Červnové Jeseníky: Na Dlouhé stráně

Během dvoutýdenní dovolené v Jeseníkách se mi podařilo realizovat několik velkých poznávacích túr. Toto byla první z nich.

Hrubý Jeseník jsem objevil někdy před rokem a půl. Do té doby jsem toto pohoří téměř míjel, navštívil ho dvakrát či třikrát. A najednou zjistil, o jak úžasnou krajinu se jedná.

Nedokážu nějaké místo poznat během několika málo návštěv, je to na hony vzdáleno mému způsobu poznávání krajiny. Musím na ono místo jezdit opakovaně, a teprve když znám každý kopec, každé údolí, každou zajímavost, jsem spokojen.

Jinak to neprobíhá ani v Hrubém Jeseníku. Po několika desítkách túr, výletů, výšlapů, či jak mé poznávací aktivity nazvat, mám už mnohá místa dobře zmapována. Dokážu pojmenovat většinu vrcholů těchto hor, poznám je i z různých směrů, a to není vždy jednoduché. Znám údolí některých „slavných“ jesenických řek, uchvátily mě všechny tři Opavy, potoky na bruntálské straně hor, další a další místa.

Přesto stále zůstává mnoho nepoznaného. A dovolená přímo v srdci jesenických hor byla k dalšímu poznávání jako stvořená.

Jedna z oblastí, která dosud unikala mému internímu mapování, je okolí Dlouhých strání. Nebudu se tu zapojovat do mnoho let trvající války příznivců a odpůrců vodohospodářské úpravy tohoto vrcholu. Přehrada tam prostě je a je třeba tuto skutečnost přijmout. Jenže nejsou to jen samotné Dlouhé stráně, i okolí je velmi zajímavé. Malá a Velká Jezerná a slatě mezi těmito vrcholy, Vřesník s pěknými výhledy, mystický Mravenečník. Neznám ani jednu z dvojice přehrad, ani samotné údolí Desné.

Na jeden výlet je toho k prozkoumání dost a dost.

****************************************************************************************

Vycházím z Karlova pod Pradědem. Po žlutém značení stoupám na Kopřivnou a pod Temnou. Byl jsem tu před měsícem, kdy ještě na lesních cestách ležel sníh, kdy svahy nad Ovčárnou byly ještě vhodné k lyžování. Za pár týdnů se horská krajina změnila k nepoznání. Jediné ostrovy sněhu zbyly ještě ve Velké kotlině; ty zcela jistě během následujících tropických dnů zmizí.

 

 

 

 

Tropický den bude zřejmě i dnes. Nikterak mi to nevadí, jsem v tomto směru odolný, je třeba však učinit jistá opatření. Hlavu chráním lehkou čapkou, choulostivá místa potírám krémem na opalování.

Rozcestí nad Ovčárnou, několik desítek metrů stoupání, dosahuji hřebene Vysoké hole. Mám rád toto místo, horská krajina se vším všudy. Žel, okolí cesty je zhyzděno posekanou kosodřevinou. Ochranáři tvrdí, že se invazivně rozšiřuje a vytlačuje původní rostlinné druhy. Nemám důvod jim nevěřit; posekání kosodřeviny však bylo zcela jistě možné provést citlivějším způsobem. Kolem cesty nechat neposekaný pás, jakousi vizuální bariéru. A až za ním likvidovat. Estetický přínos tohoto řešení by byl nezpochybnitelný.

 

 

 

 

Cesta klesá, na chvíli se napřimuje na jižním vrcholu Vysoké hole, Kamzičníku. Na jihozápadním úbočí této hory pramení řeka Divoká Desná. K té se dnes ve druhé polovině mé cesty ještě dostanu.

Pár výškových metrů opět nabírám na Velkém Máji. Pak už jen sestup do sedla mezi Velkým Májem a Jelením hřbetem. Tady opouštím hřebenovou trasu a úbočím Velkého Máje, po zeleném značení sestupuji dále do sedla pod Velkou Jezernou.

 

 

 

 

K horskému sedlu mezi Jelením hřbetem a Velkým Májem se ještě na chvíli vrátím. Na tomto místě se v roce 1779 usídlil jistý mnich Tőpper z Velehradu. V létě se mu mohlo zdát toto místo vhodné pro život, ne však v zimě. Po několika měsících, během kterých tu vybudoval salaš a malý domek, místo opustil. Stopy po jeho působení lze spatřit ještě dnes. U zeleně značené turistické cesty, po které právě sestupuji, lze stále spatřit základy jeho stavení.

Dostávám se k rozcestí U Františkovy myslivny. Opouštím značenou cestu a po lesní silnici pokračuji k Františkově myslivně. Je to lovecká chata, jedna z největších svého druhu v celém Hrubém Jeseníku. Její historie se začala psát v roce 1865, kdy ji na vlastní náklady nechala postavit podnikatelská rodina Kleinů. Jméno prý dostala po jednom ze šestice bratrů z jedné generace tohoto rodu. Místo pro stavbu nebylo vybráno náhodou. Byl tu jeden z nejbohatších loveckých revírů v celých horách.

 

 

 

 

V 80. letech minulého století chata téměř do základů vyhořela. Naštěstí byla obnovena a současný majitel ji dotvořil k původní podobě. Žel, veřejnosti chata neslouží.

Až na Dlouhé stráně bude cesta stále pokračovat po neznačených lesních cestičkách, cestách a chodníčcích. A před sebou mám také pět vrcholů s nadmořskou výškou přesahující 1200, ve třech případech dokonce 1300 metrů.

První mám přímo před sebou, Velkou Jezernou (1248 m n. m.). Z mé trasy musím kousek odbočit a boční lesní cestou vystoupat na její vrchol. Je prozaický. Malá zalesněná plošina s kusými výhledy směrem k Pradědu. Pečlivě prohlížím oblast vrcholu, prý tu je někde ukrytý starý lovecký chodník sestupující až do údolí Desné. Nic takového však neobjevuji, asi o něm ví jen málo vyvolených.

 

 

Vracím se zpět a pokračuji k Malé Jezerné. Cesta po haťovém chodníku prochází v terénní sníženině mezi oběma Jezernými vrchovištním rašeliništěm. V okolí cesty je poměrně vyschlé, vodou nenasycené. Přemýšlím proč. Je období, kdy by mělo mít vody nejvíc. A Jeseníky netrpěly v letošním jaru deficitem srážek. Nevím. Vím však, že ve spodní části rašeliniště pramení další z jesenických řek, Merta. O několik stovek metrů níže protéká hlubokým údolím, jedním z nejhezčích v celých horách.

Malá Jezerná, stejně jako její „Velká“ sestra, je plochý vrchol. Jen mnohem rozlehlejší. Prodírám se mezi popadanými kmeny, abych se co nejvíce přiblížil nejvyššímu bodu. Je však těžké určit, kde toto místo je. Podle mapy a GPS mi ještě nějakých 80 metrů k TOPu chybí, vizuálně to však cítím jinak. Oblast vrcholu je zcela bez rozhledů. Paradoxně má vyšší nadmořskou výšku než Velká Jezerná – 1271 m n. m.

Po chvíli začíná mezi stromy prosvítat další z vrcholů, Vřesník (1342 m n. m.). Je už na první pohled vidět, že je to jiný kalibr, co se výhledů týče. Jenomže podle mapy k vrcholu žádná cesta ani chodník nevedou. Naštěstí je realita jiná. Chodník objevuji po chvíli a vede až pod samotný vrchol.

 

 

 

Rozhled z Vřesníku je téměř kruhový, jen pohled k jihu je omezen horizontem kopce. Není nutné však za tímto pohledem putovat. Ze sousedních Dlouhých strání je k jihu vidět dobře.

Setrvávám na Vřesníku poměrně dlouho. Jednak je tu velmi pěkně, jednak musím čekat, až se kolem mne uvolní závoj tvořený hejnem much a budu moci fotografovat. Mouchám se u mne líbí a opustit mne nechtějí. Čekání se protahuje. Ale na Vřesníku je opravdu pěkně.

Přede mnou se tyčí uměle srovnaný vrchol Dlouhých strání. Ale nejde jenom o zarovnání. V obrovské, náročným způsobem vytvořené prohlubni tohoto kopce, se nachází zásobárna energetické vody pro turbíny umístěné v prostoru přehrady dolní, která se nachází asi o 500 výškových metrů níže. Ve špičkách se voda z horní přehrady vypouští na turbíny, v čase odběrového minima tytéž turbíny reverzním chodem čerpají vodu z dolní přehrady zpět na kopec. Dlouhé stráně jsou třetí největší přečerpávací vodní elektrárnou na světě. Jen nevím, zda do výkonu, či do objemu zadržené vody.

Ještě před prohlídkou přehradní nádrže mířím na Mravenečník (1343 m n. m.). Tento kopec znají dobře turisté a paraglidisté. Ti první z důvodu úžasného kruhového výhledu, pro druhé je to vynikající startovací místo pro jejich létající padáky. Mravenečník provází pověst jakéhosi tajemna. Mnozí ho považují za mystické místo.

Název hory je prý odvozen od jeho podoby s mraveništěm. Jiní zas tvrdí, že původ je zakotven v německém Am eisen Berg. Tedy železná hora. Na jižním svahu hory byla železná ruda skutečně těžena.

Co se výhledu týče, skutečná paráda. Nijak nevadí, že není tak velkolepý, jako byl pohled z Vřesníku.

Na vrcholu nejsem sám. Je tu se mnou trojice starších turistů. Obnovují nátěr sloupku, na kterém je umístěna vrcholová kniha. Dnes tu zakládají novou a je mi ctí se do ní zapsat jako první. A jako přídavek dostávám hrst jahod.

Milí kolegové – turisté. Dokonce se večer zvěčňují v komentáři na mých stránkách. Díky.

Vracím se a přicházím na asfaltovou silnici lemující obvod přehrady. Ta je v této chvíli téměř vypuštěná, voda je dole. Vypadá proto velmi neromanticky. Ale silnice nabízí další a další úchvatné pohledy do všech světových stran. Přestože je původní kopec uměle useknutý, je nejvyšší z oněch pěti, které jsem dnes navštívil (1353 m m. n.). Vlastně jich bylo víc, vrcholy v masívu Vysoké hole teď nepočítám. Perfektním doplněním mé poznávací cesty kolem přehrady je informační tabule s fotografiemi a popisky kopců v blízkém i dalekém okolí Dlouhých strání. Pro mne má velký význam, pomáhá mi poznat další a další místa Hrubého Jeseníku.

 

 

 

 

 

 

 

Čeká mne nejméně záživná část mého dnešního putování. Po silnici sejít o zmíněných 500 výškových metrů níže. Silnice je bez rozhledů, až na jednu výjimku. Ze zákrutu cesty je vidět větrnou farmu – tři větrné elektrárny – na protější Medvědí hoře. Tak tohle vymyslel myslitel. Pěst na oko je velmi chabým přirovnáním.

 

 

Konečně mezi stromy probleskuje hladina dolní nádrže Dlouhé stráně. Horní byla prázdná, voda je tedy zde. Proto působí přehrada mírumilovně, klidně, snad i romanticky. Prohlížím si ji z místa, kde do ní vtéká Divoká Desná. Hezký pohled. Přispívá k tomu i fakt, že téměř veškerá technologie je ukryta pod zemí.

Pár stovek metrů nad přehradou se nachází rozcestí značených cest U Kamenné chaty. Tady zas začíná nejobtížnější část mé dnešní túry. Stoupání Divokým dolem až na Praděd. Šest stovek výškových metrů nahoru. Kupodivu mi cesta rychle ubíhá, stačím dokonce sledovat peřeje bezejmenného potoka, přítoku Divoké Desné. Člověk, který cestu Divokým dolem vytvářel, myslel turisticky. Serpentiny, žádné diretissimy. Dokonale promyšlené, nic krkolomného. Přesto mimořádné převýšení. Z jediné vyhlídky této cesty se otevírá pohled zpět k Dlouhým stráním.

 

 

Poslední úsek této cesty už nad Divokým dolem vede horským lesem pod hřebenovou částí Pradědu. Nohy už cítím pořádně a musím si dokonce jednou krátce odpočinout. Konečně se dostávám k silnici vedoucí k vrcholu Pradědu.

 

 

Mířím k vrcholu nejvyšší hory Moravy. Kilometr vzhůru po asfaltu. Zdravím se se sochou Praděda, krátce se občerstvuji z vlastních zásob. A dolů.

Už mne čeká jen sestup do Karlovy Studánky. Volím cestu nad údolím Bílé Opavy, kolem vodopádů by to už bylo příliš.

Nádherná, velmi náročná túra. V záznamu ukazuje asi o tři kilometry více, zapomněl jsem ho včas stopnout. Převýšení v reálu kolem 1600 metrů, záznam výškového profilu trasy je v mapách Seznamu asi největším nedostatkem.

mapa, údaje o trase