Hanušovickou hornatinou (a ještě spoustou dalších míst)

Mimořádně povedená túra pomezím východních Čech a severní Moravy…

Osmá hodina ranní, vystupuji na nově opravené železniční stanici v Hanušovicích. Na posilněnou si dopřávám kávu z nádražního automatu a vyrážím.

Možná mě teď místní budou chtít kamenovat. Ale Hanušovice jsou v mých očích neutěšené město. Nesmyslná architektonická směs, na jedné straně domy z první republiky po původních obyvatelích, některé v dezolátním stavu, na straně druhé pastelovými barvami vymalované panelové domy. Jedním slovem chaos. Rychle přidávám do kroku a mířím do kopců za městem.

První úsek mojí dnešní cesty vede severní částí Hanušovické vrchoviny. Cesta se točí kolem kopce Vršava a pokračuje k oboře Počátka. Všude kolem nádherný, hustý bukový les. Radost pohledět. Jen v několika málo místech probíhala těžba kůrovcem napadených jehličnanů, kterých tu není mnoho. Krajina mi pocitově připomíná hřeben Rychlebských hor. Minimum rozhledů, kdo ovšem miluje les a ticho, pak tu nachází to pravé místo a potěšení.

U obory Počátka se otevírá první kusý pohled do kraje. Přímo k masívu Králického Sněžníku. Dává tušit, co bude brzy následovat. Krátké stoupání na vrchol Lysina (766 m n. m.), malá odbočka na kraj lesa, a tady mě už čeká pohled do kraje z kategorie snů.

 

Keprnická hornatina, Ramzovské sedlo, Rychlebské hory, masív Králického Sněžníku. Dohlednost je dnes doslova fantastická. A protože těch rozhledových míst mám dnes před sebou ještě spoustu, mám se na co těšit.

 

 

 

 

Z Lysiny cesta klesá. Rozradostněn mimořádným zážitkem z vyhlídky míjím odbočku značené cesty. Nic se však neděje, moje trasa se naštěstí s tou původní u rozcestí Pod Pohořelcem znovu setkává.

Další náročné stoupání mě přivádí k rozcestí U Severomoravské chaty. Tu nechávám bez povšimnutí, mířím na opačnou stranu. K rozcestí Pramen Březné.

Rozcestí se dříve jmenovalo Pramen Rudolf. Stejně jako nedaleký vývěr vody. Jenže Pramen Rudolf není jméno původní, to zní Grabnerův pramen, podle významného lesníka ve službách Lichtenštejnů Leopolda Grabnera (1802 – 1864). Kdo, kdy a proč toto označení změnil, už asi nikdo nedohledá. Je ale pravdou, že se používalo velmi dlouho. Dnes je to opět Grabnerův pramen, i když v mapách a průvodcích často najdeme ještě pojmenování nesprávné. Samotné rozcestí turistických cest se po novém jmenuje Pramen Březné. Neboť Grabnerův pramen lze považovat za jednu ze zdrojnic říčky Březné.

 

Komplikované. Nicméně další místopisné rébusy už dnes nebudou.

Pár stovek metrů od pramene se nachází kaple Nejsvětější Trojice. Původní dřevěná lesní kaple byla údajně postavena v roce 1746 jako poděkování obyvatel nedalekého města Králíky za záchranu před Prusy ve Slezských válkách. Současná kamenná mariánská poutní kaple byla vybudována v roce 1898. Každý rok se tu konají poutní slavnosti.

Prohlížím si kapli. Ta se nachází v mělkém sedle mezi vrchy Bouda a Jeřáb (1003 m n. m.). Druhý jmenovaný je nejvyšší v rámci celé Hanušovické vrchoviny. A na jeho vrchol nyní mířím. Ne však přímo.

Po žlutém značení dělám krátkou okliku; na této trase je v mapě vyznačena další vyhlídka. Pokud bude podobná té na Lysině, bude to úžasné.

Tentokrát však není. Průseky mezi stromy nabízejí kusé pohledy ke Králickému Sněžníku, k Orlickým horám, dokonce i do oblasti Stolových hor v části Kladska, přilehlé k našemu Broumovsku. Střídmost tohoto rozhledu je však velmi dobře vyvážena zmíněnou dohledností i ostrou viditelností.

 

 

Vracím se na původní trasu, už v místě, kde cesta prochází plochým hřebenem Jeřábu. Zase je tu nádherná cesta lesem; ten už má v této nadmořské výšce místy horský charakter.

 

 

Samotný nejvyšší bod Jeřábu je jen malá vyvýšenina nad okolní hřeben. I těch pár metrů ovšem stačí na to, aby se Jeřáb zařadil mezi tisícovky České republiky. Na nejvyšším bodě je dokonce kovová schránka s vrcholovou knihou. Mám je rád, občas se tam objeví pěkné postřehy.

 

Sestup z Jeřábu na opačnou stranu je strmý. Podobně jako vrchol samotný, i jeho úbočí je bez rozhledů. Jen z jednoho místa, kde stojí velký posed, se otevírá skoupý pohled k jihovýchodu. Kopec, který nedaleko vidím, však identifikovat neumím.

Strmý sestup pokračuje a přivádí mne k dalšímu zajímavému místu. K pramenu Tiché Orlice. Řeka, jejíž délka k soutoku s Divokou Orlicí pramenící v polské části Orlických hor je 107,5 km. Tichá Orlice odvodňuje Králickou brázdu, u Lichkova se prodírá horami, a její tok se posléze u Mladkova stáčí k jihu.

Pramen Tiché Orlice je nové upraven. Nachází se na okraji hustého lesa a je problém ho vyfotografovat. Velké světelné kontrasty, nevím, jak toto dopadne.

 

Ještě chvíli pokračuji lesem. Vzápětí se ocitám na nádherných rozlehlých loukách nad osadou Horní Orlice. Otevírá se odsud úchvatný pohled na nejjižnější část Orlických hor, Bukovohorskou hornatinu, kde dominují Suchý vrch a Buková hora. Na Suchý vrch se dnes podívám, to ale bude ještě nějakou chvíli trvat. Teď směřuji k Hoře Matky Boží a ke klášteru, který se stojí na jejím vrcholu.

 

Hora Matky Boží je významnou dominantou tohoto kraje, celé Králické brázdy. Ze strany, odkud přicházím, však nikoli. Mne ke klášteru přivádí jedna z cest vedoucí po bočním hřebeni tohoto kopce. Na jeho nejvyšším místě se nachází rozhledna. Jmenuje se Val. Obyčejná kovová konstrukce, slouží též jako nosič radiotelekomunikačních zařízení. Vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce 22 metrů.

Potud základní informace, dosud bez příměsi jakékoli empatie. Ta teprve přijde. Protože tato rozhledna je tím nejlepším, co mě dnešního dne potkalo. Jak říkám, s estetikou nemá nic společného. Jenže její dispoziční umístění a následný rozhled, to je něco, co se jen tak nevidí.

V roce 2000 společnost Český mobil předložila zastupitelstvu města Králíky záměr, postavit na této boční vyvýšenině Hory Matky Boží stožár pro vysílací antény. Zastupitelstvo ho schválilo pod podmínkou, že bude sloužit i jako rozhledna. A za tuto podmínku by mělo být zastupitelstvo Králík skutečně blahořečeno…

Rozhled mimořádný a to celé ještě na druhou. Hrubý Jeseník včetně Pradědu, celý masív Králického Sněžníku, Kladsko s Bystřickými horami, Králická brázda, Orlické hory, jejich nejjižnější výběžek. Na straně, odkud jsem přišel, samozřejmě Jeřáb, jižněji Křížová hora nad Červenou Vodou. To vše je odtud vidět a za dohlednosti, jaká je dnes, je to zážitek doslova na celý život.

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotografuji o sto šest, poté po hřebeni pokračuji ke klášteru. Kolem něho je velmi živo, je to v ostrém protikladu s tím, co se odehrávalo dosud, kdy jsem zatím téměř nikoho nepotkal. Klášter je oblíbeným výletním místem a za dnešního krásného dne to platí dvojnásob.

Historie kláštera sahá do přelomu 17. a 18. století. Spojena je s králickým rodákem a královéhradeckým biskupem Tobiášem Janem Beckerem (1646 – 1710). Je to hlavní poutní místo královéhradecké diecéze. V roce 2018 byl celý areál prohlášen národní kulturní památkou České republiky.

U kláštera je pěkně a i přes velký počet návštěvníků se zde cítím dobře. Prohlížím si klášter i ze severozápadní strany, odkud je pěkný pohled na Králíky. Pokračuji poté na západní úbočí Hory, kde vyvěrá několik pramenů. Jeden z nich, asi ten nejvýznamnější, se jmenuje Mariánský a vyvěrá přímo ze sloupu s mariánským obrazem.

 

 

 

 

 

 

 

 

Cesta klesá níž a níž, až do Králické brázdy. Znovu se dostávám do obce Horní Orlice, tentokrát na jejím dolním konci. A znovu se setkávám s Tichou Orlicí.

Přes kopec pokračuji do Šanova. Je krátce po poledni a slunce začalo pěkně pálit. A bude to odpoledne ještě horší.

V Šanově začínám stoupat na Křížovou horu. Míjím Přírodní rezervaci Pod Křížovou horou. Prohlédnout si mokřadní rybník v rezervaci by bylo určitě zajímavé, ale dnešek věnuji především rozhledům. A další mě čeká za chvíli.

Rozhledna na Křížové hoře je od pohledu zajímavá. Stojí na místě někdejšího poutního kostela z roku 1833 a postavena byla v roce 2007. Pětadvacet metrů vysoký železobetonový tubus je obložen palubkami ze smrkového dřeva. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 22 metrů. Rozhlednu obklopuje kryté odpočívadlu kruhového tvaru. V dlažbě je zvýrazněn obrys někdejšího kostelíka.

 

Křížová hora bývala kdysi významným poutním místem obyvatel Červené Vody i okolí. Po 2. světové válce však místo pustlo, kostelík byl zničen včetně křížové cesty. Blízké okolí sloužilo jako cvičiště tuzemské armádě i armádám spřátelených zemí.

Rozhledna nabízí zajímavé pohledy do okolí. Mají daleko do pohledů z rozhledny Val, ale jsou zcela jistě zajímavé a pěkné. Především pohled k Suchému vrchu a Bukové hoře. Žel, tato rozhledna patří mezi prosklené, které já sám nechápu, pak to není rozhledna ale skleník, nicméně i skrze nepatrně otevřená a zajištěná okna se mi daří pořídit některé zajímavé fotografie.

 

 

 

 

 

 

Sestup z Křížové hory do Červené Vody je útrpný. Na západním svahu řádila nedávno vichřice a cesta je dosud zatarasena čerstvě pořezanými kmeny. Některé se musí dlouze obcházet, některé vypadají, jako by se hned chtěly rozkutálet. A slunce praží víc a víc. I na mne, subtropicky odolného člověka, je to docela dost.

Svahy pod Křížovou horou jsou porostlé nádhernými loukami. Při pohledu na ně mě napadá výraz srpnové trávy. Vypůjčil jsem si ho od Vojty Tomáška a vysvětlení přikládám.

Průchod Červenou Vodou je zdlouhavý, naštěstí je tu spousta otevřených obchodů, kde si mohu koupit osvěžující pití.

Začíná výstup na Suchý vrch. Nejprve loukami, kde se už doslova modlím, aby tu byl les a jeho stín. Brzy se dočkávám. Následuje rozcestí Hvězda a závěrečný výšvih na Suchý vrch. Nejvyšší bod této hory je poměrně bokem od rozhledny na vrcholu a Kramářovy chaty, která stojí hned vedle.

Rozhledna na Křížovém vrchu byla prosklená, alespoň trochu se však okna dala otevřít. Rozhledna na Suchém vrchu je to samé, ovšem už bez možnosti otevření oken. Nedá se nic dělat, fotografovat přes zašpiněná okna příliš nejde. Budu se jen dívat.

A stojí to opět za to. Především pohled do českého (a moravského) vnitrozemí je dnes doslova nekonečný. Mít silný dalekohled, viděl bych až domů. Zajímají mne i kopce v Polsku, v Bystřických horách, Brzy bych se tam chtěl vydat. Snad pak už budu znát jejich jména.

 

Krása, opravdu krása.

Ještě dva zajímavé pohledy mě čekají z nedalekých vrcholových skalisek, poté už mířím dolů do údolí Tiché Orlice. Do Jamného nad Orlicí a posléze do Jablonného nad Orlicí.

 

 

Dnešní túra byla fyzicky mimořádně náročná, dlouhá, proteplená. Ale stála za to. Opravdu jsem měl tentokrát velmi dobrý nápad při plánování trasy…

***************************************************************************************

mapa, údaje o trase: