Rejvíz nás vítá mlhou, pršet začne co nevidět…
Takové počasí tu ovšem nikoho nepřekvapí, patří sem. Pod horami léto, tady pochmurná nálada jakéhosi nespecifikovaného ročního období prezentovaného zataženou oblohou a mraky visícími jen pár desítek metrů nad krajinou. A slunce kdesi v nedohlednu.
Nepátráme však po něm. Světlem a teplem zalitý Rejvíz bychom vnímali podobně jako sněhem zasypané pláže Rudého moře.
Prvním naším cílem bude samozřejmě Velké mechové jezírko. Nikdo z návštěvníků Rejvízu ho nemůže minout.
Naši cestu začínáme u penzionu Rejvíz. Tento objekt má velmi dlouhou a zajímavou historii. Nejstarší část byla založena už v roce 1795. Po první světové válce, kdy došlo k rozvoji turismu, byla přistavena jídelna a nad ní pokoje pro hosty. V roce 1931 se objekt proměnil na třípodlažní hotel. Nesl jméno Zum Seehirtenhoff (Dvůr u jezerního pastýře) a byl majetkem bratrů Braunerových. Ti měli podnikatelského ducha a krom toho byli schopní řezbáři. Přišli s nápadem vyřezávat židle s karikaturami stálých hostů. Zájemce si musel výrobu židle zaplatit, nicméně sednout si na ni mohl kdokoli, kdo do restaurace přišel. Do této horské chaty ovšem přicházeli ve třicátých letech jen ti nejbohatší hosté.
Po konfiskaci majetku v poválečných letech se chata stala majetkem Ministerstva vnitra a nesla jméno svého tehdejšího náčelníka, Václava Noska. V tomto čase se poničilo velké množství výtvorů bratří Braunerových. Až v roce 1962 přešla chata do majetku ROH a tehdejší vedoucí pan Fábera začal řezbářskou pozůstalost shromažďovat a restaurovat. Vytvořil tu i malé muzeum. Současný majitel, pan Adamec, sbírku od odborů odkoupil. A co víc, na zakázku opět vyrábí židle současných štamgastů.
Pěkná historie. Škoda, že se dovnitř nemůžeme podívat. Ještě je brzy a dosud neotevřeli.
Ještě jeden zajímavý objekt míjíme cestou k jezírku. Je to pomník z roku 1929, postavený na památku jedenácti rejvízských občanů padlých v první světové válce. Autorem pomníku je Engelbert Kapse (1888 – 1975), velmi významný předválečný jesenický sochař. Pomník je tvořen pěti kamennými sloupy, postavenými do pěticípého půdorysu. Navzájem jsou spojeny symbolickým pětihranným kalichem hořkosti.
Historie pro tuto chvíli dost, po naučné stezce vstupujeme do Národní přírodní rezervace Rejvíz. Předmětem ochrany v tomto území jsou rašelinné ekosystémy se všemi druhy rostlin a živočichů na ně vázanými.
A těch je tu věru nemálo. Běžnému návštěvníkovi jich ovšem většina zůstává ukryta. Vnímá jen charakteristické prvky tohoto území. Podmáčený horský les, nebývalé množství mechu rašeliníku, huminovými kyselinami temně zabarvenou říčku Černou Opavu. Na straně druhé, jen málokomu mohou uniknout velké žluté květy kamzičníku rakouského.
Jako pohlazení na duši pak vypadá pohled na Velké mechové jezírko uprostřed rezervace. Vzniklo na nepropustné pánvi a vrstva rašeliny zde dosahuje až tří metrů. Na tuto vodní plochu jsou opět vázány vzácné druhy rostlin a živočichů.
Po naučné stezce se vracíme k rozcestí značených cest a pokračujeme na Starý Rejvíz. To už padají první kapky deště. Přemýšlíme, zda pokračovat dále, či počkat na autobusový spoj a v suchém stavu se vrátit zpět. Protrhaná oblaka na jihozápadě nás přemlouvají k variantě první.
Ta nám nabízí ještě další dvě zajímavá místa. Lurdskou jeskyni u Starého Rejvízu a hrad Kobrštejn.
Pověsti o zázračných uzdraveních a novém poutním místě v Lurdech dolétly na přelomu 19. a 20. století i do Jeseníků. Úcta k Panně Marii Lurdské se stala nedílnou součástí mariánského kultu zdejších obcí. Co víc, zázračná léčivá síla přírodních vod byla v tomto kraji již dlouho známa a přinesla sem i prosperitu. V roce 1908 byla postavena Lurdská jeskyně i nedaleko Rejvízu. Slavnostně vysvěcena byla v roce 1909 a každoroční vynášení sošky Panny Marie Lurdské k Lurdské jeskyni se stalo tradicí. Ta po roce 1948 zanikla a až v 90. letech byla jeskyně znovuobjevena. Bohužel, soška se už nenašla. Nahradil ji nový obraz Panny Marie Lurdské.
Jen několik kilometrů jižněji stojí na Zámeckém vrchu (934 m n. m.) zbytky hradu Kobrštejn. Jsem unesen prudkým výstupem na Zámecký vrch tak, že z mlhy se vynořující věž hradu ani nevidím. V hustém lese se pak vynořuje jako zjevení.
Hrad Kobrštejn vznikl pravděpodobně koncem 13. století na ochranu zlatých dolů kolem dnešních Zlatých Hor. A také jako strážní hrad na vstupu do vratislavského biskupství cestou údolím Černé Opavy. Kolem roku 1400 zanikl; zmínka v letopisu z roku 1687 ho uvádí jako pustý.
I po mnoha a mnoha letech, v dnešním mlhavém počasí, je slovo pustý nanejvýš přiléhavé. A není jen pustý. Také hodně vlhký. Prohlížíme si zbytky hradu velmi opatrně. Bylo by velmi snadné na přístupových skalách uklouznout.
Turistické značení nás přivádí na rozcestí Jelení cesta. Odtud pokračujeme po cestách neznačených do údolí Černé Opavy. To už hustě prší. Do Mnichova, okrajové části Vrbna pod Pradědem přicházíme už velmi provlhlí. Naštěstí právě přijíždí jeden ze dvou autobusových spojů, které sem během dne zajíždějí. Je to výhra. Nemusíme šlapat další čtyři kilometry v dešti.
V úvodu jsem napsal: Pod horami léto. Tak teď a tady zrovna ne.
Nevadí. Výlet to byl velmi pěkný i v těch kapkách deště. A Rejvíz bez deště? To by nebyl Rejvíz…
****************************************************************************************
mapa, údaje o trase:
Rejviz hmlovy rozpravkovy ❤️