Rychlebské hory v pohodovém tempu. Den druhý

Na cestu se vydáváme brzy ráno…

Od lovecké boudy, u které jsme nocovali, nás zpět ke státní hranici vrací červené značení. Cesta po hranici však trvá jen velmi malou chvíli. Značení znovu míří do vnitrozemí, tentokrát tu zůstaneme na dobu delší. Hovořil jsem už o tom, že ne všude v Rychlebských horách je dobré striktně se hraničního hřebene držet. Že jsou v některých úsecích zajímavější místa mimo něj. A jedno takové máme právě před sebou.

Cesta pomalu klesá lesem. Všímáme si, že se kolem nachází nebývalé množství hromad kamení. Kde se tu vzaly? Hlušina po těžbě rud? Železná ruda se tu v okolí skutečně těžila. Nebo odklizené kamení z polí? To příliš nesedí, pole v takové nadmořské výšce by byla čirá zoufalost, navíc je všude kolem les. Nevíme. Ale brzy se dovíme.

Les končí. Přicházíme na rozlehlou louku. Kdysi tu stávala malebná vesnice Gränzdorf, Hraničky, která je v letopisech zmiňována už v roce 1785. Obyvatelé se živili především dřevorubectvím a pastevectvím. A ještě jedno zajímavé řemeslo se tu provozovalo. Lidé tu sbírali travní semeno z horských luk, které bylo možné prodávat za velmi dobré ceny odpovídající tehdejší ceně cukru. Díky své poloze na hranicích s Pruskem tu kvetlo i pašerácké řemeslo. Z Hraniček se do dnešních dnů dochoval jeden jediný dům a starý kříž.

 

 

Dovolím si citovat z úžasné knihy pana Miroslava Kobzy, kterou jsem zmiňoval v úvodu první části povídání o toulání Rychlebskými horami:

„Dnes jsou Hraničky lákavým cílem pro turisty. Rozsáhlé louky plné vzácných květin, průzračná voda zdejšího pramene i artefakty, které sem v poslední době umisťují umělci, lákají stále více návštěvníků. Když se večer setmí, z opuštěných zřícenin domů na člověka promlouvají osudy těch, kteří se zde narodili, a kterým nebylo souzeno tady zemřít. Je to zvláštní směsice půvabu a zasmušilosti místa, kde vás z pěti metrů sleduje kuna a dává jasně najevo, že jediným stálým obyvatelem tohoto kraje je teď ona a vy tady nemáte co dělat. Přesto, nebo právě možná proto vám mnoho obyvatel podhůří i návštěvníků Rychlebských hor podepíše, že nejkrásnějším místem tohoto kraje je právě jen a jen ona magická louka, kde kdysi žili obyvatelé osady jménem Gränzdorf.“

Loukou v bývalých Hraničkách sice procházíme brzy ráno, přesto mnohé z toho, co pan Kobza píše, jasně cítíme. Jedno je jisté. Pokud budeme ještě někdy nocovat v Rychlebských horách, bude to právě zde.

 

Neznačenou cestou přicházíme opět ke státní hranici. V sedle pod Hraničným vrchem, které nese polské pojmenování Przełęcz Gierałtowska podle nedaleké obce. Na polské straně sedla se nachází velká pamětní deska.

 

Československo – polská hranice v oblasti Rychlebských hor byla v letech 1978 – 1989 místem, kde se setkávali českoslovenští disidenti s příslušníky polského hnutí Solidarita. Pamětní deska v sedle Przełęcz Gierałtowska je vzpomenutím na cestu ke svobodě, která se vyšlapávala i v těchto místech. I v dalších úsecích naší cesty bude následovat mnoho připomenutí tohoto počínání a ještě se o něm několikrát podrobněji zmíním.

Státní hranice se zas budeme nějakou chvíli držet. Příjemné stoupání okrajem louky na Hraničkách nás přivádí na Hraničný vrch (752 m n. m.). Dalších sedmdesát výškových metrů a následuje Černý vrch (823 m n. m.). Holé stráně umožňují pohled do polských nížin, kde se zrcadlí hladiny Otmuchovského a Niského jezera (Jezioro Otmuchowskie, Jezioro Nyskie). V těsném sousedství našeho výhledu se zvedá další vrch hřebene, Koníček. K němu vede naše další cesta. Nejdříve však musíme sejít do sedla Przełęcz Karpowska, Černý kout.

 

 

Tímto sedlem kdysi procházela jedna z větví kupeckých stezek ze Slezska do Kladska. V letech 1988 – 1989 se tímto místem přepravilo na polskou stranu mnoho nezávislých tiskovin Charty 77, v opačném směru tiskoviny z Polska i z jiných západních zemí. Přepravovala se tu tiskařská technika i radiostanice. Den po sametové revoluci, 18. listopadu 1989 se na Černém koutě konalo poslední pašování samizdatů a naposledy takto tajně se tu setkali disidenti obou přilehlých zemí.

 

 

Krásný horský les a další stoupání nás přivádí na už zmíněný vrch Koníček (850 m n. m.). Vrchol je bez rozhledů, nicméně onen horský les z něj dělá velmi poetické a milé místo. Zde se disidenti také setkali. Bylo to 25. června 1989; tehdy byl mezi nimi i Václav Havel.

Z Koníčka scházíme do vnitrozemí. A budeme tu dlouho. K hranici se vrátíme až v samém závěru dnešní etapy.

Pár kroků z kopce a následuje velmi příjemná přestávka, na kterou se už velmi těšíme. Na nepěkně vyhlížejícím místě, kde ze vzrostlých stromů po vichřici zůstal jeden, možná dva, se nachází lesní bar. Funguje na principu důvěry, vezmete si nabízené zboží, do kasičky za ně zaplatíte. Perfektní, na vynikajícím místě. Je jen škoda toho zmizelého lesa. Ještě nedávno pořízené fotografie ukazují, že to tu vypadalo zcela jinak.

V pařezu uschovaná plechová skříňka nabízí sušenky, v korytu pod pramenem vody (Stříbrný pramen) se chladí plechovky s pitím. Dokonce kávu tu mají. Úžasné. Tomu, kdo to vymyslel, realizoval a provozuje, patří velký dík. Téměř hodinu trávíme u lesního baru. Káva přišla opravdu vhod.

 

 

 

 

Pod hraničním hřebenem pokračujeme dále k obci Zálesí. Pár stovek metrů za Stříbrným pramenem se nám poprvé otevírá pohled k cíli naší dnešní cesty, Borůvkové hoře.

 

Obec Zálesí (dříve Waldek) je zmiňována již v 16. století. Lidé se tu živili převážně dřevorubectvím, později se v okolí obce těžil čedič a vápenec. Místní tak měli prací v lomech zajištěnou alespoň základní obživu. Samostatnou kapitolou je těžba uranu v letech 1957 – 1968. Dnes je Zálesí spíše rekreační osadou s mnoha chalupami a penziony. Trvale zde žije jen pár obyvatel.

 

Zálesí míjíme jen okrajově. Značenou turistickou cestou pokračujeme směrem k Travné. Kousek za Zálesím, na okraji rozlehlých pastvin, pod mohutnou lípou stojí malá kaple. Dáváme se do řeči se starším pánem, který okolí kaple upravuje. Říká nám, že je kaple zasvěcena sv. Urbanovi. To je patron vinařů a bednářů. A právě ti druzí v Zálesí žili a svou činnost tu provozovali. Zmiňujeme se také o hromadách kamení, které jsme viděli v lese na hřebeni. Vysvětluje nám, že jsou to kameny odklizené z polí a uklizené tam, kde nikomu nevadí. Toto vysvětlení mi však připadá jako krkolomné. Proč by kameny neodklidili jen k okraji polí, proč by je vozili tak vysoko na hřeben? Nevím…

 

 

Do obce Travná přicházíme po táhlém sestupu lesem. Nadmořská výška obce je 450 metrů, je nám jasné co bude následovat. Nejdříve však k obci samotné. Nachází se podél silnice vedoucí z Javorníku k hraničnímu přechodu Travná – Lutynia. Je to stará cesta ze Slezska do Kladska. Ještě za první republiky tu byl hraniční přechod s celnicí. Pak byl zrušen a znovuotevřen až se vstupem do Schengenu.

Obec Travná (dříve Krutvald) je nejstarší z obcí (ať existujících či bývalých), kterými dnes procházíme. Zmiňována je už v roce 1296 (jako Cruthwalde) a bylo to významné mýto. V okolí se později těžila železná ruda. Podobně jako Zálesí, i dnes je Travná spíše rekreační obcí, i když trvale žijících obyvatel je tu podstatně více než v Zálesí.

Významnou a doslova impozantní památkou Travné je novogotický kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Spolu se sousední farou, kamenným mostem, kaplí Panny Marie La Salette a křížovou cestou je kulturní památkou České republiky. Kostel byl vystavěn v letech 1878 – 1882 dle návrhu vídeňského architekta Friedricha von Schmidta.

 

 

 

Mohutný kostel v odlehlé sudetské obci působí doslova nepatřičně. Ale je nádherný. Zastavujeme se ještě u nedalekého pramene Saletta, vytékajícího z Lurdské jeskyně. Doplňujeme vodu a vydáváme se na velmi náročný výstup.

Ano. Další stoupání, jak jsem správně tušil, je hodně namáhavé. Až k rozcestí značených cest s podivným názvem Letiště je také velmi strmé.

U tohoto rozcestí stojí dřevěná bouda, odpočívadlo pro turisty. Prohlížíme si místo, tady by mohl být dobrý nocleh. Široká lavice, dosti prostoru pod střechou i u ní, nedaleko pramen vody… měníme itinerář. Nebudeme nocovat na Borůvkové hoře, jak jsme původně zamýšleli. Vystoupíme na ni, pokocháme se pohledem do kraje a vrátíme se sem. A do Bílé Vody, cíle našeho putování, budeme ráno pokračovat z tohoto místa. Rozumný nápad, všeobecná shoda. Jen to má malý háček. Nesmí nás nikdo před návratem z Borůvkové hory předběhnout stejným nápadem. Předesílám – nestalo se tak.

Borůvková hora je ikonickým místem Rychlebských hor. Vede sem několik přístupových cest jak z Česka, tak i z Polska. Na vrcholu stojí mohutná rozhledna, nonstop otevřená. Za dobrého počasí nabízí daleké pohledy do kraje.

Ne však dnes. Dohlednost je skutečně mizerná. Očima (vlastně dalekohledem) lze ještě jakž takž spatřit a rozpoznat nejbližší okolní horstva i jednotlivé kopce, pohled do větší vzdálenosti je však dnes nemožný. A o dobrých fotografiích si mohu nechat zdát. Ale nevadí, dnes tu nemusíme být naposledy.

 

 

 

 

Ještě však zpět k Borůvkové hoře (Borówkowa Góra, původně Heidelkoppe, 899 m n. m.). Je to mohutný, plochý kopec, jehož název je skutečně odvozen od všudypřítomných borůvek. Historie vyhlídek z tohoto vrcholu se začala psát už v roce 1870, kdy správa sousedních lázní Landeck (nyní Ladek-Zdrój) postavila na vrcholu nevelkou dřevěnou rozhlednu. Brzy zchátrala a po ní ještě mnoho dalších. Ta současná byla turistům otevřena 7. října 2006. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 24 metrů. A jak jsem už napsal, za dobré viditelnosti je z ní pohled doslova exkluzivní.

I na Borůvkové hoře se v 80. letech setkávali disidenti. 21. srpna 1987 (někde se uvádí 15. srpna) se zde sešli mimo jiné i Václav Havel a předák Solidarity Adam Michnik. Od roku 2011 toto setkání připomíná pomník.

Na Borůvkové hoře je i základní infrastruktura pro turisty. Dřevěný přístřešek s možností přenocování, občas je na české straně v provozu bufet. Máme štěstí, dnes je zrovna otevřen.

Malým občerstvením skutečně nepohrdneme. Vracíme se poté k našemu dnešnímu příbytku. Jak jsem už předeslal, nikdo nás nepředběhl. A cestou k boudě ještě objevujeme pěknou rozhledovou louku. Pohled ke Králickému Sněžníku je odtud hezčí než z Borůvkové hory.

 

Noc byla v klidu. Po ránu musíme konstatovat, že nápad nocovat na tomto místě byl mimořádně dobrý. I s dotírajícím plšíky jsme si nakonec poradili. Moje červeně blikající čelovka byla pro ně dostatečně odpudivá. Tedy skoro… Nedovedu si však představit, co by si myslel ten, kdo by tu v noci náhodou šel kolem…

****************************************************************************************

mapa, údaje o trase: