Noc na Hraničkách byla klidná,
pominu-li okamžik těsně před usnutím, kdy po cestě kolem mého bivaku procházeli dva hoši s baterkami a začali svítit směrem ke mně. Neviděli mě pod košatým stromem. Když jsem se jich zeptal, proč mi svítí do očí, neskutečně se lekli. Musel jsem hned zklidnit situaci a dal jsem se s nimi do řeči. Řekli, že jsou z nedaleké vsi a šli se na večer jen projít…
Ráno – rozednění a východ slunce – si na Hraničkách užívám. Znovu musím oprášit můj starý citát: Neznám krásnější okamžiky, než jsou rána v horách. A na Hraničkách je to ještě umocněno geniem loci tohoto místa, jeho pohnutou historií.
Dnešní etapa už nebude dlouhá, kolem patnácti kilometrů. Až na Černý kout budu opět sledovat zeleně značenou polskou turistickou cestu po státní hranici. Před pár týdny po ní vedl i náš pohodový přechod hřebene Rychlebských hor, takže vím, co mě čeká. Na Černém koutu pak zamířím do vnitrozemí, přímo do Javorníka.
Rodí se slunečný den, podle předpovědi bude opravdu teplo. A je to cítit hned po ránu. Rosa z trávy rychle mizí a nemusím mít obavy, že bych boty s ponožkami na kost promáčel jako včera. Vycházím i nalehko oblečen, více svršků už odložit nemohu.
Hraničný vrch, Černý vrch. Pouhé dva kopce, které musím cestou do sedla Černý kout zdolat. Oproti včerejšku je to zlomek, včera jich bylo opravdu požehnaně. Hodina a půl pohodové chůze a stojím v sedle. Jak jsem v minulém povídání psal, Černý kout je neodmyslitelně spojen s představiteli Charty 77 a hnutí Solidarność, kteří se zde tajně setkávali.
Na tomto místě státní hranici po mnoha kilometrech opouštím. Kolem bývalé celnice, po modrém značení sestupuji údolím Račího potoka a mířím pod zříceninu hradu Rychleby. Tu i nejbližší okolí hradu si pak zevrubně prohlédnu.
Pan Miroslav Kobza ve své nádherném knize Mlžnou krásou Rychlebských hor píše, že Račí údolí považuje za nejhezčí žleb v rámci Rychlebských hor. Věnuje mu poměrně obsáhlou kapitolu, tak jsem zvědav, kolik pravdy na tomto tvrzení bude.
Cesta dolů do údolí sleduje tok Račího potoka. Ten vytéká z malé slati přímo pod sedlem, u samoty Černý Kout, tedy u bývalé celnice. Potok vymodeloval údolí do různých tvarů, podle odolnosti podloží. V některých místech je údolí široké, v některých ho lemují strmé svahy.
Sestup údolím sám o sobě není nikterak úžasným zážitkem. Asfaltová silnice, na mnoha místech lemovaná hromadami pokácených kmenů. Ano, kůrovcová kalamita jednoznačně kráse údolí ubírá. Tak to v této chvíli vnímám a cítím. Asi budu na tomto místě s panem Kobzou polemizovat, ale včerejší pohledy do údolí pod Polskou horou, samotné údolí říčky Biała Lądecka mne nadchly víc. Ale možná předbíhám. Ještě nejsem v tom pravém Račím údolí.
I stinné stránky má toto místo. Za války byl v Račím údolí zřízen internační tábor pro válečné zajatce. Na celém Jesenicku bylo takových táborů asi čtyřicet a prošly jimi tisíce zajatců. Tábor zdejší patřil mezi ty menší. Původně tu byli ubytováni polští dělníci, později i letci, zajatci z fronty.
Rozcestí pod hradem Rychleby. Opouštím cestu údolím a serpentinami chodníku stoupám ke zřícenině. Ta se nachází na skalnatém výběžku strmě padajícím do údolí. Hrad Rychleby nemá svou známou historii. Bohužel patří mezi historické objekty, o kterých se neví téměř nic. O jeho existenci se nedochovaly žádné písemné zprávy, žádné záznamy. Dokonce ani jméno hradu není původní. Němci jej mnohem později začali nazývat Reichenstein, podle pohoří, v němž se nachází. A protože literární historik a jazykovědec A. V. Šembera už v 19. století zavedl český název Rychleby, užívá se tohoto jména i pro samotný hrad.
Nicméně historici usuzují, že v 15. a 16. století byl hrad s největší pravděpodobností opuštěný. Na počátku 20. století nadšenci a milovníci historie hrad částečně opravili. Při těchto laických opravách však mohlo dojít a určitě i došlo k odchylkám od původního vzhledu i k porušení samotného půdorysu hradu.
Prohlížím si současné torzo, není toho tak zas málo. Kamenné schody mě přivádějí pod věž, odkud je vidět hluboko do Račího údolí. Z tohoto místa vypadá neporušeně, stoprocentně zalesněné. Realita uvnitř údolí je však jiná.
Od hradu pokračuji k vyhlídce Čertovy kazatelny. Nabízí další částečný pohled do údolí. K místu se váže stará pověst. Během švédských válek jistý sedlák na radu čerta přestrojeného za kněze prozradil Švédům plány císařského vojska. Švédové sedláka štědře odměnili a císařské vojsko díky jeho zradě odrazili. Leč císařští vojáci posléze zrádce chytili a ze skalního výběžku, kde se čert – kazatel objevil, sedláka shodili. Místu dali jméno Čertova kazatelna.
Chodník se strmě vrací do údolí. Přicházím k zajímavé budově, které se říká Tančírna. Dříve se překrásné restauraci s tanečním sálem, postavená v secesním stylu, říkalo Georgshalle. Patřila k vyhlášeným výletním místům obyvatel Javorníku i širokého okolí. V 19. století na tomto místě stávaly průmyslové objekty, které byly na počátku 20. století zrušeny. Vratislavský biskup kardinál Georg von Kopp nechal namísto nich v letech 1906 – 1907 postavit restauraci, taneční sál a penzion. Důvodem byla už v tom čase obliba Račího údolí jako místa, kde se setkávali hosté z obou stran hranic. Za socialistické éry byla budova téměř zdevastována. Hrozilo dokonce, že bude rozebrána a smontována jinde. Po roce 2000 se však spojily samosprávy, spolky a místní obyvatelé a památku se podařilo zachránit.
Prohlížím si tančírnu ze všech stran. Pořízení pěkné fotografie brání fenomén dnešních dnů – bílá dodávka. Parkuje přímo před vchodem. No nic. Třeba příště.
Zbývá mi už jen táhlý výstup na hřeben Jánského vrchu a cesta ke stejnojmennému zámku. V podzámčí konečně káva, dole v Javorníku i plnohodnotné jídlo.
Dvoudenní túru mám za sebou. Nádherná, nemohu jí vytknout vůbec nic…
****************************************************************************************
mapa, údaje o trase:
nadherny kraj 🙂
Hraničky sú naozaj veľmi zvláštne miesto……
niecim mi pripominaju Jeleni….
smajlik zamysleny (ten emoji keyboard akosik nefunguje…. )
no, nefunguje…