Hřebenem Vozky na Keprník a přes Ramzovské sedlo na Smrk
Už to budou pomalu tři měsíce, kdy jsem naposledy oživil mé stránky novým příspěvkem. Nemám na psaní čas. Jsem v jednom kole, práce, cesty, sport. Život opravdu hektický. Stále si říkám, že nějakou nápravu zjednat musím.
Ač to zní možná k mým čtenářům sobecky, mé reportáže jsou především mým deníkem z cest. To, že je veřejně publikuji, je věcí podružnou. Bez zápisků bych nejspíš brzy zapomněl, kde jsem vlastně byl. V této chvíli mi moje cesty připomínají už jen fotografie. Pokusím se proto alespoň ty nejhezčí výlety popsat a zpětně je na mé stránky vložit. Výjimečně se budu chronologicky vracet v čase. Od včerejší cesty zpět do léta. Je to tak pro mě jednodušší.
Značnou část tohoto roku jsem strávil v Jeseníkách. Proto až na několik málo výjimek budou reportáže jen z těchto krásných hor. Začnu tedy včerejší cestou…
… a ještě před ní krátkým myšlenkovým návratem o měsíc zpět. Koncem září jsem zrealizoval dlouho plánovaný přechod hlavního hřebene Hrubého Jeseníku, z Ramzovského sedla na Skřítek (samozřejmě se k němu vrátím i na těchto stránkách). Velmi poučná túra, prošel jsem při ni několik míst, které jsem příliš dobře neznal. Nejvíce mne zaujaly a nejvíc otázek vyvolaly pohledy z Červené hory přes údolí Hučivé Desné. Zjistil jsem, že hřeben vybíhající z Vozky k jihu je pro mne velkou neznámou, že ani jména kopců v tomto hřebeni neznám. A z této neznámé vzešla trasa mé včerejší cesty.
****************************************************************************************
Začínám v Koutech nad Desnou. S povděkem kvituji, že do tohoto místa přijíždím už o osmé ranní. V krátkém podzimním dni je pro mne každá minuta denního světla neobyčejně cenná. A bude i dnes, protože jsem si naplánoval cestu opravdu složitou. Fyzicky, technicky (neznám terén) i časově.
Kolem soutoku Divoké Desné a Hučivé Desné v centru Koutů stoupám po zelené k rozcestí Pod Suchou horou. Zima, která mi po vystoupení z vlaku byla, je rázem ta tam. Strmé stoupání mne zahřívá dost a dost, měním některé části oblečení za lehčí. Chvíli pokračuji úbočím Suché hory, posléze se vracím k Hučivé Desné. Ještě pár stovek metrů ji sleduji, poté se vydávám do hluboce zaříznutého údolí Poniklého potoka. Od této chvíli budu až na hlavní jesenický hřeben sledovat jen neznačené cesty a chodníky. To je ta technická obtížnost, o které jsem hovořil. Dopředu nikdy nevím, zda chodníky z mapy v terénu ještě existují a zda jsou schůdné. Po vlně lesních kalamit není opak ničím neobvyklým.
Prvním zastavením na mé dnešní cestě je Poniklý vodopád. Pan Miroslav Kobza ve své knize o Hrubém Jeseníku píše, že mnohým připomíná jakousi zmenšeninu Mumlavských vodopádů v Krkonoších. Nevím, byl bych opatrný v tomto přirovnání. Nicméně souhlasím s tím, že Poniklý vodopád je velmi malebný. Ve světle podzimu a ranních slunečních paprsků navíc barevně velmi zajímavý.
O něco výše nad vodopádem se do výšky sedmatřiceti metrů tyčí nádherný smrk ztepilý. Chráněný strom, jeho stáří je odhadováno až na neuvěřitelných 210 let.
Serpentinami lesních cest velmi rychle nabírám výšku. Sem tam mi vzrostlý les umožní pohled do kraje. Respektive k sousednímu masívu Černé stráně. Je to nejopuštěnější místo Hrubého Jeseníku. Na Černou stráň nevedou žádné značené turistické cesty, zabloudí tam opravdu málokdo. O to víc je tento kopec pro mne zajímavý. Určitě se tam v dohledné době vydám.
Další zákrut cesty a tady mě už čeká strmý chodník k vrcholu Klínové hory (1180 m n. m.). To je právě jeden z těch kopců, které jsem z Červené hory spatřil a nedokázal je identifikovat. Teď už vím.
Chodník na Klínovou horu je prošlapaný, schůdný. Vrchol je téměř vymýcený a umožňuje pohledy do několika světových stran. Ke hřebeni Králického Sněžníku, k hlavnímu jesenickému hřebeni, kterému vévodí Červená hora s do daleka svítící kaplí u Vřesové studánky. Jih, tedy údolí Desné, je zahalen mlhou.
Fotografuji a navazujícím chodníkem stoupám dále. Na Spálený vrch. Míjím loveckou chatu Vilibaldka, která je plná hostů. Na lovce nevypadají, spíše na turisty – fajnšmekry. Vcelku jim závidím pobyt na tak pustém a opuštěném místě.
Další průsek a další stoupání mne přivádějí na Spálený vrch (1313 m n. m.). Už jsem pořádně vysoko a ve stinných místech je to znát. Námraza, dokonce zbytky sněhu. Místa, kam směřují sluneční paprsky, jsou naopak pěkně prohřátá a dokonce vylákala četný hmyz.
I Spálený vrch nabízí pěkné pohledy do kraje. Dopoledne dává tušit, že dohlednost bude dnes velkolepá. Už v této chvíli se těším na další část cesty, která dalekými rozhledy přímo oplývá.
První se nachází nedaleko přede mnou. Vozka, vrchol patřící do první desítky nejvyšších jesenických (1377 m n. m.). I tady je chodník prořídlým horským lesem schůdný a nejspíš i hodně frekventovaný. Táhlé nevelké stoupání a jsem pod Vozkou.
A to je co??? Na nejvyšší z vrcholových skal Vozky novotou svítí velký dřevěný kříž. Ještě nedávno tu nebyl, kde se tu vzal? Dávám se do řeči s turisty, kroutíme nechápavě hlavou. U jediného z nás nemá zastání. Nepoměr velikosti kříže a skal je do očí bijící. Navíc amatérský způsob ukotvení. Koho napadlo na tomto místě vztyčit něco takového? Ani historicky sem nepatří. Na Vozkovi kříž nikdy nebyl.
Nemám vůbec nic proti křížům na vrcholech, v mnoha mých článcích jsem je velebil, psal, že je mám rád. Ale tohle monstrum, to je moc.
…až večer se z článku na zpravodajském serveru dovídám, že se kříž objevil před pár dny, nepovoleně, že jeho vztyčení řeší Správa CHKO Jeseníky…
Množství turistů pod Vozkou dává tušit, že mne čeká úsek cesty, kde se to jimi bude jen hemžit. Až dosud jsem žádného turistu nepotkal, chodil jsem však mimo značené cesty. Následovat bude úsek cesty, kde tomu bude právě naopak. Jesenická magistrála je nejoblíbenější cestou těchto hor. Navíc nádherný podzimní den a na hustotu provozu je zaděláno.
Mířím k sedlu Trojmezí a stoupám k nejvyššímu bodu mé dnešní cesty, k vrcholu Keprníku (1423 m n. m.). A je to nejen nejvyšší bod, kam se dnes dostanu, je to i nejhezčí rozhledové místo dnešního dne. Jak jsem prognostikoval, dohlednost je velkolepá. Králický Sněžník, Pradědská hornatina, Medvědská hornatina, Rychlebské hory… a v dáli na severozápadním horizontu v celé své kráse Krkonoše. Tak tohle je opravdu paráda…
Fotografuji ze všech sil, přitom stále sleduji čas. Je to věc, která mě trápí. Mám před sebou ještě dlouhou cestu. A nejsem si vůbec jistý, zda dělám dobře, když chci pokračovat dál. Dokážu si představit, že bych v této chvíli cestu ukončil, sedl si na kámen a pozoroval tu krásu kolem sebe. Pak v klidu sestoupil do Ramzové a vrátil se domů. Jinými slovy: nějak se mi nedaří při mých dlouhých cestách kombinovat pozorování přírody s fotografováním na straně jedné se sportovním pojetím chůze na straně druhé. Vždy je to kompromis, kde musím ubírat buď na jedné či na druhé straně.
Nic, budu to muset probrat sám se sebou a něco vymyslet. Teď přece jen pokračuji dál. Na Šerák, odkud sestupuji k Obřím skalám. A tady je hlava na hlavě. Je tu mnohem více lidí než na hřebeni. Mnozí turisté jdou z Ramzové jenom sem. Užijí si piknik v přírodě a zase se vracejí zpět. Proč ne, je to hezké místo. Ale příště už sem půjdu jen ve všední den, tohle není pro mne. Ani fotografovat nemá smysl.
Do Ramzové sestupuji po zeleném značení, údolím Vražedného potoka. Tudy chodí méně lidí než lesní svážnicí.
V Ramzové si dopřávám půllitr kofoly a sáček gumových medvídků. Přecházím železniční trať a opět stoupám vzhůru. Tentokrát na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor.
Především v první části, ve stoupání na Klín, je chodník strmý. Ale velmi rychle tu člověk nabírá výšku, což v této chvíli vnímám pozitivně. Po předchozích náročných dnech přece jen nohy cítím a varianta strmě a rychle je pro mne v této chvíli přijatelnější než dlouze a táhle.
V Rychlebských horách je turistů řádově méně. Odlehlost, žádná infrastruktura, možná i méně zajímavých míst pro ty, kdo mají rádi místa jako Obří skály… Sem chodí jen ti, kdo mají rádi klid, kteří zmíněná turisticky exponovaná místa nepotřebují vidět. Já jsem dnes zkombinoval obojí a o této kombinaci budu určitě ještě přemýšlet.
Na Smrku se napojuji na státní hranici a chodníkem podél mezníků mířím na Brousek. Je to třetí či čtvrtý nejvyšší vrchol v rámci Rychleb. Ale ty nejvyšší dělí opravdu jen pár výškových metrů. Na rozdíl od sousedního Smrku nabízí Brousek i pohledy do kraje, především na hřeben Rychlebských hor a ke Králickému Sněžníku. Bohužel, v porovnání s polednem krajinu zahalil opar a dohlednost se snížila. Pořád je to však dobré.
Opět pár fotografií podzimních Rychlebských hor a pokračuji dále. Ještě kousek po státní hranici, pod Travnou horou pak odbočuji do vnitrozemí, k Císařské lovecké boudě. Další z bezpočtu loveckých chat v oblasti Jeseníků a Rychlebských hor. Odtud po zeleném značení sestupuji do Ostružné. Ze svého původního plánu cesty jsem musel v této závěrečné fázi trochu ubrat. Původně jsem se chtěl podívat ještě na Liščí horu, ale to už bych nestihl vlak. Nevadí, příště.
V závěru mé dnešní cesty se už začíná stmívat. Blíží se nedlouhé zimní dny, kdy budu muset volit podstatně kratší trasy než v létě. Ale třeba to pomůže vyřešit mé dilema…
****************************************************************************************
mapa, údaje o trase:
krasne svetlo a krasne fotografie
mohla by som ti s tymi dilemami pomoct :sunglasses:
Jo?
:sunglasses: