Jsme mu za tuto informaci vděčni. Naopak sdělujeme podrobnosti k cestě na Lyru, kam se ti dva chystají.

Pokud se člověk na Lyře mohl cítit jako v severské krajině, na Žárovém vrchu se tento pocit ještě umocňuje. Nádherné rozhledy k nejvyšším vrcholům Medvědské hornatiny, k centrální části Hrubého Jeseníku kolem Pradědu, i ke hřebeni Keprníku. Výjimečné místo.
Daří se nám vyhledat i skálu s krásným smrkem, o které hovořil starší pán. Neuvěřitelně vitální strom.

Návrat Do Karlovy Studánky. Návrat do base campu. Mimořádně vydařený týden, mimořádně vydařené zimní túry. Mohu jen a jen potvrdit, co jsem napsal v povídání o únorové cestě na Vřesovou studánku: Po letošní skvělé zimě mohu se vší odpovědností tvrdit, že túry v zasněžených a mrazem sevřených horách jsou vrcholnou formou pěší turistiky.

mapa a údaje o trase: