Z Mladkovského sedla do Javorníka
Převážně po státní hranici jsem se vydal hřebenem Králického Sněžníku do Rychlebských hor…
Železniční stanice Dolní Lipka je místem, kde moje dvoudenní putování horami na pomezí České republiky a Polska začíná. Blíže na Králický Sněžník je to ze sousední Prostřední Lipky, odtud běžně chodívám, českým vnitrozemím, ale tam v pracovních dnech vlaky nejezdí. Nevadí. Na dohled mám silniční hraniční přechod, odkud půjdu turistickou cestou po státní hranici. Pod vrchem Klepáč se pak obě trasy spojují. Alespoň poznám, kudy v těchto místech státní hranice vede a jak je cesta po ní zajímavá.
Z pohledu geografického má cesta začíná v Mladkovském sedle. Je to široké horské sedlo v Kladské kotlině s nadmořskou výškou 540 metrů. Odděluje Orlické hory na západě od Hanušovické vrchoviny a masívu Králického Sněžníku na straně východní. Sedlo je velmi ploché a geografie neznalý člověk ho jako sedlo vůbec nemusí vnímat.
Mladkovské sedlo
Hraniční přechod Dolní Lipka. Tak tady moje dlouhá pouť po státní hranici začíná. Zmínil jsem už, že půjdu po cestě turistické. Ano, zeleně značená polská turistická cesta tudy skutečně prochází. Jenže značené turistické cesty v Polsku nesnesou vždy srovnání s těmi českými. A není lepšího doložení tohoto tvrzení, jak na tomto místě. Pomíjím, že nástup na cestu je za kanálem a za plotem, obojí lze snadno překonat. Kdo je ale od nás zvyklý na vyšlapané cesty, nestačí se divit. Stezka, kde už hodně dlouho nikdo nešel, kde nízká tráva střídá vysokou, kde křoviny na mnoha místech sahají až po prsa… Stačí pár minut chůze a boty, kalhoty i spodní prádlo jsou promáčené skrz naskrz. Nevadí, na slunci zas uschnou. Důležité je postupovat vpřed. Cesta vede kolem staré meliorační stoky, donekonečna je třeba překonávat husté rákosí i bažinu. A když už si konečně myslíte, že jste z toho zoufalství venku, objeví se stoh sena tarasící jediný možný průchod nekonečným trnitým křovím.
Cesta mokrou trávou
Tak tady je to zrovna dobré…
A opět mokrá tráva…
Pohled zpět. Česká část Kladské kotliny a Mladkovské sedlo
Strastiplné, ale nestěžuji si. Chtěl jsem poznat, poznal jsem. A nakonec i moje rychlost v prvních devadesáti minutách chůze nevykazuje velké minusové anomálie. Jen vidím, že kolegové – turisté, kteří se rozhodnou obejít celou republiku po státní hranici, to opravdu nemají jednoduché.
Náročná cesta končí. Pod vrchem Výčnělek vchází do lesa a tady je to už o poznání jednodušší. Krátký výstup, po něm následuje pár stovek metrů pohodové chůze po hřebeni. Zdálky na mě mává vrch Klepáč s rozhlednou. To bude první zastavení na mé dnešní pouti.
Z dálky na mě mává vrch Klepáč
Další stoupání okrajem posečených horských luk, do kterých od rána praží sluneční paprsky. Díky jejich síle je tady sucho. A brzy budou suché i moje boty a svršky. Z luk se otevírají nádherné pohledy do české části Kladské kotliny. Lemována je Suchým vrchem a Bukovou horou na straně jedné, na straně druhé pak Jeřábem. Před pár dny jsem na Jeřábu byl a možná právě pohled z tohoto kopce sem mě k dnešní túře inspiroval.
Louky pod Klepáčem
Stará cesta do Kladska
Pohled zpod Klepáče do Kladské kotliny. Suchý vrch a Buková hora
Jeřáb z luk pod Klepáčem
Jelení vrch (936 m n. m.) je další kulminací, brzy už budu nad bájnou hranicí 1000 metrů. A tady, pod Klepáčem, se napojuji na červeně značenou hřebenovou trasu přicházející z českého vnitrozemí. To je ta obvyklá, kterou běžně chodím. Která od tohoto místa splývá s mojí cestou zelenou, společně nějakou chvíli pokračují po hranici, a které i dobře znám.
Třicet minut táhlého stoupání, je tu konečně vrch Klepáč (1144 m n. m.), první moje zastavení na dnešní pouti. Je to výrazná vyvýšenina jihozápadního výběžku masívu Králického Sněžníku, dominanta přilehlého kraje. Polské pojmenování Trójmorski Wierch vysvětluje vše. Těším se, že zas vylezu na dřevěnou rozhlednu a budu fotografovat. Podobně jako před pár dny v Hanušovické hornatině, i dnes je špičková dohlednost. Jsem natěšen, jenže… Už v polovině června, kdy jsem tu byl, byla rozhledna omotána výstražnou páskou s jakýmsi varováním. Tehdy jsem ještě na rozhlednu vylezl. Dnes už to ale nepůjde, první část schodů je odstraněna. Zodpovědní nejspíš usoudili, že technický stav rozhledny je na pováženou, a výstup na ni může být skutečně nebezpečný.
No nic. Z nedaleké skály je také pěkný rozhled. Kladsko, Bystřické hory, Orlické hory, Stolové hory. Nádhera. Na opačné straně mezi stromy prosvítá vrchol Králického Sněžníku. Vypíná se na něm konstrukce nové rozhledny. Říkám si: Měla stát spíše tady než na Sněžníku! Tam potřeba není.
Kladská kotlina z Klepáče
Kladská kotlina z Klepáče
Hleďsebe a Malý Sněžník z Klepáče
Králický Sněžník z Klepáče
Bystřické hory a Orlické hory z Klepáče
Pokračuji po hřebeni. Vrch Hleďsebe, sedlo Puchača, Hraniční skály (Goworek), Malý Sněžník. Na malou chvíli hranici opouštím a polským vnitrozemím obcházím hluboké sedlo mezi oběma Sněžníky. Po půlhodině se k hranici opět vracím a začínám stoupat na Králický Sněžník. A tady bude na mé dnešní trase zastavení druhé.
Cesta po hranici. Sedlo Puchača a Goworek
Goworek, pohled do údolí Moravy
Goworek, horský les
Goworek, pohled zpět ke Klepáči
Goworek, pohled do Kladské kotliny
Na vrcholu je chladno, musím se přiobléct. S nepříliš velkou důvěrou si prohlížím stavbu rozhledny. Svůj názor na ni jsem prezentoval už několikrát. Stačí se projít okolo vrcholu, po vyšlapaných stezkách, a vidět je s přehledem do všech světových stran. Jsem přesvědčen, že z rozhledny nebude vidět o nic víc.
Na Králickém Sněžníku je živo
Údolí Moravy z úbočí Králického Sněžníku
Stavba rozhledny na Králickém Sněžníku
Stavba rozhledny na Králickém Sněžníku
Ani poledne neubralo na krásné dnešní dohlednosti. Hrubý Jeseník, Rychlebské hory, Kladská kotlina, Bystřické hory, za Orlickými horami se dokonce objevují kontury krkonošských velikánů. Vše si pečlivě ukládám do paměti a pokračuji dále. Pryč od hlučícího davu. Pramen Moravy, slůně, odkud je nádherný pohled k masívu Keprníku. Víceméně povinné fotografie.
Rychlebské hory z Králického Sněžníku
Údolí Moravy z Králického Sněžníku
Pramen Moravy
Slůně, symbol Králického Sněžníku
Stále se držím státní hranice; následuje několik kilometrů dlouhý a místy i velmi strmý sestup do sedla Głęboka Jama (960 m n. m.). V některých starších informačních materiálech se objevuje pojmenování Siodło Martena.
Sestup z Králického Sněžníku. Pohled k Rychlebským horám
Sestup z Králického Sněžníku. Pohled ke Smrku a Ramzovskému sedlu
Sestup z Králického Sněžníku. Pohled ke Smrku, Ramzovskému sedlu a Keprnické hornatině
… a ještě jednou Rychlebské hory
Głęboka Jama
Cesta ze sedla pokračuje víceméně po vrstevnici. Je to chůze nekonečným, zachovalým lesem. Kilometry a kilometry v lese, kde není ani náznaku po nějaké těžbě dřeva. Místy jehličnany, místy smíšený les. Stromy, kam člověk dohlédne. Neuvěřitelně krásný úsek, téměř nikoho nepotkávám, je tu jen klid a božské ticho. To končí příchodem do Kladského sedla (815 m n. m.). U hraničního přechodu je restaurace, kupodivu otevřená. Využívám nabídky a doplňuji tekutiny. Do sebe i do lahví.
Cesta do Kladského sedla vede nádherným lesem
Kladské sedlo
Chata Kladské sedlo
V Kladském sedle končí pohoří Králický Sněžník, začínají tu Rychlebské hory. První kilometry v Rychlebských horách ovšem už tak idylické, jako byly předchozí kilometry, nejsou. Spousta vytěženého dřeva čeká na odvoz, holiny, paseky, rozježděné cesty. Naštěstí tento obraz netrvá dlouho. Po náročném stoupání na vrch Chlupenkovec (980 m n. m.) se vše vrací k obrazu předchozímu a lesní idyla pokračuje. Dostávám se opět nad tisícimetrovou hranici, přicházím na Kunčický hřbet. Tato část Rychlebských hor je přístupna pouze po státní hranici, po cestě, kterou přicházím i já. Je to jedna z nejodlehlejších částí tohoto pohoří a nejsou to jen planá slova. Mezi Kladským sedlem a vrchem Chlupenkovec jsem ještě pár turistů potkal; vraceli se od Smrku a od chaty Paprsek. V této části Rychlebských hor, kolem Kunčického hřbetu, jsem nepotkal jediného.
Kunčický hřbet
A stejné je to i na nedaleké Polské hoře (Rudawiec, 1106 m n. m.). Kousek od jejího vrcholu se otevírají sporé vyhlídky zpět ke Králickému Sněžníku i ve směru mé další cesty. Tomuto obzoru dominuje vrch Czernica. Na ten je to však ještě daleko.
Rychlebské hory z Polské hory
Králický Sněžník z Polské hory
Czernica z Polské hory
Polská hora/ Rudawiec
Na Polské hoře se hranice stáčí k jihovýchodu. Zeleně značená polská cesta, po které už od rána kráčím, ji ještě chvíli kopíruje. Poté prudce mění směr a míří do polského vnitrozemí. Do údolí, kterým protéká řeka Biała Lądecka.
Pod Polskou horou se nachází přírodní rezervace Puszcza Śnieżnej Białki. Puszcza je v polštině něco jako divočina a já se skutečně nestačím divit. Horský prales, staleté stromy všude kolem mě. Pralesní vlhkost jako v pralese tropickém. Neměl jsem tušení, že zde něco takového existuje. Mrzí mě jediné. Je tu přítmí, které příliš neumožňuje – bez speciálního vybavení – rozumně fotografovat.
Přírodní rezervace Puszcza Śnieżnej Białki
Cesta klesá, pralesa je míň a míň. Dole v údolí už se i dřevo těží. Škoda, kazí to předchozí veskrze pozitivní dojmy.
Říčka Biała Lądecka
Údolí říčky Biała Lądecka
Odpočívadlo v údolí říčky Biała Lądecka
Říčka Biała Lądecka
Kolem řeky mířím k osadě Bielice. Cesta stále klesá, dostávám se až na 750 metrů nadmořské výšky. Vrch Czernica, který mě teď čeká, má nadmořskou výšku 1083 metry. Takže je jasné, co bude následovat.
Stoupání na Czernicu však předčilo veškerá očekávání. Druhá část výstupu je natolik prudká, že ji směle mohu porovnávat s tatranskými výstupy. Vzhledem k tomu, kolik výškových metrů mám už dnes v nohách, je to skutečně záběr. Jsem rád, když se cesta na hřebeni narovnává a turistická směrovka oznamuje, že jsem na vrchu Ploska. Odtud je to po hřebeni na Czernicu už je jen padesát výškových metrů.
Stoupání na Czernicu. Pohled k vrchu Kovadlina/ Kowadlo
Dřevěná rozhledna na vrcholu je do poslední chvíle ukryta mezi stromy. Už si pomalu začínám myslet, že jsem měl při pohledu z Polské hory, kdy jsem ji zahlédl, halucinace. Ne, je tu. V odpočívadle pod rozhlednou sedí mladý hoch, Čech. Vzhledem k pozdní hodině je jasné, že tu bude nocovat. Dávám se s ním na chvíli do řeči. Říkám, kde mám v úmyslu nocovat já. Na Hraničkách. Je to místo, které nás při nedávném přechodu Rychlebských hor nesmírně nadchlo. Velebil jsem je i v mém povídání o této akci. Hoch mi prozrazuje, že v horní části louky je jakési miniaturní tábořiště, kde se dá dobře nocovat. A voda je prý nedaleko.
Czernica, rozhledna
Tak to je cenná informace, jsem mu za ni vděčný. Jak později zjišťuji, místa, kde jsem původně s noclehem počítal, byla plně obsazena. Hřeben Rychlebských hor je v poslední době velmi oblíbený a frekventovaný.
Vylézám na rozhlednu. Výhled z ní je úžasný, v podvečeru téměř dokonalý. K dohlednosti stoprocentní, která je spíše stavem výjimečným, ještě cosi chybí. Vůbec to však nevadí. I toto je dost a dost. Celý hřeben Rychlebských hor. A nejen to. Hory všude, kam se člověk podívá.
Hrubý Jeseník z Czernice
Pohraniční hřeben Rychlebských hor z Czernice
Pohraniční hřeben Rychlebských hor z Czernice
Pohraniční hřeben Rychlebských hor z Czernice
Králický Sněžník z Czernice
Czernica, rozhledna
Czernica, rozhledna
Loučím se s hochem a pokračuji dále. Sestup opačnou stranou Czernice je ještě prudší, než byl výstup. Jsem rád, když se konečně ocitám na lesní silnici v údolí potoka Kobylica. Silnice mě poté přivádí až do obce Nowy Gierałtów.
Tady už otáčím zpět k hraničnímu hřebenu. Ještě pár minut stoupání (už mám dost) a je tu hraniční cesta. A za pásmem stromů louka, kde stávala obec Hraničky. Rychle mířím k místu, které mi hoch poradil. Tady – na rozdíl od ostatních „nocležen“ v této oblasti – nikdo není. Voda z pramene sice příliš neteče, ale s trochou trpělivosti se nabrat dá.
Hraničky
Jídlo, chystání noclehu. Dnes toho bylo ve všech směrech dost. Se spánkem určitě nebudu mít problém.
****************************************************************************************
mapa, údaje o trase: